11.8MartinaEmma12 |
|
(15.11.2006 9:12:27) Paní Jano, děkuji za článek. Za pár let budeme řešit podobnou situaci. Včera jsme se o tom s manželem bavili, adoptovali jsme 10ti týdenní miminko, doma jsme spolu 4 měsíce a tak nějak "zapomínáme", že se nenarodil nám. Teď je ještě malý, na nic se neptá. Nesmažu jeho minulost a ani nechci, chceme být otevření a ovšem mluvit. Trošku se toho děsím, zda to zvládneme, ale snad ano. Přeji Vám hodně štěstí a radsot s dětma.
|
Lucie | •
|
(16.11.2006 10:04:09) Hodně uvažuji o osvojení dítěte (mám jedno svoje), ale řeším spoustu otázek. Tenhle článek mi asi trochu pomohl ve správném rozhodnutí. Přesně tak si představuji výchovu zatím neexistujícího "našeho" děťátka.
|
|
Majda + Péťa 6 | •
|
(16.11.2006 15:09:42) Lejko - taky máme osvojeného chlapečka. Když byl mimčo občas jsem si pohrávala s myšlenkou, že mu nebudu komplikovat život a o adopci mu neřeknu. Taky dost často úplně vypustím, že není biologicky náš, je to naše zlatíčko.. Ale když se začal ptát a zkoumat, co a jak, nešlo to mu lhát.. to by nebylo fér, nešlo mi to přes pusu. Má právo vědět o svém životě všechno. A tak jsem mu to začala říkat, že jsme si ho našli v nemocnici atd, atd... Zatím - je mu šest - tak úplně nezkoumá, kde se tam vlastně vzal a proč ho tam někdo dal, ale pomalinku už k tomu spějeme. Nejspíš to nebude pořád úplná selanka a určitě přijdou i horší časy, ale jsem přesvědčená, že nás bude brát, protože jsme mu nelhali, to je přeci pro děti strašně důležitý, aby jim dospělí nelhali. A taky jsem přesvědčená, že mu jednou docvakne, že my jsme ho tam nedali, ale naopak jsme mu dali rodinu a zázemí, možná jsem naivní, ale věřím, že férvý jednání a láska jsou základem lidskejch vztahů... Tak se nebojte, jde to samo a je to úplně přirozený. Užívám si každěj den s tím naším krásným klukem a je to to nelepší, co mě zatím v životě potkalo......
|
|
Helena | •
|
(16.11.2006 17:21:53) Také máme v rodině adoptované děťátko. Že není vlastní je jak vy píšete "zapomenuto". Zpráva o tom, že ho "dostaneme" byla jako zpráva o tom, že se narodil. Stejná radost, obdobné emoce, možná ještě silnější, protože to je tak nečekané. I když máte zažádáno a řeknou vám, tak za půl rok, za rok, je to stejně překvápko, když najednou zavolají. Žádných 9 měsíců těhotenství a předpokládaný termín porodu, žádné dopředu zařizování dětského pokoje (když nemáte zažádáno výslovně o miminko, tak nevíte jak staré dítko dostanete a jak tedy dětský pokoj vybavit a také zda pro holčičku či kluka).
Ale k tématu. Přišel do rodiny ve věku, kdy si na to nepamatuje, tj. jako váš. A pro takhle malé dítě je vhodná "pohádka". Jak bude brát rozum, bude mu vyprávěna, dítě se bude dál ptát... Tak tedy, byla jednou jedna maminka a tatínek a jeden chlapeček. Chlapeček se narodil paní (ne MAMINCE, maminku má teď doma, ale paní), která se o něj nemohla starat (tohle je důležité, nic špatného, ať byli důvody jakékoli, formulace nemohla starat je vhodná, protože to je pravda vlastně v každém případě). O chlapečka se starali v domečku, kam se za ním přišli podívat tatínek s maminkou a moc si padli do oka. Odešli spolu domů a od té doby jsou jedna rodina, máma, táta a JMÉNO VAŠEHO MALÉHO. Tak tohle je vlastně pohádka o nás. Tuhle pohádku by měla vyprávět jen máma a táta. Ne babičky, dědové, tohle je pohádka, kterou vypráví máma a táta. A když bude se chtít malý nebo třeba jeho bratranec, sestřenice něco víc dozvědět (u nás už se stalo), tak ať je dospělá osoba také odkáže s takovými otázkami na tátu a mámu adoptovaného.
Např. "Jak to, že byl malý bratránek v tom domečku, jak se tam dostal ?" ptá se nějaký vnuk babičky. A ta říká: "To se musíš zeptat tety, jeho maminky".
Asi najdete i jiné rady, doporučení, verze pohádky, a každá z nich může být pro vás ta nejlepší. Ale převažuje v dnešní době mínění u odborníků, že je dobré adopci nijak netajit a seznamovat s touto skutečností nenásilně už od mala :-) Verzi pohádky mám "z druhé ruky", takže doporučuji ještě literaturu = mít to "z první ruky", ale takhle nějak to odborníci navrhují začít sdělovat :-)
Tak hodně štěstí a radostí
|
Dáša + 2 | •
|
(20.11.2006 11:54:17) Ahoj, souhlasím s pohádkou. Syna jsme si vzali když mu bylo 15měs. I přes značný odpor okolí jsme hned od malinka Lukáškovi říkali o tom, jak jsme si ho z domečku přinesli a dnes je mu 9, občas se na něco zeptá, ale musím říct, že nikdy tuhle otázku neřešil. Asi jsme měli trochu kliku, protože když mu bylo 6 a začal se trochu víc zajímat, tak jsem přišla do jiného stavu a narodila se nám holčička (pro adopci jsme se mimo jiné rozhodli také proto, že nám řekli, že je nemožné mít vlastní dítě :-)) V těhotenství mi poslouchal bříško, povídal si s miminkem a ptal se, kde byl on. Vyřešila jsem to jednou větou - v jiném bříšku - a byl klid. Snad nám to takhle bude procházet i dál. Rozhodně vám všem kdo uvažujete o tom zda říct či neříct a kdy, doporučuji NETAJIT a HNED!! Nám se to vyplatilo hned ve školce. Přistěhovali jsme se na vesnici už jako rodina, nikomu jsme nic neříkali a stejně se to "provalilo" když se bavily děti o rodičích, tak pětiletý spolužák řekl našemu - vždyť to není tvoje maminka, tahle si tě jenom koupila. Dost to zabolelo, ale s tím se musí počítat. Lidi jsou různí a často o vás ví docela hodně. Hodně štěstí, pevných nervů a radosti z VAŠICH dětí. Dáša
|
nada,2 děti v pěst. péči | •
|
(20.11.2006 22:26:09) Máme 2 děti v pěst. péči. Lukáška jsme přivezli v jeho 4.5 letech. Na domov si pamatoval. Nejdřív byl strašně úzkostný, bál se, že maminka odejde. Chodil se mnou i na záchod (třeba na benzínce apod. musel se mnou do kabinky, jinak byl hrozný pláč) Doma se pořád ujišťoval, že nepůjde do domova.Pak se začal ptát. Nejdřív nás osočil, proč jsme ho tak dlouho nechali v domově. A tak jsme začali s pohádkou. Taky jsme vysvětlovali, že jsme si vybrali jen jeho ze všech děti. Prostě jsem věděla, že bude můj chlapeček a já jeho maminka. Chlubil se i dětem, že jsme si ho vybrali. Maminka jsem já, biol. matka je paní, které se narodil. V domově jsou děti které nemají maminku nebo se o ně nemůže starat!! TO jsme vždy zdůrazňovali. Pak viděl film o myšákovi, kterého adoptovala lidská rodina - Stuart Littl. Strašně se ztotožnil s myšáčkem. Začal tvrdit, že paní, které se narodil zemřela. Bojovali jsme s myšlenkou, nechat to tak. Ale rozhodli jsme se pro pravdu. Znovu a znovu jsme vysvětlovali, že se nemohla o něho starat. Dnes je Lukáškovi 9 let,jsme poručníci a má naše příjmení. On sám o to strašně bojoval. Má sestřičku Natálku. Jel s námi pro ni do domova a i on rozhodoval o tom, že bude Natálka součástí rodiny. Ve škole se chlubil, že bude mít sestřičku. Jedna spolužačka myslela, že to bude miminko. Že se nám narodí. Jenže Natálce bylo něco přes 3 roky. A tak musela Lukáškovi pomoci paní učitelka. Moc hezky dětem vysvětlila, že se děti rodí a pak jsou děti o které se nemůže maminka starat a ty jsou v domově. Pak ale přijede nová maminka a to dětátko z domova má rodinu. Maminku, tatínka a brášku apod. Právě Lukášek si pro sestřičku pojede do domova. Děti i paní učitelka chtěli Natálku poznat. A tak jsme do školy přišli společně s Lukáškem. Děti byli nadšené, někdo ji chtěl pohladit, jiný ji nabízel bonbon. Dnes spolužáci berou fakt, že je Natálka Lukáškova sestřička úplně stejně jako že jiný chlapeček má sestřičku, která se nedávno narodila. Pro děti je velmi důležité znát pravdu. A určitě budeme v pohádce pokračovat. Děti rostou a budou se ptát dál. Setkávají se s realitou (soudy, dopisy od soudu apod., návštěva social. pracovnice aj.) Snažíme se odpovídat vždy pravdu. Jen zdůrazňujeme, že se nemohla ta paní co se jí narodil o něho starat. Snad se nám naše pravda vyplatí. Ale jako obrana proti hloupým nebo zlým lidem, kteří chtějí vykládat svou pravdu to funguje.
|
|
|
|
|