| Pavla | •
 |
(7.1.2011 17:03:23)
Ahoj holky,moc Vás zdravím a ráda bych napsala co potkalo nás. Jelikož jsem jedináček a rodiče se mě brzy rozvedli, je mě od dětství tak nějak na světě smutno. Ale jinak veselá kopa, když na to přijde jsem, akorát v mém životě nebylo moc důvodů se smát. Představa, že budu mít jednou tři děti mě vždycky na tváři úsměv vytvořila. Jak moje děti budou mít hodnou maminku a tatínka a jak na světě nebudou sami, ale jeden pro druhého atd.atd. Vše, co mě osud nedopřál.(nevlastní sourozence mě osud přivál, ale to není nikdy ono). Trochu to zrychlím, ve dvaceti svatba. Ze zdravotních důvodů jsem 2 roky nesměla otěhotnět, za dva roky jsem zjistila, že můj manžel má jinou a rozvedli jsme se. Těžce jsem to obrečela a nemohla se vzpamatovat. Nakonec jsem si našla nového partnera (tentokrát při mě andělíček stál). Nádherný vztah, ale děti jsem hned nechtěla, přeci jenom rozvod mě stále děsil. Po dvou letech náš vztah byl jako na začátku, vzali jsme se a začali těšit na miminko. Opět zrychlím, 3 roky a nic, jen beznaděj, pláč, otázky proč zrovna my. Tenkrát byla centra jen v Praze, umělé oplodnění bylo na začátku. Lidé o tom prakticky nic nevěděli, nikde se nic nepsalo a vše tak nějak bylo tabu. Po vyšetřeních jsme byli odesláni do Prahy do centra. Cesty 150km, 4 pokusy během 3 let, hospitalizace v nemocnici po hyperstimulačnímu syndromu. Jednou byl pokus úspěšný a nakonec zamlklé těhotenství. Chození k praktickýmu doktoru na píchání injekcí, stres,stres a stres. V zaměstnání samé výmluvy, házení se marod atd. Myslím, že se to ani zpětně popsat nedá. Po 5 pokusu jsem otěhotněla, již jsme byli tak na dně, že jsme sice měli radost, ale dokud jsme syna nedrželi v náručí, tak jsme pořád jakoby něvěřili.Po 5 a půl letech jsme se dočkali. Radost byla velikánská, myslím,že dalších 10 měsíců jsem byla nejšťastnější člověk na světě. V 10 měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Sesypala jsem se, protože jsem se to dozvěděla po převozu do nemocnice s trombózou v noze. Narodila se nám dcera. Ve 2 plus jedna pes, jedno miminko, syn větší. Rozestavěný dům, hypotéka atd.atd. Verdikt doktorů, byla to náhoda, nikdo tomu nerozumněl a nevěřil. Takže šílenej kolotoč, stres. Do dvou let jsme se přestěhovali, uklidnili jsme se. Děti začali chodit do školky. Domluvili jsme se s manželem, že zkusíme ještě jedno mimi. Abychom si to užili již v klidu, tak jak jsme si to přáli před 10 lety.Nikdo nebude věřit, otěhotněla jsem první měsíc. Druhému synovi jsou 2 roky. Jsem šťastná, že mám velkou rodinu, že moje děti tady nebudou sami. Ale na druhou stranu musím přiznat, že jsem již stará (psychicky). Samozřejmě i roky mě chybí. Jsem se všeho vystresovaná, unavená, přestávám to zvládat. Připadá mi jako by mě opouštěli síly. Dětem, hlavně malýmu se začínám vyhýbat. Nechci chodit do konfliktu a těch je každý den tisíc. Jsem lítostivá a nejednou jako by na mě dolehla ta 5 a půl roční křivda. Stále se mě honí v hlavě, že syn mohl být již velký, nervy bych měla tam kde je potřebuji mít a neměla bych o ně tak velký strach, který mě svazuje. Stále nedokážu pochopit proč mě musel osud takhle zkoušet, když jsem 2 krát naprosto normálně otěhotněla. Musela mimochodem zaplatit 200 tisíc. Samozřejmě bych dala vše co mám, aby to někdo špatně nepochopil. Nedokážu se zbavit závisti, že někdo otěhotní, tak jak si to naplánuje a ještě kalkuluje s rodičovský příspěvkem a porodným atd.atd. Nedokážu se z toho vyhrabat. Snažím se snažím, ale jde to těžko. Kdyby někdo znal dobrého psychologa nebo psychiatra, napište kontakt. Myslím, že psychikou lidí, kteří projdou tímto nedobrovolným kolotočem by se měl také někdo zabývat. Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, jen jsem chtěla souhlasit s tím, jak již tady bylo napsáno, někdy ať se snažíš sebevíc osudu neporučíš a je třeba si užívat toho co člověk má. Ale je to těžké.
|
| fialovalena |
|
(8.1.2011 18:44:50)
ahoj musím souhlasit se všemy.Život je v tomto krutý.Jak začít bylo mi 17let co jsem se seznamila s klukem 4měsíce jsme spolu chodily a neplanovaly jsme že spolu budeme hned spat jelikož mě v 16letech znásilnily ale byla jsem zamilovaná a tak ten stres mě dále nepustil než jen k chození za ruku a sem tam nějaky polibek.Bylo 1.května co se to stalo a i když jsem se chránila tak po 12týdnech zjistila že jsem těhotná v ty době jsem tomu nevěřila,říkala jsem že se chráním tak to nejni možné.Den poté jsem to zdělila přítely a ten se zalekl a utekl kdo ví kam narodil se mi chlapeček a i když mi bylo 18let byla jsem štastná že ho mám.Když synovi bylo 20měsíců uvědomovala jsem si že syn potřebuje nějakého otce a začala jsem žít si s jedním který byl na mě a syna hodny(syna si vzal za svého).Po čase jsme se rozhodly že by jsme mohly skusit mít spolu miminko že by bylo fajn kdyby měl syn sourozence.Uplynul rok a ja stale těhotna nebyla partner začal mít strach a zašel si k lékaři(bylo vše v naprostém pořádku)po všech těch testech dostal nějaké léky a uplynuly 4měsíce a ja šla na pulroční kontrolu a tam sem si sedla na zadek doktorka mi zdělila že jsem ve 3měsíci byly jsme v té době ti nejštastnější rodiče na světě.synovi bylo 7 a dceři 5let tak jak je to v této době dá se říci normální tak jsem zjistila že mě podvádí a ja to po pul roce nevydržela a odešla jsem od něho i z dětmi.V tu chvíly co jsem se vzpamatovavala z rozchodu mi do cesty přišel on.Byl měsíc sám po 10letém vztahu se s ním rozešla družka a v baráku byl sám ja hledala podnájem a v tu chvíly nikdo netušil co bude.Stalo se to že děti si ho dostaly a mi spolu začly žít(jemu bylo 35 bezdětný)žijeme spolu již 3roky a stoho 2roky si přejeme mít miminko ale stale nic.Začala jsem si probírat život jaky jsem měla a jaká je to spravedlnost co mě postihla.Když jsem mimčo nechtěla a neplanovala tak přišlo a když si jej přejeme tak se nic neděje. Je to život a ja se začínám smřovat s tím že už asi ani nepříjde.
|
| Elíláma | 
|
(10.1.2011 15:33:37)
Ahoj Fialovaleno, tvůj příspěvek je moc zajímavý, jen se skoro nedá přečíst, čeština je dezolátní, dovolila jsem si opravit, aby se tomu dalo lépe rozumět (hlavně totiž chybí čárky, takže se v tom těžko orientuje, který fakt patří ke komu), doufám, že ti to nevadí, neber to jako útok, ale pro mě je čeština důležitá, ikdyž nejsem žádná puritánka, taky příspěvek nemusím číst, když se mi to tak nelíbí, jenže čím víc v diskusích píšeme a tudíž čteme hrubky, tím spíše si na ně zvykáme a přejímáme. Díky za pochopení. Přeju hodně štěstí do budoucna.
Tvůj příspěvek:
Ahoj, musím souhlasit se všemi. Život je v tomto krutý. Jak začít - bylo mi 17 let, co jsem se seznámila s klukem. Čtyři měsíce jsme spolu chodili a neplánovali jsme, že spolu budeme hned spát, jelikož mne v 16 letech znásilnili, ale byla jsem zamilovaná a tak ten stres mě dále nepustil, než jen k chození za ruku a sem tam nějaký polibek. Bylo 1. května, co se to stalo, a i když jsem se chránila, tak po 12 týdnech jsem zjistila, že jsem těhotná - v tý době jsem tomu nevěřila, říkala jsem, že se chráním, tak to nejni možné. Den poté jsem to sdělila příteli a ten se zalekl a utekl kdo ví kam. Narodil se mi chlapeček a i když mi bylo 18 let, byla jsem štastná, že ho mám. Když synovi bylo 20 měsíců, uvědomovala jsem si, že syn potřebuje nějakého otce a začala jsem žít s jedním, který byl na mě a syna hodný (syna si vzal za svého). Po čase jsme se rozhodli, že bychom mohli zkusit mít spolu miminko, že by bylo fajn, kdyby měl syn sourozence. Uplynul rok a já stále těhotná nebyla, partner začal mít strach a zašel si k lékaři(bylo vše v naprostém pořádku). Po všech těch testech dostal nějaké léky a uplynuly 4 měsíce a ja šla na půlroční kontrolu a tam jsem si sedla na zadek - doktorka mi sdělila, že jsem ve 3. měsíci - byli jsme v té době ti nejštastnější rodiče na světě. Synovi bylo 7 a dceři 5 let, tak jak je to v této době, dá se říci, normální, tak jsem zjistila, že mě podvádí a já to po pul roce nevydržela a odešla jsem od něho i s dětmi. V tu chvíli, co jsem se vzpamatovávala z rozchodu, mi do cesty přišel on. Byl měsíc sám - po 10letém vztahu se s ním rozešla družka a v baráku byl sám, ja hledala podnájem a v tu chvíli nikdo netušil co bude. Stalo se to, že děti si ho dostaly a mi spolu začali žít (jemu bylo 35, bezdětný), žijeme spolu již 3 roky a z toho 2 roky si přejeme mít miminko, ale stále nic. Začala jsem si probírat život, jaky jsem měla, a jaká je to spravedlnost, co mě postihla. Když jsem mimčo nechtěla a neplánovala, tak přišlo, a když si jej přejeme, tak se nic neděje. Je to život a ja se začínám smiřovat s tím, že už asi ani nepříjde.
|
| Veveruše |
|
(10.1.2011 23:09:57)
A to má být jako bez chyb  ?
Osobní zájmeno "my" se píše s tvrdým "y" a v části věty "nikdo neví, co bude" chybí čárka (a nečiním si nárok na úplnost). Osobně na českém pravopisu také dost lpím (hlavně mi neberte tvrdá a měkká "i/y", shodu podmětu s přísudkem a zejména archaismy) a troufám si tvrdit, že ho ovládám velmi dobře, ale řešit pravopis v diskusích mi přijde jako zbytečná ztráta času pro mě a trochu zbytečná buzerace pro autora příspěvku ) (opravami textu se stejně nikdo pravopis nenaučí, o různých poruchách dys-, jiné národnosti autora než české apod. ani nemluvím; navíc překlep se občas přihodí každému - ne všichni máme čas po sobě příspěvek několikrát číst).
Příspěvku v původním znění jsem rozuměla i tak, jediné, co jsem měla problém pochopit, byl myšlenkový skok od 2. miminka k dětem ve věku 7 a 5 let - zmátl mě text o tom, co je údajně v této době normální (až po chvíli jsem pochopila, že se to vztahuje k té nevěře - asi proto, že já to za normální vůbec nepovažuju ) a jednu chvíli jsem se myslím nemohla dopočítat těch dětí (jestli si to tedy nepletu s jiným příspěvkem).
|
|
|
|
| Olina, + dcera 3,5 | •
|
(8.1.2011 19:41:44)
Pavlo, také jsem si na svoje první dítě počkala 3,5 roku a prošla si vším možným. Dnes mi dělá radost, je jí 3,5 roku a rádi bychom k ní sourozence. Již jsme se těšili, ale v 11. týdnu jsem se bohužel dozvěděla, že těhotenství zamlklo. Bylo to bolavé, ale flintu do žita neházím.
Pokud máte zájem, pracuji s lidmi na řešení různých životních situací a problémů. Pokud chcete svoji situaci řešit s psycholožkou či psychiatričkou, mám kamarádky z obou oborů, které můžu doporučit. Když budete mít zájem, ozvěte se. Olina B.
|
|
| Vendy 1 dcera | •
|
(11.1.2011 0:15:04)
Mám na patře sousedku, se kterou se potkáváme 10 let. Nijak zvlášť jsme o sobě nic nevěděly. Ona i její manžel jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé. V necelých 40 letech se jim narodil syn. V parku jsem jí jednou potkala a nakoukla do kočárku, pogratulovala a najednou jsme si začaly povídat. Začala plakat. Mezi vzlyky mě vyprávěla, že má strašnou radost ze syna, že na něj čekali 10 let, ale, že je najednou na okraji společnosti. Nechápala jsem co říká. Prý její kamarádky řeší pubertu, v lepším případě školu svých dětí. Z jejích vrstevnic nikdo neřeší miminka. Prej to nejsou starosti, počkej až povyroste. Když přijde do center, nebo na pískoviště, jsou tam o 15 let mladší energické mladé maminky. Dokonce se jí jedna mladá maminka zeptala, jestli si na stará kolena pořídili benjamínka a jak má velké starší dítě. Omlouvala se mi a nechtěla se rouhat, ale nakonec přiznala, že celých těch 10 let nežila, jen se upnula na miminko a teď je jí jako by jí bylo 30, ale všude okolo je všem a hlavně jí o 10 let víc. Bylo mi jí moc líto a vůbec si to nedokážu představit.
|
| Veveruše |
|
(13.1.2011 0:50:41)
To je zajímavé, já zas mám v okolí většinu matek, které měly 1. dítě po 30. Fakt je, že čtyřicetiletou prvorodičku znám z okolí jedinou, ale sama jsem měla děti v 32 a 35 a stará jsem si vůbec nepřipadala, u ostatních matek taky neřeším, kolik jim je.
Asi ta čtyčicítka bude zlomová. Teď řeším, jestli nám 2 děti stačí nebo ne, obávám se, že za 2 roky, až mi bude 40, si taky začnu připadat stará, ale teď by se nám hodily spíš penízky, takže asi budu muset spíš do práce
|
| Kája syn 2 roky | •
|
(13.1.2011 10:09:38)
Veveruše, také mám prvního syna ve 32, a nepřipadnu si stará. I když v některých okamžicích!!! Ale tak nějak ten život jede, ale 10 let přešlapovat na místě, a řešit to co by mělo být pro každou ženu normálně přirozené je asi děs. Stačily by mě 2 roky a byla bych hovtová. Mám příbuznou od manžela a ta má jedno dítko, druhé vzdala. Hormonální léčba jí rozběhla deprese. Neví jestli ty hormony, každopádně ten tlak a strach asi dohromady. Řekla, že na to prostě nemá. Myslím, že ta žena pokud to řeší více let, je pod tlakem, strachem, nejistotou a pak když se to povede, zase 9 měsíců po dalším napětím. Pak mimčo a to je samo o sobě další starost, neopomenu porod. A kdy si taková ženská má vlastně odpočinout a psychicky se dát dohromady. Na psychiku to musí být nápor velký.
|
| Vendy 1 dcera | •
|
(13.1.2011 10:33:32)
Nikdy, složí se až to bude nejmíň čekat. Zrovna se tady o tom bavíme s Kájou, pracujeme spolu a poučíme si PC. Naše spolupracovnice Pavla už příspěvek napsala. Zářnej příklad, jak se skládá. Ta psychika hraje opravdu velkou roli.
Úplně z jiného soudku. Moje mamka se starala léta o mojí babičku. Posledních necelých 6 let intenzivně. Byla také pod tlakem, nevěděla co bude, co zítra, jestli to ještě zvládne atd. Babička zamřela v 89 letech.
Týden na to moji mamku odvezli s podezřením na infarkt. Źádnej infarakt, sesypala se. Bude to rok a není to stále ono. Myslím, že něco podobného prožíváme pokud nemůžeme otěhotnět a naběhneme do kolotoče řešení nepolodnosti. Přijde mě to na stejném principu. Ale nejsem psycholog. Možná, že píšu nesmysly.
|
|
|
|
|
|
. My máme děti 2 a já si docela přeju třetí, ale finančně by to momentálně nebylo jednoduché (druhý příjem by se hodil, stavíme a potřeby dětí rostou) a do čtyřicítky mi už zbývají jen 2 roky. Ale antikoncepci už několik let neberu (pořád jsem na sobě pozorovala případné nežádoucí účinky, měla jsem hrůzu z trombózy a tak) a bohudík - nebo snad vlastně bohužel?
.
Taky jsem byla alergická na rady hlavně od kamarádek které přišly k dítěti jak slepé k houslím, kdo nezažil tu beznaděj když to nejde nepochopí...
(a v technikách umělého početí taky).
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)