Názory k článku Rodiče jsou vždycky hrozní

žádné dvě děti (snad kromě dvojčat) nemůžeš vychovávat stejně a i s tou podobnou výchovou je to dost sporné.

Je to dáno samotným faktem, že je mezi nimi určitý věkový rozdíl. To nejstarší, bude vždycky co se týče výchovy a celkové péče vlastně pokusným králíkem - odráží se v něm všechy tvé pochyby, nejistota a nezkušenost, kdežto ty další už se narodí zkušené matce, která si s mnoha věcmi dokáže snadno poradit a nad prkotinama velkoryse mávne rukou.
Navíc u dalších dětí nemusíš opakovat chyby, kterés udělala u toho prvního.

Mám dvě úplně povahově rozdílné děti. Jedna dcera je mírná a hodná, druhá je čertík. Obě vychováváme podobně, přesto ta mladší často vypadá "nevychovaně". Rady jsou fajn, ale přesto, až uvidíte"nevychované" dítě, zkuste popřemýšlet, že je to třeba jeho povahou, nikoliv výchovou. Mmch, na výchovu moc nevěřím, největší odbornice jsou matky dvou vzorných tichých holčiček)

moc hezky jsi to popsala (s tim flusancem, tu hnusnou hru jsem uz zapomela). muj tata me nikdy neuhodil ani neplacl a jsem za to strasne rada. moje mama me obcas placla, ale zpetne mam pocit, ze to nebylo nutne. ona sama byla "bita jako zito" ... neco na tom flusanci bude.
ja svoje deti nechci placat a uz vubec ne bit. snad se mi to povede. dovedu si predstavit, jak bez velkeho premysleni roztrhavam klubko dvou peroucich se kluku dvema dobre mirenymi pohlavky, ale cilene ponizovat deti (bitim i slovne) je obzvlast nechutny, protoze se nesmi branit, oni nas, rodice, musi milovat. konci to jak rikas, odnese to nekdo jiny, nekdy jindy.

hm ono je těžké soudit,proto to také nedělám a tak to neberte.v podstatě si myslím, že důležité je aby si to dělalkaždý po svém.modelů výchovných přístupů je více nikdorecept na život neekzistuje a jak říká má kamarádka "dnes se to nějak moc řeší". myslí že stejně každý máme v sobě nějaké přirozené vedení jak s výchovou. možná je umne rozdíl v tom že já a moji bratři jsme byli vychováváni autoritativním otcem kde se nepoužívali jen facky,ale i urážky posmívání atd. sama si pamatuji na moment použití takového trestu. v té chvíli mi bylo jasné stop,ale podle mé zralosti mi třeba unikali souvislosti. zato se ve mě probouzel pocit použít to samé na někoho jiného, samozřejmě slabšího..jak oduševnělé,ale v tom věku. nicméně musímříct že vlastně imnohem starší jsem prožívala takov pocity třeba pokud jsem byla "setřená" nějakou spolužačkou chtěla jsem taé někoho "setřít" pamatujete si na ty pocity? upřímně? až opravdu skoro dospělý člověk se podle mne od tohoto předávání flusanců (flusněš na mně já zase dál..) osvobodí. zjistí že naopek tan flusající tím spíše popisuje sám sebe,ukazuje nám jaký je,než že by to ozačovalo mne jako jeho cíl. jenže tohle myslím dítě ještě dlouho nepochopí. agrese budí agresi a bohužel většinou na tom,nakoho si troufneme. kromě mladšího bráchy mám také staršího. a takových bomb od něho jsem užila mnoho. vůbec jsem nevěděla poroč. šel kolem a byla jsem po ruce. mladší ségra. dnes vím,že jen přehazoval takový flusanec. dnes byste to do něho neřekli,naopak. prostě tenkrát někdo ně něm použil svou moc a on zas na někoho jiného. a myslím,že je to tak i když to vy jako rodiče zrovna nevidíte. myslím,že každé vaše přes zadek někde putuje dál... my měli díky tomu dost pokažené dětství a vztah jsme s bráchy k sobě našli až v dospělosti. naštěstí
rodiče se rozvedli,a pamatuji si ja jsem byla za to ráda,že táta jde pryč. ale chyběl, to jsem zase poznala jako starší. nicméně jako už pubertální děti jsme od něho najednou pocítili celkem respekt. pravda jsme se s ním vídali sporadicky,ale najednou jsme byli partněři s kterými stojí za to si věci vysvětlovat, vyslechnout si druhou stranu (tady má reakce na předchozí příspěvek,myslím že s 3 až 4 letým dítětem se dá už obstojně mluvita moc dobře chápou, jasný že mnohem lépe pokud se k nim takto přistupuje již od mala).dnes když jsem u něho na návštěvě s vnoučaty tak zase slyším to posmívání že jsou ukňouranci....ale umím je bránit a dost máme kolem toho výměny názorů. no ale dovede respektovat můj postoj i když s ním nesouhlasí. jako by děti byli něco míń... škoda že jeho čistě mocenský přístup v našem dětsví nám bránil k sobě najít cestu dřív. je stím spojené i to,že jsem dlouho hledala cestu i ksobě, našla svou hodnotu ,zjistila jsem že nejsem blbá a já nevím jaká jen proto,že mi to někdo říká. proto se třeba dnes snažím dětem říkat co udělali dejme tomu špatně a proč, ale neoznačovat je že je zlý, zlobivý ... je to poměrně jednoduché. prostě vynecháte ze svého slovníku "ty jseš" a platí to i v kladném hodnocení. například ty jseš šikulka, dítěti řekne mnohem míň,než to je faj, žes mi ponohla uklidit, teď můžeme jít spolu dřív ven.... doufám, žeděi tak k sobě najdou cestu mnohem dřív než já,ale to je jen na nich . já jen doufám ,že jimk tomu dám podmínky.to také ukáže čas
berte to jako můj pohled na věc

Já už na té SŠ (a ZŠ) věděla, že radši jsem chytla facku než sáhodlouhé kázání, výčitky apod...což se v některých rodinách praktikovalo. Tedy u nás těch facek moc nepadlo, a když už, zasloužila bych zpravidla ještě z druhé strany...ale vykřičeli jsme se a byl klid.