Názory k článku Rodiče jsou vždycky hrozní

ono myslim taky hodne zalezi na tom, kolik diteti je. placnout rukou na zadecek tri -ctyr lete dite, kdyz vylozene zkousi co tvoje nervy vydrzi, je neco jineho, nez placnout rocni dite.

Plácnutí jako trest bohužel používám, snažím se tomu vyhýbat, ale jsou situace, kdy fakt selžu.
Pak jsou taky situace, kdy to dělám vědomě účelně a stojím si za tím, že to svou funkci plní. Mám živého syna, žádné hyperaktivní dítě, ale aktivní i tvrdohlavý dost. Nikdy nechtěl chodit za ruku se mnou ani s jinými členy rodiny. Jenže bydlíme ve městě a přecházet silnici bez toho, aniž bych ho držela za ruku, opravdu nejde. Vysvětlování se míjelo účinkem, když měl náladu, klidně se mi vytrhl a do silnice vběhl. Takže došlo na pár na zadek provázené vysvětlením. Po několikerém takto "ostřejším" výstupu už mám klid a vím, že bez mého svolení (či ruky) do silnice nevběhne. Ano, dítě se z fyzického trestu neučí, je to pouze cesta strachu, ale v tomto případě ráda přijmu jeho deprivaci z násilí, než abych o něj přišla pod koly auta.
Další modelová situace přišla po narození jeho brášky. Mají nádherný vztah, ale jakmile se miminko začalo samo pohybovat lezením, starší syn asi získal dojem, že je to rovnocenný partner a tudíž je načase s ním tak jednat. Lehal na něj, násilím mu otáčel hlavičku (naše miminko mělo úraz hlavy, takže na tohle jsme byli obzvlášť hákliví), shazoval ho na záda atd. Asi to v tu chvíli nemyslel zle, ale věděl, že maličkému se to nelíbí (řval jak tur). Několikrát jsme vysvětlili hezky, pak nastalo kolo přísného tónu, a když už to byla několikátá scéna za den, tak jsem milého syna vzala a přetáhla vařečkou. Ujistila jsem ho, že nenechám nikomu ubližovat a kdyby někdo takhle ubližoval jemu, taky bych ho bránila a viníka potrestala. Světe div se, ale hry s bráškou mají opět klasický rozměr dovádění (nikoliv ubližování).
Když má někdo vcelku klidnou dceru, tak těžko pochopí výchovu živého syna. Nejde o pohlaví, ale je pravdou, že většina holčiček má trošku jiné chování jak chlapci (ale i tady výjimky potvrzují pravidla).
Klidně se mnou nesouhlaste, ale za své děti odpovídám já a já se budu snažit je uchránit před nebezpečím. Pokud uznám za vhodné plácnout je při tom, tak to udělám (tím opravdu nemyslím plácnutí ze zlosti).

Pokud záchvat zvládá sám, pak je nejlepší nechat ho vyvztekat. Ale občas je vztek tak silný, že dítě ztrácí dech a modrá v obličeji, pak i podle lékaře pomůže jen zasáhnout, třeba tou vodou, nebo není li po ruce, pak jedině plácnout. Chlapeček se nadechne a pak už ať se zklidní sám.

nervy povolily :-(

ja tedy placla ne proto, ze by to jinak neslo, ale protoze jsem sama selhala, proste jsem byla unavena a povolili mi nervy. vim, ze jsem to mohla resit jinak. neverim, ze je nutne placnout.

ono zalezi na tom, jak to NE je receno. ja nevysvetluji, to nema u batolete, natoz v afektu, zadny smysl. radeji ji ruku podrzim, nebo ji nutim, aby ke me obratila oblicej a rikam pomalu, veeelmi zretelne a nahlas(nekricim) NE,NE,NE a pripadne jednim slovem doplnim proc (HORKY nebo AU nebo AUTO apod) hoodne se mracim a divam se uprene do oci. pokud je muj projev dostatecne vyrazny, nemusim to vetsinou opakovat nebo jen dvakrat, trikrat.