Na všechno nové ať si děti přijdou samy

Blanka Staňková zrušila ve své třídě diktáty a učila děti psát správně česky zábavněji. Učí nyní didaktiku českého jazyka na pedagogické fakultě, přestože jí kdysi na gymnáziu doporučili, ať se češtině vyhýbá. Rozhovor je také o budoucích učitelích a o tom, jak je těžké naučit je diskutovat a objevovat informace samostatně.

Když jsem před několika lety pár minut před osmou hodinou přišla do třídy Blanky Staňkové, čekal mne sváteční zážitek. Pro Blančiny žáky to však byl den jako každý jiný.

Začínal tak, že třeťáci, kteří si již pověsili aktovku a nachystali penály, posadili se nebo si lehli na koberec a četli si. Každý něco jiného: beletrii, básničky, dětskou encyklopedii… Blanka seděla u svého stolku a věnovala se dětem, které s ní potřebovaly něco projednat. Někdo předložil omluvenku, jiný včera zapomenutý úkol, další se přišel zeptat na něco, čemu neporozuměl… Každý z „fronty“ měl pak ještě čas také se alespoň na 10 minut ponořit do četby. Pak se Blanka přidala ke čtoucím dětem a kdo chtěl, podělil se o svůj čtenářský zážitek. Ostatní se dozvěděli, jak dopadla hrdinka, o níž si četla spolužačka Klára, Honza vyprávěl něco nového o životě mravenců, Veronice – nové dyslektické spolužačce – ostatní gratulovali, neboť se jí podařilo poprvé dočíst samostatně celou knihu a připravila si o ní referát.

Na letmý pokyn se pak všichni odebrali do lavic a věnovali se opravě písemných prací z matematiky. Jak? – Vzájemnou konzultací a pomocí. Blanka zasahovala jen tam, kde si děti nevěděly rady. Po deseti minutách přišla na řadu nová látka: „Napište si, co víte nebo si myslíte, že víte o ...“

Podruhé jsem se za Blankou přišla podívat do školy odpoledne, na rodičovskou schůzku. Místo vysvětlování Blanka rodiče svých žáků učila tak, jak je zvyklá učit jejich děti. Vyzkoušeli si její učební styl na velrybách. – S úžasem jsem pozorovala, jak se to stane, že v pět hodin odpoledne vtáhne třídu unavených tatínků a maminek v dětských lavicích do života velryb tak hluboce, že všichni se nejméně hodinu nezajímají o nic jiného. Chystala si tímto způsobem půdu pro to, aby rodiče sami na sobě poznali, že hodnotit takovouhle výuku známkami je nonsens.

Před rokem jsem Blanku potkala poblíž Pedagogické fakulty Karlovy Univerzity. To už vyměnila malé školáčky za studentky a studenty na katedře primární pedagogiky.

Jak se ti podařilo u dětí dosáhnout té samozřejmosti v používání inteligence a rozumu v době, kdy si stovky učitelů naříkají na chování žáků, na to, že je nic nebaví a že je těžké je něčím zaujmout?

Nesdílím názor, že se žáci nechtějí učit. Při vstupu do školy mají přirozenou touhu bádat a zajímají se o vše nové. Bohužel se často stává, že je tato touha ve škole potlačena na úkor učení se zpaměti velkému množství zdánlivě nesouvisejících faktů, které nejsou spojeny s jejich reálným životem. Informace jsou jim předávány hotové a žák má minimální možnost se do procesu objevování zapojit. To pak vede k jeho nezájmu a pasivitě. Jestliže však učitel jejich touhu objevování využije a umožní žákům se aktivně do výuky zapojit, tedy nebýt při učení pasivní, tento problém odpadá. A žák, který se o něco intenzivně zajímá, nemá čas zlobit. Při plánování výuky jsem se vždy snažila dodržet několik zásad: 1. Na všechno nové by si děti měly přijít samy. 2. Vždy by měly vědět, proč se to učí a jak to využijí ve svém životě. 3. Nové učivo musí vycházet z toho, co již vědí, a navazovat na jejich dosavadní poznatky a zkušenosti. 4. Nikdo není ve třídě na učení sám. Společně nám to jde lépe. 5. Poznáváme nejen nové učivo, ale i strategie, jak k němu dojít. 6. Chyba je přirozenou součástí učení se, a proto nesmí být trestána. 7. Vždy ponechat dostatek času na procvičení. Součástí musí být i zpětná vazba. 8. Žáci musí být vnitřně motivováni, tzn. musí mít potřebu a chuť se to naučit. 9. Snaha o porozumění je nadřazena snaze o zapamatování. Tato filozofie vychází z předpokladu, že žák nepřichází do školy jako vědomostmi nepoznamenaná bytost, ale má již určité znalosti, zkušenosti, vypěstované některé dovednosti. Mým úkolem je pak na tyto prekoncepty navázat a jeho znalosti a dovednosti dále rozvíjet, třídit, strukturovat.

Když jsem viděla, jak to ve tvé třídě funguje, četla některé tvé příspěvky v pedagogických časopisech, napadalo mne vždycky, že tohle je výuka pro demokracii, ve které nevítězí hloupost většiny, ale rozumné návrhy, které pak dodržují všichni. Můžeš zde uvést nějaký konkrétní příklad, jak toho lze dosáhnout?

Musí fungovat vzájemná tolerance a respekt k názoru druhého, a to jak ze strany učitele, tak i mezi žáky. Co se týká učitele, je chybou, když většinu hodiny mluví on. Měl by dát prostor pro vzájemnou komunikaci mezi žáky. Umožnit jim, aby své názory, myšlenky, postřehy sdíleli mezi sebou, ale i v celé skupině. Úkolem učitele je klást takové otázky, které tuto vzájemnou komunikaci podporují. Co se týče žáků, musí mít jistotu, že jejich názory budou vyslyšeny, že se všichni v hodině dostanou ke slovu a nikdo za své názory nebude zesměšňován ani trestán. Názory, o jejichž pravdivosti máme pochybnosti, neodsuzujeme, ale je to pro nás výzva – ověřit, nebo vyvrátit jejich pravdivost. Tím se také žáci učí hledat argumenty pro svá tvrzení. Největším „strašákem“ pro mé žáky byla otázka: A proč? Nezapomenu na komentář jednoho mého prvňáčka, když jsem zadala (už si nepamatuji jaký) úkol. „Ach jo, to zas budete chtít vědět proč.“ Toto vše úzce souvisí s pravidly pro diskusi. Tato pravidla se vytvářejí se žáky a učitelova úloha je právě v tom, že hlídá, aby se dodržovala: 1. Mluví vždy jen jeden. 2. Poslouchej, co říkají ostatní. 3. Neskákej jiným do řeči. 4. Dodržuj téma, o kterém se hovoří. 5. Každý má právo na svůj názor. Nemusím snad dodávat, že je samozřejmé, že pravidla dodržuje i učitel.

Pamatuji si dobře, že máš sama nějakou formu dyslexie? – Pomohl ti vlastní zážitek k tomu, abys lépe chápala, jakou podporu potřebují děti s dysfunkcí?

Určitě ano, zvláště ve výuce českého jazyka, speciálně gramatiky. Ze školy jsem si odnesla poznatek, že gramatika je něco nepochopitelného, nudného, co nemá logiku, je postaveno jen na intuici a tzv. citu pro jazyk. A ten jsem jako silný dyslektik opravdu neměla. Dokonce mi paní profesorka na gymnáziu doporučila, ať se češtině pro vlastní dobro vyhýbám obloukem. Gramatice jsem přicházela na chuť až v době, kdy jsem sama začala učit. Objevovala jsem mnemotechnické pomůcky, hledala různé způsoby práce, abych žákům usnadnila pochopení gramatiky. A zase se dostávám ke svým zásadám při plánování výuky. Mám teď na mysli využití pro život a práci s chybou. Jedno z učiva, které jsem úplně odbourala, bylo psaní diktátů do diktátových sešitů. Je to obrovský strašák pro spoustu dětí, nejen dyslektických, a bohužel se ve škole této činnosti věnuje hodně času. Přitom, kdy budou v životě nuceni psát diktovaný text do speciálních „diktátových“ sešitů? Nikdy. Pro život budou potřebovat napsat správně jakýkoliv text, který bude nějakým způsobem veřejný, tzn. budou ho číst i jiní. Musí se tedy naučit identifikovat jevy, kde by mohli chybovat, umět dané jevy odůvodnit a v případě nejasností vědět, jak si v takové situaci poradit – najít odpověď v pravidlech nebo popsat totéž jinými slovy. A co se týče chyb při psaní diktovaného textu, musím říci, že každá chyba byla pro nás velmi vítaná a přínosná. Na ní jsme si ukázali postup, jak se jí příště vyvarovat. Takže žák, který chybu udělal, se ocitl v roli „zachránce“ těch ostatních. Musím přiznat, že rodiče byli z tohoto přístupu nejdříve zděšeni. Později však viděli, že jejich děti přemýšlejí o pravopise ve všech písemných sděleních, a to i ve všech předmětech, a ne jen v „diktátových“ sešitech.

Často se stává, že jakmile se vzdělanější a zajímající se část rodičů doslechne, že někde učí dobrá učitelka, usilují o to, aby se jejich dítě dostalo právě k ní, a třída, případně celá škola (tak tomu myslím bylo s vývojem ZŠ Chlupova, na které jsi učila) se pak stává svým způsobem výběrovou a elitní. Máš k tomu co říci?

Nebyli jsme školou výběrovou, i když o nás byl velký zájem. Paradoxně jsme měli daleko více žáků s různými poruchami učení i chování, než je na klasické škole běžné. Jednak nám k tomu dopomohla pedagogicko-psychologická poradna, která naši školu doporučovala všem rodičům, kteří věděli nebo alespoň cítili, že jejich dítě bude mít nějaké problémy, jednak si rodiče mezi sebou předávali informace typu: „Tam běžte, tam to s ním budou umět.“ Přiznám se, že pro nás učitele to nebyla žádná výhoda, spíše spoustu práce navíc, dost často až na hranici našich možností. Když máte ve třídě 27 dětí a skoro každé má nějaký problém a každé je osobnost, pak je velmi náročné vše skloubit a ještě se každému individuálně věnovat. Byla to pro nás ale výzva a také velké uspokojení, že to asi děláme dobře. Takže žádná výběrová škola.

Z učení na prvém stupni jsi před třemi lety přešla na vysokou školu. Co tě na pedagogické fakultě překvapilo, co jsi nečekala, z čeho máš radost?

Asi největším rozčarováním bylo zjištění, jak jsou mladí lidé konzervativní a jak těžce jsou ochotni přijímat nové věci. Na svých seminářích jsem využívala všechny metody práce, které jsem používala s dětmi (diskuse, samostatné objevování informací, sebereflexe). Trvalo hodně dlouho, než byli vůbec ochotni spolupracovat a třeba diskutovat. „Vydolovat“ z nich vlastní názor a ještě nějakou argumentaci byl zpočátku nadlidský úkol. Radost mám z toho, že se mi nakonec podařilo zlomit jejich odpor a že alespoň začali uvažovat o tom, že by to mohlo jít i jinak. Samozřejmě nechci generalizovat. Byly i výjimky a dnes na praxích sklízím pomyslné ovoce v jejich velmi zdařilých hodinách.

Kdybys měla možnost a moc, co bys na fungování pedagogické fakulty (případně na předmětech, které se tam vyučují) změnila?

Náplní mé práce je didaktika Českého jazyka, což znamená, že učím studenty primární pedagogiky, jak mají učit gramatiku a sloh. Snažím se jim ukázat, že při dobře zvolených metodách a strategiích může být i tak nezáživný předmět, jako je mluvnice, velmi zábavný a objevující. Do Rámcového vzdělávacího programu ZV byla také nově zařazena, do vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura, komunikační výchova. Na tu ve stávajícím vzdělávacím programu fakulty zatím moc času nezbývá. Kdybych mohla něco změnit, byla by to určitě větší hodinová dotace právě pro komunikační výchovu. Dříve se komunikace zaměřovala pouze na slohová cvičení, protože nebylo žádoucí vychovávat žáky k samostatnému myšlení, k vyjadřování svých názorů. Dnes je situace jiná. Žáci se učí vnímat a chápat různá jazyková sdělení, vyjadřovat své názory, argumentovat, spolupracovat. A současní studenti pedagogické fakulty často sami tyto dovednosti postrádají. Nemají ani dostatek vědomostí a zkušeností, jak komunikační výchovu učit.

Potkaly jsme se před pár lety také na kurzu dalšího vzdělávání pro pedagogy. Tuším správně, že i ty se stále učíš něčemu novému? – Co je to právě teď?

Teď mě velmi oslovila finanční gramotnost. V revizi Rámcového vzdělávacího programu v roce 2011 by se měla stát sedmým průřezovým tématem. Momentálně je pro mne hlavní hledat propojení výuky finanční gramotnosti s reálným životem. Znát všechny finanční produkty a služby, vědět, jak zacházet s penězi a odpovědně se rozhodovat při investování je dovednost, kterou nezvládají ani dospělí, natož děti. A v době jednoho milionu exekucí je to téma přinejmenším žádoucí.

Vím, že již mnoho let učíš i zájemce z řad učitelů. Koho, co a proč učíš v současnosti?

Stále jsem lektorkou kritického myšlení. Sama jsi se mnou porovnávala cíle Rámcových vzdělávacích programů s cíli programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení, takže víš, že ukazuji učitelům, že když budou dobře učit metodami kritického myšlení, naplňují zároveň cíle RVP, aniž by o tom museli více přemýšlet. Na podzim bychom měli začít projekt „Čtenářská gramotnost“ pod záštitou pedagogické fakulty. A můj koníček a současná srdeční záležitost je finanční gramotnost.

Chtěla jsi někdy s učením úplně praštit? – A co tě vedlo k tomu, abys s ním nakonec nepraštila?

Jednou, a to v roce 1997. Bylo to po revoluci, kdy jsme najednou mohli zkoušet různé věci, bylo obrovské nadšení, ale nebyly informace, chyběla odborná literatura. Vše jsme tvořili tzv. na koleně. A najednou jsem měla pocit, že jsme v začarovaném kruhu a nehneme se dál. Pracovala jsem až 16 hodin denně, ale uspokojení se nedostavovalo. Naštěstí se objevily kurzy dalšího vzdělávání pro pedagogy, které pořádaly většinou nevládní organizace (Osobnostní a sociální výchova nebo dramatická výchova v Aisisu, Začít spolu, Kurzy kritického myšlení, …) a vše se změnilo. Později ještě jednou. Pracovala jsem tak moc, že jsem už neměla čas na své zájmy a koníčky a vlastně jsem profesně vyhořela. Trvalo mi dva roky, než jsem se zase dostala do formy. V té době jsem nesnášela přítomnost dětí, vadil mi jejich křik. A protože mám tři dospělé syny a hrozně se těším na vnoučata, jsem ráda, že jsem ten problém zvládla.

Máš nějaké své učitelské krédo?

Je jím čínské přísloví. „Učíš-li se proto, aby sis zapamatoval, zapomeneš. Učíš-li se proto, abys porozuměl, zapamatuješ si.“

Blanka Staňková překonala krizi z povolání tak, že změnila styl učení. Z frontální výuky přešla na metody kritického myšlení a kromě dětí začala učit také dospělé. Momentálně je také lektorkou nově zaváděné finanční gramotnosti. Je vdaná a má tři dospělé syny.