Džungle před tabulí

To jsou autentické projevy žáků adresované učiteli při hodině němčiny na základní škole, zaznamenané studenty při náslechu.

Je načase říci dost!

Školstvím obchází strašidlo nekázně. Při svých návštěvách desítek základních škol jsem vyslechl stesky mnoha učitelů na stále se zhoršující nekázeň žáků. Nestěžují si však pouze učitelé, nýbrž i žáci, kterým se chování spolužáků ve škole nelíbí buď proto, že překračuje hranice dětské tolerance k drzosti, vulgárnosti, vandalismu, drogám, nebo z toho důvodu, že sami na vlastní kůži zažívají šikanu ze strany svých spolužáků.

Situace dochází někdy tak daleko, že do školy chodí s obavami a strachem před nekázní žáků i někteří učitelé. Netroufám si odhadnout jejich procento, ale na základě několikaletých zkušeností učitele základní školy, návštěv mnoha škol, permanentního kontaktu s učiteli a žáky, vedení praxí studentů Pedagogické fakulty UK v Praze v rámci klinického semestru a v neposlední řadě na základě výzkumného šetření na pražských základních školách se domnívám, že počet těchto učitelů není malý a už vůbec ne zanedbatelný.

Během svých návštěv škol jsem se od vedení škol a učitelů dozvěděl mj. o vyučujících, kteří buď sami na vlastní žádost opustili školu proto, že nebyli schopni kázeňsky zvládnout žáky, nebo byli ze školy propuštěni ze stejných důvodů. To se týkalo jak mladých začínajících učitelů, tak učitelů, kteří šli učit po více než dvaceti letech, neboť po roce 1968 byli této šance zbaveni. Po této odmlce byli doslova šokováni tím, jak se zhoršila kázeň žáků, jak přibylo drzosti, vulgárnosti a navenek projevované agresivity žáků.

Zoufalý elitář, nebo realista?

Za této situace je samozřejmé, že se školní nekázeň stává námětem mnohých článků v odborném tisku i v publicistice. Ty mají charakter jak upozornění, že pohár nekázně již začíná přetékat, tak výzev a apelů k znovuzavedení pořádku, nastolení přísné kázně, či dokonce k obnovení tělesných trestů ve školách.

Jedním z těch, které vyvolaly největší ohlas, byl článek Oldřicha Uličného (1999), vedoucího katedry českého jazyka Filosofické fakulty UK v Praze, který vyšel zhruba před půldruhým rokem v Učitelských novinách pod názvem Necháme se terorizovat od dětí a mládeže? Autor zde připomíná neradostný kázeňský obraz amerických škol, kde se častěji objevuje násilí, brutalita, a dokonce i vraždy. Zároveň však poukazuje na to, že se po těchto tragických zkušenostech na různých školách v USA najednou rezignuje na dětská a lidská práva a dochází k preventivní perlustraci podezřelých mladých živlů.

Teprve teď by se podle Uličného mělo – na rozdíl od mnoha jiných případů – do betonu našich škol, školských úřadů a ministerstva školství vytesat heslo „USA – náš vzor“. Důvod je jasný: „Tvrdá prevence proti mladému zlu, tak by měli volat i naši pedagogové, psychologové a ministerští úředníci místo pouhého konstatování rostoucí agresivity žactva a místo platonických výzev k psychologickému školení učitelů.“ (Uličný, 1999, s. 13)

Reakce liberálů na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. V Učitelských listech (1999) byl otištěn článek Ondřeje Hausenblase nesoucí název Zoufalství vystrašeného elitáře, který podrobil Uličného názory velmi ostré kritice. Oba články představují krajní názory a jsou samy o sobě důkazem, že extrémy v jakékoliv oblasti a formě jsou škodlivé. Zároveň jsou ukázkou, jaká dnes panuje nejednota na otázky spojené s výchovou, kázní, hodnotami a postoji, resp. jak odlišné názory existují v oblasti řešení nekázně dětí.

Faktem ovšem zůstává, že nekázeň na našich školách začíná být velmi vážným problémem. Některé základní školy ve snaze přispět k prevenci možné kriminality zavádějí nepovinnou výuku etické výchovy. Ta se na některých základních školách vyučuje na prvním stupni jako mimoškolní a nepovinná činnost v odpoledních hodinách. Cílem této výuky je rozvíjet v dětech hlavní etické normy a mravní hodnoty, jako jsou čest, spravedlnost, slušnost, tolerance a úcta k rodičům a starším lidem. Podobnou výuku, o kterou mají žáci a rodiče velký zájem, zavedla již v roce 1992 na Základní škole Na Hanspaulce radnice v Praze 6.

Učitel v jámě lvové

Zhoršující se intelektuální a mravní úroveň dětí je spolu se špatnými vztahy s rodiči (jejich nespolupráce, konfliktnost) jedním z důvodů odchodu učitelů ze školství. Vyplývá to z Havlíkova výzkumu absolventů oboru učitelství (Havlík, 1998, s.99–100). Zajímavé přitom je, že velký význam těmto faktorům přikládají častěji učitelé relativně mladší.

Autoři publikace Středoevropský učitel (2000) informují o dotazníkovém výzkumu, který provedla Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze na téma Postavení a profesní dráha učitele. Respondenty (celkem 708) byli z jedné třetiny učitelé 1. stupně, ze dvou třetin 2. stupně ze 42 okresů z celé České republiky. Šetření byli podrobeni rovněž vysokoškoláci – budoucí učitelé. Z hlediska námi zkoumané problematiky je důležitá informace z výše jmenovaného výzkumu, podle které by z důvodu zhoršujícího se chování dětí potencionálně opustilo učitelskou dráhu 45 % učitelů v činné službě (Blížkovský, Kučerová, Kurelová a kol., 2000, s. 169).

O jak velký problém jde, dokumentuje několik příběhů uvedených na šedém podtisku. Časově spadají do druhé poloviny devadesátých let a jsou jen nepatrným zlomkem událostí, kterých jsem byl buď sám svědkem, nebo které mi vyprávěli jejich bezprostřední účastníci. Svědčí i o tom, v jak obtížné roli se někteří učitelé ocitají. Bohužel, podobné události nejsou dnes na základní škole nijak výjimečné. K velké nekázni dochází už i na prvním stupni základních škol.

Pohled do zahraničí

Zdá se, že zhoršující se školní kázeň je celosvětovým trendem. V očích veřejnosti, zejména v důsledku častých zpráv o střelbě na tamních základních a středních školách, je v tomto směru asi nejhůře vnímána situace v USA.

Násilí ve školách má přímý a citelný dopad na učitele a studenty. Podle výzkumu Národní vzdělávací asociace z roku 1983 nahlásilo 90 % učitelů problémy s kázní ve třídách a 58 % učitelů odpovědělo, že špatné chování žáků je hlavním faktorem způsobujícím pracovní stres.

Na mnoha amerických školách není bezpečné a spořádané klima, které je běžně řazeno k faktorům charakterizujícím tzv. dobré školy (Good Schools). Naproti tomu v efektivních školách, kde je udržováno bezpečné a spořádané klima, není kázeň hlavní otázkou. Studenti jsou méně ochotni podílet se na násilné činnosti, když dosahují úspěšných studijních výsledků a těší se kladným vztahům se svými učiteli. (Sadker, Sadker, 1991, s. 252–253). ĺ

Nejsou to však jen Spojené státy, kde nekázeň žáků dosahuje velkých rozměrů. Vlna školního násilí zaplavila též Francii. Rozhněvaní učitelé a rodiče počátkem roku 2000 stávkovali v celé řadě tamních škol. Důvodem je násilí a brutalita některých žáků a studentů, která přesahuje vše, co dosud zažily školní zdi. Mluvčí rodičů jedné střední školy na pařížském předměstí Marie Cuilleratová říká: „Můj syn tu studuje posledním rokem. Nerada bych se dočkala toho, že si ho jednou po vyučování vyzvednu v nemocnici.“ (MF Dnes, 28. 1. 2000)

Nekázeň se ale lavinovitě šíří, na školních chodbách vybuchují podomácku vyrobené výbušniny, zdi učeben jsou postříkány sprejem, dveře jsou opálené zapalovači. Ministr školství v důsledku událostí z poslední doby představil program, který si klade za cíl zlepšit kritickou situaci. Tento plán počítá s rozmístěním tisíců sociálních pracovníků na školách a také se zvýšením počtu učitelů. Sociální pracovníci by měli pracovat na nejproblematičtějších místech, ke kterým jsou řazeny především čtvrti s vysokou nezaměstnaností nebo přistěhovalecká předměstí. Učitelům mají být zvýšeny platy a v rizikových místech bude posílena ostraha.

Proklatě nízko

Kapitolou samou pro sebe jsou střelné zbraně ve škole, které se stávají noční můrou Ameriky. Na podzim roku 1998 při útoku dvou chlapců ve věku 11 a 12 let ve škole v arkansaském Jonesboro přišlo o život 5 lidí, z toho čtyři žákyně ve věku 11 až 12 let a jeden učitel.

Nelze se proto divit, že ve Spojených státech jsou dnes běžnou součástí vybavení škol detektory kovů, které mají zabránit vpašování zbraní do školní budovy. Americká vláda dokonce hodlá prosadit na trh „chytré“ střelné zbraně, ze kterých bude moci střílet pouze jejich majitel. Projekt předpokládá, že zbraň spustí např. otisk prstu. Tyto zbraně mají jednak zabránit zločincům, aby stříleli z pušek a pistolí přemožených policistů, především ale mají znemožnit zneužívání zbraní dětmi.

Střelba ve škole však není jenom „výsadou“ USA. Čerstvým případem tohoto druhu je událost, která otřásla Kanadou, když na střední škole ve městě Taber v provincii Alberta čtrnáctiletý student téže školy zastřelil jednoho studenta a druhého vážně zranil. Koncem roku 1999 bylo zraněno výstřely 5 studentů střední školy ve Veghelu v Nizozemí.

V českých školách se dosud neudál obdobný případ jako v USA. Zřejmě je to však způsobeno hlavně tím, že střelné zbraně jsou pro české školáky nedostupné. O něco starší pachatelé ve věku patnácti až osmnácti let se ovšem na středních školách a ve výchovných ústavech dopustili několika těžkých útoků na zdraví a životě pedagogů.

V lednu 1998 zranil šetnáctiletý student gymnázia v Rájci-Jestřebí na Blanensku těhotnou učitelku němčiny železnou tyčí. Ve stejném roce ubil chovanec výchovného ústavu v Chrastavě na Liberecku kusem dřeva sedmačtyřicetiletou vychovatelku. Jedenapadesátiletá kolegyně, která jí přišla na pomoc, skončila v kritickém stavu v nemocnici. V prosinci 1999 sedmnáctiletý chlapec způsobil otřes mozku a další četná zranění vychovatelce na Vsetínsku.

Bohužel u nás neexistuje centrální policejní evidence činů, kterých se dopustily děti ve škole. Případy neeviduje ani ministerstvo školství.

Jsou to ještě děti

V roce 1999 řešili čeští kriminalisté případ, kdy čtrnáctiletý chlapec uškrtil svou spolužačku. Čin se mu navíc nezdál nijak zvláštní, protože za něco podobného seděli v tu dobu ve věznici i jeho otec a starší bratr. V témž roce skupina čtrnáctiletých žáků základní školy terorizovala několik týdnů spolužáka. Násilníci nutili svou oběť, aby plnila různé nesmyslné příkazy. Když to chlapec opakovaně odmítal, agresoři ho bili do hlavy a jeden z nich mu navíc přiložil ke krku nůž se slovy, že ho zabije.

V únoru 1996 dva chlapci ve věku osm a deset let unesli v České Třebové čtyřměsíční holčičku s tím, že ji zabijí. Nakonec však od činu upustili, odnesli miminko na policii, kde požadovali desetitisícovou odměnu za její nalezení.

Tyto a podobné případy evokují hlasy, které volají po snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Některé země již ke snížení věkové hranice přistoupily. Namátkou jmenujme Irsko, Honkong nebo Singapur, kde jsou děti za své činy ve výjimečných případech odpovědné už od sedmi let. Na druhé straně, např. v Belgii, Peru nebo na Filipínách mohou být mladí lidé stíháni až s dovršením osmnácti let.

Ukazuje se, že pohár nekázně již začíná přetékat. Školní nekázeň představuje výrazný zátěžový faktor učitelské profese. Z pohledu žáků se jedná o jeden z hlavních stresorů jejich pobytu ve škole. Je nejvyšší čas si tento fakt otevřeně přiznat a zejména se danou situaci snažit řešit.