| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Terezka "to" ví

 Celkem 25 názorů.
 11.8MartinaEmma12 


Díky 

(15.11.2006 9:12:27)
Paní Jano, děkuji za článek. Za pár let budeme řešit podobnou situaci. Včera jsme se o tom s manželem bavili, adoptovali jsme 10ti týdenní miminko, doma jsme spolu 4 měsíce a tak nějak "zapomínáme", že se nenarodil nám. Teď je ještě malý, na nic se neptá. Nesmažu jeho minulost a ani nechci, chceme být otevření a ovšem mluvit. Trošku se toho děsím, zda to zvládneme, ale snad ano. Přeji Vám hodně štěstí a radsot s dětma.
 Lucie 
  • 

Moc děkuji  

(16.11.2006 10:04:09)
Hodně uvažuji o osvojení dítěte (mám jedno svoje), ale řeším spoustu otázek. Tenhle článek mi asi trochu pomohl ve správném rozhodnutí. Přesně tak si představuji výchovu zatím neexistujícího "našeho" děťátka.
 Majda + Péťa 6 
  • 

Re: Díky 

(16.11.2006 15:09:42)
Lejko - taky máme osvojeného chlapečka. Když byl mimčo
občas jsem si pohrávala s myšlenkou, že mu nebudu komplikovat život a o adopci mu neřeknu. Taky dost často úplně vypustím, že není biologicky náš, je to naše zlatíčko.. Ale když se začal ptát a zkoumat, co a jak, nešlo to mu lhát.. to by nebylo fér, nešlo mi to přes pusu. Má právo vědět o svém životě všechno.
A tak jsem mu to začala říkat, že jsme si ho našli v nemocnici atd, atd... Zatím - je mu šest - tak úplně nezkoumá, kde se tam vlastně vzal a proč ho tam někdo dal, ale pomalinku už k tomu spějeme. Nejspíš to nebude pořád úplná selanka a určitě přijdou i horší časy, ale jsem přesvědčená, že nás bude brát, protože jsme mu nelhali, to je přeci pro děti strašně důležitý, aby jim dospělí nelhali. A taky jsem přesvědčená, že mu jednou docvakne, že my jsme ho tam nedali, ale naopak jsme mu dali rodinu a zázemí,
možná jsem naivní, ale věřím, že férvý jednání a láska
jsou základem lidskejch vztahů... Tak se nebojte, jde to samo a je to úplně přirozený. Užívám si každěj den s tím naším krásným klukem a je to to nelepší, co mě zatím v životě potkalo......
 Helena 
  • 

Jak to říct 

(16.11.2006 17:21:53)
Také máme v rodině adoptované děťátko. Že není vlastní je jak vy píšete "zapomenuto". Zpráva o tom, že ho "dostaneme" byla jako zpráva o tom, že se narodil. Stejná radost, obdobné emoce, možná ještě silnější, protože to je tak nečekané. I když máte zažádáno a řeknou vám, tak za půl rok, za rok, je to stejně překvápko, když najednou zavolají. Žádných 9 měsíců těhotenství a předpokládaný termín porodu, žádné dopředu zařizování dětského pokoje (když nemáte zažádáno výslovně o miminko, tak nevíte jak staré dítko dostanete a jak tedy dětský pokoj vybavit a také zda pro holčičku či kluka).

Ale k tématu. Přišel do rodiny ve věku, kdy si na to nepamatuje, tj. jako váš. A pro takhle malé dítě je vhodná "pohádka". Jak bude brát rozum, bude mu vyprávěna, dítě se bude dál ptát... Tak tedy, byla jednou jedna maminka a tatínek a jeden chlapeček. Chlapeček se narodil paní (ne MAMINCE, maminku má teď doma, ale paní), která se o něj nemohla starat (tohle je důležité, nic špatného, ať byli důvody jakékoli, formulace nemohla starat je vhodná, protože to je pravda vlastně v každém případě). O chlapečka se starali v domečku, kam se za ním přišli podívat tatínek s maminkou a moc si padli do oka. Odešli spolu domů a od té doby jsou jedna rodina, máma, táta a JMÉNO VAŠEHO MALÉHO. Tak tohle je vlastně pohádka o nás.
Tuhle pohádku by měla vyprávět jen máma a táta. Ne babičky, dědové, tohle je pohádka, kterou vypráví máma a táta. A když bude se chtít malý nebo třeba jeho bratranec, sestřenice něco víc dozvědět (u nás už se stalo), tak ať je dospělá osoba také odkáže s takovými otázkami na tátu a mámu adoptovaného.

Např. "Jak to, že byl malý bratránek v tom domečku, jak se tam dostal ?" ptá se nějaký vnuk babičky. A ta říká: "To se musíš zeptat tety, jeho maminky".

Asi najdete i jiné rady, doporučení, verze pohádky, a každá z nich může být pro vás ta nejlepší. Ale převažuje v dnešní době mínění u odborníků, že je dobré adopci nijak netajit a seznamovat s touto skutečností nenásilně už od mala :-) Verzi pohádky mám "z druhé ruky", takže doporučuji ještě literaturu = mít to "z první ruky", ale takhle nějak to odborníci navrhují začít sdělovat :-)

Tak hodně štěstí a radostí

 Dáša + 2 
  • 

Re: Jak to říct 

(20.11.2006 11:54:17)
Ahoj, souhlasím s pohádkou. Syna jsme si vzali když mu bylo 15měs. I přes značný odpor okolí jsme hned od malinka Lukáškovi říkali o tom, jak jsme si ho z domečku přinesli a dnes je mu 9, občas se na něco zeptá, ale musím říct, že nikdy tuhle otázku neřešil. Asi jsme měli trochu kliku, protože když mu bylo 6 a začal se trochu víc zajímat, tak jsem přišla do jiného stavu a narodila se nám holčička (pro adopci jsme se mimo jiné rozhodli také proto, že nám řekli, že je nemožné mít vlastní dítě :-)) V těhotenství mi poslouchal bříško, povídal si s miminkem a ptal se, kde byl on. Vyřešila jsem to jednou větou - v jiném bříšku - a byl klid. Snad nám to takhle bude procházet i dál.
Rozhodně vám všem kdo uvažujete o tom zda říct či neříct a kdy, doporučuji NETAJIT a HNED!! Nám se to vyplatilo hned ve školce. Přistěhovali jsme se na vesnici už jako rodina, nikomu jsme nic neříkali a stejně se to "provalilo" když se bavily děti o rodičích, tak pětiletý spolužák řekl našemu - vždyť to není tvoje maminka, tahle si tě jenom koupila. Dost to zabolelo, ale s tím se musí počítat. Lidi jsou různí a často o vás ví docela hodně.
Hodně štěstí, pevných nervů a radosti z VAŠICH dětí. Dáša
 nada,2 děti v pěst. péči 
  • 

Re: Re: Jak to říct 

(20.11.2006 22:26:09)
Máme 2 děti v pěst. péči. Lukáška jsme přivezli v jeho 4.5 letech. Na domov si pamatoval. Nejdřív byl strašně úzkostný, bál se, že maminka odejde. Chodil se mnou i na záchod (třeba na benzínce apod. musel se mnou do kabinky, jinak byl hrozný pláč) Doma se pořád ujišťoval, že nepůjde do domova.Pak se začal ptát. Nejdřív nás osočil, proč jsme ho tak dlouho nechali v domově. A tak jsme začali s pohádkou. Taky jsme vysvětlovali, že jsme si vybrali jen jeho ze všech děti. Prostě jsem věděla, že bude můj chlapeček a já jeho maminka. Chlubil se i dětem, že jsme si ho vybrali. Maminka jsem já, biol. matka je paní, které se narodil. V domově jsou děti které nemají maminku nebo se o ně nemůže starat!! TO jsme vždy zdůrazňovali. Pak viděl film o myšákovi, kterého adoptovala lidská rodina - Stuart Littl. Strašně se ztotožnil s myšáčkem. Začal tvrdit, že paní, které se narodil zemřela. Bojovali jsme s myšlenkou, nechat to tak. Ale rozhodli jsme se pro pravdu. Znovu a znovu jsme vysvětlovali, že se nemohla o něho starat. Dnes je Lukáškovi 9 let,jsme poručníci a má naše příjmení. On sám o to strašně bojoval. Má sestřičku Natálku. Jel s námi pro ni do domova a i on rozhodoval o tom, že bude Natálka součástí rodiny. Ve škole se chlubil, že bude mít sestřičku. Jedna spolužačka myslela, že to bude miminko. Že se nám narodí. Jenže Natálce bylo něco přes 3 roky. A tak musela Lukáškovi pomoci paní učitelka. Moc hezky dětem vysvětlila, že se děti rodí a pak jsou děti o které se nemůže maminka starat a ty jsou v domově. Pak ale přijede nová maminka a to dětátko z domova má rodinu. Maminku, tatínka a brášku apod. Právě Lukášek si pro sestřičku pojede do domova. Děti i paní učitelka chtěli Natálku poznat. A tak jsme do školy přišli společně s Lukáškem. Děti byli nadšené, někdo ji chtěl pohladit, jiný ji nabízel bonbon. Dnes spolužáci berou fakt, že je Natálka Lukáškova sestřička úplně stejně jako že jiný chlapeček má sestřičku, která se nedávno narodila. Pro děti je velmi důležité znát pravdu. A určitě budeme v pohádce pokračovat. Děti rostou a budou se ptát dál. Setkávají se s realitou (soudy, dopisy od soudu apod., návštěva social. pracovnice aj.) Snažíme se odpovídat vždy pravdu. Jen zdůrazňujeme, že se nemohla ta paní co se jí narodil o něho starat. Snad se nám naše pravda vyplatí. Ale jako obrana proti hloupým nebo zlým lidem, kteří chtějí vykládat svou pravdu to funguje.
 Irena 
  • 

Obduviji Vás!!! 

(15.11.2006 9:57:34)
Milá paní Jano,
moc se mi líbil Váš článek, je upřímný, srdečný a plný lásky. Velmi obdivuji Vás i všechny další pěstouny, že jste si vzali do svého života děti s nevyzpytatelnou minulostí, s pytlem věcí, o kterých nic nevíte a nemůžete za ně. Bůh žehnej a pomáhej Vám i všem ostatním pěstounům. Irena
 helice 


taky "to" probíráme 

(15.11.2006 12:07:04)
taky máme holčičku Terezku, je jí tři a půl roku a taky "to" ví. Pořád to chce opakovat, všechno o domečku, o tetách, o dětičkách a tak podobně. Zatím se v tom celém moc nepitvá, ale začíná a bude to nejspíš i horší. Zrovna včera, když se ke mě tulila začala o tom, kdo byl u mě v bříšku? Odpověděla jsem Agátka (roční sestřička z bříška). A ona na to- ale Terezka taky. No a tak jsem jí to celé zase vyprávěla. Je to docela těžké jí v tomhle věku vysvětlit, proč nebyla taky u mě v bříšku, když by to chtěla. A proč vlastně vůbec byla v domečku, když já jsem na ní čekala. Proč jsme jí tam nechávali? Snad jí to dokážu správně vysvětlovat, aby nenabyla dojmu, že jí odložila biologická matka a i my jsme jí nechali čekat v domečku. Stejně jsme asi po půl hodině vyprávění a probírání skončily u toho, že stejně chvíli byla i u mě v bříšku, že si na to vzpomíná.
Každopádně jsem také toho názoru, že je nutné, aby děti věděly, že jsou adoptované nebo v pěstounské péči a že tajení toho všeho, ať ze sebelepších úmyslů by nebylo v pořádku.
 Canario 


milujeme  

(15.11.2006 13:41:24)
Vážená paní máte můj obdiv. Chtěla jsem také pomoct nějakému opuštěnému dítěti. Mám čtyři děti domek,jen se nevydařilo manželství. Tak jsem musela upustit od něčeho takového. Tyto děti potřebují milující prostředí a to jim dát nemůžu. Ale jsem ráda že jsou lidé kteří těmto dětem dávají naději že jednou budou mít normální rodinu.Vím že to určitě nemáte všichni kdo tyhle děti berete domů jednoduché,mám v rodině adoptované dítě a dočkali se jen slz a zklamání. Jejich minulost je smutná a touha po biologickém rodiči silná. Přeji Vám všem hodně štěstí a radosti.
 Mecháček 
  • 

Přání... 

(15.11.2006 14:55:09)
Milá Jano, kéž by se naplnila Tvá představa a povedlo se Vám to. Moc Vám to přeju a zvláště té holčině a alespoň takhle na dálku bych jí chtěl vzkázat, aby nikdy, ani až jí bude úplně nejhůř, na Vás nezapomněla. Na to že jste tu vždy byli pro ní a pořád budete, ať už se to s ní zvrtne v tom životě kamkoliv. To vědomí by jí mělo dodat sílu překonat ty překážky a vyrovnat se se svým biologickým původem. Tak ať se Vám to společně vydaří.

Mecháček
 Katka 
  • 

Příběhy se šťastným koncem 

(15.11.2006 15:10:36)
Ano, také Vás obdivuju za poskytnutí nádherného domova opušťěné holčičce. Vzpomněla jsem si ale na článek, který se zhruba před měsícem objevil na rodině, probírala se v něm otázka interrupce versus adopce. Mnozí projevili názor, že je pro ženu daleko pohodlnější podstoupit interrupci než miminko porodit a potom dát k adopci. Vždyť okolí se téměř vždy dozví, že dotyčná byla těhotná, a náležitě ji za to odsoudí. Avšak ženu po interrupci vlastně neodsoudí nikdo. A proto bych Vás všechny chtěla poprosit: nesuďte, prosím, matku, která dítě dala k adopci, v budoucnu má takové dítě šanci na krásný šťastný život.
 Lana+Julik05/05+Kristian10/07 


Re: Příběhy se šťastným koncem 

(16.11.2006 6:59:50)
Katko, musim rict, ze jsi me donutila se zamyslet. Na tu diskuzi si taky vzpominam. Moc se mi libi tvuj pristup. Nesoudit mamu, ktera dala dite k adopci, kdyz mela i jinou moznost.... je jasny, ze by ted mohl nekdo namitnout, ze tu nikdo nikoho nesoudil, ale snad chapete, jak to myslim, casto zevseobecnujeme a nekdy si mozna neuvedomujeme, ze si odporujeme (viz napr. odmitani interupce a pak vlastne kritika nekoho, kdo dal dite k adopci...) Snad me chapete..je na me jeste hodne brzo rano :o)))
 Jarka , dvě dcery 
  • 

Re: Příběhy se šťastným koncem 

(13.12.2006 22:51:33)
Myslím si, že bychom měli obdivovat ženy, které se rozhodnout porodit dítě a následně ho dát k adopci než zvolit jedndužší způsob - jít na na interupci. Sama mám dvě malé dcery 4 a 2,5 roku (100% biologické sestry), které jsme s manželem adoptovali jako tříměsíční. Po důvodech, proč matka porodila v rozpětí dvou let dvě děti a dala je k adopci nepátrám, i když samozřejmě nám sociální pracovnice její důvody sdělila, ale kdo můžeme vědět co je pravda a co ne? Mnoho známých, kteří se dozvěděli, že i naší druho dceru porodila stejná matka, byli zaskočeni a pokoušeli se jí odsuzovat "jak to mohla udělat". Musím však říci, že k ní cítím vděk za to že díky jejímu rozhodnutí mohu prožívat nejšťasnější období svého života. Svým postojem k ní nechci v budoucnosti zakládat nenávist nebo opovržení svých dcer k její osobě. Pokud budou chtít, sami se dozví co jí k tomu vedlo (předpokládám že až dospějí budou po ní pátrat). Jen díky takovým totiž mohou uslyšet ti, kterým by jinak zůstala prázná náruč, to překrásné slovo máma - táta.
 Červánek 


Re: Přání... 

(15.11.2006 16:05:51)
Mecháčku, Jana má těch dětí dohromady deset - a myslím, že už si zažili se všemi dětmi to hezké, ale i to horší:o) To jen pro informaci.
 Adelka 
  • 

Můžete mi poradit? 

(15.11.2006 21:51:39)
Paní Janu obdivuju, 10 dětí je opravdu úctyhodný počet, já někdy doma "šílím" z jednoho:-) Tak nějak se začínám o problematiku dětí svěřených do pěstounské péče zajímat, pohrávám si s tou myšlenkou, že bych jednou takto mohla pomoci děťátku, ale ráda bych se o tom dověděla víc. Mám celkem nastudováno co je potřeba k adopci a čím vším se prochází (myslím tím přípravu k adopci) a tohle asi přenechám jiným. My můžeme mít vlastní děti, takže pro nás by připadaly v úvahu ty děti, o které bezdětné páry nemají zájem a nejsem si jistá, jestli bych takové dítě zvládla. Byla jsem se podívat v kojeneckém ústavu, mám představu, o jaké děti se jedná. Ale o pěstounské péči toho moc nevím. Je možné přijmout i miminko, nebo se do pěstounské péče dostanou obvykle až větší děti? Děti mají právo navštěvovat svoje biologické rodiče? Znáte vy biologické rodiče svého dítěte? Jak probíhá vyřizování na úřadech (od zápisu do školy po všechny formuláře, kde je kolonka podpis a údaje zákonného zástupce dítěte), když v rodném listě má dítě někoho jiného než vás? Co se děje po dosažení 18 let věku dítěte? O čem všem máte právo rozhodovat? Budu moc vděčná za informace i vlastní zkušenosti.
 maceška 


Re: Můžete mi poradit? 

(16.11.2006 9:18:31)
Adélko, jestli chceš, ozvi se mi na mejl, je v záhlaví.
 Kateřina 
  • 

Náhradní maminka není "jen" náhradní 

(16.11.2006 14:51:15)
Mám dvě adoptované děti. Obě si moment, kdy k nám přišly, trochu pamatují, protože už to nebyla miminka. Tím pádem to nebylo moc složité jim to vysvětlit, i když samozřejmě kladly různé otázky (Byl jsem v tedy v bříšku u té tety co se o mě starala předtím ?) Chci jen říct, že náhradní maminka není "jen" náhradní, myslím, že je to prostě Maminka a důležité je jen to, že člověk tu svou Maminku má, i když se nenarodil zrovna jí.
 nada,2 děti v pěst. péči 
  • 

Re: Můžete mi poradit? 

(20.11.2006 22:41:35)
Ráda Vám předám naše zkušenosti a odpovím na spoustu otázek. Nám také nejvích pomohly zkusenosti jiných pěst. rodin. Je dobré vědět co nejvíc, z více zdrojů. Můžete mi napsat na mail: markova.nada@centrum.cz
 Kačík+klučík 


:_) 

(19.11.2006 17:45:16)
Nádherný přístup, souhlasím s tím, říkat pravdu a nezastírat nikdy minulost...
 anka 
  • 

Re: :_) 

(20.11.2006 0:03:04)
ač se nás to ani jedné netýká, tak jsem se o tom jednou bavily s kamarádkou a ona říkala, že by dokonce slavila i den, kdy si dítko přivezla z dětského domova - prostě "den kdy se stali rodinou" - včetně dortíku a nějakých drobností pro všechny členy rodiny. Připadá mi to hezké.
 dasa. syn 8 
  • 

Re: Re: :_) 

(20.11.2006 21:06:07)
My slavíme "tajné" narozeniny, výročí, kdy jsme si malého přivezli z KU.
 dasa. syn 8 
  • 

je to tak 

(20.11.2006 11:39:27)
Ten článek popisuje něco podobného, co prožívám. Synovi je 8 let, máme ho od miminka a odmala ví, že je adoptovaný. A také to občad řeší. Otázku kdo ho tedy měl v bříšku, když jsme si ho přinesli z domečku, jsem ještě zvládla v pohodě. nedávno mi ale řekl, že když jsem ho neporodila, nejsem přece pravá máma, a bylo mi smutno. A to nemyslel zle jako výtku či útok, jen se asi snaží srovnat si v hlavičce, jak to s ním je. A že tím může ublížit mu v jeho věku asi dojít nemůže. Adoptivní rodič s něčím takovým musí počítat. A stejně jsme rádi, že našeho lumpíka máme.
 Julie 
  • 

nejen u adopce... 

(20.11.2006 14:00:39)
Mám dvě děti z prvního manželství, které se rozsypalo ještě než se dostavěly základy. Bohužel. Rozvedli jsme se, když bylo dětem 18 a 5 měsíců, té době už s námi jejich otec nežil ani se o děti nezajímal. Poměrně brzy jsem si našla přítele, který má v péči roční holčičku své drogově závislé družky. Dali jsme naše polorodiny dohromady na jednu celou a chystáme svatbu. Kdo je čí tatínek a maminka jsme doteď nemuseli řešit, ale brzy to přijde, protože od dubna začne moje nejstarší skoro tříletá Janička chodit do školky. Za tatínka považuje toho, koho jako tatínka zná, stejně tak syn a i moje nevlastní dcerka nemá pochyby o tom, že já jsem její maminka. Dosud jsme o tom nemluvili, a teď vidíme, že je snad skoro pozdě vysvětlovat jim, jak se věci mají, kdo je čí rodič a proč tu není "ten pravý"...
 Daniela + dcerka Barunka 
  • 

vzajemne stesti 

(21.11.2006 23:44:16)
Pani Jano, s velkym zajmem jsem si precetla o vasi Terezce a musim rict, ze mam uplne stejnou zkusenost. Jsem rada, ze jsme se hned od zacatku,rozhodli rikat dcerce pravdu.Domu jsme ji prinesli z K.U. v 5 mesicich.Nyni ji je 8 roku a myslim, ze kdybychom ji to, ze se nam nenarodila tenkrat zatajili, uz nyni bychom z toho meli hlavu zamotanou. Baruska fakt, ze jsme si ji vybrali mezi dalsimi detmi,prijala s naprostou samozrejmosti a nadsenim.Nekdy se dokonce ve skolce detem chlubila, ze jsme si vybrali prave ji.....V kazdem pripade tedy vsem, kteri stoji pred rozhodnutim, zda rici, jak to je radim, rici pravdu!!!Nedokazu si predstavit, ze by mi jednou rekla,ze ji lzu!Navic v nasem pripade obcas resi, ze vypada trosku exoticky,narozdil ode mne a manzela....Jsem si vedoma toho, ze jsme meli velke stesti, ze jsme dostali tak bajecne dite.Dodnes mne jeji jednani s nami presvedcuje, jak uzasny krok jsme pred casem udelali.Svou laskou, kterou nam stale dava najevo, jakoby vyjadrovala svou vdecnost. Jak je to mozne, prisla k nam v 5 mesicich a tak si nic zleho co zazila nemuze pamatovat? Tim, ze je to ohromne bystre dite si jen obcas pokladam otazku:Jak bych se zachovala, kdyby za nekolik let prisla, ze chce poznat vlastni matku? Nemela bych ji preci branit...nyni si jen rikam, ze o te pani urcite nechci mluvit zle, ale "maminkou" ji nazyvat nebudeme.
 Sidi (2 synove 11/04 + 03/07) 


Dojala jste mne k slzičkám ... 

(27.11.2006 14:43:49)
Paní Jano, děkuji Vám za článeček. Dojala jste mne k slzám. Když jsme plánovali s manželem rodičovství, chtěla jsem hodně dětí a vždycky jsem manželovi dokola opakovala, že určitě musíme adopotovat nějaké děťátko, abychom někumu, kdo zústal sám dali rodinu. Mám teď dvouletého klučíka a čekám další miminko, jsem spokojená a štastná, ale svou jistotu o tom, že budu schopná adoptovat dítě, už nemám. První porod byl hrozný a ještě horší bylo to, co po něm následovalo - nemá smysl to dlouze vykládat, ale měla jsem sama se sebou tolik práce, že jsem někdy litovala svého syna, proč musí mít za maminku zrovna mně - deprese, vzteklost, netrpělivost, prostě všechno, co jsem si nikdy nemyslela, že ve mně je, tak ve mně bylo a bylo toho až moc. Mohla za to neléčená silná poporodní deprese, ale přesto ... Nejsem si jistá, jestli bych dokázala být pro takové děťátko s minulostí tou zlatou, drahou maminkou. Pořád bych dítě adopotovat chtěla, ale narozdíl od svých plánů před x lety si sama sebou už nejsem tak jistá.
Skláním se tedy před Vám, že jste tohle dokázala, že dokáže mít své nesvé děti tak ráda, že jste pro ně drahá, zlatá maminka. Moc mne to dojalo a moc Vám držím palce. Jste úžasná.
Hodně zdraví a zdaru Vašim vlastním i "vlastním" dětem :-)).

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.