Učitel ubližuje mému dítěti… Co mám dělat?

V Lidových novinách se nedávno objevil článek Děti šikanují učitele ve třetině základních škol. Data a informace v článku rozhodně nechci zpochybňovat, ale ráda bych nabídla pohled na situaci ve školách z jiné strany. Na Rodičovskou linku se poměrně často obracejí rodiče, jejichž dítě (případně skupina dětí) trpí přístupem pedagoga. A to už od mateřské školy. Leckdo by mohl namítnout, že jsme při telefonické nebo e-mailové krizové intervenci odkázáni pouze na jednostranné informace. To je pravda, nicméně takhle jednoduše to ze stolu smést nelze.

Domnívám se, že mnozí dospělí na vlastní kůži nebo u svých dětí zažili ze strany nějakého učitele zraňující, urážlivé nebo ponižující jednání. Učitel je také jen člověk a s dětmi (zejména s některými) to nemá lehké. Nic však neospravedlňuje soustavné narážky, poukazování na chyby, a naopak opomíjení nebo znevažování úspěchů ironií, zdůrazňování zvláštností dítěte, neustálé trestání a zesměšňování. Je to jednání, které nese rysy psychického šikanování a má podobné důsledky jako šikana ze strany dětí. Postoj učitele k dítěti, zejména na prvním stupni základní školy, má zároveň své dopady na pozici dítěte v kolektivu. Rodiče pozorují u dítěte zaraženost, smutek, narušený spánek, bolesti břicha a zvracení před odchodem do školy, snahu škole se vyhnout.

Samozřejmě se na nás neobracejí rodiče, kterým se podařilo se s pedagogem domluvit. A jen zřídka ti, kteří se rozhodli situaci vyřešit přesunem dítěte na jinou školu a chtějí se poradit o případné stížnosti. Oslovují nás ti, kteří jsou v nějaké fázi „boje“ s učitelem, a někdy už i se školou. První pokus o nápravu směřovali většinou přímo k dotyčnému učiteli, kde narazili buďto na popření, nebo na poukazování na nedostatky či nevychovanost svého dítěte. Učitel nepřipustil žádné pochybení ze své strany. A na obdobný postoj narazili i u vedení školy, které se za svého učitele postavilo, často s poukazem na jeho zkušenost a dobré výsledky. Rodiče jsou právem bezradní – svému dítěti věří, a navíc na něm vidí jasné známky psychické nepohody. Obávají se dalšího vývoje, msty na dítěti a nevidí už žádnou možnost, jak by mohli situaci ve škole ovlivnit.

Jaké možnosti rodiče mají? O co se mohou opřít?

Podle „obětí“ lze příběhy, se kterými rodiče přicházejí, zařadit do tří základních skupin, adekvátně tomu dáváme i doporučení.

Děti, kterým to nejde nebo zlobí a mají na to papír

Nejčastěji se jedná o děti, které jsou výchovně složité – s diagnózou porucha pozornosti nebo ADHD, často v kombinaci se specifickými poruchami učení. Patří sem i děti, které mají pouze poruchy učení bez jakýchkoliv výchovných problémů. Učitel odmítá respektovat individuální vzdělávací plán, úlevy, na které má dítě právo, kritizuje je a pronásleduje kvůli nedostatkům, za které dítě nemůže. V takových případech doporučujeme rodičům, aby spolupracovali se školním poradenským pracovištěm a vedením školy, případně požádali o pomoc i odborníka z pedagogicko-psychologické poradny. V mnoha případech totiž nejde ani tak o zlou vůli učitele, jako spíše o jeho bezradnost a nedostatek dovedností a zkušeností. Rodiče od nás vědí, že příslušná směrnice stanovuje povinnosti školy jasně a učitel by měl respektovat výsledky vyšetření jejich dítěte. Pokud neuspějí, mohou se obrátit na Českou školní inspekci.

Skupina jako oběť

Další skupinou jsou příběhy, kde „obětí“ nevhodného přístupu je celý kolektiv nebo skupina dětí. Nejčastěji se jedná o nepřiměřené nároky, mimořádně přísnou klasifikaci (v jednom případě propadala na výběrové škole polovina třídy), urážení, zastrašování a vyhrožování, zkrátka nepřátelské a silové jednání ze strany učitele. Učitel například dětmi pohrdá, zaměřuje se negativně na dívky nebo na chlapce. V jednom případě učitel na prvním stupni stanovil pravidla, která přímo hraničila s týráním dětí – zákaz pití, zákaz otevírání oken, křičí na děti. Jiný učitel děti otevřeně rozděluje na chytré a hlupáky, hlupáky ponižuje a zapojuje do toho i spolužáky. Objevují se i nepřiměřené kolektivní tresty. V takových případech doporučujeme volajícím spojit se s ostatními rodiči, sepsat konkrétní výhrady vůči chování učitele a společně vytvářet tlak na vedení školy, aby jeho poškozujícímu chování zabránilo. Případně se obrátit – jak jinak – na Českou školní inspekci.

Nemám tě rád (a možná o tom ani nevím)

A pak jsou tu příběhy dětí, které jsou něčím zvláštní, aniž by jinak měly výraznější výukové nebo výchovné problémy – např. děti pomalejší, úzkostné, uzavřené. Někdy jsou to však i děti s problematickým chováním. Učiteli zkrátka z nějakého důvodu „nesednou“ a dává to najevo nejrůznějšími způsoby – urážlivými poznámkami, kritikou chování, které nemá nic společného s výkonem nebo dodržováním školního řádu (např. jak dítě smrká nebo chodí), pranýřuje dítě před celou třídou, vyzdvihuje jeho nedostatky, jinak dítě ignoruje. Bohužel, takové děti velmi často „nesednou“ ani spolužákům a učitel, místo aby pomáhal dítěti se do kolektivu zapojit, se tak stává hlavním agresorem. Dopady na dítě jsou v těchto případech obzvláště ničivé a bránit je před takovým (m)učitelem je často nemožné. Rodiče zpravidla volí – a my jim to i doporučujeme – změnu školy. A to zejména tehdy, když už pokus o nápravu učitelova chování bezúspěšně podnikli. Současně i v těchto případech doporučujeme podnět k šetření na Českou školní inspekci.

Bezmoc

U této poslední skupiny příběhů bych se ráda zastavila. Přístup učitele k dítěti se speciálními vzdělávacími potřebami je metodicky řízen příslušnými normami stanovenými MŠMT a je možné se na ně odvolat, případně prokázat, zda podle nich učitel s žákem jedná. Pokud se učitel chová nepřiměřeně ke skupině žáků, pak může pomoci spojenectví rodičů. Chybí však nástroj, který by zavazoval ředitele škol k jasnému postupu, když za ním přijdou rodiče s podezřením, že jejich dítě je učitelem psychicky týráno (a takto tomu v některých případech skutečně je). Tedy jak bude ředitel školy postupovat, aby takové tvrzení potvrdil nebo vyvrátil a na základě toho mohl vůči takovému učiteli zasáhnout. Alespoň jsem na něco takového nikde nenarazila. Metodický pokyn určující postup při řešení šikany se zaměřuje na šikanování v dětském kolektivu a nově i na šikanování učitele žáky. Článek 8, odst. 6 této směrnice upravuje chování učitele, aby předcházel šikaně. Jen minimum škol má svůj etický kodex, který by učitele zavazoval k respektujícímu chování vůči žákům a rodičům. Všeobecný etický kodex pro učitele neexistuje. Nanejvýš bývá ve školních řádech obecně upraveno vzájemné chování všech účastníků vzdělávacího procesu. Co když se však tím učitel neřídí, jak jsme se s tím setkali u našich klientů? Učitel pracuje za zavřenými dveřmi, pro děti je autoritou nebo se ho také mohou bát. Je tedy obtížné běžným pohovorem nebo dotazováním prokázat, co se za těmi zavřenými dveřmi skutečně děje. Záleží na osobním nasazení, a řekla bych i statečnosti ředitele, případně na celkových poměrech v komunitě, zejména v prostředí vesnických nebo maloměstských škol, zda se škola s takovým učitelem rozloučí (a riskuje případný pracovně právní spor), či zda zamete podnět pod koberec a rodiče nakonec rezignují a dítě dají na jinou školu. Rodiče samozřejmě mohou podat trestní oznámení pro podezření na týrání dítěte, k takovému kroku je však třeba skutečně hodně odvahy! A je otázkou, zda by šetření policie v prostředí školy bylo účinné.

Závěr

Zájem dítěte, jeho celková pohoda a vývoj jsou důležité, řekla bych prvořadé. Právě proto doporučujeme rodičům, kteří při snaze o nápravu poškozujícího jednání učitele neuspěli, aby své dítě převedli do jiné školy. Je to svým způsobem rezignace na spravedlnost. Setkáváme se s rodiči, kteří přemýšlejí, že přístupem učitele mohou trpět i další děti. To však není jejich zodpovědnost. V danou chvíli je třeba především chránit dítě.