Re: Můj příběh 2
ahoj musím souhlasit se všemy.Život je v tomto krutý.Jak začít bylo mi 17let co jsem se seznamila s klukem 4měsíce jsme spolu chodily a neplanovaly jsme že spolu budeme hned spat jelikož mě v 16letech znásilnily ale byla jsem zamilovaná a tak ten stres mě dále nepustil než jen k chození za ruku a sem tam nějaky polibek.Bylo 1.května co se to stalo a i když jsem se chránila tak po 12týdnech zjistila že jsem těhotná v ty době jsem tomu nevěřila,říkala jsem že se chráním tak to nejni možné.Den poté jsem to zdělila přítely a ten se zalekl a utekl kdo ví kam narodil se mi chlapeček a i když mi bylo 18let byla jsem štastná že ho mám.Když synovi bylo 20měsíců uvědomovala jsem si že syn potřebuje nějakého otce a začala jsem žít si s jedním který byl na mě a syna hodny(syna si vzal za svého).Po čase jsme se rozhodly že by jsme mohly skusit mít spolu miminko že by bylo fajn kdyby měl syn sourozence.Uplynul rok a ja stale těhotna nebyla partner začal mít strach a zašel si k lékaři(bylo vše v naprostém pořádku)po všech těch testech dostal nějaké léky a uplynuly 4měsíce a ja šla na pulroční kontrolu a tam sem si sedla na zadek doktorka mi zdělila že jsem ve 3měsíci byly jsme v té době ti nejštastnější rodiče na světě.synovi bylo 7 a dceři 5let tak jak je to v této době dá se říci normální tak jsem zjistila že mě podvádí a ja to po pul roce nevydržela a odešla jsem od něho i z dětmi.V tu chvíly co jsem se vzpamatovavala z rozchodu mi do cesty přišel on.Byl měsíc sám po 10letém vztahu se s ním rozešla družka a v baráku byl sám ja hledala podnájem a v tu chvíly nikdo netušil co bude.Stalo se to že děti si ho dostaly a mi spolu začly žít(jemu bylo 35 bezdětný)žijeme spolu již 3roky a stoho 2roky si přejeme mít miminko ale stale nic.Začala jsem si probírat život jaky jsem měla a jaká je to spravedlnost co mě postihla.Když jsem mimčo nechtěla a neplanovala tak přišlo a když si jej přejeme tak se nic neděje. Je to život a ja se začínám smřovat s tím že už asi ani nepříjde.
Odpovědět