| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Neplodnost a psychika

 Celkem 49 názorů.
 Insula 


adopce 

(5.1.2011 13:20:43)
Znám takový pár. Příčina neplodnosti nenalezena, oba v pořádku. Letité snažení bez pozitivního výsledku. Následná adopce a poté přirozené a bezproblémové otěhotnění partnerky.
 Simča, dcery *1988 a 1997 


Re: adopce 

(5.1.2011 13:41:40)
Také mám kamarádku, která adoptovala chlapce a během 2 měsíců, co ho měla doma, otěhotněla.
Druhá kamarádka se zase snažila o miminko a když jí doktoři řekli, že jsou s mužem oba OK, a že neví, proč nemůže otěhotnět, domluvila se na IVF. Termín dohodla asi za 8 měsíců - už nevím, zda měli na klinice plno, nebo proč až za tak dlouhou dobu... A v době, kdy měla jít na IVF byla v 5. měsíci... Prostě se přestali nervovat a šlo to...
Kéž by to fungovalo u většiny!!!!
Simča ~b~
 Insula 


Re: adopce 

(5.1.2011 14:06:58)
Jj, tohle se zase stalo kolegyni v práci. ~;) Bohužel u všech to není tak "snadné".
 Vesna006 snažilka 
  • 

Re: adopce 

(5.1.2011 16:43:10)
Psychika je hrozná věc. Za měsíc mám jít na ICSI, mám endiometrické cysty, ale jinak jse zdravá, přítel taky. Nemyslete na to se říká všem, kteří si tím neprošli snadno :( Ještě horší je, že slyším ze všech stran-hlavně od doktorů "mějte malé co nejdřív"... Jenže se mě neptají, jestli mám vůbec peníze - už dost lidí mě odsoudilo za to, že nemám peníze a chci dítě, jak ho zabezpečím a bla bla. Jsem egoista, když chci miminko abych se uzdravila?, abych vůbec nějaké dítě měla, když jsem podstoupila několik operací a jsem čím dál míň žena? Jak mám pracovat (a najít vůbec v tomhle státě práci), když mám neustálé bolesti od cyst? Hrozný... a pak se dostanete do nemocnice a tam leží žena, která čeká čtvrté a seřve doktorku za to, že jí špatně spočítala týdny a ona nemůže jít na potrat! Když máte silný mateřský instinkt a nechcete být kariéristka, a nemůžete mít děti, tak jste divná, protože se pořád jen rozplýváte nad dětmi jiných.. Je to smutný.
 Insula 


Re: adopce 

(6.1.2011 3:20:11)
Ne, nejsi divná. Jsi normální. A reaguješ naprosto přirozeně. Takto to příroda zařídila. Samice prostě instiktivně touží po potomcích.
Sama jsem nemohla otěhotnět skoro dva roky, nakonec se sice zadařilo (shodou okolností právě když se to nehodilo a když jsem si řekla, že to začneme "řešit"), ale vím, jaké to je. To zklamání každý měsíc. A i když sama všem "snažilkám" říkám, že se na to nesmí moc myslet, tak vím, že to prostě nejde. Nebo jen velmi těžko.
Držím ti palce, ať se ti zadaří. ~;((
 Dáda Š. 


Re: adopce 

(8.1.2011 12:51:47)
Jsem živoucí důkaz toho jak adopce pomáhá! :o)
5 let snažení a konstatováno doktorů, že to asi nikdy nevyjde! ~7~
Pak jsme požádali o adopci a když už jsme prošli všmi testy apod. a čekalo nás poslední školení, zjistila jsem, že čekám miminko!~;)
Celé těhotenství jsem sice proležela, ale narodil se nám zdravý a krásný kluk! ~:-D
 madlenka+2 


Psychika je na tohle prevít... 

(5.1.2011 14:43:21)
Poprvé jsem otěhotněla "omylem", jen jsme si jednou nedali pozor v době kdy jsme měli a už jsem byla těhotná. Po pěti letech jsme si podruhé omylem nedali pozor a zase jsem byla těhotná. Bohužel tohle těhotenství zamlklo v 9. týdnu a následovaly 4 měsíce, kdy jsem nemyslela na nic jiného než na to že chci otěhotnět (i když jsme původně miminko neplánovali, ale když už se to stalo tak jsme se na něj moc těšili a zamlknutí byla hrozná rána). Urputně jsme se čtyři měsíce snažili před, při i po ovulaci, kterou přesně ukázal ovulační test a neotěhotněla jsem. Podařilo se to až v měsíci, kdy jsem se smířila s tím že další měsíc nastoupím do práce, začala se tam těšit a přišla na úplně jiné myšlenky. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale psychika je pěknej prevít a otěhotnění fakt nejspíš zablokovat dokáže ~:(~:(~:(
 M+J+ 5 (2 holky -3 kluci) 


Re: Psychika je na tohle prevít... 

(5.1.2011 18:24:56)
jojo.když si to človek urputne preje tak jako na potvoru to nejde....mam sice deti ale vim o čem mluvim..

prvni tri ne že by byli nechtene ale neplanovali se nejak extra proste bud to prijde nebo ne....

puvodne jsme chteli jen 4ři a dost a chtela jsem jit na podvazani....

když sme chteli i toho čtvrteho špunta a toho si naplanovali tak to proste neslo a neslo...muj už si delal srandu že snad potaji žeru prasky nebo co že ti tri prisli bez problemu a tento ne a ne a neeee...

deti mame po dvou letech a ten čtvrtej sme chteli taky za dva roky po nejmensi.....posledniho na rozmazlovani a šlus....

nejmensi bylo 4roky skončila jsem mateřskou a šla na pracak už jsem měla nastoupit do prace miminko jsem vypustila s hlavy a svete div se na moje narozeniny jsem se dozveděla že čekam miminko....tak přece jenom sme se dočkali...~:-D

ted mu je 19 měsiců....
o prazdninach jsem mela jit na podvazani ale byla jsem nemocna pak do toho postupne i deti tak se to odložilo....na konec listopadu....jojo jakepak to prekvapeni když jsem zjistila že nejen pres kojeni ale i antikonc. jsem tehulná a celkem dlouho a že čekam chlapečka sice napred šok ale co už deti miluju a je to moje miminečko na ktery se na jaře už moc těšim.....pryč bych to nedala ani omylem....

ale na to podvazani tentokrát pujdu stale o tom přemyšlim i když kde kdo mi to rozmlouva co kdybych zatoužila jeste po jednom....no je to možny ale takto by me aspon chozky na dalsi presli protože bych vedela že už to nepujde ani kdybych se rozkrajela...

muj me nenuti nechava to na me je to pry moje telo,pry si klidne bude davat pozor i pres nejakou ochranu, že když už uživi takovou smečku tak to dalsi by se ztratilo ale prej na autobus nevydela tak rychle...pry by musel svoji dodavku s 6ti mistne prekopat s takovou na aspon 9ti mistnou a nařadi mu budu nosit na stavbu v rukach a vozit v kočarku ~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~~t~
 Veveruše 


Re: Psychika je na tohle prevít... 

(6.1.2011 1:42:03)
To je ale hezké~s~. My máme děti 2 a já si docela přeju třetí, ale finančně by to momentálně nebylo jednoduché (druhý příjem by se hodil, stavíme a potřeby dětí rostou) a do čtyřicítky mi už zbývají jen 2 roky. Ale antikoncepci už několik let neberu (pořád jsem na sobě pozorovala případné nežádoucí účinky, měla jsem hrůzu z trombózy a tak) a bohudík - nebo snad vlastně bohužel?~;) (tak trochu čekám, jestli náhodou "něco", a ono nic~d~) nám už řadu let na 100 % funguje jako ochrana, když manžel "dává pozor". Otěhotněla jsem v obou případech po 3 měsících "nedávání pozor", a to jsem to ještě podpořila pitím bylinkového čaje podporujícího otěhotnění. V prvním případě mi navíc určitě pomohla rozjednaná změna zaměstnání~z~.
 Insula 


Re: Psychika je na tohle prevít... 

(6.1.2011 3:21:50)
Taky znám takovou. Nemohla otěhotnět, tak se přihlásila na školu, která jí měla zvýšit kvalifikaci (zdravotní sestra). No, do školy už nenastoupila, otěhotněla.
 pearl 


Re: Psychika je na tohle prevít... 

(5.1.2011 23:40:41)
A neumí někdo poradit, jak to udělat, aby na to člověk právě pořád nemyslel? Já myslím a moc. Sice už jedno mám, ale přála bych si další a nějak to nejde... Já vím, že je to tou psychikou, ale jak se toho zbavit? Jak na to nemyslet? Pořád se přesvědčuju, že tomu nechám volný průběh a stejně na to pořád myslím a přemýšlím co a jak a kdyby...
 Veveruše 


Re: Psychika je na tohle prevít... 

(6.1.2011 1:50:05)
Jednoduše - upnout se silně na něco jiného (nové zaměstnání, začít něco studovat, nový koníček apod - osobně vyzkoušeno). A pak taky doporučuju ten čaj (viz výše) - tady je recept:
heřmánek 70 g
dobromysl 150 g
sléz 50 g
šípek 150 g
maceška 100 g
jablečník 100 g
čekanka 150 g
mařinka 100 g
řebříček 200 g
meduňka 200 g
Hrst čaje nasypat do 300 ml vody, nechat přejít varem a poté ještě 15 minut louhovat. Pít 30 minut před spaním a 30 minut před snídaní.
Je dost hnusný (hořký), takže podle mě to funguje tak, že tělo usoudí, že než tohle, radši vzdá odpor a dobrovolně otěhotní ~t~ (ale partner je k tomu nezbytný~;)).
 Jája 
  • 

Re: Psychika je na tohle prevít... 

(6.1.2011 8:26:19)
Já bych z toho čaje asi vyhodila řebříček a nahradila ho kontryhelem.
Doplnila bych to cviky na posílení dna pánevního.

Fakt je, že když se na to nemyslí a nechá se věcem volný průběh, může se stát, že se zadaří. Mám známou, která nemohla otěhotnět několik let. Když jsem jí doporučila, aby na to přestala myslet, řekla, že na tom něco je. Dodělala si státnice z jazyka, začala studovat VŠ a ejhle, za krátký čas přišlo první, pak ještě jedno. Dneska má dvě nádherné děti, kluka a holčičku.
Podobně naši sousedi: léta se léčili na neplodnost. Oba zdraví, jen to dítě pořád nikde. Paní na to dokonce jezdila do lázní, manžel za ní, všechny pobyty plně indikované a zdravotními pojišťovnami hrazené. Po létech adoptovali dítě a za pár měsíců poté paní otěhotněla (ale tam to vzalo špatný konec, protože druhý den po narození vlastního dítěte to adoptované vrátili. To pak mělo těžké psychické problémy, ze kterých se počítám asi nikdy nevyhrabe. To by ale vydalo na celý článek a nebylo by to nic hezkého. Od té doby, co dítě vrátili, a to je tak 15 let, s nimi nikdo ze sousedství nemluví, všichni jsme řvali jako želvy, i když se pak provalilo, že dítě těžce týrali, jak psychicky, tak fyzicky).
 Veveruše 


Re: Psychika je na tohle prevít... 

(9.1.2011 0:05:42)
Je možné, že několikerým přepisováním (mám ten recept od kamarádky, ta zas od jiné atd.) došlo k chybě - někdo mi říkal, že to vypadá jako recept podle paní Mojžíšové. Každopádně i v tomhle složení to funguje (možná je hlavní tomu věřit~;)).
Příběh adoptovaného dítěte vašich sousedů je dost otřesný. Osobně si nejsem jistá, jestli bych dokázala nedělat vůbec žádný rozdíl mezi vlastním a adoptovaným dítětem, je to jeden z důvodů, proč bych neměla odvahu jít do adopce ani do pěstounské péče. Ale takovýhle přístup je nehorázný - divím se, že jim vůbec osvojení dítěte povolili - hlavně že žadatelé o osvojení musejí procházet složitými procedurami včetně psychologických testů - to je tedy v řadě případů nejspíš jen zbytečná buzerace, když se tím nezabrání takovýmhle případům~q~
 monnyka 


Re: Psychika je na tohle prevít... 

(8.1.2011 19:55:30)
Zkus Bachovy esence, na tohle funguji velmi dobre (i na jine veci). Pokud te to zajima a nic o nich nevis, napis mi mail, poslu ti info, kde v CR koupit, prip. domluvit konzultaci.
 kreditka 


Pořiď si psa 

(5.1.2011 19:05:40)
to byla hláška mé tehdy těhotné kamarádky, která otěhotněla omylem zatímco já s mužem jsme se už přes rok snažily a pořád nic. Musím říct že tenhle výrok dost naše kamarádství narušil
 mellie 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 0:07:11)
To mi taky přijde jako neuvěřitelně špatná rada. Ani pro toho psa to není nic dobrého.

Mně pomáhalo mít časový rozvrh (kdy to začnu řešit, co udělám jako první) a taky předplacení drahých lekcí tenisu. :-)

Nakonec jsem otěhotněla během víkendu, který jsme proleželi v posteli, protože mi bylo šíleně zle po páteční zběsilé pitce, během které jsem tedy opravdu odhodila všechny starosti stranou ~R^
 pearl 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 8:10:48)
Tak to je taky dobrý způsob, jak zahodit starosti:-)))))))))
 ALL 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 13:05:14)
Všechny tyhle příběhy a rady mi po mých zkušenostech připadají hloupé. Mám na mysli nemyslet na to, upnout se na něco jiného, pořídit psa, povede se, když se to "nehodí" apod. Pokud se to tak někomu povede, tak je to samozřejmě fajn, ale mám dojem, že tihle lidé ve skutečnosti moc velký problém neměli. Víte, co to udělá s psychikou toho, u koho to fakt nejde? Pokouší se na to nemyslet, upnout na něco jiného, pořídí si psa, namlouvá si, že se to teď nehodí, dokonce se už i "smíří" s tím, že se to nikdy nepovede, a PŘESTO podvědomě doufá a trpí... přece TEĎ by se to mělo povést, když na to nemyslím, mám moc práce, mám prima koníček, toužím po něčem jiném, nehodí se to, pořídila jsem si psa atd. Tak jakto, že pořád NIC?
Prosím nedávejte nechtěně bezdětným lidem NIKDY ŽÁDNÉ ZARUČENÉ návody! (obzvlášť pokud vás příroda dětmi obdařila)
Moc dobře vím, o co jde. Naštěstí se nám jedno dítě povedlo - ano, ve chvíli, kdy jsem poctivě cvičila, pila čaj, brala pilulky na podporu, ale kdy jsme také měli jiné starosti. A světe div se, další se "stejným" způsobem nepovede. Ani po IVF. A psa taky máme :-) - pravda, hlavně kvůli dceři, protože ta zase trpí tím, že je jedináček...ale to je zase jiná kapitola.
 A+E+L+L 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 14:23:21)
AL - krásně napsáno :-)
Nemám , co k tvým řádkům dodat. Je opravdu poznat, že "sis to užila" podobně jako já a spousta dalších snažilek.

Tímhletím vším jsem si prošla - plány, neplány, myslet, nemyslet, bylinky, IVF, cvičení , .............. až přišla dovolená u moře, kde jsem si krásně odpočinula, vyhřála a zamilovala........a opravdu do všech kořínků mého těla i mozku - přestala na to doopravdy myslet. Naštěstí láska se rozplynula jako oblaka a já z daleké země si přivezla jako dáreček našeho raráška.
A druhé zase nic.

Tak a jsem tam, kde jsem byla - opět ty "tragikomické"dotazy všech v okolí - kdy druhé a proč ne druhé a na co čekám a proč to a to upřednostunuji. Nemám ani trošku chuti,někomu vykládat své trápení,tak se zase vymlouvám, tak jako před prvním. A dušička bolí a bolí.

 ALL 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 17:28:43)
Andreo, to přesně znám. Člověk nemá chuť své trápení všem vytrubovat, ani já to nedělám. Ale pokud se někdo netaktně zeptá, naučila jsem se dávat pravdivou odpověď: my bychom chtěli, ale prostě to nejde. Do jisté míry to pro mne byla úleva, když jsem to konečně dokázala říct. Teď už jsem tak daleko, že už jsem v podstatě smířená. I když jizva zůstává a čas od času se rána opět trochu otevře. To už asi bude napořád. Ale čas to otupuje, on se tím člověk nevydrží naplno trápit donekonečna. Vlastně mi i trochu ulevilo rozhodnutí, že v té věci opravdu už nic nebudu podnikat, protože každý další pokus jen opět totálně rozhodil tak pracně jakž takž vybalancovanou psychiku. Ale přiznejme si - pokud jedno dítě máme, pak je to pořád ještě houby trápení. Opravdu je to zázrak, že jsme se dočkaly, tak si to užívejme... :-)
 ALL 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 17:33:36)
Ale teď jsem zjistila další, nepříjemnou stránku "smíření" - když jsem si konečně přiznala, že další dítě fakt už asi nebude, začala jsem si najednou připadat tak nějak stará, jako kdybych byla v přechodu... (a to teda fakt ještě nejsem) :-(
 kreditka 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 19:21:27)
Al já tě chápu na dceru jsem čekala 2 roky otěhotněla jsem ve chvíli když jsme plánovali svatbu a hlavně svoji první zahraniční dovolenou, zpila jsem se jeden večer na večírkiu takže na nějaké plození už nebylo ani mysli, protože jsem to zkrátka vzdala a ejhle zahraniční dovolená se nekonala, protože jsem odmítla jet těhotná někam pryč. Teď jsem si zas říkala že když dopadlo první dopadne druhé a pořád nic až jsem se dostala do fáze, no jo mám dceru vezmeme ji na hory k moři, zpila jsem se na oslavě pro změnu neteře no a druhé je na cestě, sice po roce čekání ale je ~p~ Taky jsem byla alergická na rady hlavně od kamarádek které přišly k dítěti jak slepé k houslím, kdo nezažil tu beznaděj když to nejde nepochopí...
 ALL 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 19:58:40)
Kreditko, to je super, že to vyšlo. Chápu, že sis taky užila a určitě každý, kdo marně čekal. Vždycky je to dlouhé. Já jen, že tyhle optimistické historky budí dojem, že to vždycky dopadne dobře, že se stačí jen trochu uvolnit (zapomenout, opít... doplňte dle libosti :-) . A ono to tak "jednoduché" prostě vždycky není, zázraky se nedějí. Někdy mám dojem, že než neustále lpět na falešné naději a dobrém konci, je lepší se s tím naučit nějak žít. Samozřejmě po vyzkoušení všeho možného, tahle etapa je nutná asi pro každého. Jo a nechci to nijak schazovat, ale do dvou let to ještě "oficálně lékařsky" není neplodnost, ale normální zdravý stav, prostě to jen nějakou dobu trvá. U neplodnosti se jedná o delší dobu, často o mnoho a mnoho let...
 kreditka 


Re: Pořiď si psa 

(6.1.2011 20:32:48)
Já vím že neplodné páry čekají x let, ale když ti je 22 let a ne a ne otěhotnět vidíš rovnou katastrofické scénáře, natož když kolem tebe to těhotní a rodí o sto šest. U nás naštěstí nebyly potřebné nějaké nepříjemné testy když jsme to začaly řešit tak manžel byl akorát na spermiogramu a doktor mě vyšetřil s tím že mi doporučil vitamíny a pokud za 3 měsíce neotěhotním ať přijdu no a vyšlo to, ale zrovna tak to vyjít nemuselo. Už jsem se neupínala k naději, už jsem spíš byla utvrzená v tom že půjdu k doktorovi ať vím na čem jsem pokud je problém ať ho znám ať je jakýkoliv. Je fakt že než jsem otěhotněla podruhý tak už jsem to brala jinak měla jsem dceru tudíž už jsem si říkala že mě o nic nejde, jsou na tom lidi hůř a nemají ani jedno dítě...teď mám kamarádku, která nemůže otěhotnět a je nešťastná právě z toho že všichni okolo radí "na tom nic není" "dočkáš se" apod. je z toho na nervy a já se ji nedivím, ráda bych ji podpořila ale jak, když už jedno dítě mám a druhý mám na cestě...když se vrátím v čase zpátky neumím si představit co by mě tehdy utěšilo ~d~
 ALL 


Re: Pořiď si psa 

(7.1.2011 12:02:31)
Jejda, Kreditko, ve dvaadvaceti jsem se já teprve usilovně snažila "neotěhotnět"! (Z mého dnešního pohledu samozřejmě absurdita.) No tak takhle brzy je samozřejmě "smíření" nesmysl, to je ještě spousta času a snad i síly na spoustu pokusů! Možná, kdybych začla taky tak brzy, bylo by to jednodušší, ale stejně bych na svém životě zpětně nic neměnila, nebyla jsem tehdy na to ještě zralá...
Jinak mám taky dojem, že jakožto šťastná mamina a ještě k tomu těhotná asi nešťastnou kamarádku bohužel neutěšíš...s tím se asi nedá nic dělat...snad jen nasměrovat na nějakou instiuci a ponouknout k akci, pokud ještě sama tak daleko není.
 kreditka 


Re: Pořiď si psa 

(7.1.2011 17:35:40)
AL je to bohužel tak jedna kamarádka jezdí po centrech asistované reprodukce a další mi dnes volala že přišla v 6tt o mimi ~n~ Fakt hrůza děs. Ještě že už dceru mám a jen doufám že druhé donosím a budu přát mým stejně starým 26 letým kamarádkám aby je ta radost taky potkala
 Cindy (XI/06 + IX/10) 


Re: Pořiď si psa 

(9.1.2011 13:50:15)
Tak to znám. Dcera se zadařila po dvouleté hormonální léčbě. 2 měsíce poté, co jsem se vrátili ze zimní dovolené v Egyptě a doktoři prohlásili, teď vás necháme tak na 3 měsíce napospas manželovi a pak se uvidí, co dál. V té době jsme zařizovali přestěhování, hypotéku a já měla opravdu plnou hlavu starostí a najednou to bylo. Druhé jsme zkoušeli, když Julince byly 2 roky a zkoušeli jsme skoro další 2 roky. Včetně mnoha jiných záležitostí jako Gynex, cvičení Mojžíšové, atd.. Pak jsem šli na IVF - opět nic. To byl listopad, já měla už nastoupit do práce. Malá začala chodit do školky. V práci na mé místo přijali na dobu neurčitou jinou - neboť personalistka udělala chybu - a já byla přinucena zůstat na neplaceném volnu doma. Po nezdařeném IVF jsem jeli opět do Egypta, cítila jsem potřebu na chvíli změnit prostředí. A ještě předtím mi kdosi zde na rodině poradil čaj vincour. Tak jsem ho pila, ale v hlavě jsem se spíš už vyrovnávala s představou, že budeme mít jedináčka. Pak jsme se ještě pořádně na dovolené s mužem pohádali a já si říkala, že je dobré, že máme jen to jedno malé. Pochopitelně usmiřování bylo už sladší. ~m~
No a po návratu mi muž říkal, ať si udělám test, že to už delší čas nemám. Vzhledem k tomu, že mám nepravidelný cyklus, tak jsem tomu moc nevěnovala pozornost. Dokonce jsem už ani nenakupovala těhotenské testy. Tak jel sám okamžitě koupit test a já ho šla udělat. A pochopitelně jedna čárka. Šla jsem se podívat ještě cca za 10 minut a byla tam slabounká druhá čárka. Druhý den ráno jsem test zopakovala z ranní moči a bylo to jasné. A den před Václavem se nám narodil náš klouček. Sice opět po komplikovanějším posledním trimestu a opět kaiserem, ale výsledek za to stojí.~;)
 Lída+2 


Re: Pořiď si psa 

(7.1.2011 8:24:18)
AL
syna prvního přirozeně nemám...druhýho nám doporučili co nejdřív po Lukovi..s..... tím, že by se to taky nemuselo povíst..a kdyžtak provedeme to co s Lukem.......
Já jsem se s doktorem dohodla, že to zkusíme a uvidí se......
A ono se to opravdu povedlo....já si chystala výstavu....a došla si poctivě na injelci.
PAk byla ve stánku předváděla paličkování....a když skončil festival říkám kdy jsem byla na injekci....tak jsem šla k DR a 5tt...vzali mi krev.....a odpoledne jsem to věděla jistě.
A ta radost.......

Pro mě mít tolik starostí, že člověk nemá čas myslet...na to jestli těhotní je náhodou dobrá věc! člověk se sklidní.....a ....
 ALL 


Re: Pořiď si psa 

(7.1.2011 12:08:19)
Lído, já mám na to takovou teorii, že když se to konečně někomu povede, tak zpětně přiřadí význam něčemu, co může být možná ten důvod, že se to povedlo, nebo taky prostě jen náhoda. Lidi, co se jim nedaří, přece taky mívají spoustu práce a starostí...ono ani nejde žít jen s hlavou plnou snah o otěhotnění donekonečna. Každému pomůže něco jiného a někomu prostě nepomůže nic, tak to na světě chodí...
 Lída+2 


Re: Pořiď si psa 

(7.1.2011 8:17:27)
kreditka JO TOHLE SE ČLOVĚKA DOTKNE...SAMA jsem na syna čekala 4roky.....a na hlášku mojí segry nezapomenu..." přestaňte otravovat doktory, takovejch lidí je co nemaj dítě a nevyšilujou"
A to já si ani enstěžovala...jen se mě mamka zeptala co mě čeká po tý laparoskopii co mám za sebou. A segra prostě tohle pronesla....

Od tý doby k ní mám velmi špatný vztah.......prostě to nejde......
 ALL 


Re: Pořiď si psa 

(7.1.2011 12:12:58)
Lído, tak tohle je fakt hodně drsný... Lidi dokáží být opravdu necitliví a netaktní. (Mně se jedna známá například přímo zeptala, jestli máme psa místo dítěte.) Osobně si myslím, že lidi, co nemají dítě a marně po něm touží, mají plné právo a tisíc důvodů "vyšilovat" ! (alespoň po nějaký čas...)
 kreditka 


Re: Pořiď si psa 

(7.1.2011 17:38:33)
Lído přesně tak. Tenkrát jsem celej večír probulela do polštáře, manžel to měl lepší ten se uklidnil ujištěním že je to "kráva" a pustil to z hlavy... Říct mi tohle moje ségra tak nevím...i když moje švagrová je podobný dáreček ~4~
 likila 


Re: Pořiď si psa 

(2.6.2011 18:20:23)
hezká útěcha, já slyšela něco podobného od tety, která se přes mé rodiče dozvěděla, že jsem přišla v 7tt o mimi. Zabolelo to, ale nijak jsem to neřešila. Nato mi zavolala teta, že si nechala vyložit karty, že tam vidí s dalším otěhotněním problémy, ale na konci je kolébka, z toho usoudila, asi, že se snažíme neúspěšně dál a tak mi rovnou doporučila výbornou kliniku na IVF. To už mi hlava nebrala!! Zní mi to v hlavě do dneška při každé další menstr. protože samozřejmě snažíme se dál, ale mám to v hlavě jako červíka. Lžou / nelžou karty? Budu muset na IVF? To trapné ťukání v hlavě jestli to tento měsíc vyjde nebo ne mě ubíjí. Od potratu se snažíme 9 měsíců a já nabírám dojem, že nelžou :-(. Slova vypni a nesmíš bejt tak hubená a kdy se dočkáme přírůstku do rodiny a nejsi už nejmladší (mimochodem 30) mi zní v uších jak řezání žiletkou :-(. Ať se všichni starají o své problémy.
 Pavla 
  • 

Můj příběh 

(7.1.2011 17:03:23)
Ahoj holky,moc Vás zdravím a ráda bych napsala co potkalo nás. Jelikož jsem jedináček a rodiče se mě brzy rozvedli, je mě od dětství tak nějak na světě smutno. Ale jinak veselá kopa, když na to přijde jsem, akorát v mém životě nebylo moc důvodů se smát. Představa, že budu mít jednou tři děti mě vždycky na tváři úsměv vytvořila. Jak moje děti budou mít hodnou maminku a tatínka a jak na světě nebudou sami, ale jeden pro druhého atd.atd. Vše, co mě osud nedopřál.(nevlastní sourozence mě osud přivál, ale to není nikdy ono). Trochu to zrychlím, ve dvaceti svatba. Ze zdravotních důvodů jsem 2 roky nesměla otěhotnět, za dva roky jsem zjistila, že můj manžel má jinou a rozvedli jsme se. Těžce jsem to obrečela a nemohla se vzpamatovat. Nakonec jsem si našla nového partnera (tentokrát při mě andělíček stál). Nádherný vztah, ale děti jsem hned nechtěla, přeci jenom rozvod mě stále děsil. Po dvou letech náš vztah byl jako na začátku, vzali jsme se a začali těšit na miminko. Opět zrychlím, 3 roky a nic, jen beznaděj, pláč, otázky proč zrovna my. Tenkrát byla centra jen v Praze, umělé oplodnění bylo na začátku. Lidé o tom prakticky nic nevěděli, nikde se nic nepsalo a vše tak nějak bylo tabu. Po vyšetřeních jsme byli odesláni do Prahy do centra. Cesty 150km, 4 pokusy během 3 let, hospitalizace v nemocnici po hyperstimulačnímu syndromu. Jednou byl pokus úspěšný a nakonec zamlklé těhotenství. Chození k praktickýmu doktoru na píchání injekcí, stres,stres a stres. V zaměstnání samé výmluvy, házení se marod atd. Myslím, že se to ani zpětně popsat nedá. Po 5 pokusu jsem otěhotněla, již jsme byli tak na dně, že jsme sice měli radost, ale dokud jsme syna nedrželi v náručí, tak jsme pořád jakoby něvěřili.Po 5 a půl letech jsme se dočkali. Radost byla velikánská, myslím,že dalších 10 měsíců jsem byla nejšťastnější člověk na světě. V 10 měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Sesypala jsem se, protože jsem se to dozvěděla po převozu do nemocnice s trombózou v noze. Narodila se nám dcera. Ve 2 plus jedna pes, jedno miminko, syn větší. Rozestavěný dům, hypotéka atd.atd. Verdikt doktorů, byla to náhoda, nikdo tomu nerozumněl a nevěřil. Takže šílenej kolotoč, stres. Do dvou let jsme se přestěhovali, uklidnili jsme se. Děti začali chodit do školky. Domluvili jsme se s manželem, že zkusíme ještě jedno mimi. Abychom si to užili již v klidu, tak jak jsme si to přáli před 10 lety.Nikdo nebude věřit, otěhotněla jsem první měsíc. Druhému synovi jsou 2 roky. Jsem šťastná, že mám velkou rodinu, že moje děti tady nebudou sami. Ale na druhou stranu musím přiznat, že jsem již stará (psychicky). Samozřejmě i roky mě chybí. Jsem se všeho vystresovaná, unavená, přestávám to zvládat. Připadá mi jako by mě opouštěli síly. Dětem, hlavně malýmu se začínám vyhýbat. Nechci chodit do konfliktu a těch je každý den tisíc. Jsem lítostivá a nejednou jako by na mě dolehla ta 5 a půl roční křivda. Stále se mě honí v hlavě, že syn mohl být již velký, nervy bych měla tam kde je potřebuji mít a neměla bych o ně tak velký strach, který mě svazuje. Stále nedokážu pochopit proč mě musel osud takhle zkoušet, když jsem 2 krát naprosto normálně otěhotněla. Musela mimochodem zaplatit 200 tisíc. Samozřejmě bych dala vše co mám, aby to někdo špatně nepochopil. Nedokážu se zbavit závisti, že někdo otěhotní, tak jak si to naplánuje a ještě kalkuluje s rodičovský příspěvkem a porodným atd.atd. Nedokážu se z toho vyhrabat. Snažím se snažím, ale jde to těžko. Kdyby někdo znal dobrého psychologa nebo psychiatra, napište kontakt. Myslím, že psychikou lidí, kteří projdou tímto nedobrovolným kolotočem by se měl také někdo zabývat. Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, jen jsem chtěla souhlasit s tím, jak již tady bylo napsáno, někdy ať se snažíš sebevíc osudu neporučíš a je třeba si užívat toho co člověk má. Ale je to těžké.

 fialovalena 


Re: Můj příběh 2 

(8.1.2011 18:44:50)
ahoj musím souhlasit se všemy.Život je v tomto krutý.Jak začít bylo mi 17let co jsem se seznamila s klukem 4měsíce jsme spolu chodily a neplanovaly jsme že spolu budeme hned spat jelikož mě v 16letech znásilnily ale byla jsem zamilovaná a tak ten stres mě dále nepustil než jen k chození za ruku a sem tam nějaky polibek.Bylo 1.května co se to stalo a i když jsem se chránila tak po 12týdnech zjistila že jsem těhotná v ty době jsem tomu nevěřila,říkala jsem že se chráním tak to nejni možné.Den poté jsem to zdělila přítely a ten se zalekl a utekl kdo ví kam narodil se mi chlapeček a i když mi bylo 18let byla jsem štastná že ho mám.Když synovi bylo 20měsíců uvědomovala jsem si že syn potřebuje nějakého otce a začala jsem žít si s jedním který byl na mě a syna hodny(syna si vzal za svého).Po čase jsme se rozhodly že by jsme mohly skusit mít spolu miminko že by bylo fajn kdyby měl syn sourozence.Uplynul rok a ja stale těhotna nebyla partner začal mít strach a zašel si k lékaři(bylo vše v naprostém pořádku)po všech těch testech dostal nějaké léky a uplynuly 4měsíce a ja šla na pulroční kontrolu a tam sem si sedla na zadek doktorka mi zdělila že jsem ve 3měsíci byly jsme v té době ti nejštastnější rodiče na světě.synovi bylo 7 a dceři 5let tak jak je to v této době dá se říci normální tak jsem zjistila že mě podvádí a ja to po pul roce nevydržela a odešla jsem od něho i z dětmi.V tu chvíly co jsem se vzpamatovavala z rozchodu mi do cesty přišel on.Byl měsíc sám po 10letém vztahu se s ním rozešla družka a v baráku byl sám ja hledala podnájem a v tu chvíly nikdo netušil co bude.Stalo se to že děti si ho dostaly a mi spolu začly žít(jemu bylo 35 bezdětný)žijeme spolu již 3roky a stoho 2roky si přejeme mít miminko ale stale nic.Začala jsem si probírat život jaky jsem měla a jaká je to spravedlnost co mě postihla.Když jsem mimčo nechtěla a neplanovala tak přišlo a když si jej přejeme tak se nic neděje. Je to život a ja se začínám smřovat s tím že už asi ani nepříjde.
 Elíláma 


Re: Můj příběh 2 

(10.1.2011 15:33:37)
Ahoj Fialovaleno, tvůj příspěvek je moc zajímavý, jen se skoro nedá přečíst, čeština je dezolátní, dovolila jsem si opravit, aby se tomu dalo lépe rozumět (hlavně totiž chybí čárky, takže se v tom těžko orientuje, který fakt patří ke komu), doufám, že ti to nevadí, neber to jako útok, ale pro mě je čeština důležitá, ikdyž nejsem žádná puritánka, taky příspěvek nemusím číst, když se mi to tak nelíbí, jenže čím víc v diskusích píšeme a tudíž čteme hrubky, tím spíše si na ně zvykáme a přejímáme. Díky za pochopení. Přeju hodně štěstí do budoucna.

Tvůj příspěvek:
Ahoj, musím souhlasit se všemi. Život je v tomto krutý. Jak začít - bylo mi 17 let, co jsem se seznámila s klukem. Čtyři měsíce jsme spolu chodili a neplánovali jsme, že spolu budeme hned spát, jelikož mne v 16 letech znásilnili, ale byla jsem zamilovaná a tak ten stres mě dále nepustil, než jen k chození za ruku a sem tam nějaký polibek. Bylo 1. května, co se to stalo, a i když jsem se chránila, tak po 12 týdnech jsem zjistila, že jsem těhotná - v tý době jsem tomu nevěřila, říkala jsem, že se chráním, tak to nejni možné. Den poté jsem to sdělila příteli a ten se zalekl a utekl kdo ví kam. Narodil se mi chlapeček a i když mi bylo 18 let, byla jsem štastná, že ho mám. Když synovi bylo 20 měsíců, uvědomovala jsem si, že syn potřebuje nějakého otce a začala jsem žít s jedním, který byl na mě a syna hodný (syna si vzal za svého). Po čase jsme se rozhodli, že bychom mohli zkusit mít spolu miminko, že by bylo fajn, kdyby měl syn sourozence. Uplynul rok a já stále těhotná nebyla, partner začal mít strach a zašel si k lékaři(bylo vše v naprostém pořádku). Po všech těch testech dostal nějaké léky a uplynuly 4 měsíce a ja šla na půlroční kontrolu a tam jsem si sedla na zadek - doktorka mi sdělila, že jsem ve 3. měsíci - byli jsme v té době ti nejštastnější rodiče na světě. Synovi bylo 7 a dceři 5 let, tak jak je to v této době, dá se říci, normální, tak jsem zjistila, že mě podvádí a já to po pul roce nevydržela a odešla jsem od něho i s dětmi. V tu chvíli, co jsem se vzpamatovávala z rozchodu, mi do cesty přišel on. Byl měsíc sám - po 10letém vztahu se s ním rozešla družka a v baráku byl sám, ja hledala podnájem a v tu chvíli nikdo netušil co bude. Stalo se to, že děti si ho dostaly a mi spolu začali žít (jemu bylo 35, bezdětný), žijeme spolu již 3 roky a z toho 2 roky si přejeme mít miminko, ale stále nic. Začala jsem si probírat život, jaky jsem měla, a jaká je to spravedlnost, co mě postihla. Když jsem mimčo nechtěla a neplánovala, tak přišlo, a když si jej přejeme, tak se nic neděje. Je to život a ja se začínám smiřovat s tím, že už asi ani nepříjde.
 Veveruše 


Re: Můj příběh 2 

(10.1.2011 23:09:57)
A to má být jako bez chyb~;)~t~?
Osobní zájmeno "my" se píše s tvrdým "y" a v části věty "nikdo neví, co bude" chybí čárka (a nečiním si nárok na úplnost). Osobně na českém pravopisu také dost lpím (hlavně mi neberte tvrdá a měkká "i/y", shodu podmětu s přísudkem~n~ a zejména archaismy) a troufám si tvrdit, že ho ovládám velmi dobře, ale řešit pravopis v diskusích mi přijde jako zbytečná ztráta času pro mě a trochu zbytečná buzerace pro autora příspěvku~d~) (opravami textu se stejně nikdo pravopis nenaučí, o různých poruchách dys-, jiné národnosti autora než české apod. ani nemluvím; navíc překlep se občas přihodí každému - ne všichni máme čas po sobě příspěvek několikrát číst).
Příspěvku v původním znění jsem rozuměla i tak, jediné, co jsem měla problém pochopit, byl myšlenkový skok od 2. miminka k dětem ve věku 7 a 5 let - zmátl mě text o tom, co je údajně v této době normální (až po chvíli jsem pochopila, že se to vztahuje k té nevěře - asi proto, že já to za normální vůbec nepovažuju~2~) a jednu chvíli jsem se myslím nemohla dopočítat těch dětí (jestli si to tedy nepletu s jiným příspěvkem).
 Olina, + dcera 3,5 
  • 

Re: Můj příběh 

(8.1.2011 19:41:44)
Pavlo, také jsem si na svoje první dítě počkala 3,5 roku a prošla si vším možným. Dnes mi dělá radost, je jí 3,5 roku a rádi bychom k ní sourozence. Již jsme se těšili, ale v 11. týdnu jsem se bohužel dozvěděla, že těhotenství zamlklo. Bylo to bolavé, ale flintu do žita neházím.
Pokud máte zájem, pracuji s lidmi na řešení různých životních situací a problémů. Pokud chcete svoji situaci řešit s psycholožkou či psychiatričkou, mám kamarádky z obou oborů, které můžu doporučit. Když budete mít zájem, ozvěte se. Olina B.
 Vendy 1 dcera 
  • 

Re: Můj příběh 

(11.1.2011 0:15:04)
Mám na patře sousedku, se kterou se potkáváme 10 let. Nijak zvlášť jsme o sobě nic nevěděly. Ona i její manžel jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé. V necelých 40 letech se jim narodil syn. V parku jsem jí jednou potkala a nakoukla do kočárku, pogratulovala a najednou jsme si začaly povídat. Začala plakat. Mezi vzlyky mě vyprávěla, že má strašnou radost ze syna, že na něj čekali 10 let, ale, že je najednou na okraji společnosti. Nechápala jsem co říká. Prý její kamarádky řeší pubertu, v lepším případě školu svých dětí. Z jejích vrstevnic nikdo neřeší miminka. Prej to nejsou starosti, počkej až povyroste. Když přijde do center, nebo na pískoviště, jsou tam o 15 let mladší energické mladé maminky. Dokonce se jí jedna mladá maminka zeptala, jestli si na stará kolena pořídili benjamínka a jak má velké starší dítě. Omlouvala se mi a nechtěla se rouhat, ale nakonec přiznala, že celých těch 10 let nežila, jen se upnula na miminko a teď je jí jako by jí bylo 30, ale všude okolo je všem a hlavně jí o 10 let víc. Bylo mi jí moc líto a vůbec si to nedokážu představit.
 Veveruše 


Re: Můj příběh 

(13.1.2011 0:50:41)
To je zajímavé, já zas mám v okolí většinu matek, které měly 1. dítě po 30. Fakt je, že čtyřicetiletou prvorodičku znám z okolí jedinou, ale sama jsem měla děti v 32 a 35 a stará jsem si vůbec nepřipadala, u ostatních matek taky neřeším, kolik jim je.
Asi ta čtyčicítka bude zlomová. Teď řeším, jestli nám 2 děti stačí nebo ne, obávám se, že za 2 roky, až mi bude 40, si taky začnu připadat stará, ale teď by se nám hodily spíš penízky, takže asi budu muset spíš do práce~:(
 Kája syn 2 roky 
  • 

Re: Můj příběh 

(13.1.2011 10:09:38)
Veveruše, také mám prvního syna ve 32, a nepřipadnu si stará. I když v některých okamžicích!!! Ale tak nějak ten život jede, ale 10 let přešlapovat na místě, a řešit to co by mělo být pro každou ženu normálně přirozené je asi děs. Stačily by mě 2 roky a byla bych hovtová. Mám příbuznou od manžela a ta má jedno dítko, druhé vzdala. Hormonální léčba jí rozběhla deprese. Neví jestli ty hormony, každopádně ten tlak a strach asi dohromady. Řekla, že na to prostě nemá. Myslím, že ta žena pokud to řeší více let, je pod tlakem, strachem, nejistotou a pak když se to povede, zase 9 měsíců po dalším napětím. Pak mimčo a to je samo o sobě další starost, neopomenu porod. A kdy si taková ženská má vlastně odpočinout a psychicky se dát dohromady. Na psychiku to musí být nápor velký.
 Vendy 1 dcera 
  • 

Re: Můj příběh 

(13.1.2011 10:33:32)
Nikdy, složí se až to bude nejmíň čekat. Zrovna se tady o tom bavíme s Kájou, pracujeme spolu a poučíme si PC. Naše spolupracovnice Pavla už příspěvek napsala. Zářnej příklad, jak se skládá. Ta psychika hraje opravdu velkou roli.
Úplně z jiného soudku. Moje mamka se starala léta o mojí babičku. Posledních necelých 6 let intenzivně. Byla také pod tlakem, nevěděla co bude, co zítra, jestli to ještě zvládne atd. Babička zamřela v 89 letech.
Týden na to moji mamku odvezli s podezřením na infarkt. Źádnej infarakt, sesypala se. Bude to rok a není to stále ono. Myslím, že něco podobného prožíváme pokud nemůžeme otěhotnět a naběhneme do kolotoče řešení nepolodnosti. Přijde mě to na stejném principu. Ale nejsem psycholog. Možná, že píšu nesmysly.
 Lufry 


jak jsem si pomohla proti psychice 

(8.1.2011 18:12:49)
Ahoj, také jsem zkusila 3 roky s druhým dítětem, než se to povedlo. První bylo neočekávaně napoprvé, teď čekáme druhé, ale plánováním a očekáváním jsem si to totálně zablokovala. Věděla jsem každý měsíc, že jsem 100% těhotná (pocitově, čich, větší prsa apod).Prostě falešná březost a tělo prý nepotřebuje otěhotnět, když hlava ví, že jsem těhotná. Bohužel jsem to věděla a nedokázala se toho zbavit. Pomohl mi pan doktor Hrušovský, odblokoval moji urputnost, dále mne uvolnila rehabilitační Katka Horáková a do 2 měsíců se to opravdu povedlo, prostě jsem zapomněla a uvolnila se a teď jim oběma moc děkuji!
Lucie
 asistentka 


Re: jak jsem si pomohla proti psychice 

(8.1.2011 21:19:38)
Všechno máme v hlavě~:-D
 Pavla s Káťou a Martínkem 
  • 

Znám ten pocit dobře 

(9.1.2011 0:27:46)
Musím říci,že toto téma ve mě vyvolalo vzpomínky na které lépe nemyslet.Léčila jsem se pro neplodnost celých patnást dlouhých let,každo měsíční čekání jak to dopadne bylo úděsné a potom to zklamání,že zase nic.Už jsem se tak nějak smířila s tím,že asi zůstaneme sami.Poslední šance pokus přes AIF. Napoprvé se zadařilo a po prvním ultrazvuku ,bylo štěstí obrovské-budou to dvojčata.V sedmém týdnu jsem začala krvácet ,ale naštěstí to neskončilo potratem.Další průběh byl bezva až do 26+2tt,kdy mi praskla a odtekla plodová voda.Káťa se narodila s 610gramy a 34cm,Martínek 450gramů a 28cm.To co jsem si prožila,strach o děti předčil všechny chmury když jsem nemohla otěhotnět.Vše nakonec dobře zvladli,v dubnu oslaví šesté narozeniny.Život dokáže fakt připravit ty nejtěžší zkoušky.Jsem šťastná,že ty moje prďolky mám a hlavně zdraví.
 Veveruše 


Re: Znám ten pocit dobře 

(10.1.2011 1:22:02)
To je úžasné, že to s Tvými dětmi dobře dopadlo, jak jsem jinak vůči klasické medicíně poslední dobou dost skeptická, v neonatologii dělají opravdu zázraky~g~~x~ (a v technikách umělého početí taky).
 Elíláma 


Re: Znám ten pocit dobře 

(10.1.2011 15:36:37)
Cožr 450 g? No to je úžasné! Neuvěřitelné! ~g~ Blahopřeju, že jste to zvládli, uf, to muselo být ale!
 Cindy (XI/06 + IX/10) 


Re: Znám ten pocit dobře 

(13.1.2011 23:37:28)
Tak 26+2 to je zázrak, že vše tak dobře dopadlo.
Nám se nedávno narodil syn. V 35. týdnu jsem musela nastoupit na rizikové do porodnice. Tam jsem čekala do 37. týdne, ale byla jsem oproti ostatním opravdu vysmátá. Tam se skutečně bojovalo i o 1 týden navíc, aby to mimi mohlo lépe zvládnout. Až na 1 výjimku, která chtěla porodit ve 28. týdnu, že ji to už nebaví - budiž jí omluvou její nízký věk a hloupost s tím spojená - bylo jí 14. Ostatní maminky byly většinou po 30 a dost často i blíže ke 40, jako já. Tak jsem si alespoň nepřipadala tak nepatřičně vzhledem k mému věku.
Opravdu gratuluji ke zdravým dítkům.

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.