| Markéta | •
 |
(29.6.2008 14:35:05)
je opravdu s podivem, kolik z vas povazuje placnuti batolete pres rucicku za naprosto adekvatni.
ano, uz jsem to sama nekolikrat udelala, kdyz mi tekly nervy, protoze jsem byla unavena, ale ! velmi mne to mrzi a snazim se to nedelat.
jsou prece jine zpusoby nez nasili. mlatit (je jedno ze je to jen pres rucicku) nekoho, kdo se nesmi (!) branit a je slabsi (!) je proste barbarstvi.
samozrejme, ze nedovolim sve 15 mesicni dceri vylit na sebe hrnek s kafem a behat na silnici apod., ale misto mlaceni ji tu rucicku podrzim, velmi se zamracim a reknu jasne POZOR, HORKY, NE,NE,NE, HORKY. a parkrat to zopakuju a treby i zavrcim. kdyz se na me nechce divat, podrzim ji oblicej v dlanich, aby musela. kdyz to na mne zkousi dal a smeje se co jako ja na to, vezmu ji a odnesu do vedlejsiho pokoje a opet reknu NE,NE,NE.
(jeste dodatek, ono je podle me rozumejsi to kafe odsunout z dosahu, nez si nechat brnkat na nervy ...)
|
| 1.3Magráta13 | 
|
(29.6.2008 15:05:18)
Jsem maminkou skoro 9 leté holčičky a už od jejích školkových let se potýkám u některých lidí s nepochopením našeho stylu výchovy. jde mi o to, aby naše dítě bylo hodně chváleno (samozřejmě je-li za co) a minimálně trestáno. Aby se snažilo pro sebe a pro dobrý pocit a naopak se naučilo nést důsledky svého jednání. Dokud chodila do školky, jako odměna stačil obrázek, výlet, lízátko, ale hlavně, a to platí pořád, pochvala, úsměv, povzbuzení.
Dodneška je nejvíc zkroušená, když se na ní zlobíme, když jí domlouváme. naproti tomu plácnutí, ne-li výprask (ano, i ten si vinou mých zničených nervů občas užila  ) vedl většinou k tomu, že se zatvrdila.
ˇJakmile začala chodit do školy, zavedli jsme odměňovací hru. Nedáváme našemu dítěti kapesné, protože díky babičkám má téměř pravidelný a řekla bych že naprosto dostačující přísun financí. Sama si našetří na něco, co si moc přeje a naštěstí si nechá vymluvit vyložené blbinky, jako např. plyšáka číslo 153 a podobně. Takže pravidelnou odměnou ze strany rodičů je nákup časopisu Čtyřlístek, občasné kino, výlety, koupání. Prostě takové věci, ktré si užívá většina dětí a které by snad ani nemusely vnímat jako odměny, ale prostě jen krásné dětství.
Naše odměňovací soutěž spočívá v něčem jiném. Na skříni nám visí plánek, na každý školní rok jiný. Např. letos to byl obrázek Pipi Dlouhé Punčochy a její lodi. Od Pipi k lodi vedla cesta z bílých koleček. Za odměnu si mohla Eliška kolečko vybarvit a když měla cestu hotovou, dostala odměnu - knížku se samolepkami. Jako body se dá určit cokoli. U nás např. vydatná víkendová pomoc v kuchyni, 5 jedniček ve škole, celotýdenní úklid svého pokoje a další mimořádně úspěšné věci. Pokud byl v týdnu nějaký průšvih, bohužel smazal týdenní úspěchy a bylo po kolečku. U 8 letého dítěte ty týdenní intervaly jsou jen tak tak.
Samozřejmě na průšvih taky následovala řádná domluva, ale to byl povětšinou jediný a podle mě dostačující trest. Samozřejmě záleží na tom, co dítě provede. Rozbije-li nebo zničí něco sobě, je dostatečným trestem domluva a samotná ztráta věci. Pokud rozbije něco jinému, samozřejmě musí následovat ještě omluva a úhrada škody. A naprosto největší tresty u nás doma jsou za lhaní. Tam jsem schopna sáhnout ještě k jednomu velmi účinnému trestu, a to je zákaz víkendových pohádek.
Ale niky neuzavíráme prohřešek jen tak trestem. Vždycky s dcerou mluvíme a snažíme se přijít na kloub tomu, proč třeba lhala. Proč udělala to, co udělala.
Většinou to má prostý důvod. Strach, potřebu se předvést nebo jen prostou neopatrnost.
myslím, že děti nejsou od přírody zlé. jen zkrátka hledají ty cesty, kudy a kam až mohou. A je jen na nás, jakou cestu jim vytyčíme.
Naproti tomu není dobré kázat vodu a pít víno. Děti nejsou hloué a ví, že i my, dospělí, děláme chyby. A kolikrát nám je odpustí snáz než my jim.
Pak se mi na otázku "Proč jsi mi, prosím tě, neřekla rovnou pravdu" dostane třeba této odpovědi "Víš mami, kdybych ti měla vždycky říkat pravdu a to, co si myslím, byla bych nejspíš už třikrát mrtvá. A ty by ses zbytečně rozčilovala. Já přece vím, že to, co jsem udělala, nebylo hezký".
|
| Miriam | •
|
(2.7.2008 4:03:02)
Vychovavas si dieta zavisle na pochvalach a odmenach. Zaroven jej davas najavo, ze jej venujes svoju priazen iba v pripade, ze sa sprava dobre a za zle chovanie ju trestas. Cudujes sa, ze ti klame. Ty by si neklamala, keby si vedela, ze budes potrestana, zmazu sa ti dobre body a tvoja matka ti da jasne najavo, ze takto to nejde ? Napadlo ta niekedy, ze tvoja dcera ma uz zrejme vyslovene vypestovany pocit, ze ju mas rada iba v pripade, ze sa sprava presne podla tvojich standardov ?
|
|
|
| Daria a 2 letý Michal | •
|
(29.6.2008 15:06:00)
Když byl náš Míša menší, taky by mě ani nenapadlo ho plácnout a tato metoda velmi energického vysvětlení dobře zabírala. Když se přiblížily jeho dva roky, byl větší, silnější a rychlejší. Taky svéhlavější. Je pravda, že poslechne, když mu něco zakážu, ale tak ho to vytočí, že to nesměl udělat, že jde a třeba vší silou nakopne našeho psa(Pes má 50 kilo, takže to sotva cítí). To však nic nemění na tom, že ho musím za to potrestat a pak opravdu nepomůže nic jiného, než plácnutí přes zadek. V tom záchvatu vzteku totiž pomůže jen to, anebo trocha vody, třeba z rozprašovače do obličeje. Je to drsné, ale v tomto stavu děťátko opravdu nevnímá a může ublížit sobě, nebo jinému dítěti. Když se zklidní, potom ho pochválím a pomazlíme se a třeba si hrajeme. Má ještě někdo zkušenost s takovým vztekem, že se dítě až dusí a hází předměty kolem sebe?
|
| Ufonka | 
|
(29.6.2008 21:24:50)
No já osobně takovou zkušenost nemám, má ji moje sestřenice. Klučík je taková silná osobnost, dirigent, že pokud není po jeho, je zle. Když se opravdu vztekne, tak kolem sebe hází vše, co mu přijde pod ruku. Ovladač na TV, knížku, kostky.... Nejdříve vysvětlovali, pak plácali, ale nevedlo to k ničemu. Teď mu bude za pár měsíců 3 roky, je to lepší, ale hází kolem sebe stále. Jak řekla sestřenice, kdyby ho měli trestat za každé hození věci, tak by ho museli "umlátit".
Mně by ale zajímalo, proč po takovém afektu chlapečka chválíte. Za co? Já beru pomazlení se, ale chválení? Podle mne není za co. Já to tedy s dcerkou nedělám. Proč ji mám chválit,aby si pak myslela, že i když udělá nějakou lotrovinu, tak ji stejně pochválím? Funguje tak, že něco provede, já jí dám najevo, že se mi to nelíbí. Ona vzápětí vztáhne ručičky a začne to své "pochovat, maminko pochovej mě.) Já nepochovám. Z její strany je to naprosto účelové chování. Pokud se dostane do žalostného afektu, pak zkouším pevné obětí, ale to je něco jiného.
|
| Jíťa | •
|
(29.6.2008 21:57:52)
Nevím, jak máš starou dceru, ale mě se nezdá, že by její žádost o pochování musela být jen čistě účelová.
Taky by to mohla být její forma omluvy a potřeba se ujistit, že jsi jí odpustila. Ale to záleží na věku dítěte.
Možná by pomohlo jí v takové situaci zopakovat, jak moc vás rozlobila a zeptat se, jestli se bude snažit to už nedělat. A pak bych ji klidně pochovala a řekla, že ji mám ráda.
|
|
| Daria a 2 letý Michal | •
|
(29.6.2008 23:00:18)
Pochválím ho za to, že se uklidnil. Pak se mu samozřejmě snažím všechno vysvětlit i s tím, že špatný není on sám, ale některé jeho reakce.
|
|
| Markéta | •
|
(30.6.2008 23:51:44)
tim, ze dceru nepochovas, ji davas najevo, ze ji mas rada, jen kdyz je hodna (coz urcite neni pravda, ale to ona nemuze vedet). tvoji lasku si musi zaslouzit a nauci se zit ve strachu, ze pokud provede neco opravdu oskliveho, uz ji nebudes mit rada.
jita ma pravdu, je dobre co nejdrive dat detem moznost se usmirit. kdyz se prijdou pochovat, tak je lepsi je pochovat a pozadat je o omluvu, kdyz jsou starsi a zacinaji chapat co to je.
|
|
|
| Luckaaa | 
|
(30.6.2008 7:56:23)
no podlemne je záchvat vzteku proste záchvat a nejlepší je když sám přejde.dítě je samo jaksi mimo ale studená sprcha atp. podobně je také takové zkratkové jednání a přivede dítě zase do jiného stavu ,mírného šoku. píšu to podle sebe. ale když přemýšlím co si myslí to dítě : je v šoku neví co se s nm dějě , jaké emoce to s ním cloumají )v tomto věku naprosto normální, naopak znak zcravého dítěte)a já bych ho za to ještě potrestala...podle mne je nejlepší aby se dítě ten vztek naučilo samo ovládnout,tedy uklidnit se. většinou to okomentuji slovi počkáme až se uklidníš a pak může následovat rozhovor o tom co se stalo,kdy dítě je již při smyslech a je schopno mi rozumět. no pokud by bylo sobě v takové situaci nebezúečné nebo by reagovalo agresivně proti svému okolí, navíc pokud to očekávám,tak ho třeba udnesu z místnosti nebo ho chytnu za ruku kterou che uhodit,obejmu ho atd, většinou to vyvolá ještě trochu větší nevoli,ale brzy to pomine. ale dát mu v ten moment na zadek..dítěti zakazujeme aby byl agresivní a v ten samý moment jsme agresivními prtoti němu. čili dítě slyší že němá uhodit psa,ale rodiče v ten moment dělají úplně něco jiného než sami říkají...nejdeme mu zrovna příkladem
sama mám takového bouřliváka doma a po hodné holčičce které stačí většinou jen domluva to byl trochu šok.ale věřila jsem si že jedna na zadek nic neřeší,ba naopak. kdyžjsem měla pocit,že už snad není jiná cesta než mu taky jednu lupnout,zjistila jsem že je pak naopak mnohem agresivnější a už se také dvakrát nerozmíšlí a rozdává rány.takže jsem to stopla.ne že by byl jak beránek,má to v sobě. snažím se ho učit,ž no je fakt že se člověk musí obrnit trpělivostí protože to tu bude ještě dlouho a určitá míra agresivity v něm bude,snad se nám podaří ji nasměrovat nějakým užitečným směrem
|
| Daria a 2 letý Michal | •
|
(30.6.2008 12:05:22)
Pokud záchvat zvládá sám, pak je nejlepší nechat ho vyvztekat. Ale občas je vztek tak silný, že dítě ztrácí dech a modrá v obličeji, pak i podle lékaře pomůže jen zasáhnout, třeba tou vodou, nebo není li po ruce, pak jedině plácnout. Chlapeček se nadechne a pak už ať se zklidní sám.
|
|
|
|
| Gabriela | •
|
(29.6.2008 23:04:12)
Já to bych neřekla, že je plácnutí přes ruku u mě běžným jevem. Já ho také praktikovala jenom, když to už prostě jinak nešlo a nemůžu říct, že by se mi tento druh trestu nějak líbil.
Naštěstí je dcera už starší a jde jí spousta věcí vysvětlit nebo jí můžu poslat do pokoje, ale jako menší byla tak svéhlavá, že nějaké nenene od matky jí nerozhodilo a odnést ji jinam, to bysme se uchodily :)
|
| Markéta | •
|
(30.6.2008 0:06:57)
ja tedy placla ne proto, ze by to jinak neslo, ale protoze jsem sama selhala, proste jsem byla unavena a povolili mi nervy. vim, ze jsem to mohla resit jinak. neverim, ze je nutne placnout.
ono zalezi na tom, jak to NE je receno. ja nevysvetluji, to nema u batolete, natoz v afektu, zadny smysl. radeji ji ruku podrzim, nebo ji nutim, aby ke me obratila oblicej a rikam pomalu, veeelmi zretelne a nahlas(nekricim) NE,NE,NE a pripadne jednim slovem doplnim proc (HORKY nebo AU nebo AUTO apod) hoodne se mracim a divam se uprene do oci. pokud je muj projev dostatecne vyrazny, nemusim to vetsinou opakovat nebo jen dvakrat, trikrat.
|
| Markéta | •
|
(30.6.2008 0:13:34)
nervy povolily :-(
|
|
|
| Markéta | •
|
(30.6.2008 0:10:40)
k tomu odnaseni. to je u nas tedy vyjimecne (mozna zatim), ale delam to tak, ze ji odnesu, zavru dvere a napocitam v duchu cca do peti. staci to. neuchodim se.
|
|
|
| zuzkasim | 
|
(30.6.2008 21:32:43)
Plácnutí jako trest bohužel používám, snažím se tomu vyhýbat, ale jsou situace, kdy fakt selžu.
Pak jsou taky situace, kdy to dělám vědomě účelně a stojím si za tím, že to svou funkci plní. Mám živého syna, žádné hyperaktivní dítě, ale aktivní i tvrdohlavý dost. Nikdy nechtěl chodit za ruku se mnou ani s jinými členy rodiny. Jenže bydlíme ve městě a přecházet silnici bez toho, aniž bych ho držela za ruku, opravdu nejde. Vysvětlování se míjelo účinkem, když měl náladu, klidně se mi vytrhl a do silnice vběhl. Takže došlo na pár na zadek provázené vysvětlením. Po několikerém takto "ostřejším" výstupu už mám klid a vím, že bez mého svolení (či ruky) do silnice nevběhne. Ano, dítě se z fyzického trestu neučí, je to pouze cesta strachu, ale v tomto případě ráda přijmu jeho deprivaci z násilí, než abych o něj přišla pod koly auta.
Další modelová situace přišla po narození jeho brášky. Mají nádherný vztah, ale jakmile se miminko začalo samo pohybovat lezením, starší syn asi získal dojem, že je to rovnocenný partner a tudíž je načase s ním tak jednat. Lehal na něj, násilím mu otáčel hlavičku (naše miminko mělo úraz hlavy, takže na tohle jsme byli obzvlášť hákliví), shazoval ho na záda atd. Asi to v tu chvíli nemyslel zle, ale věděl, že maličkému se to nelíbí (řval jak tur). Několikrát jsme vysvětlili hezky, pak nastalo kolo přísného tónu, a když už to byla několikátá scéna za den, tak jsem milého syna vzala a přetáhla vařečkou. Ujistila jsem ho, že nenechám nikomu ubližovat a kdyby někdo takhle ubližoval jemu, taky bych ho bránila a viníka potrestala. Světe div se, ale hry s bráškou mají opět klasický rozměr dovádění (nikoliv ubližování).
Když má někdo vcelku klidnou dceru, tak těžko pochopí výchovu živého syna. Nejde o pohlaví, ale je pravdou, že většina holčiček má trošku jiné chování jak chlapci (ale i tady výjimky potvrzují pravidla).
Klidně se mnou nesouhlaste, ale za své děti odpovídám já a já se budu snažit je uchránit před nebezpečím. Pokud uznám za vhodné plácnout je při tom, tak to udělám (tím opravdu nemyslím plácnutí ze zlosti).
|
| Luca | •
|
(30.6.2008 23:36:02)
Taky myslím, že na každého platí něco jiného. A myslím, že sebemrskačské pocity mamek ve smyslu - SELHALA JSEM! Plácla jsem dítě přes ruku! - jsou zbytečné. ono i dítěti možná neuškodí, když zjistí, že i rodič je jen člověk a nervy má jen jedny. (Samozřejmě tím nemám na mysli nějaké soustavnější opravdové bití)
|
|
| Markéta | •
|
(30.6.2008 23:37:47)
ono myslim taky hodne zalezi na tom, kolik diteti je. placnout rukou na zadecek tri -ctyr lete dite, kdyz vylozene zkousi co tvoje nervy vydrzi, je neco jineho, nez placnout rocni dite.
|
| Luckaaa |
|
(2.7.2008 7:58:34)
hm ono je těžké soudit,proto to také nedělám a tak to neberte.v podstatě si myslím, že důležité je aby si to dělalkaždý po svém.modelů výchovných přístupů je více nikdorecept na život neekzistuje a jak říká má kamarádka "dnes se to nějak moc řeší". myslí že stejně každý máme v sobě nějaké přirozené vedení jak s výchovou. možná je umne rozdíl v tom že já a moji bratři jsme byli vychováváni autoritativním otcem kde se nepoužívali jen facky,ale i urážky posmívání atd. sama si pamatuji na moment použití takového trestu. v té chvíli mi bylo jasné stop,ale podle mé zralosti mi třeba unikali souvislosti. zato se ve mě probouzel pocit použít to samé na někoho jiného, samozřejmě slabšího..jak oduševnělé,ale v tom věku. nicméně musímříct že vlastně imnohem starší jsem prožívala takov pocity třeba pokud jsem byla "setřená" nějakou spolužačkou chtěla jsem taé někoho "setřít" pamatujete si na ty pocity? upřímně? až opravdu skoro dospělý člověk se podle mne od tohoto předávání flusanců (flusněš na mně já zase dál..) osvobodí. zjistí že naopek tan flusající tím spíše popisuje sám sebe,ukazuje nám jaký je,než že by to ozačovalo mne jako jeho cíl. jenže tohle myslím dítě ještě dlouho nepochopí. agrese budí agresi a bohužel většinou na tom,nakoho si troufneme. kromě mladšího bráchy mám také staršího. a takových bomb od něho jsem užila mnoho. vůbec jsem nevěděla poroč. šel kolem a byla jsem po ruce. mladší ségra. dnes vím,že jen přehazoval takový flusanec. dnes byste to do něho neřekli,naopak. prostě tenkrát někdo ně něm použil svou moc a on zas na někoho jiného. a myslím,že je to tak i když to vy jako rodiče zrovna nevidíte. myslím,že každé vaše přes zadek někde putuje dál... my měli díky tomu dost pokažené dětství a vztah jsme s bráchy k sobě našli až v dospělosti. naštěstí
rodiče se rozvedli,a pamatuji si ja jsem byla za to ráda,že táta jde pryč. ale chyběl, to jsem zase poznala jako starší. nicméně jako už pubertální děti jsme od něho najednou pocítili celkem respekt. pravda jsme se s ním vídali sporadicky,ale najednou jsme byli partněři s kterými stojí za to si věci vysvětlovat, vyslechnout si druhou stranu (tady má reakce na předchozí příspěvek,myslím že s 3 až 4 letým dítětem se dá už obstojně mluvita moc dobře chápou, jasný že mnohem lépe pokud se k nim takto přistupuje již od mala).dnes když jsem u něho na návštěvě s vnoučaty tak zase slyším to posmívání že jsou ukňouranci....ale umím je bránit a dost máme kolem toho výměny názorů. no ale dovede respektovat můj postoj i když s ním nesouhlasí. jako by děti byli něco míń... škoda že jeho čistě mocenský přístup v našem dětsví nám bránil k sobě najít cestu dřív. je stím spojené i to,že jsem dlouho hledala cestu i ksobě, našla svou hodnotu ,zjistila jsem že nejsem blbá a já nevím jaká jen proto,že mi to někdo říká. proto se třeba dnes snažím dětem říkat co udělali dejme tomu špatně a proč, ale neoznačovat je že je zlý, zlobivý ... je to poměrně jednoduché. prostě vynecháte ze svého slovníku "ty jseš" a platí to i v kladném hodnocení. například ty jseš šikulka, dítěti řekne mnohem míň,než to je faj, žes mi ponohla uklidit, teď můžeme jít spolu dřív ven.... doufám, žeděi tak k sobě najdou cestu mnohem dřív než já,ale to je jen na nich . já jen doufám ,že jimk tomu dám podmínky.to také ukáže čas
berte to jako můj pohled na věc
|
| Luckaaa |
|
(2.7.2008 8:02:42)
no těch hrubek a překlepů tak si toho prosím nevšímejte dík 
|
|
| Markéta | •
|
(2.7.2008 23:48:14)
moc hezky jsi to popsala (s tim flusancem, tu hnusnou hru jsem uz zapomela). muj tata me nikdy neuhodil ani neplacl a jsem za to strasne rada. moje mama me obcas placla, ale zpetne mam pocit, ze to nebylo nutne. ona sama byla "bita jako zito" ... neco na tom flusanci bude.
ja svoje deti nechci placat a uz vubec ne bit. snad se mi to povede. dovedu si predstavit, jak bez velkeho premysleni roztrhavam klubko dvou peroucich se kluku dvema dobre mirenymi pohlavky, ale cilene ponizovat deti (bitim i slovne) je obzvlast nechutny, protoze se nesmi branit, oni nas, rodice, musi milovat. konci to jak rikas, odnese to nekdo jiny, nekdy jindy.
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)