Plazení

První vánoce má Adámek za sebou. Byli jsme zvědaví, co bude říkat na stromeček. Vcelku ho nechal chladným, dvakrát si bouchnul do ozdoby, když jsme ho drželi na rukou u stromku a jednou ožužlal ozdobu (naštěstí ne skleněnou) vleže zespodu. Poté už ho stromek nezajímal, jen asi po dvou dnech objevil kabely od žároviček na stromku. Od tohoto dne se kabely staly pravděpodobně favoritem na hraní. Stromek jsme tudíž už nerozsvěcovali, protože žužlání kabelu pod proudem by asi nebylo nejlepší... I když jsme kabely schovali za stromek, nebo i položili na dolní větvičky stromu, vždycky je Adam objevil.

Na štědrovečerní stůl dostal ve svém novém hrníčku-dvouucháku slavnostně šťávu z jablek a hroznů. Sice ji nepil, z toho hrnku to neumí, ale chvilku okusoval dásněmi cucátko na víčku (ještě žádný zoubek nevykouknul) a seděl s námi u stolu. On to byl vlastně trochu problém vymyslet něco, jak mohl být u štědrovečerního stolu s námi. Samostatně sedět neumí (já ho to neučím, ať na to hoch příjde sám) a v sedačce byl zase moc nízko, i když jsme ji dali na pohovku. Udělali jsme se Skokym výjimku a zkusili ho posadit do vysoké dřevěné židličky. Na klíně nám sedí celkem obstojně. Přenechala nám ji známá, takže je to starší typ a nemá zábranu mezi nožkama dítěte, aby nevypadlo spodem. Zepředu jsme uvázali šátek, aby nevyklouznul, opěradlo jsme zezadu vyložili polštářkem a necelých 10 minut takto "visel" v židličce.. Zpočátku se mu to i líbilo, pěkně dosáhl na hračky na stole a zvědavě se díval, co to jíme. Pak už se ale začal všemožně kroutit a kvičet, tak jsme ho vyndali a zbytek večeře alespoň pozoroval ze své postýlky.

Dárky jsme rozbalovali snad hodinu. Každý balíček musel Adámek náležitě prozkoumat, zvláště papír a mašličky. To ho zajímalo víc, než samotné dárky. Každopádně prožít vánoce s miminkem je krásné, daleko hezčí, než jen "o samotě".

Okolo vánoc jsme začali Adamovi zpestřovat jídelníček. Už mu bylo skoro šest a půl měsíce, tak už měl nárok ochutnat něco jiného, než jen mlíčko. Počkali jsme až do vánoc, kdy byl předvánoční shon za námi, vše mohlo probíhat klidněji, měli jsme více času a hlavně Skoky mohl být u prvního krmení osobně (a ne v práci). Naservírovali jsme mu jablečnou šťávu, po první lžičce se zakřenil, ale spolkl. Další obsah lžiček končil spíše na bryndáčku a oblečení, než v ústech Adámka. Postupně jsme zkusili přidat i domácí zeleninovou polévku - to nahodil ještě zajímavější obličej. Možná si myslel, že ho chceme otrávit.... No pár lžiček snědl, ale moc mu to nejelo. Jednoho dne jsme však zkusili kupovanou zeleninu (konkrétně mrkev Hami - první lžička). Já nevím, co tam dávají, ale padalo to do něj, že jsem musela vyškrabávat misku. A od té doby mu chutná i doma připravovaná zelenina. Jen jednou ohrnul nos nad samotnou brokolicí, ale s bramborem ji už snědl. V ovoci si zatím nevybíral, sní všechno. :o)

Problém jsme trochu měli s pitím šťávy. Po lžičkách to zpočátku moc nešlo, byl zapatlaný a mokrý úplně všude, navíc si hrál se vším možným, co měl okolo. K čemu je cucátko na víčku hrníčku dodnes také nepochopil, tudy cesta nevedla. Jednou jsem zkusila mu dát hrníček rovnou k puse, takže se pokoušel šťávu srkat. Asi třetina vytekla kolem, zbytek do Adámka, takže tady jsme bodovali. Dnes už se trochu uklidnil i při krmení lžičkou, ale i tak je to někdy boj.

Noční buzení nám více méně vyřešila kaše. Měla jsem doma reklamní vzorek rýžové kaše, tak jsme to zkusili. Buzení po hodině (výjimečně po dvou) mě už opravdu vyčerpávalo. Já se tehdy opět dobře vyspala, protože se Adam vzbudil jen jednou. :-) Od té doby ho večer krmíme rýžovou kaší. Většinou ji připravuji z mého odstříkaného mléka, ale málokdo má odvahu ji ochutnat. Já ji ochutnala, nic zvláštního na tom není, jen nějak "divně" voní. Skoky už ji ale v ústech také měl. Ochutnal ji omylem, když jsem mu ji (jako správná potvora) nabídla jako kaši připravovanou z vody. Z vody děláme kašičku, pokud je odstříkaného mléka nedostatek. Adámek stále spí s námi v pokoji, postranici jsme již dali na své místo, ale je snížená, abychom k němu lépe mohli. Okolo jedné hodiny se budí, tak ho přesuneme k nám do postele. Celkem se nyní budí asi 2-3 krát za noc. Po kaši ho ještě trochu nakojím, aby měl něco tekutého. Většinou u toho usne, a proto začal Skoky rozlišovat, zda-li usnul Adámek on-line (u kojení) nebo off-line (sám v postýlce).

Adam si vynalezl svůj zvláštní způsob spaní. Nejdříve se začal přetáčet v noci na bříško (zpočátku jsem z toho měla dost hrůzu, v noci se budila a kontrolovala ho, jestli dýchá), nyní si ještě podstrčí kolínka pod sebe a zadeček kouká do nebes. A takhle v kleku v noci spinká, asi to má po mně, já prý spala také jen tak.

Plazení po místnosti vypiloval do dokonalosti, snad by mu i někteří vojáci mohli závidět. Když ho něco opravdu láká a chce to, je schopen přeplazit pokoj i za 10 sekund (cca 5 metrů). Nejvíce ho lákají kabely nebo tkanice jakéhokoliv druhu, hračka tučňáka, který mává křídly, velké plyšové hračky a otevřené dveře do koupelny. Prozkoumává nám celý byt, takže už se doplazil ke schodišti (na stupeň níž si ještě netroufl, jen poplácal dlaní nižší schod), v koupelně se nacpal mezi WC a skříňku od umyvadla, náš a svůj pokojík má prozkoumaný už úplně všude.

Tím, že začal takto prozkoumávat byt, museli jsme zavést některá ochranná opatření. Věci ze spodních poliček jsme přemístili jinam a místo nich tam jsou nyní uloženy jeho hračky. Sám se k nim doplazí a vyndá si, co chce. Většinou stejně vytáhne všechny hračky naráz. A když už ho všechno omrzí, tak se vydá na cestu k chumlu kabelů od počítače, který je pod stolem. Ještě musíme vymyslet, jak je schovat. Asi do nějaké krabice a jen vyřízneme díry na jednotlivé kabely.

Horké chvilky zažíváme při oblékání, nebo i jen při přebalení plenky. Nechce ležet na zádech, pořád se otáčí na bříško a leze na kraj přebalovacího stolu, který pak okouše. Dát mu plenku a po stranách ji zalepit, aby byla jakž takž správně, je docela umění. Jediná záchrana na přibližně 10 sekund je postavit nad něj hrazdičku. Ostatní části oblečení už mi jde oblékat i "v pohybu", stačí jen správně vystihnout okamžik, kdy zvedne ručičku, aby se posunul jinam, a šup s ní do rukávu. Pravda, křiku a vzpírání se při oblékání nevyhneme, ale co se dá dělat?!