Názory k článku Neplodnost a psychika

hezká útěcha, já slyšela něco podobného od tety, která se přes mé rodiče dozvěděla, že jsem přišla v 7tt o mimi. Zabolelo to, ale nijak jsem to neřešila. Nato mi zavolala teta, že si nechala vyložit karty, že tam vidí s dalším otěhotněním problémy, ale na konci je kolébka, z toho usoudila, asi, že se snažíme neúspěšně dál a tak mi rovnou doporučila výbornou kliniku na IVF. To už mi hlava nebrala!! Zní mi to v hlavě do dneška při každé další menstr. protože samozřejmě snažíme se dál, ale mám to v hlavě jako červíka. Lžou / nelžou karty? Budu muset na IVF? To trapné ťukání v hlavě jestli to tento měsíc vyjde nebo ne mě ubíjí. Od potratu se snažíme 9 měsíců a já nabírám dojem, že nelžou :-(. Slova vypni a nesmíš bejt tak hubená a kdy se dočkáme přírůstku do rodiny a nejsi už nejmladší (mimochodem 30) mi zní v uších jak řezání žiletkou :-(. Ať se všichni starají o své problémy.

Nikdy, složí se až to bude nejmíň čekat. Zrovna se tady o tom bavíme s Kájou, pracujeme spolu a poučíme si PC. Naše spolupracovnice Pavla už příspěvek napsala. Zářnej příklad, jak se skládá. Ta psychika hraje opravdu velkou roli.
Úplně z jiného soudku. Moje mamka se starala léta o mojí babičku. Posledních necelých 6 let intenzivně. Byla také pod tlakem, nevěděla co bude, co zítra, jestli to ještě zvládne atd. Babička zamřela v 89 letech.
Týden na to moji mamku odvezli s podezřením na infarkt. Źádnej infarakt, sesypala se. Bude to rok a není to stále ono. Myslím, že něco podobného prožíváme pokud nemůžeme otěhotnět a naběhneme do kolotoče řešení nepolodnosti. Přijde mě to na stejném principu. Ale nejsem psycholog. Možná, že píšu nesmysly.

To je zajímavé, já zas mám v okolí většinu matek, které měly 1. dítě po 30. Fakt je, že čtyřicetiletou prvorodičku znám z okolí jedinou, ale sama jsem měla děti v 32 a 35 a stará jsem si vůbec nepřipadala, u ostatních matek taky neřeším, kolik jim je.
Asi ta čtyčicítka bude zlomová. Teď řeším, jestli nám 2 děti stačí nebo ne, obávám se, že za 2 roky, až mi bude 40, si taky začnu připadat stará, ale teď by se nám hodily spíš penízky, takže asi budu muset spíš do práce

A to má být jako bez chyb?
Osobní zájmeno "my" se píše s tvrdým "y" a v části věty "nikdo neví, co bude" chybí čárka (a nečiním si nárok na úplnost). Osobně na českém pravopisu také dost lpím (hlavně mi neberte tvrdá a měkká "i/y", shodu podmětu s přísudkem a zejména archaismy) a troufám si tvrdit, že ho ovládám velmi dobře, ale řešit pravopis v diskusích mi přijde jako zbytečná ztráta času pro mě a trochu zbytečná buzerace pro autora příspěvku) (opravami textu se stejně nikdo pravopis nenaučí, o různých poruchách dys-, jiné národnosti autora než české apod. ani nemluvím; navíc překlep se občas přihodí každému - ne všichni máme čas po sobě příspěvek několikrát číst).
Příspěvku v původním znění jsem rozuměla i tak, jediné, co jsem měla problém pochopit, byl myšlenkový skok od 2. miminka k dětem ve věku 7 a 5 let - zmátl mě text o tom, co je údajně v této době normální (až po chvíli jsem pochopila, že se to vztahuje k té nevěře - asi proto, že já to za normální vůbec nepovažuju) a jednu chvíli jsem se myslím nemohla dopočítat těch dětí (jestli si to tedy nepletu s jiným příspěvkem).

Ahoj Fialovaleno, tvůj příspěvek je moc zajímavý, jen se skoro nedá přečíst, čeština je dezolátní, dovolila jsem si opravit, aby se tomu dalo lépe rozumět (hlavně totiž chybí čárky, takže se v tom těžko orientuje, který fakt patří ke komu), doufám, že ti to nevadí, neber to jako útok, ale pro mě je čeština důležitá, ikdyž nejsem žádná puritánka, taky příspěvek nemusím číst, když se mi to tak nelíbí, jenže čím víc v diskusích píšeme a tudíž čteme hrubky, tím spíše si na ně zvykáme a přejímáme. Díky za pochopení. Přeju hodně štěstí do budoucna.

Tvůj příspěvek:
Ahoj, musím souhlasit se všemi. Život je v tomto krutý. Jak začít - bylo mi 17 let, co jsem se seznámila s klukem. Čtyři měsíce jsme spolu chodili a neplánovali jsme, že spolu budeme hned spát, jelikož mne v 16 letech znásilnili, ale byla jsem zamilovaná a tak ten stres mě dále nepustil, než jen k chození za ruku a sem tam nějaký polibek. Bylo 1. května, co se to stalo, a i když jsem se chránila, tak po 12 týdnech jsem zjistila, že jsem těhotná - v tý době jsem tomu nevěřila, říkala jsem, že se chráním, tak to nejni možné. Den poté jsem to sdělila příteli a ten se zalekl a utekl kdo ví kam. Narodil se mi chlapeček a i když mi bylo 18 let, byla jsem štastná, že ho mám. Když synovi bylo 20 měsíců, uvědomovala jsem si, že syn potřebuje nějakého otce a začala jsem žít s jedním, který byl na mě a syna hodný (syna si vzal za svého). Po čase jsme se rozhodli, že bychom mohli zkusit mít spolu miminko, že by bylo fajn, kdyby měl syn sourozence. Uplynul rok a já stále těhotná nebyla, partner začal mít strach a zašel si k lékaři(bylo vše v naprostém pořádku). Po všech těch testech dostal nějaké léky a uplynuly 4 měsíce a ja šla na půlroční kontrolu a tam jsem si sedla na zadek - doktorka mi sdělila, že jsem ve 3. měsíci - byli jsme v té době ti nejštastnější rodiče na světě. Synovi bylo 7 a dceři 5 let, tak jak je to v této době, dá se říci, normální, tak jsem zjistila, že mě podvádí a já to po pul roce nevydržela a odešla jsem od něho i s dětmi. V tu chvíli, co jsem se vzpamatovávala z rozchodu, mi do cesty přišel on. Byl měsíc sám - po 10letém vztahu se s ním rozešla družka a v baráku byl sám, ja hledala podnájem a v tu chvíli nikdo netušil co bude. Stalo se to, že děti si ho dostaly a mi spolu začali žít (jemu bylo 35, bezdětný), žijeme spolu již 3 roky a z toho 2 roky si přejeme mít miminko, ale stále nic. Začala jsem si probírat život, jaky jsem měla, a jaká je to spravedlnost, co mě postihla. Když jsem mimčo nechtěla a neplánovala, tak přišlo, a když si jej přejeme, tak se nic neděje. Je to život a ja se začínám smiřovat s tím, že už asi ani nepříjde.