| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Rodiče jsou vždycky hrozní

 Celkem 58 názorů.
 Lenka Nová 
  • 

Zkušenost 

(27.6.2008 9:23:38)
Nedávno jsem zažila takovou zkušenost. S dcerou (3roky) jsme byli venku mezi jinými dětmi. Jeden chlapeček nedostal to, co zrovna chtěl a začal se šíleně vztekat, ležel na zemi a nohou kopal do své maminky. Ta nevěděla, jak se má zachovat a nakonec mu prostě tu věc dovolila. Jenže všechny ostatní děti z toho získaly pocit, že takové chování je asi velmi výhodné. A o chvíli později moje dcera zkutečně předvedla to samé. Dokonce mě chtěla také kopnout, ale rázně jsem ji zadržela. Samu ji to nikdy ani nenapadne. A tak vím, že děti se vychovávají těžko, když kolem sebe vidí výchovu jiných rodičů. Přesto to jde a vím, že dcera má zakořeněno chování, které do ní už tři roky vkládáme.
 Jarka 
  • 

Re: Zkušenost 

(27.6.2008 12:23:18)
Tomuto jevu se prý říká zrcadlení. Dělají to, co vidí. A tím, že jste zasáhla si malá určitě uvědomila, že to není nic, co by se vám líbílo. A dělat to už nebude.
 Insula 


Re: Zkušenost 

(27.6.2008 12:47:25)
Jo, přesně tak. Naše dcera je "nejedlík" a snad žádné jídlo se neobejde beze scén (tedy doma, jinde si nedovolí). Syn oproti tomu vždycky dobře jedl. Ale v poslední době také začíná předvádět u jídla podobné věci. Otázkou je, co s tím????
 Ledule 


Re: Zkušenost 

(27.6.2008 12:55:24)
To s tím nejedením, na náš zkoušela i naše dcera. Odkoukala to u sestřenice. Nejvíc pomohlo jí říct: "Když nechceš jíst oběd, nemusíš, ale dostaněš až večeři." A to také důsledně dodržet a zakázat sladkosti a jiné "dobroty" mezi jídly. Po čase zase jedla normálně.
 Kahlan+4 


Re: Zkušenost 

(27.6.2008 13:06:27)
Lendule, tak u nas tahle metoda nefunguje. Nase deti totiz sladke nerady, takze mlsani mezi jidly jaksi nehrozi. Na druhou stranu maji rady mleko, jenze jak se napiji, tak se zasyti. Ale zakazovat sestiletemu a dvouapulletemu diteti pit mleko je trochu absurdni. Proste ani jeden moc neji.
 Ledule 


Re: Zkušenost 

(27.6.2008 13:14:44)
Prostě tvoje děti nemají potřebu jíst víc. Naše malá tím naopak zkoušela co všechno si může dovolit. V tom je dost podstatný rozdíl.
 Duslik 


Re: Zkušenost - nenutit 

(28.6.2008 21:54:30)
Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když se dítě nutí do jídla. Jako dítě jsem také skoro nic nejedla, žádné jídlo se neobešlo bez scény. Maminka se vždycky rozčílila, dostala jsem vynadáno, u stolu jsem seděla třeba hodinu(vždy mi řekla - dokud to nesníš, tak od stolu nepůjdeš) a stejně to nebylo nic platné,pouze to u mne vyvolávalo ještě větší odpor k jídlu. Byly to pro mne hrozné zážitky na které nikdy nezapomenu. Tenkrát jsem si řekla, že nikdy žádné dítě do jídla nutit nebudu. Jsem dětská sestra a když jsem pracovala v nemocnici a některé z dětí nechtělo jíst, prostě jsem ho nenutila. Praktikuji to i u syna. Když nechce jíst, do jídla ho nenutím. Pokaždé mu řekne, že když nechce ať nejí.
 Jíťa 
  • 

Re: Zkušenost - nenutit 

(29.6.2008 21:24:09)
mám podobnou zkušenost. Doma mě nutili jíst i jídla, která mi nechutnala, seděla jsem nat tím třebas hodinu nebo dokud se mamka nenaštvala a násilím mi nenacpala plnou pusu - potom jsem obvykle okamžitě zvracela a dostala za to ještě na zadek, protože to prý dělám schválně.

Děti do jídla nenutím, pokud jim něco nechutná, tak jim to nevnucuju, ale pokud nesní připravené jídlo, tak do dalšího chodu mají k dispozici pouze chleba s máslem.
 Gabriela 
  • 

tresty 

(27.6.2008 9:44:27)
Párkrát se mi stalo, že moje dcera dělala něco, co bylo pro ni nebezpečné a pomohlo jen ji plácnout po ruce. Nejsem na to zrovna hrdá, ale někdy si myslím může více ublížit dítěti jeho vlastní chování než malý tělesný trest. Taky těžko můžu dvouletému dítěti zakázat nějakou oblíbenou činnost, když jich má několik a v různou dobu. Pokud bych jí zakázala ráno večerníček, tak večer by si už nepamatovala proč. Je to složité.
 Jarka 
  • 

Re: tresty 

(27.6.2008 12:25:25)
Tomu se prý říká zrcadlení.Dělají to, co vidí. Ale tím, že jste zasáhla, si vaše malá uvědomila, že to není nic, co by se vám líbílo a už to dělat nebude.
 Ledule 


Re: tresty 

(27.6.2008 12:57:51)
Souhlasím. Někdy není nad plácnutí v pravý čas. Hlavně u mrňat.
 Jíťa 
  • 

Re: tresty 

(27.6.2008 13:02:10)
V některých případech musí následovat trest okamžitě a pokud není nic vhodnějšího po ruce, tak se přikláním k plácnutí.

A taky trest musí být jasně definován. Nestačí stále dokola říkat: "Nedělej to, nebo..." a přesto se nic neděje. Osvědčilo se mi, 2x říct "Nedělej to, protože..." a potřetí říct: "Ještě jednou to uděláš, tak..." a stanovit trest, který může nastat okamžitě (např. půjdeme z parku domů, v obchodě vrátíme pamlsek do regálu, a když není nic jiného vhodnějšího tak ti dám na zadek) Ovšem trest se musí následně dodržet a později už se k tomu nevracet (za trest jsme nekoupili v obchodě čokoládu, ale to neznamená, že si cestou domů nemůžeme koupit zmrzlinu). Fungovalo mi to vždycky.
 Katka,kluci 5 a 9 
  • 

No, ty tresty... 

(27.6.2008 10:54:05)
Tresty jsou problém.Hlavně muži, se svým vědeckým přístupem. Manžel např.stanovil za špatné známky,pozdní příchody, zapomenuté úkoly a pod omezení PC, chybně nastavil vstupní parametry (délku zákazu za jednotlivé přestupky) a dopadlo to tak, že kluk měl zakázán počítač na 6 týdnů dopředu, což pro něho byla doba tak vzdálená,že se absolutně přestal snažit o jakékoliv zlepšení....
 Jana 3 děti 
  • 

Re: No, ty tresty... 

(27.6.2008 12:37:07)
Katko R^R^R^, něco mi to připomíná....
Souhlasím s autorkou, že rodiče by se měli dohodnout předem, co děti smí a co ne. Hlavně se před dětmi navzájem neshazovat a nevinit z výchovy toho druhého.
Jak děti trestat je pro mne zatím stále otázka...
Dobré je nechat zažít důsledky špatého jednání, ale to platí u dětí tak nad 5 let.
U mladších dětí se snažím jít vlastním příkladem a když dítě něco špatného provede, musí dle mne cítit nějakou emocion. odezvu, např. se zamračit, zvýšit hlas apod. U toho vysvětlit proč je to špatně. Moje známá dvouletému synkovi, když udělal něco špatně, láskyplně vysvětlovala, že se to nemá, a hladila ho při tom po vlasech. Výsledkem je, že chlapeček to děla stále znovu, protože jejimu vysvětlování ještě nerozumí. Dle mého kdyby se na něho chvíli zamračila a byla přísná, bylo by to efektivnější.
Jo teoreticky to mám zmáknutý, ale praxe mi dává často zabrat.....
Jinak je super, že autorka článku přemýšlí o těchto věcech již na střední škole. Bude z ní jistě jednou skvělá maminka :-D
 Jíťa 
  • 

Jaký trest 

(27.6.2008 13:22:06)
Aby byl trest alespoň trochu účinný, měl by být dítěti nepříjemný - např. ten autorkou zmiňovaný zákaz Večerníčku. Každé dítě je jiné, a co platí na jedno, nemusí platit na druhé.
Pro někoho bude trestem domácí vězení, pro druhého zákaz PC, kola, TV...

Ale i dítě se vyvíjí, takže trest, který na ně platil v 5ti letech je mu v 10 k smíchu a v 15 to může zase klidně platit.

Osobně se mi nelíbí jako trest zakázat dítěti něco mimořádného - např. výlet.
 Luckaaa 


Re: Jaký trest 

(27.6.2008 15:39:12)
aby byl "trest" účinný měl by mít podle mne jasnou souvislost s přestupkem. Např:rozlijěš něco tak to po sobě ukliď a to myslím i u malého dítka kdy mu jen pomůžeme,nabídneme spolupráci. to je podle mne to důležité. ten rozdíl od toho dostat za tona zadek.(chápejte už po milionkrát říkáte "drž tu sklenku oběma rukama";). je podle mne důležité aby dítě vidělo tu souvislost neposlouchá a přidělává práci. naučit ho aby se podílelo na nápravě. i my dospělí děláme spoustu chyb a nikdo mi tedy podívat se večer na zprávy nezakazuje....:)nedělat chyby nezlobit je nelidské nebo nadlidské a i nenormální bych řekla,důležité je podle mne naučit se chyby napravit pokud to lze. pocíti důsledky svého chování. není to jednoduché hledat tyhle důsledky pro různá zlobení dítěk hlavně když vás rodiče mydlili na zadek a sami to nemáte naučené od rodičů. chce to trochu přemýšlet, ale ta námaha za to myslím stojí. dítě se tím naučí věci nedělat i když u toho nejste (nemůžete zlobení zaznamenat, čili žádný trest nehrozí)chápe proč to nedělat. neříkám,že to funguje vždy a všude ale myslím ,že jinak celkem dobře.
 Jíťa 
  • 

Re: Jaký trest 

(27.6.2008 19:32:32)
Já měla na mysli spíš takové to zlobení, které vlastně žádné viditelné důsledky nenese. Např. pokud dítě dělá scénu v obchodě, vrátím do regálu čokoládu. Nebo pokud v parku zlobí jiné děti, jdeme domů. Když v čekárně u dr. mlátí ostatní pacienty hračkou, tak mu ji seberu. Dělá něco co ho ohrožuje na zdraví nebo životě, plácnu ho po zadku (prostě žádný jiný odpovídající trest se zrovna nenabízí)...

Za to že je nešikovný by trest následovat neměl (ta rozlitá sklinka). Já za chyby a nešikovnost nikdy dítě netrestala.
 Ledule 


Re: Jaký trest 

(27.6.2008 19:46:34)
Jíťo, souhlas. Když se mrně po Xté sápe po hrnku s vařícím kafem, plácnu ho přes ručičku. Někdy prostě na vysvětlování není čas, než mu vysvětlím, že se opaří už bude pozdě. Když dělá v parku scénu, odvedu ho domů. Za nešikovnost také netrestám, ale nesmí to být naschvál, kdy prcek zkouší co všechno vydržím. Asi tak by to podle mně mělo být.
 sally 


Re: Jaký trest 

(28.6.2008 0:30:14)
rozlitou sklínku musí děti taky utírat... není to "trest" - prostě nesou si důsledky svého jednání (když někomu stopadesátkrát řeknu, ať postaví pití na stůl a on s tím stejně lítá po baráku, tak co? To není nešikovnost, to je neposlušnost). Zakazování večerníčku mi přijde opravdu z kategorie "trestů" - něco za něco - ale bez souvislosti. Navíc je to často trest časově vzdálený, trest nenabízející nějakou možnost "nápravy" (utřít vodu, omluvit se). Zákaz večerníčku bych chápala v nějaké souvislosti (nemáš napsaný domácí úkol, takže teď píšeš domácí úkol a holt se "nestíhá" televize), ale takhle samo o sobě mi to přijde kontraproduktivní.
 Luckaaa 


Re: Jaký trest 

(28.6.2008 7:37:49)
příklad se sklínkou byl opravdu jen příklad.... "trest" v uvozovkách jsem psala prtotože s trestáním jako takovým nesouhlasím,ale nechtěla jsem psál o přirozených důsledcích.ono se to dost azaměnúje pak jde o slovíčkaření....
to co popisovala jíťa jsou právě ty přirozené důsledky. pokud se dítko nechová na hřišti jak bylo domluveno,ubližuje,musí hřiště opustit. bohužel. je to přirozený důsledek,podle mne v ten moment a dítě si dá do souvislostí víc než kdyby mu naplácala na zadek,nbo fo někjak orážela, což se děje dost často...
salyy to napsala výstižněji než já.
 Zdena,dva lumpíci 1/2007 
  • 

Re: Jaký trest 

(28.6.2008 14:06:07)
Četla jsem knížku 12 klíčů k důsledné výchově, kde autor mimo jiné přirovnává různé situace s dětmi k pravidlům hokeje... často opravdu trefné :) K trestům tam bylo něco v tomto smyslu... Když něco není zcela zakázáno, tak je to vlastně povoleno za určitých podmínek. Např. v hokeji hráč udělá faul a jde na 2 minuty sedět. Jestliže je pro něj tento trest přijatelný, tak proč by nefauloval... Takže pokud někdo zvolí výchovu stylem "když uděláš tohle, tak bude následovat tento trest..." dítě nepřemýšlí nad tím, jaké chování je správné, ale do jaké míry mu ten trest vadí... Zkušenější maminky můžou posoudit, jestli na tom něco je. Já myslím, že ano, ale jsem s dětma teprve v začátcích :)
 Luckaaa 


Re: Jaký trest 

(28.6.2008 17:27:37)
jo to mi přijde celkem trefný
a dá se to použít i na odměny....s tresty to souvisí protože je dost často užívána metoda tzv cukru a biče tedy trestů a naproti tomu odměn.
problém odměn spočívá v tom,že dítě dělá danou věc jen pro odměnu a pokud odměna nenásleduje nesnaží se.
zase bych to odlišila od ocenění, čímž rozumím že dítětí dáte najevo že si ho vážíte pro to jak se zachovalo ,ale ono by se tak zachovalo i kdyby žádné ocenění(pochvala, ale i třeba sladkost....) nenásledovalo
 Jíťa 
  • 

Re: Jaký trest 

(29.6.2008 21:28:33)
To je právě na rodičích, aby posoudili, jaký trest dítěti skutečně vadí - většina snad své děti alespoň trochu zná.

Je zcela zbytečné dát dítěti domácí vězení, když stejně celé dny sedí doma u PC, stejně jako je zbytečné zakazovat PC dítěti, které ho zapíná jen když je nemocné a nemůže chodit ven.
 jana pokutova 


Re: Jaký trest 

(4.7.2008 22:14:47)
Naprosto souhlasím, nejde ani tak o tresty, ale o přirozené důsledky svého chování, mám to vyzkoušené, opravdu i dvouleté dítě, když se vysvětlí, podívej teď se to pití vylilo, tak se to musí utřít, tak to dítě to s pomocí zvládne a pro příště ví, že když se mu něco takového stane, tak si to také uklidí, protože to se přeci může stát každému, ale musí si to pak po sobě zase dát do pořádku. Ale trest je jen zlovůle nás dospělých, co mi si vymyslíme na to dítko, které nedělá přesně to, co my si představujeme. Oni to mají dost složité, protože např. jiná pravidla platí ve školce a jiná ve škole a jiná u maminky a jiná u tatínka a jak se v tom všem mají orientovat.
Když jsme byli my malí, tak se to jinak neřešilo než plácnutím nebo kázáním, ani jedno mi nepřijde dobré, zvláště ne v pubertě, kdy to dítě třeba chlapec je už o hlavu větší než vy a na kázání má opravdu úžsné obličeje nebo práskne dveřmi a už ho ani neuvidíte.
Měli bysme jim být od malička průvodcem a ne trýznitelem, vždyť to jsou naše zlatíčka. Samozřejmě je nejlepší, když máma i táta nastaví stejné mantinely a ty pak taky důsledně i oni dva dodržují. To je myslím nejúčinnější.
 GLT 


praxe 

(27.6.2008 13:36:25)
Jedna věc je teorie a druhá praxe. Já jsem měla také jasnou představu o tom, jak budu vyhovávat svoje dítě, všechno budu vysvětlovat, nebudu křičet ani bít... Ale ono se něco špatně vysvětluje třeba 18ti měsíčnímu dítěti, které má zrovna na práci cokoli jiného než vnímat, co říká máma. Natož se tím řídit. Takže jsem zjistila, že plácnutí přes zadek má v některých případech efekt daleko větší. Má to samozřejmě svoje pravidla: Jednou plácnout tak, aby to dítě pocítilo, ale NEPŘEHÁNĚT, neplácat příliš často, protože to ztrácí efekt a hlavně DÍTĚ MUSÍ VĚDĚT, ZA CO TO BYLO!!! Teď je dcera větší, už se jí dá něco vysvětlit, proto se snažím od plácání ustupovat a myslím, že se mi to daří. Ale samozřejmě každé dítě je jiné a neexistuje univerzální ,,recept". Jen jsem tím chtěla autorce říct, že pokud na někoho funguje zákaz večerníčku, neznamená to, že bude fungovat i na někoho jiného. Představu o výchově má jasnou a přeju jí, aby jí to vydrželo. Abych nezapomněla, tak samozřejmě souhlasím s tím, že rodiče by měli být zajedno, aspoň před dítětem ;)
 Lizzie 


Rodiče  

(27.6.2008 21:21:29)
Moji rodiče udělali dost chyb, já také, už jako děcko jsem občas byla pěkně drzá, v mé pubertě jsme se hádali a prskali na sebe (s mámou máme stejnou povahu - to býval fajn cirkus). Nikdy jsem neměla domácí vězení/kdo by chtěl mít zlobivé děcko na očích, tím by trestali i sami sebe/, na sáhodlouhá kázání to také nebylo, spíš takové bouřky. Párkrát jsem chytla facku, hlavně jako starší...a když zpětně hodnotím své chování, říkám si, že jsem měla chytit dvě, nebudu to tu rozebírat. Za tím názorem si stojím.
Miluju svý rodiče...když vidím v jakém prostředí jsem vyrůstala a v jakém duchu vyrůstalo dost mých ,,dětských" kamarádů, jsem ráda, že i přes veškeré peripetie, jsem se narodila právě jim. Jsou tolerantní, nemluvili mi do života víc než bylo zdrávo, umožnili mi volbu vlastní cesty...už od ,,dětství". A i přesto, že jim nejsem skoro vůbec podobná mě mají rádi. A o tom to je:)))
 Luca 
  • 

na každého něco jiného 

(27.6.2008 23:32:20)
Myslím, že je nutné přijít na to, co na které dítě platí. A to se taky s postupem času samozřejmě mění. Na první dcerku stačilo houknout a plácla jsem-li ji přes zadek, nebavila se se mnou půl dne - a to jí bylo 2,5. Druhá dcerka je jiná. Nejvíc na ni platí, když ji odpeřu svoji přítomnost, odnesu ji do jiného pokoje. Někdy ji i na minutu zavřu, ale to už musí být jó prohřešek. Manželovi se to zavírání nelíbí, ale mi se zase z duše protiví jim naplácat. Co vy ostatní?
 DENISA 
  • 

Jeden hot a druhy cehy 

(28.6.2008 2:49:27)
Ja zas mam problem z manzelem. Nase 13ti mesicni ditko, jakmile zacalo chodit bez pomoci, okamzite se mu zmenila povaha a dostal se do obdobi vzdoru. Takze doted velky pohodar se vzteka kazkou chvilicku. Kdyz nemuze dosahnout na hracku, placne sebou na zem a rve jak tur, tak pribehnu a hracku mu podam. Kdyz se sape na mobil, tak rikam ne ne, nesmis a kdyz nasleduje scena (vzdy nasleduje), tak mu podam hracku, kterou vztekle mrsti, protoze chce prave ten mobil, pote odchazim a necham ho rvat. V tu ranu pribehne manzel a mobil mu poda s tim, ze ten rev mu trha srdce. Takze se hadame kvuli vychove, protoze ja si myslim, ze tudy cesta nevede.
 Míša 
  • 

Re: Jeden hot a druhy cehy 

(28.6.2008 7:30:33)
Tak to máš pravdu, tudy cesta opravdu nevede. Takhle řevem dostane co chce a čím bude starší, tím si to bude uvědomovat více. Srovnej si mažela do latě ;) ať doma nemáte malého tyrana.
 DENISA 
  • 

Re: Jeden hot a druhy cehy 

(28.6.2008 15:51:37)
Jo, mas naprostou pravdu, kazdy chlap je takove prerostle dite, takze musim vychovavat deti dve.
 Luckaaa 


Re: Jeden hot a druhy cehy 

(28.6.2008 17:41:57)
no měla by sis promluvit s manželem, protože to fakt není dobrý. taky jsme měli u prvního dítěte takové období (právě kolem druhého roku ,kdy se začala holka už dost prosazovat)kdy jsme zjistili, že máme oba trochu jiný pohled na výchovu a museli jsme si vše dost ujasńovat a musím upřímně říct,že ani dnes se úplně ve všem neshodneme (ale udělali jsme nějaké dohody co a jak řešit hlavně jednotně)...ono jde o ten zmatek v dítěti,když bude vidět že u jednoho prochází co u druhého ne bude to stále zkoušet dokola,ověřovat si co tedy platí a posléze možná i chodit za tím druhým pvolnějším...já ipřímně přizná že víc reaguji na dceřino fňukání a není to dobrý,ale nějak se mi to nedá rozšifrovat prostě to mám postavený víc volněji než manžel.....
 DENISA 
  • 

Re: Jeden hot a druhy cehy 

(28.6.2008 19:47:26)
No ja videla nekolik let jak muj manzel vychovava, tedy spis nevychovava sve dite z 1. manzelstvi. Obhajoval to tim, ze on ho ma jen na vikend, chce si ho uzit, takze milacek nemusel nic, ani pozdravit, natoz psat ukoly. Kdyz se narodilo dite nam, tak sliboval, jak to bude jine, ted vidim ze neni. On jde cestou nejmensiho odporu a to i ve vztahu k dospelym a to je opravdu cesta do pekel. Uz ted vidim, jak on je ten hodny tatulda a ja ta uvriskana satorie.
 Markéta 
  • 

placani pres rucicku 

(29.6.2008 14:35:05)
je opravdu s podivem, kolik z vas povazuje placnuti batolete pres rucicku za naprosto adekvatni.
ano, uz jsem to sama nekolikrat udelala, kdyz mi tekly nervy, protoze jsem byla unavena, ale ! velmi mne to mrzi a snazim se to nedelat.
jsou prece jine zpusoby nez nasili. mlatit (je jedno ze je to jen pres rucicku) nekoho, kdo se nesmi (!) branit a je slabsi (!) je proste barbarstvi.
samozrejme, ze nedovolim sve 15 mesicni dceri vylit na sebe hrnek s kafem a behat na silnici apod., ale misto mlaceni ji tu rucicku podrzim, velmi se zamracim a reknu jasne POZOR, HORKY, NE,NE,NE, HORKY. a parkrat to zopakuju a treby i zavrcim. kdyz se na me nechce divat, podrzim ji oblicej v dlanich, aby musela. kdyz to na mne zkousi dal a smeje se co jako ja na to, vezmu ji a odnesu do vedlejsiho pokoje a opet reknu NE,NE,NE.
(jeste dodatek, ono je podle me rozumejsi to kafe odsunout z dosahu, nez si nechat brnkat na nervy ...)
 1.3Magráta13 


Naše odměny 

(29.6.2008 15:05:18)
Jsem maminkou skoro 9 leté holčičky a už od jejích školkových let se potýkám u některých lidí s nepochopením našeho stylu výchovy. jde mi o to, aby naše dítě bylo hodně chváleno (samozřejmě je-li za co) a minimálně trestáno. Aby se snažilo pro sebe a pro dobrý pocit a naopak se naučilo nést důsledky svého jednání. Dokud chodila do školky, jako odměna stačil obrázek, výlet, lízátko, ale hlavně, a to platí pořád, pochvala, úsměv, povzbuzení.
Dodneška je nejvíc zkroušená, když se na ní zlobíme, když jí domlouváme. naproti tomu plácnutí, ne-li výprask (ano, i ten si vinou mých zničených nervů občas užila ;)) vedl většinou k tomu, že se zatvrdila.
ˇJakmile začala chodit do školy, zavedli jsme odměňovací hru. Nedáváme našemu dítěti kapesné, protože díky babičkám má téměř pravidelný a řekla bych že naprosto dostačující přísun financí. Sama si našetří na něco, co si moc přeje a naštěstí si nechá vymluvit vyložené blbinky, jako např. plyšáka číslo 153 a podobně. Takže pravidelnou odměnou ze strany rodičů je nákup časopisu Čtyřlístek, občasné kino, výlety, koupání. Prostě takové věci, ktré si užívá většina dětí a které by snad ani nemusely vnímat jako odměny, ale prostě jen krásné dětství.
Naše odměňovací soutěž spočívá v něčem jiném. Na skříni nám visí plánek, na každý školní rok jiný. Např. letos to byl obrázek Pipi Dlouhé Punčochy a její lodi. Od Pipi k lodi vedla cesta z bílých koleček. Za odměnu si mohla Eliška kolečko vybarvit a když měla cestu hotovou, dostala odměnu - knížku se samolepkami. Jako body se dá určit cokoli. U nás např. vydatná víkendová pomoc v kuchyni, 5 jedniček ve škole, celotýdenní úklid svého pokoje a další mimořádně úspěšné věci. Pokud byl v týdnu nějaký průšvih, bohužel smazal týdenní úspěchy a bylo po kolečku. U 8 letého dítěte ty týdenní intervaly jsou jen tak tak.
Samozřejmě na průšvih taky následovala řádná domluva, ale to byl povětšinou jediný a podle mě dostačující trest. Samozřejmě záleží na tom, co dítě provede. Rozbije-li nebo zničí něco sobě, je dostatečným trestem domluva a samotná ztráta věci. Pokud rozbije něco jinému, samozřejmě musí následovat ještě omluva a úhrada škody. A naprosto největší tresty u nás doma jsou za lhaní. Tam jsem schopna sáhnout ještě k jednomu velmi účinnému trestu, a to je zákaz víkendových pohádek.
Ale niky neuzavíráme prohřešek jen tak trestem. Vždycky s dcerou mluvíme a snažíme se přijít na kloub tomu, proč třeba lhala. Proč udělala to, co udělala.
Většinou to má prostý důvod. Strach, potřebu se předvést nebo jen prostou neopatrnost.
myslím, že děti nejsou od přírody zlé. jen zkrátka hledají ty cesty, kudy a kam až mohou. A je jen na nás, jakou cestu jim vytyčíme.
Naproti tomu není dobré kázat vodu a pít víno. Děti nejsou hloué a ví, že i my, dospělí, děláme chyby. A kolikrát nám je odpustí snáz než my jim.
Pak se mi na otázku "Proč jsi mi, prosím tě, neřekla rovnou pravdu" dostane třeba této odpovědi "Víš mami, kdybych ti měla vždycky říkat pravdu a to, co si myslím, byla bych nejspíš už třikrát mrtvá. A ty by ses zbytečně rozčilovala. Já přece vím, že to, co jsem udělala, nebylo hezký".
 Miriam 
  • 

Re: Naše odměny 

(2.7.2008 4:03:02)
Vychovavas si dieta zavisle na pochvalach a odmenach. Zaroven jej davas najavo, ze jej venujes svoju priazen iba v pripade, ze sa sprava dobre a za zle chovanie ju trestas. Cudujes sa, ze ti klame. Ty by si neklamala, keby si vedela, ze budes potrestana, zmazu sa ti dobre body a tvoja matka ti da jasne najavo, ze takto to nejde ? Napadlo ta niekedy, ze tvoja dcera ma uz zrejme vyslovene vypestovany pocit, ze ju mas rada iba v pripade, ze sa sprava presne podla tvojich standardov ?
 Daria a 2 letý Michal 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(29.6.2008 15:06:00)
Když byl náš Míša menší, taky by mě ani nenapadlo ho plácnout a tato metoda velmi energického vysvětlení dobře zabírala. Když se přiblížily jeho dva roky, byl větší, silnější a rychlejší. Taky svéhlavější. Je pravda, že poslechne, když mu něco zakážu, ale tak ho to vytočí, že to nesměl udělat, že jde a třeba vší silou nakopne našeho psa(Pes má 50 kilo, takže to sotva cítí). To však nic nemění na tom, že ho musím za to potrestat a pak opravdu nepomůže nic jiného, než plácnutí přes zadek. V tom záchvatu vzteku totiž pomůže jen to, anebo trocha vody, třeba z rozprašovače do obličeje. Je to drsné, ale v tomto stavu děťátko opravdu nevnímá a může ublížit sobě, nebo jinému dítěti. Když se zklidní, potom ho pochválím a pomazlíme se a třeba si hrajeme. Má ještě někdo zkušenost s takovým vztekem, že se dítě až dusí a hází předměty kolem sebe?
 Ufonka 


Re: placani pres rucicku 

(29.6.2008 21:24:50)
No já osobně takovou zkušenost nemám, má ji moje sestřenice. Klučík je taková silná osobnost, dirigent, že pokud není po jeho, je zle. Když se opravdu vztekne, tak kolem sebe hází vše, co mu přijde pod ruku. Ovladač na TV, knížku, kostky.... Nejdříve vysvětlovali, pak plácali, ale nevedlo to k ničemu. Teď mu bude za pár měsíců 3 roky, je to lepší, ale hází kolem sebe stále. Jak řekla sestřenice, kdyby ho měli trestat za každé hození věci, tak by ho museli "umlátit".
Mně by ale zajímalo, proč po takovém afektu chlapečka chválíte. Za co? Já beru pomazlení se, ale chválení? Podle mne není za co. Já to tedy s dcerkou nedělám. Proč ji mám chválit,aby si pak myslela, že i když udělá nějakou lotrovinu, tak ji stejně pochválím? Funguje tak, že něco provede, já jí dám najevo, že se mi to nelíbí. Ona vzápětí vztáhne ručičky a začne to své "pochovat, maminko pochovej mě.) Já nepochovám. Z její strany je to naprosto účelové chování. Pokud se dostane do žalostného afektu, pak zkouším pevné obětí, ale to je něco jiného.
 Jíťa 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(29.6.2008 21:57:52)
Nevím, jak máš starou dceru, ale mě se nezdá, že by její žádost o pochování musela být jen čistě účelová.
Taky by to mohla být její forma omluvy a potřeba se ujistit, že jsi jí odpustila. Ale to záleží na věku dítěte.

Možná by pomohlo jí v takové situaci zopakovat, jak moc vás rozlobila a zeptat se, jestli se bude snažit to už nedělat. A pak bych ji klidně pochovala a řekla, že ji mám ráda.
 Daria a 2 letý Michal 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(29.6.2008 23:00:18)
Pochválím ho za to, že se uklidnil. Pak se mu samozřejmě snažím všechno vysvětlit i s tím, že špatný není on sám, ale některé jeho reakce.
 Markéta 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(30.6.2008 23:51:44)
tim, ze dceru nepochovas, ji davas najevo, ze ji mas rada, jen kdyz je hodna (coz urcite neni pravda, ale to ona nemuze vedet). tvoji lasku si musi zaslouzit a nauci se zit ve strachu, ze pokud provede neco opravdu oskliveho, uz ji nebudes mit rada.
jita ma pravdu, je dobre co nejdrive dat detem moznost se usmirit. kdyz se prijdou pochovat, tak je lepsi je pochovat a pozadat je o omluvu, kdyz jsou starsi a zacinaji chapat co to je.
 Luckaaa 


Re: placani pres rucicku 

(30.6.2008 7:56:23)
no podlemne je záchvat vzteku proste záchvat a nejlepší je když sám přejde.dítě je samo jaksi mimo ale studená sprcha atp. podobně je také takové zkratkové jednání a přivede dítě zase do jiného stavu ,mírného šoku. píšu to podle sebe. ale když přemýšlím co si myslí to dítě : je v šoku neví co se s nm dějě , jaké emoce to s ním cloumají )v tomto věku naprosto normální, naopak znak zcravého dítěte)a já bych ho za to ještě potrestala...podle mne je nejlepší aby se dítě ten vztek naučilo samo ovládnout,tedy uklidnit se. většinou to okomentuji slovi počkáme až se uklidníš a pak může následovat rozhovor o tom co se stalo,kdy dítě je již při smyslech a je schopno mi rozumět. no pokud by bylo sobě v takové situaci nebezúečné nebo by reagovalo agresivně proti svému okolí, navíc pokud to očekávám,tak ho třeba udnesu z místnosti nebo ho chytnu za ruku kterou che uhodit,obejmu ho atd, většinou to vyvolá ještě trochu větší nevoli,ale brzy to pomine. ale dát mu v ten moment na zadek..dítěti zakazujeme aby byl agresivní a v ten samý moment jsme agresivními prtoti němu. čili dítě slyší že němá uhodit psa,ale rodiče v ten moment dělají úplně něco jiného než sami říkají...nejdeme mu zrovna příkladem
sama mám takového bouřliváka doma a po hodné holčičce které stačí většinou jen domluva to byl trochu šok.ale věřila jsem si že jedna na zadek nic neřeší,ba naopak. kdyžjsem měla pocit,že už snad není jiná cesta než mu taky jednu lupnout,zjistila jsem že je pak naopak mnohem agresivnější a už se také dvakrát nerozmíšlí a rozdává rány.takže jsem to stopla.ne že by byl jak beránek,má to v sobě. snažím se ho učit,ž no je fakt že se člověk musí obrnit trpělivostí protože to tu bude ještě dlouho a určitá míra agresivity v něm bude,snad se nám podaří ji nasměrovat nějakým užitečným směrem
 Daria a 2 letý Michal 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(30.6.2008 12:05:22)
Pokud záchvat zvládá sám, pak je nejlepší nechat ho vyvztekat. Ale občas je vztek tak silný, že dítě ztrácí dech a modrá v obličeji, pak i podle lékaře pomůže jen zasáhnout, třeba tou vodou, nebo není li po ruce, pak jedině plácnout. Chlapeček se nadechne a pak už ať se zklidní sám.
 Gabriela 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(29.6.2008 23:04:12)
Já to bych neřekla, že je plácnutí přes ruku u mě běžným jevem. Já ho také praktikovala jenom, když to už prostě jinak nešlo a nemůžu říct, že by se mi tento druh trestu nějak líbil.
Naštěstí je dcera už starší a jde jí spousta věcí vysvětlit nebo jí můžu poslat do pokoje, ale jako menší byla tak svéhlavá, že nějaké nenene od matky jí nerozhodilo a odnést ji jinam, to bysme se uchodily :)
 Markéta 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(30.6.2008 0:06:57)
ja tedy placla ne proto, ze by to jinak neslo, ale protoze jsem sama selhala, proste jsem byla unavena a povolili mi nervy. vim, ze jsem to mohla resit jinak. neverim, ze je nutne placnout.

ono zalezi na tom, jak to NE je receno. ja nevysvetluji, to nema u batolete, natoz v afektu, zadny smysl. radeji ji ruku podrzim, nebo ji nutim, aby ke me obratila oblicej a rikam pomalu, veeelmi zretelne a nahlas(nekricim) NE,NE,NE a pripadne jednim slovem doplnim proc (HORKY nebo AU nebo AUTO apod) hoodne se mracim a divam se uprene do oci. pokud je muj projev dostatecne vyrazny, nemusim to vetsinou opakovat nebo jen dvakrat, trikrat.
 Markéta 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(30.6.2008 0:13:34)
nervy povolily :-(
 Markéta 
  • 

Re: placani pres rucicku 

(30.6.2008 0:10:40)
k tomu odnaseni. to je u nas tedy vyjimecne (mozna zatim), ale delam to tak, ze ji odnesu, zavru dvere a napocitam v duchu cca do peti. staci to. neuchodim se.
 zuzkasim 


Bití 

(30.6.2008 21:32:43)
Plácnutí jako trest bohužel používám, snažím se tomu vyhýbat, ale jsou situace, kdy fakt selžu.
Pak jsou taky situace, kdy to dělám vědomě účelně a stojím si za tím, že to svou funkci plní. Mám živého syna, žádné hyperaktivní dítě, ale aktivní i tvrdohlavý dost. Nikdy nechtěl chodit za ruku se mnou ani s jinými členy rodiny. Jenže bydlíme ve městě a přecházet silnici bez toho, aniž bych ho držela za ruku, opravdu nejde. Vysvětlování se míjelo účinkem, když měl náladu, klidně se mi vytrhl a do silnice vběhl. Takže došlo na pár na zadek provázené vysvětlením. Po několikerém takto "ostřejším" výstupu už mám klid a vím, že bez mého svolení (či ruky) do silnice nevběhne. Ano, dítě se z fyzického trestu neučí, je to pouze cesta strachu, ale v tomto případě ráda přijmu jeho deprivaci z násilí, než abych o něj přišla pod koly auta.
Další modelová situace přišla po narození jeho brášky. Mají nádherný vztah, ale jakmile se miminko začalo samo pohybovat lezením, starší syn asi získal dojem, že je to rovnocenný partner a tudíž je načase s ním tak jednat. Lehal na něj, násilím mu otáčel hlavičku (naše miminko mělo úraz hlavy, takže na tohle jsme byli obzvlášť hákliví), shazoval ho na záda atd. Asi to v tu chvíli nemyslel zle, ale věděl, že maličkému se to nelíbí (řval jak tur). Několikrát jsme vysvětlili hezky, pak nastalo kolo přísného tónu, a když už to byla několikátá scéna za den, tak jsem milého syna vzala a přetáhla vařečkou. Ujistila jsem ho, že nenechám nikomu ubližovat a kdyby někdo takhle ubližoval jemu, taky bych ho bránila a viníka potrestala. Světe div se, ale hry s bráškou mají opět klasický rozměr dovádění (nikoliv ubližování).
Když má někdo vcelku klidnou dceru, tak těžko pochopí výchovu živého syna. Nejde o pohlaví, ale je pravdou, že většina holčiček má trošku jiné chování jak chlapci (ale i tady výjimky potvrzují pravidla).
Klidně se mnou nesouhlaste, ale za své děti odpovídám já a já se budu snažit je uchránit před nebezpečím. Pokud uznám za vhodné plácnout je při tom, tak to udělám (tím opravdu nemyslím plácnutí ze zlosti).
 Luca 
  • 

Re: Bití 

(30.6.2008 23:36:02)
Taky myslím, že na každého platí něco jiného. A myslím, že sebemrskačské pocity mamek ve smyslu - SELHALA JSEM! Plácla jsem dítě přes ruku! - jsou zbytečné. ono i dítěti možná neuškodí, když zjistí, že i rodič je jen člověk a nervy má jen jedny. (Samozřejmě tím nemám na mysli nějaké soustavnější opravdové bití)
 Markéta 
  • 

Re: Bití 

(30.6.2008 23:37:47)
ono myslim taky hodne zalezi na tom, kolik diteti je. placnout rukou na zadecek tri -ctyr lete dite, kdyz vylozene zkousi co tvoje nervy vydrzi, je neco jineho, nez placnout rocni dite.
 Luckaaa 


Re: Bití 

(2.7.2008 7:58:34)
hm ono je těžké soudit,proto to také nedělám a tak to neberte.v podstatě si myslím, že důležité je aby si to dělalkaždý po svém.modelů výchovných přístupů je více nikdorecept na život neekzistuje a jak říká má kamarádka "dnes se to nějak moc řeší". myslí že stejně každý máme v sobě nějaké přirozené vedení jak s výchovou. možná je umne rozdíl v tom že já a moji bratři jsme byli vychováváni autoritativním otcem kde se nepoužívali jen facky,ale i urážky posmívání atd. sama si pamatuji na moment použití takového trestu. v té chvíli mi bylo jasné stop,ale podle mé zralosti mi třeba unikali souvislosti. zato se ve mě probouzel pocit použít to samé na někoho jiného, samozřejmě slabšího..jak oduševnělé,ale v tom věku. nicméně musímříct že vlastně imnohem starší jsem prožívala takov pocity třeba pokud jsem byla "setřená" nějakou spolužačkou chtěla jsem taé někoho "setřít" pamatujete si na ty pocity? upřímně? až opravdu skoro dospělý člověk se podle mne od tohoto předávání flusanců (flusněš na mně já zase dál..) osvobodí. zjistí že naopek tan flusající tím spíše popisuje sám sebe,ukazuje nám jaký je,než že by to ozačovalo mne jako jeho cíl. jenže tohle myslím dítě ještě dlouho nepochopí. agrese budí agresi a bohužel většinou na tom,nakoho si troufneme. kromě mladšího bráchy mám také staršího. a takových bomb od něho jsem užila mnoho. vůbec jsem nevěděla poroč. šel kolem a byla jsem po ruce. mladší ségra. dnes vím,že jen přehazoval takový flusanec. dnes byste to do něho neřekli,naopak. prostě tenkrát někdo ně něm použil svou moc a on zas na někoho jiného. a myslím,že je to tak i když to vy jako rodiče zrovna nevidíte. myslím,že každé vaše přes zadek někde putuje dál... my měli díky tomu dost pokažené dětství a vztah jsme s bráchy k sobě našli až v dospělosti. naštěstí
rodiče se rozvedli,a pamatuji si ja jsem byla za to ráda,že táta jde pryč. ale chyběl, to jsem zase poznala jako starší. nicméně jako už pubertální děti jsme od něho najednou pocítili celkem respekt. pravda jsme se s ním vídali sporadicky,ale najednou jsme byli partněři s kterými stojí za to si věci vysvětlovat, vyslechnout si druhou stranu (tady má reakce na předchozí příspěvek,myslím že s 3 až 4 letým dítětem se dá už obstojně mluvita moc dobře chápou, jasný že mnohem lépe pokud se k nim takto přistupuje již od mala).dnes když jsem u něho na návštěvě s vnoučaty tak zase slyším to posmívání že jsou ukňouranci....ale umím je bránit a dost máme kolem toho výměny názorů. no ale dovede respektovat můj postoj i když s ním nesouhlasí. jako by děti byli něco míń... škoda že jeho čistě mocenský přístup v našem dětsví nám bránil k sobě najít cestu dřív. je stím spojené i to,že jsem dlouho hledala cestu i ksobě, našla svou hodnotu ,zjistila jsem že nejsem blbá a já nevím jaká jen proto,že mi to někdo říká. proto se třeba dnes snažím dětem říkat co udělali dejme tomu špatně a proč, ale neoznačovat je že je zlý, zlobivý ... je to poměrně jednoduché. prostě vynecháte ze svého slovníku "ty jseš" a platí to i v kladném hodnocení. například ty jseš šikulka, dítěti řekne mnohem míň,než to je faj, žes mi ponohla uklidit, teď můžeme jít spolu dřív ven.... doufám, žeděi tak k sobě najdou cestu mnohem dřív než já,ale to je jen na nich . já jen doufám ,že jimk tomu dám podmínky.to také ukáže čas
berte to jako můj pohled na věc
 Luckaaa 


Re: Bití 

(2.7.2008 8:02:42)
no těch hrubek a překlepů tak si toho prosím nevšímejte dík :-)
 Markéta 
  • 

Re: Bití 

(2.7.2008 23:48:14)
moc hezky jsi to popsala (s tim flusancem, tu hnusnou hru jsem uz zapomela). muj tata me nikdy neuhodil ani neplacl a jsem za to strasne rada. moje mama me obcas placla, ale zpetne mam pocit, ze to nebylo nutne. ona sama byla "bita jako zito" ... neco na tom flusanci bude.
ja svoje deti nechci placat a uz vubec ne bit. snad se mi to povede. dovedu si predstavit, jak bez velkeho premysleni roztrhavam klubko dvou peroucich se kluku dvema dobre mirenymi pohlavky, ale cilene ponizovat deti (bitim i slovne) je obzvlast nechutny, protoze se nesmi branit, oni nas, rodice, musi milovat. konci to jak rikas, odnese to nekdo jiny, nekdy jindy.
 skriatok a Vik 
  • 

Autorka je studentkou SŠ 

(30.6.2008 13:20:11)
Autorka je studentkou SŠ - myslim, ze to mluvi za vse. Taky jsem mela mnohe nazory, ktere jsem potom rychle opustila. Je jasne, ze se nejdna o to, ze bych chtela dcerku mlatit hlava nehlava. Vubec ne, ale male vychovne placnuti, nekdy i jen hrozeni placnuti casto pomuze vic, nez zakzany vecernicek. Popravde jsem nesnasela, kdyz se na me mamka utrpne podivala a pravila zahrobnim znavenym hlasem - ty me jednou privedes do hrobu - radeji bych dostala pres zadek. Samo ne devitiocasou kockou, ale tak lehce rukou, jako jsme asi dostali vicemene vsichni nekdy v zivote. Segra delala aupair v Nemecku a Anglii a kdyz videla babicku tech tyranu jak utrpne sedi a smutne hledi, zatimco ji neji nezvedeny vnoucek triskal nejakym klackem pres ruce, tak se mohla zblaznit. Nastesti ma vychovny talent a pohled, ktery umi zabijet. Staci, aby se na ty zlocince osklive koukla a jsou hodni jak andilkove - ostatne - kdyz se tak koukne na me, tak jsem taky hodna - prala bych si ho mit!!
 ronniev 


Re: Autorka je studentkou SŠ 

(1.7.2008 15:36:00)
Ano, u nás doma se taky praktikovalo "kázání" a byla bych mnohem radši držela výprask. Doteď si myslím, že vyčítání je v některých případech v podstatě psychické týrání a nepovažuju ho za lepší než fyzický (přiměřený) trest.
A když se mi dítě pokusí vběhnout pod auto, sáhnout na vařič... cokoli nebezpečného, osvědčilo se mi vždycky mnohem víc chytit, plácnout přes zadeček a pak teprv důrazně vysvětlit - NE, nesmíš, auto, pálí... Mám tři děti a u žádného jsem nemusela tyhle základní věci vysvětlovat pořád dokola a mezitím se třást, co se jim kde stane. Řekla bych, že jsem každého z nich za celý jeho život (nejstašímu je jedenáct) uhodila nejvýš tak desetkrát, ale klidně přiznám, že ani jednou jsem si to sebemrskačsky nevyčítala, protože to bylo funkční.
Jinak u synů se bezpečně osvědčuje zákaz počítače: ještě jednou tohle uděláš a den nesmíš na PC. Uděláš to přesto znovu? Nesmíš na PC dva dny. Na tři dny nedošlo nikdy. Nejdelší zákaz počítače byl 14 dní, ale ten byl "udělen" vcelku, za jasnou školní lajdárnu. Taky se už neopakovala.
 Lizzie 


Re: Autorka je studentkou SŠ 

(1.7.2008 23:01:18)
Já už na té SŠ (a ZŠ) věděla, že radši jsem chytla facku než sáhodlouhé kázání, výčitky apod...což se v některých rodinách praktikovalo. Tedy u nás těch facek moc nepadlo, a když už, zasloužila bych zpravidla ještě z druhé strany...ale vykřičeli jsme se a byl klid.
 Marie 
  • 

povaha 

(15.7.2008 18:27:45)
Mám dvě úplně povahově rozdílné děti. Jedna dcera je mírná a hodná, druhá je čertík. Obě vychováváme podobně, přesto ta mladší často vypadá "nevychovaně". Rady jsou fajn, ale přesto, až uvidíte"nevychované" dítě, zkuste popřemýšlet, že je to třeba jeho povahou, nikoliv výchovou. Mmch, na výchovu moc nevěřím, největší odbornice jsou matky dvou vzorných tichých holčiček:-))
 Teraza Horáková 


Re: povaha 

(15.7.2008 18:28:51)
Marie, tohle právě řeším v úplně jiné debatě - tady http://www.rodina.cz/diskuse132.htm

se nám to zvrhlo.
 Jíťa 
  • 

Re: povaha 

(16.7.2008 11:19:37)
žádné dvě děti (snad kromě dvojčat) nemůžeš vychovávat stejně a i s tou podobnou výchovou je to dost sporné.

Je to dáno samotným faktem, že je mezi nimi určitý věkový rozdíl. To nejstarší, bude vždycky co se týče výchovy a celkové péče vlastně pokusným králíkem - odráží se v něm všechy tvé pochyby, nejistota a nezkušenost, kdežto ty další už se narodí zkušené matce, která si s mnoha věcmi dokáže snadno poradit a nad prkotinama velkoryse mávne rukou.
Navíc u dalších dětí nemusíš opakovat chyby, kterés udělala u toho prvního.

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.