Re: Můj příběh

Mám na patře sousedku, se kterou se potkáváme 10 let. Nijak zvlášť jsme o sobě nic nevěděly. Ona i její manžel jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé. V necelých 40 letech se jim narodil syn. V parku jsem jí jednou potkala a nakoukla do kočárku, pogratulovala a najednou jsme si začaly povídat. Začala plakat. Mezi vzlyky mě vyprávěla, že má strašnou radost ze syna, že na něj čekali 10 let, ale, že je najednou na okraji společnosti. Nechápala jsem co říká. Prý její kamarádky řeší pubertu, v lepším případě školu svých dětí. Z jejích vrstevnic nikdo neřeší miminka. Prej to nejsou starosti, počkej až povyroste. Když přijde do center, nebo na pískoviště, jsou tam o 15 let mladší energické mladé maminky. Dokonce se jí jedna mladá maminka zeptala, jestli si na stará kolena pořídili benjamínka a jak má velké starší dítě. Omlouvala se mi a nechtěla se rouhat, ale nakonec přiznala, že celých těch 10 let nežila, jen se upnula na miminko a teď je jí jako by jí bylo 30, ale všude okolo je všem a hlavně jí o 10 let víc. Bylo mi jí moc líto a vůbec si to nedokážu představit.