| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku To už opravdu nebudu mít nikdy miminko?

 Celkem 125 názorů.
 loo 
  • 

držím palce 

(2.11.2006 9:29:17)
Moc Ti drřžím palce, bohužel ale radu nemám..
jen snad to, že doktoři se občas hoodně mýlí..
Zkus zajít ještě za jiným dr.
 Jana 
  • 

Re: držím palce 

(2.11.2006 10:20:00)
Mám podobnou zkušenost, také jsem doma oznámila, že dítě buď teď (já měla skoro rok místo tvých šesti měsíců) nebo už nikdy. Manžel reagoval stejně jako tvůj přítel. Trápilo mě to samozřejmě nesmírně, ale netlačila jsem na pilu a světe div se, muž po čase změnil názor "sám od sebe".
Ono se na ty chlapy asi nesmí být moc hrrr, potřebují víc času aby si všechno přebrali a zhodnotili. Dnes máme po rizikovém těhotenství krásného kluka.
Přeju ti, aby i u vás byl šťstný konec.
Také hodně záleží co je zač, ten tvůj "nádor". Kdyby se jednalo o něco zhoubného tak bys asi teď řešila jiné problémy než miminko, nad tím by ti doktoři ani nedovolili přemýšlet. Ono nic nebude tak horké, jak to teď vypadá, věř tomu!!!
 Lenka 
  • 

Re: Re: držím palce 

(2.11.2006 11:37:24)
za prvé - opravdu bych si vážně promluvila s přítelem, sice bych netalčila na pilu, ale vysvětlila bych mu, že by se také po čase vůbec nemuselo podařit děti mít a kvůli jeho prozatímní pohodlnosti či sobeckosti nehodláš zůstat bezdětná.
za druhé - mám ověřeno, že doktoři se nesmí brát úplně 100% vážně. Také jsem měla mít děti v pětadvaceti "co nejdříve kvůli operaci nezhoubného, ale zato velkého nádoru" - a měla jsem bez problémů i po operaci první ve třiceti, druhé ve dvaatřiceti.
 Veronika 
  • 

Re: Re: držím palce 

(9.11.2006 23:06:56)
Nejdřív je třeba zjistit, jestli partner k tomu nemá vážné důvody - např. strach ze ztráty práce apod. o kterých ani nemusí mluvit. Pokud důvody nejsou, a on není nezodpovědný hajzlík, je docela dobrá technika nahlodávání a nasazování myšlenek do hlavy. Mě osobně /i když to nemůžu říct na stoprocent, že pomohlo zrovna to/ prospělo, když jsem POMALU a nenápadně vedla takové řeči jako že "no, já nevím, člověk děti mít nemusí, ale aby toho jednou nelitoval, až bude jeho život prázdný - po čtyřicítice atd./ - prostě SYSTÉM nasadit mu do hlavy tu myšlenku, aby si jí probíral sám v sobě a za čas můžeš zjistit, že s tím přijde sám. To je nejlepší varianta, stejně ti nic jiného nezbývá, když tvrdíš, že není tolik času. Nechat si udělat dítě kýmkoliv asi nechceš, kvalitního partnera za měsíc člověk obvykle nenajde a mít dítě se současným tak, aby se on cítil k tomu DONUCENÝ /pozor, ne šikovně domanipulovaný/, to je poukázka pro ne zrovna radostné těhotenství a blbý přístup z jeho strany.
A taky se je třeba uvědomit těžkou životní pravdu, že na dítě není AUTOmatický nárok vůči životu, ale že prostě se může i stát, že člověk zůstane bezdětný.
Čím víc se budeš stresovat a tlačit na pilu, tím spíš ti bude dítě unikat /z hlediska osudu/ a i partner se bude víc šprajcovat.
 Julia 
  • 

3. dítě s teliskem a chřipkou? 

(10.11.2006 8:46:45)
Ahoj holky,
otehotnela jsem zcela neplanovane a nechtene s teliskem, ktere se jeste pred dvema mesici vzorne nachazelo tam, kde melo, ale pak se nejak posunulo.....
Ted jsem 4 tyden po poceti. Mam milion duvodu to dite nemit, predevsim proto, ze koordinace a kazdodenni zvladani rodiny se tremi detmi bez babicek a dedecku by patrne bylo nad nase sily, jak uz naznacila uplynula dve tehotenstvi a poporodni faze. Jde mi ale take o to, ze jsem pred dvema tydny mela chripku. Doktor mne sice ujistil, ze to na vyvoj plodu nemuze mit vliv, ale moje kamaradka mela chripku ve tretim mesici a dite se narodilo se srdecni vadou. Tak mi prosim poradte, jestli s tim mate nejake zkusenosti.
 Julia 
  • 

3. dítě s teliskem a chřipkou? 

(10.11.2006 8:46:46)
Ahoj holky,
otehotnela jsem zcela neplanovane a nechtene s teliskem, ktere se jeste pred dvema mesici vzorne nachazelo tam, kde melo, ale pak se nejak posunulo.....
Ted jsem 4 tyden po poceti. Mam milion duvodu to dite nemit, predevsim proto, ze koordinace a kazdodenni zvladani rodiny se tremi detmi bez babicek a dedecku by patrne bylo nad nase sily, jak uz naznacila uplynula dve tehotenstvi a poporodni faze. Jde mi ale take o to, ze jsem pred dvema tydny mela chripku. Doktor mne sice ujistil, ze to na vyvoj plodu nemuze mit vliv, ale moje kamaradka mela chripku ve tretim mesici a dite se narodilo se srdecni vadou. Tak mi prosim poradte, jestli s tim mate nejake zkusenosti.
 verca27 


Re: 3. dítě s teliskem a chřipkou? 

(10.11.2006 21:36:05)
Zdravím tě Jůlie, cítím s tebou. 5.května mi můj gynekolog oznámil že jsem 5týdnů těhotná, a to jsem k němu rok chodila aby mi vylolal menstruaci, protože po užívání Dep-provery (antikoncepce v injekcích) se mi tak rozházely hormony že jsem nemenstruovala. Miminko tedy bylo opravdu neplánované, dvě děti už mám 6 a 7. Do toho obavy aby po všech těch provokačkách bylo v pořádku. Pan doktor mě ujistil že pokud by to v pořádku nebylo, tělo by se zárodku chtělo zbavit. Rozhodli jsme se, že to necháme na přírodě a když jsem pak viděla v 7tt tlučící srdíčko na ultrazvuku měla jsem jasno. Aby toho nebylo málo, když jsem byla 14tt. můj syn prodělal 5.nemoc (do té doby jsem netušila že něco takového existuje), takže jsem pro klid v duši byla na infekčním, jestli jsem jí náhodou nedostala od něj. Všechny výsledky byly v pořádku což mě uklidnilo. I všechny ostatní testy které těhotné podstupují mám v pořádku a už se mooc těším až se nám ten drobek o vánocích narodí. Vím že jsem ti asi moc neporadila, ale věřím že to vyřešíš jak nejlépe uznáš za vhodné.
 Verča 
  • 

Re: držím palce 

(2.11.2006 14:29:32)
Už jsem si taky prošla kdečím, abych mohla říci, že mužské a ženské myšlení je odlišné. My, ženské, bereme dítě jako kus sebe a proto to i mnohlem intenzivněji prožíváme. Nechci se ale nijak dotknout chlapů, že by z nich byli necitové - jen je pro ně (než se dítě narodí)asi nějak "uchopitelnější" láska k partnerce. Myslím tím, že se určitě více bojí o zdraví a životy partnerky než možného budoucího potomka. Možná to píšu nesrozumitelně, ale moje rada z praxe: dej tomu všemu čas, opravdu netlač na pilu a pokus se na celou věc podívat očima svého partnera. Jestli za tím vším není z jeho strany spíše obava, strach než nedostatek lásky k tobě .................. třeba si jen neumí představit život bez tebe, protože si není jistý blízkou budoucností. Přeju pevné nervy, hlavu vzůru a držím palce.
 Míša 
  • 

Re: držím palce 

(3.11.2006 17:41:54)
To je mi moc líto, ale myslim, že by bylo dobrý s přítelem si vážně promluvit. Já bych mu určitě řekla, že miminko moc chci. Chlapi tohle asi nedokážou chápat jako ženský, což je někdy problém. Já jsem potratila a teď se snažíme o mimčo zase, ale pořád nic..občas jsem už z toho na nervy, ale manžel řiká, to bude dobrý, vyjde to příště a asi jinak se s tim nezabývá, i když je jinak skvělej a mimi chce. Kdybych věděla, že mam před sebou půlrok na otěhotnění, asi bych se přestala na něco ptát a pořád mu něco vysvětlovat. Vysadila bych antikoncepci a nechala to osudu. Protože to miminko, který by původně nechtěl, by měl stejně rád a nakonec by se na něj těšil. Neřikam, že to je zrovna ten nejlepší nápad, je to vůči partnerovi nefér, ale ať ten vztah dopadne jakkoliv, budete mít miminko a už se nebudete muset bat, že nikdy nebudete máma. Je to těžký a moc smutný, ale určitě to dopadne dobře, zkuste být v klidu a buďte optimista. Přeju Vám hrozně moc štěstí, ať to všechno dopadne conejlíp a jste sťastna!
 Alena 
  • 

Re: držím palce 

(4.11.2006 13:45:21)
jsou dvě cesty, buď vezmeš osud do svých rukou se vším co k tomu patří a budeš mít miminko a to i bez souhlasu svého partnera

nebo se smíříš s tím, že partner nechce a ty ho nechceš podrazit a budeš se modlit, že buď mu to do půlroku dojde nebo se doktoři mýlili

já se přikláním k názorům Míši

 Olca B. 


hodně štěstíčka 

(5.11.2006 10:59:02)
V9š abych poradila dle zkušeností to nemůžu, u nás to toiž bylo obráceně - on se chtěl ženit a mít děti, ale s těmi dětmi už to nebylo tak jednoduché. Na našeho Matýska jsme čekali 4 roky. Takže co se týká lékařských úsudků bych nějakou tu zkušennost měla. Určitě ti poradím co mnoho jiných tady zajdi a to nejlépe i s přítelem k jinému doktorovi, nebo přímo do centra asistované reprodukce, oni Vám poradí se vším a bez žádných urychlených závěrů, alespoň u nás to tak bylo. Nejlepší bude když to s přítelem pořádně proberete: co dál, proč teď ještě nechce a co s tím provedete, určitě s takovým chlapem nebudeš mít problém se domluvit a třeba tě to na tolik uklidní, že se to povede samo a bez dozoru doktorů. Ono někdy je to snažší, ale hůř se to vymazává z hlavy viď, úplně se vidím před rokem a půl. Kdyby něco tak písni na mail, klidně poradím nějaká centra. Hodně štěstí a především se nejdřív uzdrav ať to miminko má z čeho čerpat.
 Pavlína 
  • 

Re: držím palce 

(6.11.2006 21:42:10)
Nevzdávat to :-) Když mi bylo 22, dostala jsem od své lékařky stejný nůž na krk. Jenže příteli v té době bylo 19, sice jsme spolu byli dva roky, ale.... Můj přítel se tehdy chtěl chovat statečně a mužně, a řekl, že pokud to tak opravdu je, pořídíme si dítě hned. Díky za něj, nevím, jak by to dopadlo, ale tehdy to pro mě hodně znamenalo. Pravda je, že další doktor byl názoru jiného... okamžitá operace, řekl, že v mém stavu by těhotenství nepřicházelo v úvahu, nedonosila bych dítě...
Takže jsem podstoupila operaci, následnou léčbu, a otěhotněla jsem, když mi necelých 27 let. Dnes máme téměř dvouletého chlapečka a s dalším otěhotněním by podle lékařů neměl být problém.
Pravdou je, že kdyby tehdy opravdu došlo na lámání chleba, já bych fakt šla, našla někoho kdo mi to dítě udělá (kdyby mi ho neudělal můj přítel) a byla bych matka samoživitelka :-( Bohužel. Ale... pocit toho narození dítěte, ten ti nic nevynahradí. Ale veliká láska, chlapská... Vím, že je to těžký. Zkuste s přítelem ještě mluvit, probírat, ať si uvědomí, že je to opravdu jediná možnost. Tedy pokud to opravdu lékaři potvrdí. Určitě jdi ještě k jinému. Držím ti mooooc palečky.
 Lucka 
  • 

Re: držím palce 

(18.1.2007 21:40:30)
Možná se o tebe jen bojí. Těhotenství by možná nemuselo mít tak snadný průběh jako normálně. Mám kamarádku, která je teď ve třetím měsíci těhotenství. Už dva měsíce je na nemocenské. Když byla asi v šestém týdnu odvezli ji do nemocnice se silným krvácením. Krvácení zastavili, ale není na tom dobře. Je jí pořád špatně. Nejí, nesmí se moc hýbat... Její přítel je s ní sotva pár měsíců a má obrovský strach. Ne z toho, že je najednou neplánovaným budoucím otcem, ale o ní. A já to naprosto chápu. Vím jaké to je mít strach o člověka, kterého milujete. Možná se tvůj přítel jenom bojí, aby ti to neublížilo. A muži nedokážou dost dobře pochopit jaké to je, když žena touží po dítěti jako po ničem jiném a najednou dostane takové ultimátum. Mluv s ním o tom. Nemyslím přemlouvání. Jen s ním o tom mluv. Zeptej se ho proč nechce. Proč, když ví jak na tom jsi, se tolik brání tomu mít teď dítě. Pak uvidíš... P.S.-Držím palce
 verka 
  • 

drzim palce 

(2.11.2006 10:09:07)
je to tezke radit kdyz nevim zda jste s pritelem uz pred tim o miminku uvazovaly ,ale mam sestrenici ktera mela ten samy problem co ty take ji rekli ze by mela mit mimi co nejdrive ,ze jinak uz ho mit nemusi a s pritelem se nakonec rozhodli pro mimi mela bys tvemu pritely poradne vysvetlit nasledky ktere vas mohou cekat kdyz bude ted proti zeptat se ho jestli opravdu chce zivot bez detatka proste si o tom vsem promluvit a probrat to do detailu ani nevim kolik ti je let a kolik je jemu jestli se treba jeste neciti moc mlady na rodinu hlavne to nevzdavej sama vim ze muzi meni nazory ze dne na den moc ti drzim palce a napis jak to pokracuje
 Baruška1 


cesta za miminkem 

(2.11.2006 10:22:35)
Řešili jsme podobný "problém". Žádný lékař mi tehdy nedokázal (nebo si netroufl) říct, co bude za rok nebo za dva. Děti jsem hrozně moc chtěla a vím, že jsem tehdy nechtěla čekat ani minutu. Kdybych těhotenství odkládala na pozdější dobu, celé čekání by bylo nekonečné a plné pochybností, zda se jsem se rozhodla správně. Neměli jsme vyřešené bydlení, neměli jsme po svatbě, já těsně po dokončení VŠ, takže bez praxe, ale všechno šlo stranou a vůbec jsem to tehdy (a už vůbec ne teď) nepovažovala za nějakou oběť. Prostě jsme se rychle vzali a trochu se uskrovnili.
Nemůžu ti radit, jen říkám, jak jsem se tehdy cítila já. Nevím, co bych dělala, kdyby můj tehdy ještě přítel zatím děti nechtěl.
 sharonka9 


Máš pravdu 

(3.11.2006 16:28:08)
Kariéra není vůbec tak důležitá, jak lidi říkají. Je mi22, moc se o mimi snažím, pracuji, práce mě baví, je perspektivní, ale mateřskou bych uvítala ze všeho nejvíce. Vlastní byt s manželem nemáme, našetřili bychom na něj tak za dvacet let:-( a mít mimi ve čtyřiceti - raději hned!!! Dítě nepotřebuje peníze, ale pozornost. Já vyrůstala v "chudé" polorodině (pouze s mamkou věčně na sociálce) ale neměnila bych - děkuji osudu za to, že jsem skromná a nepatřím k těm hlupákům, kteří dítě bez luxusního domu a autem nechtějí. Hodnoty jsou dneska různé.
 Míša 
  • 

Re: Máš pravdu 

(3.11.2006 17:52:43)
Teda, Ty mi mluvíš úplně z duše. Strašně oceňuju, když někdo mladej takhle plánuje rodinu. Mně je teprve devatenáct a v září jsem se vdávala. Moc chci mimnko, i manžel. V červnu jsem plánovaně otěhotněla, ale bohužel jsem o mimi přišla. Strašně lidí mi řiká, proč si ještě neužívam a tak. Ale já si myslim, že miminem vůbec život a užívání nekončí. Mam o 9 let stašího manžela, je skvělej a zodpovědnej a vim, že s nim děti chci, tak proč bych měla čekat? Jsem ráda, že takhle nepřemýšlim jenom já..
 Míša 
  • 

Re: Re: Máš pravdu 

(3.11.2006 17:54:30)
Jo ten vzkaz je pro Sharonku09
 sharonka9 


Mííííšo! 

(3.11.2006 20:20:06)
Jsem nadšená, konečně spřízněná duše:-))) Moc ti držím palce a jestli si upovídaná jako já a máš možnost mailovat, budu se těšit..... r04370@student.osu.cz
(Jak vidíš z adresy, mimojiné studentka - připravená kdykoliv skončit:-)
Já lidem ani neříkám, do čeho lezu. Například s přítelem (je mu 32) jsem už pět let, svatbu plánujem v lednu a o mimi se snažím od září. Tohle všechno neví nikdo, kromě mých cca pěti nejlepších přátel. Moje smůla je, že se výborně učím, takže do mě každý vkládá "naděje". Na to jim tůdle:-) Budu si dělat, co chci. Jsem žena, a vychovávat děti je...však víš.
Měj se krásně Míšo, a ozvi se, budu ráda.
Jsem z Ostravy.
Šárka
 zolynka 


Re: (ne)Máš pravdu 

(3.11.2006 20:23:02)
Milá sharonko,
nedá mi to a musím zareagovat na Tvůj názor...chápu, že když je Tvému muži 28 let, tak už má správný věk a asi i touhy se "usadit", vychovávat potomky...
Ale Tvé vidění ohledně "kariéry" apod. je trošku zkreslené...ono totiž nejde o to chtít mít luxusní dům a auto..jde o to, mít prostě aspoň minimální materiální zabezpečení!
Je mi 23, přítelovi je 27 a jsme spolu 6,5 roku, 2 roky bydlíme společně. Oba dva pracujeme za plat já pod 10tis hrubýho a on kolem 11tis. hrubýho..což se zdá jako pro dva pěknej příjem..ale omyl je pravdou...neříkám, že budem s miminkem čekat až do vlastního bytu..to bychom se zřejmě nedočkali..ale když jsi v nájmu, platíš spoření, pojištění, dojíždění do školy, do práce a každý měsíc se vyskytne nějaký další neplánovaný výdaj (třeba oprava auta(ojetého, vlastně ho máme jen na dojetí a pak šrotoviště:), tak to nakonec vedeš od vejplaty k vejplatě..a do toho se miminko při nejlepší vůli prostě přivést nedá. A nejde ani o kariéru, ani o luxusní auto a byt, ani o to si ještě "užívat". (Je pravda, že mám sen podívat se aspoň jednou k moři ještě před miminkem..ale to je zatím utopie:) Takže se prosím nezlob, že mě Tvůj příspěvek trošku nadzvedl. Já neříkám, že neexistují kariéristi..určitě ano..ale proč je odsuzovat nebo kritizovat? Každý má své hodnoty nějak jinak postavené, každý vyšel z jiné rodiny a je ovlivněn jinak.
Na těhotenství a miminko se těším mocmocmoc..já JSEM rodinný typ (jsem znamení rak:)...ale chci mu koupit kočárek, hezký oblečky a vůbec chci mu dát to nejlepší..nejen materiálně ale i ze sebe...chci mít klid, že mám dobrou a stálou práci, že můj ať už v tu dobu přítel nebo manžel ji má taky. A i když si teď vše maluju takhle růžově, myslím, že jsem dost realistická. Budu ráda za reakci, která mi to potvrdí nebo třeba vyvrátí:)

P.S.: to byla vyloženě reakce na sharonku ne na autorku článku ke kterému je tato diskuze..."on člověk míní..ale pánbů mění"..nebo jak se to říká..
P.S.:snad tam není moc gramatických chyb..je to můj první příspěvek na rodině:)
 sharonka9 


Re: Re: (ne)Máš pravdu 

(3.11.2006 20:33:29)
Máš pravdu, nechtěla jsem, aby to vyznělo jako odsouzení kariéristek, nebo obecně lidí, kteří mají peněz pořád málo.
Jenom prostě nesouhlasím s reakcemi okolí, že mít dítě "brzo" (22 let) "bez zázemí" je nezodpovědné. Stále se setkávám jen s negativními reakcemi.
...
Přítel pracuje za 10tis., já studuji VŠ, takže pracuji jen v létě, o zkouškovém a o víkendech - průměrně takový 40% úvazek:-)))
Přesto zvládáme platit byt, kupovat si do něj často nové hezké (byť levné) věci. Na výbavičku mám pár desítek tisíc, to určitě bohatě stačí. Jistě, auto bychom si koupit nemohli, i kdybychom ho vyhráli, nezbyly by nějaké 2tis nebo více měsíčně na benzín....ale vadí to? Měsíčník na MHD je levný:-)
...
Uznávám, jsem možná extrém (úchyl?), ale chci tím jenom říci, že v tomhle státě nikdo hlady neumře, a většina ostatních věcí je víceméně o zvyku.
 zolynka 


Re: Re: Re: (ne)Máš pravdu 

(3.11.2006 20:46:44)
ale ono to JE nezodpovědné...jiná věc je pokud už má ten pár něco našetřeno(jak říkáš)..tak to samozřejmě mění situaci..to je dobrej počinek do začátku:)
Absolutně si nemylsím, že bys byla extrém či úchyl...:))
To máš pravdu, že nikdo u tomhle státě hlady neumře...(jaké máš na mysli "věci o zvyku"?) ale přijde mi tahle hláška dost zjednodušená..vždyť když si to představím v praxi...a často o tom teď s přítelem mluvíme...my bysme si to miminko teď prostě dovolit nemohli..teda myslim "plánované" miminko...a pokud by mi nějak nezabrala atikoncepce...no..tak..ještě během střední a denního studia na VŠ bych možná zvažovala možnost potratu (prosím nekamenovat!) ale teď, když máme oba práci..tak bychom se museli s velkým prosíkem obrátit na budoucí babičky a dědečky...a i "neplánované dítě" by BYLO MOC"chtěné"..
asi to píšu všechno trochu zmateně:)
to víš, že ve ve mně někdy hlodá červík..takové "co když" budem čekat příliš dlouho..."co když"pak nebude něco v pořádku a dozvim se od doktora, že v 23 by to ještě šlo ale v 25 už budu mít s otěhotněním problém...ale na takových "co když" se stavět nedá...:)
 sharonka9 


Re: Re: Re: Re: (ne)Máš pravdu 

(3.11.2006 20:57:49)
OSTATNÍMI VĚCMI myslím:
auto, když bydlíš ve městě a nepotřebuješ ho
pc
kosmetiku
drahý sport
kino každý týden
atd....
Tyhle věci jsou OSTATNÍ, neříkám ZBYTEČNÉ. To je ta volba, kterou jsem myslela.
Málokdo má tolik peněz, aby si mohl dovolit cokoliv. Proto je to téměř vždy otázka VOLBY.
Buď budeš lyžovat, anebo chovat koně, na obojí nejsou peníze.
Buď lepší koberec, nebo pejska....
A tak, chápeš?
Prostě pro mne je dítě před zaměstnáním, krásným nábytkem a exotickými jídly.
Čímž nechci urazit lidi, kteří to mají jinak (naopak).
Díky moc za tvůj názor, potřebuju slyšet i pohledy odjinud - udělám si pořádek ve vlastních myšlenkách.-))
 sharonka9 


Re: Re: Re: (ne)Máš pravdu 

(3.11.2006 20:48:23)
Pochopte lidi, dvacet let jsem žila jen s mámou z životního minima, slušně, v bytě, ale skromně.
Nejsem asketa, který se penězům bráni, ani povaleč, co chce žít ze sociálky. Práci miluju, jsem dokonce workoholik:-)
Čím dříve ale budou děti, tím lépe. Myslím, že je fajn být maminkou dokud jsem mladá, plná elánu a zdravá. Skvělou kariéru si udělat třeba po třicítce. :-)
Ale ok, uznávám že můj model není jediný, ani jediný správný.
 zolynka 


Re: Re: Re: Re: (ne)Máš pravdu 

(3.11.2006 20:50:53)
:)OK OK:)
já zas uznávám, že sem možná ještě na miminko nepřipravená a schovávám se za materiální základ:))kdo ví?:))
 sharonka9 


Re: Re: Re: Re: Re: (ne)Máš pravdu 

(3.11.2006 20:58:52)
Tak jsem to namyslela, ale
díky že ses neurazila:-) to bych nerada.
 Eva + kluci (02,03,06) 


Sharonce 

(3.11.2006 21:46:17)
Sharonko,
nedá mi to, abych nenapsala, že jsou mi tvé názory moc sympatické. A taky způsob, jakým je vyjadřuješ - bez kritiky proti těm, kteří mají v životě jiný systém hodnot. Vdávala jsem se později, první dítě jsem měla ve 28, ale ne proto, že bych chtěla napřed "zabezpečovat", prostě dřív nějak nebylo s kým :-)
Jdi do toho, děti jsou skvělé a jestli se ti podaří z nich vychovat takové skromné a pracovité lidi, jako jsi sama, tak ti to vynahradí všechno, co si třeba budeš muset odříct.
Držím ti palce.
Eva
 sharonka9 


Re: Sharonce 

(3.11.2006 21:52:23)
díky za milé slovo.
Nemusíme se na sebe všichni ze slušnosti usmívat a milovat se, ale tolerance by měla být:-)
 Saša 
  • 

Re: Re: Sharonce 

(5.11.2006 9:56:24)
Sharonko,
neříkám, že s Tebou nesouhlasím (náhodou máme hodně společného), jenom bych chtěla říct, že některé věci vidíš moc černobíle... pořád máš tendenci dělit lidi na "ty, co se uskrovní a mají na děti" a "ty, co nejsou ochotni se uskrovnit a utrácejí za nesmysly... kina, auta, kosmetiku atd... a prostě proto děti odkládají". Myslím, že si vůbec neuvědomuješ, že mezi těmito dvěma extrémy existuje (možná většina) lidí, kteří žijí skromně (co chceš dělat s malými příjmy), ale na miminko prostě nemají.
Já jsem studentka VŠ. Můj manžel je student v postgraduálním studiu, takže peníze, co dostává (stipendium 6000,-) plus další peníze, které vyděláme, dají měsíčně dohromady cca 11000, což jsou taky naše životní náklady. Auto nemáme (žijem v Praze a jezdíme MHD), do kina nechodíme, ke kosmetičkám ani kadeřnicím nechodím, v restauracích se nestravujeme. Jde o to, že tady už nejde jak se uskrovnit... protože na položkách jako je nájem prostě neušetříš. Každý musí někde bydlet. Všichni tedy platí něco za bydlení.... ať už nájem nebo podnájem nebo hypotéku nebo (v případě že už mají dům v osobním vlastnictví) opravy domu. Já si nemůžu říct "to miminko nějak zvládnem" když vím, že i s miminkem budem muset platit nějaký ten nájem, elektřinu atd, a to máme na Prahu nájem extrémně malý... nicméně naše profese se na okresním městě neuplatní... Miminko bychom moc chtěli, ale prostě si třeba mysli, že jsme sobci lpící na hmotných požitcích, nejde to... protože z peněz co máme, sice zaplatíme měsíční výdaje... ale už není ŽÁDNÁ rezerva... tedy kdyby klekla pračka, rozbil se bojler, bylo potřeba nové topení, problém s čímkoli tohoto rázu, tak prostě není rezerva a není z čeho to zaplatit... není z čeho našetřit "pouhých několik desítek tisíc na výbavičku".
Jasně že to se časem změní, že budem oba vydělávat, ale to Tvoje "kdykoli zahodím školu jen kvůli miminku" mi přijde jako taková "hurá akce" natruc někomu...
Mmch já si nemyslím, že by se měl o to jestli se já rozmnožím nebo ne starat stát. Já taky nechci platit porodné a příspěvky mnohým lidem, kteří nepracují a jen se množí... bohužel platit musím... ale uvědomuji si, že to co já od státu dostanu (to jak se o mne postará když já na to nebudu mít), to nemám zadarmo, ale to sama stokrát zaplatím na svých odvodech z platu...
 sharonka9 


Re: Re: Re: Sharonce 

(5.11.2006 15:37:11)
Lidská řeč je potvora:-)
Mnohem častěji než bychom si přály, vede k nedorozumnění...

K tvým názorům:
Uznávám, že rezervu nemáte. Chápu, že lidi z Prahy dají celý svůj příjem za byt a jídlo, pokud teda nevydělají více než cojávím asi 13tis. Uvědomuju si, že někteří lidé (doufejme že zatím) na dítě opravdu NEMAJÍ.

Ale:
MY máme dohromady taky kolem 11tis, jenže pronájem v Ostravě nás stojí jen necelých 6tis, takže máme měsíčně "přebytek", ze kterého se dá si trošičku vyhodit z kopýtka (a našetřit výbavička). Můj příspěvek, kterým jsem už stihla nechtěně pobouřit nejméně dva lidi, byl prostě jen reakcí na názory okolí. Postěžovala jsem si jen, že mě každý považuje za blázna, když chci mít miminko s úžasným mužem, se kterým jsem pět let, bez vlastního bytu a bez "praxe" a tak "brzy (22 let já, 32 on).
Prostě jsem jen chtěla upozornit na to, že hodnoty se posouvají. "Holka má dneska studovat, pracovat, a až POTOM mít děti"....no, já jsem v tomhle asi staromódní:-))))

(Tohle je prostě obhajoba mladých snažilek. Líp to napsat neumím.)

Přeji lidem, co (zatím nebo vůbec) dítě nechtějí, aby se jím vedlo v práci i v osobním životě. Snažilkám a snaživcům, aby jim to vyšlo. A hlavně si přeji, aby ti první nepřesvědčovali druhé o své jediné pravdě a naopak! :-)

Šárka
 adelaide k. 


Re: Re: Re: Re: Sharonce 

(6.11.2006 9:49:47)
Sharon... ono to není tak jednoduché.
Abys to nesmetla ze stolu s tím že v Praze je draze :-) tak hned pro začátek řeknu že bydlíme ve městě blízko tomu kde bydlíš ty. Stejný region, podobné náklady na život (nájmy, ceny v krámě atd.).
Jsem na mateřské (jedna skoro dvouletá holčicka + bříško), manžel pracuje. Náš měsíční příjem je (zjednodušeně, nemusí každý vědět kolik je to přesně) dvojnásobný oproti vašemu. Bydlíme ve státním bytě, platíme leasing, nějaké stavebka (chceme vlastní bydlení), pojistky a samozřejmě běžné měsíční výdaje. Máme se slušně, nestěžuju si. To co potřebujeme si koupit můžeme, a občas zbývá i na nějaký ten nadstandart. Ale být sami a mít k tomu mimčo.... to se fakt nedá srovnat. když chodíš v jedněch kozačkách 5 let a nevyjde ti na nové tak si řekneš (pokud nejsou v totálně havarijním stavu) no co, ještě to v nich vydržím. Ale dítěti ty boty prostě koupit musíš, když do těch loňských už nožka nevleze.
Např. teď na podzim jsem koupila malé dvoje boty za 1200,- (podzimní kožené a zimní do sněhu) a to ještě minimálně jedny zimní bude potřebovat. Pokud nechceš šetřit na jejich kvalitě (a tím buďto dítěti huntovat nohu, anebo riskovat že se hned rozpadnou nebo budou promokat) tak se holt dostaneš na částku která ti udělá do rozpočtu pořádnou díru.
Věř mi (mám kamarádku která to teď zrovna řeší) že když budeš muset řešit né jestli vzít dítě do Alp nebo do Krkonoš, ale jestli mu koupit ty pomeranče 4 nebo jenom 2, když víš, že vitamíny potřebuje, nebude ti příjemně.
Bude ti líto že mu nemůžeš dát co by si zasloužilo (nebo co bys třeba sama chtěla).
BTW neber to jako urážku, ale myslím že i v místních podmínkách by mohl přítel (potažmo manžel) najít i líp placenou práci. Ale samozřejmě záleží na tom jaká je jeho profese.
 zolynka 


my "snažilky"-at žije tolerance 

(6.11.2006 17:43:09)
to jsem ráda, že nemám tento názor sama...a že se nejen mě jako "snažilky" v očích šaron někdo zastal...realita je realita ...miminko sice "nechce peníze ale pozornost"..jenže z té pozornosti se nenapapá ani neobleče. A když už se není jak víc uskromňovat, tak je to holt blbý a musí se ta rezerva na výbavičku nějak vytvořit a to jedině tak že se budu "snažit" a bude ze mě "snažilka", která chce mít vzdělání a dobrou práci. a vůbec se za to nestydím.
A dost mi vadí ironický tón šaronky,že mě (a další podobné)nazývá "snažilkami" já také neříkám (a ani si to nemyslím), že je to "vesnická pipka,jejímž snem je 10 řvoucích dětí a škopek nádobí"(at už bydlí kdekoliv)..stejně jako můj sen "snažilky" není pracovat do 40, být nejlepší pracující a nejvíc vydělávající ženou na celém světě a děti mít v důchodu.
Prostě chci "jen" své budoucí dítě zabezpečit a nemít při tom tak vysoko do žlabu. nic víc.
 sharonka9 


Vám oboum holky 

(6.11.2006 21:25:00)
nemyslela jsem to zle a vaše názory vám neberu. Jenom se vás ptám, jsem tedy mizerný člověk a nezodpovědná budoucí matka, když chci na svět přivést dítě, když máme jen tři tisíce měsíčně "přebytek" a několik desítek tisíc do začátku???? Odsoudíte mě jako ostatní? Já vás, které na mimčo zatím šetříte, taky neodsuzuju. myslím, že spousta lidí je na tom hůř než my...
Mimochodem zolynko, ke snažilkám se sama hrdě hlásím a fakt nechápu, ve kterých pasážích se mi do těch slov vloudilo pohrdání...ale nechávám to plavat. Zdá se, že člověk by měl opravdu spíše mlčet, a až se mimi narodí, dělat, že to bylo vlastně nedopatření, protože to je přece menší hřích, než přivést dítě na svět vědomně do jiné než ideální situace........už vidím, jak se mračíte, ale poslední věta je jen vtip:-)))))))))))))) hloupý, ale podložený pozorováním okolí:-(
 sharonka9 


Re: my "snažilky"-at žije tolerance 

(6.11.2006 21:30:56)
a navíc jsem opakovaně napsala, že výbavičku (tedy peníze ne ni) mám, tak nerozumím tvé námitce.
Mimojiné nejsem z vesnice, ale z Ostravy, jsem jedináček a 10 dětí není mým snem:-)))) Tak se na mě nezlobte. Na mimi si šetřete, a neopovrhujte těmi, co našetřeno mají. Vždyť já chci taky pro své dítě to nej:-)
 adelaide k. 


Re: Re: my  

(8.11.2006 8:50:18)
Shar, nevím jestli sis všimla, ale já už jedno dítko mám a druhé zatím v bříšku. Pár zkušeností s tím vírem na kontě jaký ti dítko udělá už mám taky. Já ti to nepíšu proto že bych tě odsuzovala ale proto abych ti nabídla pohled z druhé strany.
Když se vrátím k tvému prvnímu příspěvku tak souhlasím. Otázka jestli začít s kariérou teď nebo až ti dítko (dítka?) odrostou je sporná a hodně záleží na pohledu. Já jsem jenom o malilinko starší než ty a děti mám takže o odsouzení nemůže být řeč. Ale neházej mě do jednoho pytle s těmi kteří tě (třeba) odsuzují za to ž echceš děti podle nich brzo a dřív než si "ve třiceti našetříš první milion".
Ono je v dnešní době opravdu docela těžké prosadit si ve svém okolí to že chceš dítě z racionálního dospělého rozhodnutí a ne z dětinského rozmaru. Ale jako všechno i tohle má dvě strany mince.
Je tro krásné, to jo ale jak už tady někdo psal (myslím že Bosorka, jako vždy naprosto výstižně) pokud nemáš vhodné podmínky (ona mluvila o vhodném partnerovi, já o vhodném=dostatečném hmotném zajištění) může se z největšího štěstí života stát největší průser života.
Zkus si odpovědět na otázky
Kdyby se s přítelem něco stalo (onemocněl, odešel, umřel) uživím dítě sama a neskončím s ním pod mostem???
Mám nějakou rezervu (ne tu co padne na výbavičku) pro krizové situace???
Zkus od některé kamarádky (určitě ti rády poradí i holky tady, klidně já) získat obecný seznam toho o co by se navýšily vaše běžné měsíční výdaje. Opravdu ti zůstane rezerva i na ty mimořádné.
Šetřit se dá i na dítěti ale dobrý pocit z toho mít nebudeš.
 sharonka9 


Re: Re: Re: my  

(8.11.2006 9:05:56)
Děkuji za tip, Adelaide. Svým nekonfliktním názorem si mě povzbudila, už se necítím tak mizerně. Tvé otázky jsou důležité a opodstatněné. Na všechny můžu upřímně odpovědět, ano.
Partner má své mouchy(ponožky kdekoliv po bytě:-)))), ale v podstatných věcech je spolehlivý.
Fince nejsou problém, rezerva je:-) Mimochodem, mám dlouholetou kamarádku, jen o trošku starší než já. Sama vychovává tříletého kluka, kterého miluju jako svého, často ho hlídám. Finančně je na tom.... no sociálka. POZOR, NETVRDÍM ŽE JE MÝM VZOREM. Ale malý má na co si vzpomene, brusle, lyže, hezké oblečení. Je zcestovalejší než já:-) Přitom kamarádka kromě občasného hlídání a dárků na Vánoce nemá od rodičů žádnou finanční podporu.
Znovu opakuji - bez manžela a na sociálce být nechci. Moje kamarádka je ale útěchou a důkazem, že i kdyby, jak říkáš, chlap přišel o práci nebo odešel, jde to zvládnout.
Přeji ti vše nej, ať ti i druhé těhotenství vyjde a ať jste spokojení.
Šárka
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Pro Sharonku 

(8.11.2006 12:29:29)
Sleduji diskuzi o tvé situaci a musím se tě zastat.Prožila jsem si toho opravdu dost a to již v hodně ranném věku/19/. Samozřejmě,že je lepší vědět, že máme příjmy,byt... apod. ale docela ráda bych chtěla vidět ty, kterým by se stalo něco s partnerem a i kdyby měly deset vyoských škol a IQ génia, jak by se situací(onemocnění,invalidita, nebo smrt..) partnera a tudíž rodinnou situací vyrovnaly a byly by hnedka schopné(psychicky i fyzicky) vydělávat a hnedka by jim někdo práci nabídl a dokonce takovou , kterou by uživila rodinu.No když přemýšlet tak do hloubky a odpověď je jasná..nikdy nemůžeš vědět co se stane a tudíž odkládat nebo kritizovat něco na základě, že co kdyby.......... je docela směšný.Pokud jsi si jistá partnerem a přísun peněz má alespoň on nebránila bych se tomu, když rodinu chcete.
Je mi 23, čekám druhé dítě, první jsem strašně chtěla hned po střední a nakonec jsem maturovala s břichem, neměli jsme byt, natož nějaké vybavení , manžel jakš takš práci a chvílema jsme na tom finančně nebyli zrovna růžově, ale dneska můžu říct, že jsme všechno přešli a přežili (dokonce i rozvodové-zušené-stání)a máme se z finan.stránky nadprůměrně,byt máme svůj 3+1, dokonce budeme mít nový a větší mnohem větší...,z rodinné stránky výborně-čekáme druhého prďolku a ze všech ostatních stránek také výborně.
Nevím, ale docela se nad těmito názory podivuji a píšu pouze myšlenkové asociace ze života, žádná připravená slohovka, protože by mne vážně zajímalo kolik rodin mělo do začátku všechno tak ideální a bylo jim hodně pod 30 a nepomáhali jim při tom rodiče, aby mohli s klidem založit rodinu . a hlavně kolik si jich bylo jistejch, že JIM se nic stát nemůže:-))))))))))))))))
 foxyik+Sofie 10/03+ Alex05/07 


Re: Pro Sharonku 

(8.11.2006 12:41:33)
ještě dodatek... totiž všechny pochybnosti se můžou vyplnit kdykoli a jakkoli.Kdybychom se měli pořád brzdit jenom tím "co kdyby", děti by nebyly žádné a svatby by asi taky vymizely.Představa, až si vybuduju kariéru, vydělám nějaký ty prachy, pak byt a naše první dovolená a první auto a pak dítě a poté už jen sociální jistoty, tak to mě opravdu děsí a co je horší, že spoustu takovejch lidí zjistí, že po třicítce to s tím dítětem už není tak lehký, že se snažíte už několik měsíců a furt nic, nebo se potom dítě narodí postižené (což opravdu nikomu nepřeji),ale někdy mám pocit, že chceme od života příliš dokonalosti.Pak všechny pláčou...někdy mi přijde, že u některých, takovýchto plánovačů, je dítě pouze součástí jejich osobního vývoje a patří to do plánu. Nic víc, což se mi fakt hnusí.No nic pouze můj názor a myslím si, že ne tka úplně zcestný....

Mimochodem Sharon já se na to, jestli už je čas nebo ne nikoho, kromě svého manžela neptala. A to si piš, že naši z toho byli hotoví, protože to jsem měla dělat ještě aspoň jednu vejšku a mít perfektní práci za hranicema...a dneska jsou celý vyprdlý z vnučky a my se snažíme, abychom se měli fajn..co víc dodat
 Majda a Vojtíšek 


Pro Šaronku a ostatní 

(8.11.2006 16:45:35)
Myslím, že otázka v kolika letech mít dítě je scestná. Člověk se na to musí cítit. Musí to chtít. Můj syn se narodil když mi bylo 23. Nepovažuju to ani za brzo, ani za pozdě. Měla už jsem po svatbě ( chvíli :-)) a dítě jsme chtěli. Bydlet jsme měli kde, nebylo co řešit. Zažila jsem si tříletou mateřskou a bylo to fajn. Ale taky hluboko do kapsy. Nemohla jsem kojit a museli jsme kupovat pro mimino kojenecké mléko, které nás na týden stálo 800. takže x4 = 3200. taky pleny, kojeneckou vodu, oblečení, hračky, kosmetika ... ale to člověk takhle nemůže počítat :-).
Většina situací v životě se dá řešit a podle mě není hanba se obrátit na rodiče, když se situace opravdu vážná. Nejsme přece ze zkumavky. Vím, že kdyby se s mým manželem něco stalo, budu mít ve všech čtyřech rodičích plnou podporu.
takže pokud si můžete opravdu čestně a upřímně říct sami pro sebe, chci rodinu, tak vzhůru do toho!
 sharonka9 


Re: Re: Pro Sharonku 

(8.11.2006 16:51:44)
Děkuju ti,
to jsem ráda, že je nás takových více:-) Gratuluji k finančnímu vzestupu a rodinné pohodě:-) Jsi bohatý člověk.
Stejně jako ty před pár lety, chci i já mít rodinu, a školu (i když mě nakonec vlastě baví) dělám na pouze nátlak okolí. Pracovat na plný úvazek chci - ale až tak kolem 30, až půjdou malí do školky:-)) I kdybych otěhotněla zítra, školu dodělat stihnu, takže rodiče nebudou mít takový šok, jako tvoji. Zatím se početí nedaří, takže plány neplány, možná si doktorát udělám ještě před mimi:-( raději bych až po:-)) nebo klidně vůbec.
Zdravím všechny ženy, které na potomka teprve šetří, a čestně říkám, že vás neodsuzuju, mám vás za zodpovědné lidi. Ani neodsuzuju holky, které se v penězích topí, ale zatím chtějí cestovat, pracovat a tak. Ani lidi, co děti nechtějí mít vůbec. Jenom bych byla ráda, kdyby mě neodrazovaly(i) od mého snu.
Šárka
 lucka 
  • 

Re: my "snažilky"-at žije tolerance 

(7.11.2006 17:46:55)
jo to je pravda, akorát že většina mladých lidí si ani nedovede představit, že když je člověk bezdětný a pracující tak ty peníze prostě buď jsou nebo nejsou a když nejsou tak si to člověk holt musí ušetřit na sobě, což zase není takové drama, zatím co když už je tam mimčo tak za prvé člověk přijde o příjem, což je celkem šok pokud pracujete za nějakých 12 000,- a pak najednou máte mateřskou a zjistíte, že pokud nakoupíte plenky a základní věci jako sunar atd., tak ty peníze prostě letí a to opravdu člověk šetří kde se dá, jako že nakupuje v sekáči a spoustu věcí dostane ještě od kamarádek po dětech, ale děti rostou a je třeba pořád něco kupovat, prostě zjednodušeně řečeno, nedá se to vůbec srovnat a i když je dobře že dává na přední místo děti, tak na druhou stranu je dobře že někteří lidi radši počkají než jsou podmínky na to aby měli dítě, protože žít v třeba v pronajaté garsonce z nevelkého platu, tak to jsou jenom hádky a lidi se hádají jen kvůli peněz a i když jsou ti lidi zamilovaní tak leckdy si řeknou že měli počkat, jak říká jedno staré pořekadlo " když bída vstoupí do dveří, láska vyskakuje oknem"
 Krista 
  • 

Re: Re: (ne)Máš pravdu 

(12.11.2006 20:51:14)
Ahoj holky, jsem z toho tady trochu zmatená, ale asi je to všude stejný - začne se s jedním tématem a najadnou je z toho rozsáhlá diskuze :) Ale tak to asi má být... Nejdřív bych chtěla pro úplný začátek popřát mnoho štěstí všem,které chtějí být maminy. Já doufám, že mě to také čeká. Mám trošku podobný osud jako autorka původního článku - v květnu letošního roku jsem se dozvěděla, že nejsem až tak zdravá (z gynekologického hlediska) jak jsem si myslela. Lékaři zvažovali operaci, po které mi nikdo nebyl schopný říct, jestli budu mít děti nebo ne. V té době jsem potřebovala velkou oporu, protože s přítelem jsme na léto plánovali svatbu, ale já si začala mít takové ty myšlenky "jaká budu manželka bez dítěte" apod. Rodiče chtěli, abychom svatbu odložili kvůli mému zdravotnímu stavu, dokud se všechno nevyřeší, ale můj budoucí manžel pro mě udělal tu nejúžasnější věc na světě. Řekl: "Existuje mnoho dětí, kterým bys mohla být dobrou mámou." A bylo vyřešeno. Svatba byla a teď se snažíme o to miminko, protože po různých vyšetřeních (psychicky je to opravdu náročné) začali být lékaři trochu optimističtější. No a já doufám, že brzy napíšu svůj vlastní příspěvek o tom, že mám těhotenský průkaz, první obrázek z ultrazvuku apod. :) Jinak co si myslím o kariérismu, tak to je opravdu složité a nejde nikoho odsuzovat. Každý máme své důvody. Mě bude 24 a mám víc než dobře placenou práci, ale za ty prachy životní štěstí nestojí. Na druhou stranu manžel vydělává méně než já, což bude v době mateřské dovolené hodně znát, ale co - uskromníme se a dokud to půjde nakoupíme a naspoříme, co bude možné. Ale jedno vím jistě - kvůli značkovému tričku se toho mateřství a rodičovství určitě nevzdám...
 zolynka 


a už je to tu 

(3.11.2006 20:26:28)
a už je to tady..takovej renonc...promiň , já jsem si toho manžela spletla s Míšou. Omlouvám se.Ale jinak ta reakce patřila Tobě.
 JankaP 


Strach 

(2.11.2006 11:18:53)
Míšo,
když se řekne nádor, napadne mnoho lidí hned ten nejhorší konec.
Nebojí se přítel třeba toho, že by s dítětem mohl zůstat sám? Myslím si, že hodně mužů by se toho bálo!
Říkám to tvrdě, ale myslím, že teď je Tvou prioritou získat možnost mít dítě.
Janka
 Alina 
  • 

Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 12:12:47)
Jestli je vam oboum kolem dvaceti, tak bych jeste pochopila, ze tvuj pritel vaha, na dite se neciti a nedochazeji mu dusledky. Pokud jste starsi, tak ho nic neomlouva, je to sobec, ktery s tebou budoucnost nikdy neplanoval a neplanuje. Musel prece celou situaci pochopit, musi videt, ze se trapis. Moje rada zni - jestli nezmeni nazor, neztracej cas a vykasli se na nej. V budoucnu bys trpce litovala, zes dala prednost cloveku, ktery te evidentne nemiluje, pred nejvetsim zivotnim stestim - ditetem. Kdybych byla v situaci jako ty, tak bych se o dite snazila jakymkoliv zpusobem, bylo by mi jedno, jestli jeho otec bude soused z 1.patra nebo nahodna znamost z baru. Jestli mas ve svem okoli nekoho, kdo nemuze mit deti, tak si s tou osobou dobre promluv a uvidis sama, co by te v budoucnu cekalo - muka a v tvem pripade jeste dvoujnasobna, protoze by sis do smrti vycitala, ze jsi propasla sanci, ktera se v zivote uz nikdy opakovat nebude. Drzim ti palce, aby vsechno dobre dopadlo!
 Janka 
  • 

Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 12:45:38)
Souhlasim s Alinou. V krizovych situacich se pozna charakter. Snad je to jen pocatecni sok a az si to pritel urovna v hlavne, tak pochopi jak je situace vazna a ze je treba se rozhodnout. Moc bych ti prala aby vsechno dobre dopadlo, aby i on to miminko moc chtel a aby ti byl oporou. Hodne stesti.
 Janka 
  • 

Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 12:47:07)
Souhlasim s Alinou. V krizovych situacich se pozna charakter. Snad je to jen pocatecni sok a az si to pritel urovna v hlavne, tak pochopi jak je situace vazna a ze je treba se rozhodnout. Moc bych ti prala aby vsechno dobre dopadlo, aby i on to miminko moc chtel a aby ti byl oporou. Hodne stesti.
 Martina, Dita1 rok 
  • 

Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 13:56:56)
Nechci se mýlit, ale Alina rada mi vyznívá trochu jako zběsilé panikaření - teď nebo nikdy. Ale v životě obvykle není jen ta 1 "správná" cesta. Naopak. Je jich mnohem víc a mnohé nám jsou odkryty až když se ty ostatní uzavřou. Myslím že je dobré sestavit si tzv. "krizový plán" - tj. probrat si otevřeně všechny možnosti: možná když promluvím s partnerem, podaří se mi vysvětlit mu můj postoj a on ho vnintřně přijme a budeme mít společný cíl - miminko. Možná ale ani po rozhovoru svůj postoj nezmění - jaké jsou šance že s ním budeš chtít zůstat (píšeš že jste spolu dost prožili a nechceš vztah "zahodit" - to je dobře) a vytyčit si jiný cíl - například možnou adopci či pěstounskou péči. Možná změní názor lékaři po operaci a bude ještě další šance. Nebo ti ji třeba ani nedají, ale tvé tělo se rozhodne, že si ji vytvoří..... Prostě zkusit si představit co bys dělala s miminkem, bez něj, s partnerem nebo bez něj, být připravená na všechny možnosti a nechat věcem volný průběh. Protože věř tomu, že stres který zažíváš (a kterému opravdu není snadné se vyhnout) bude jedním z největších bloků pro otěhotnění.
Takže přeji klidnou mysl, rozvahu a nepanikařit.
 Denisa 
  • 

Re: Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 16:28:14)
Souhlasim - Allinin prispevek je sila. Radit nekomu at si "uflakne" dite se sousedem ci nahodnou znamosti z baru - no to snad ne. To by spis prisla k pohlavni nemoci nez k diteti. Ja bych urcite radila nechat partnera tyden, dva vydechnout, at si o tom premysli sam a pak to s nim probrat a uvidi se. Za prve, kde je psano, ze nezmeni nazor, za druhe, kde je psano, ze by se jim to do 6 mes. povedlo, za treti nemusi byt prognoza pravdiva a muze to s jejim zdrav. stavem dopadnout jinak.
 Karolína 
  • 

Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 14:29:05)
Souhlasím také, míša ještě psala, že se s přítelem znají nebo žijí 3 roky, to já jsem s mým manželem byla 10 let a myslela jsem si jak ho znám a že se na něj můžu spolehnout, omyl, v krizové situaci se zachoval naprosto příšerně a neomluvitelně, že nezbylo, než ho opustit i se dvěma dětmi. Proto Míšo neváhej, jestli v blízké době nepochopí o co jde tak Tě opravdu nemiluje a velmi pochybuji o tom, že by byl vhodným a milujícím tátou. Hougw.
 marketa 
  • 

Re: Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(3.11.2006 11:01:27)
Souhlasim, pokud se opravdu u tveho pritele nejedna o pouhy pocatecni sok, pak se obavam, ze Te nemiluje tim spravnym zpusobem. Mel by pochopit situaci. Protoze pokud se to nestane a doslo by k variante, ze nebudete moci mit dite, stejne by to v budoucnu Vas vztah nabouralo. A urcite Ti nepreji variantu, ze dnes se kvuli jeho sobectvi obetujes a on te pak opusti s jinou, se kterou sve deti bude mit. Nechci byt zla, ale takhle to ve vetsine pripadu konci. Osobne bych kazdopadne zustala optimistkou a samozrejme ocekavala, ze cela situace s nadorem skonci stastne,ale na druhe strane ...dite je obrovska soucast zivota zeny (at uz drive ci pozdeji)...a s timto faktem (pokud opravdu deti chces) bych se ke vznikle situaci postavila. A o dite bych se opravdu pokusila. Nebylo by totiz nic horsiho nez pozdeji zit s pocitem, ze jsem to alespon nezkusila. Take vubec nevidim moznost otehotnet se sousedem z 1. patra jako vhodnou! Vubec nevim jak tyto veci funguji,ale v pripade, ze pritel zustane neoblomny, neslo by pozadat o u mele oplodneni? Nevim jak jsou lhuty, podminky apod. Ale vzhledem k situaci a casovemu presu, by to mohlo byt reseni. Psychika je svine a normalni cestou by to nemuselo jit. Omlouvam se, ze ti pisu tak "z ostra", ale myslim, ze chces slyset nezaujaty nazor. A hezkych prispevku hrajici na notu "stastneho konce" tu uz je dost. Proto jsem pouvazovala, jak by to mohlo dopadnou v opacnem pripade. Hodne stesti, drzim palce.
 Tana,2kluci 
  • 

Re: Re: Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(13.11.2006 8:53:59)
Uplne souhlasim s timto prispevkem,autorka mi slova vzala z ust.
 Zuzí 
  • 

Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 14:21:15)
Největší životní štěstí je dítě?? Teda nějak nevím nevím...
 Karolína 
  • 

Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 14:42:54)
Myslím, že největším štěstím je mít dítě, protože to znamená, že jsme zdraví, že máme milujícího partnera atd. a to štěstí je. Ovšem jak pro koho, že?
 anna 
  • 

Re: Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 14:53:44)
to, že máme dítě, vůbec nemusí znamenat, že jsme zdraví a už vůbec ne, že máme milujícího partnera- dnes, když se každé druhé manželství rozvádí a odnášejí to právě ty děti...
 Petr, Jan 1 rok 
  • 

Re: Re: Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 16:09:53)
Myslim, ze aby clovek byl spokojen se svym zivotem, je dulezite, aby vedel, ze tu po nem zbyde neco, co ma nejakou hodnotu a prave mit dite je tou nejsnazsi cestou, jak tohoto dosahnout. To myslim dobre zapada do vasich uvah vyse, ale posouva je to do obecnejsi roviny. Pisatelce clanku bych rad poznamenal toto: Pokud by mi moje partnerka rekla, ze ma 6 mesicu na to, aby mela dite a ze by se rada pokusila mit dite prave se mnou, mam jen dve moznosti: 1) Nikdy jsem si s ni neplanoval budoucnost a tudiz dite s ni nechci. 2) Ve vsech ostatnich pripadech se ihned zacneme o dite snazit.
Z toho mi vychazi, ze vas soucasny partner o vas nestoji, natoz o vase dite a mela byste zkusit to vyse jmenovane stesti jinak. Pokud byste rada svoje zivotni stesti naplnila ditetem, je treba hledat jineho otce, coz je situace vzhledem k casovemu limitu nezavidenihodna a myslim, ze obecne nejsnazsi cesta je umele oplodneni nahodnym darcem (cimz urcite nemyslim noc s ozralou na baru). Jinak koukam, ze zivot je pekna svine, zase si jednou zacnu vazit toho, co mam. Petr
 Denisa 
  • 

Re: Re: Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 16:29:21)
:-)) přesné
 Markéta, syn 4 r. 
  • 

Re: Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(2.11.2006 15:39:23)
Já musím říct, že pro mě můj syn to největší životní štěstí je, ale: Dokud jsme malého neměli (a že jsme si dali načas), neměla jsem pocit, že by dítě mohlo být to největší životní štěstí, mateřské pudy se zkrátka nedostavily .Racionálně jsme dospěli k tomu, že je čas na dítě, tak jsme si je opatřili a ejhle - ona nádhera! Myslím, že kdybychom synka neměli a já bych nepoznala, jaké to je být rodičem, nijak zvlášť bych se netrápila. Navíc mám ve svém okolí kamarádky, které děti mít nemohou, a že by jejich život bylo utrpení a muka, se určitě říct nedá.
 Bosorka2 


Re:dítě největší životní štěstí 

(3.11.2006 8:58:14)
No, je tady spousta příspěvků o tom, jak dítě jakýmkoliv způsobem, že je to největší životní štěstí.

Já bych řekla, že záleží na podmínkách: pokud budu mít partnera se kterým jsem ráda, pak je určitě SKVĚLÉ mít děti a fungující rodinu.

Pokud si pořídím dítě "s kýmkoliv jakýmkoliv způsobem" - tak to nemusí být největší životní štěstí, ale největší životní průser. Dítě bude mít geny toho, s kým si ho pořídím- a pokud toho člověka neznám....
Nehledě na to, že zůstat sama na mateřské, s 3,5 tisícema rodičovského příspěvku, žádnými alimenty, žádným hlídáním, každý konec měsíce být v mínusu a chodit žebrat na sociálku-a ještě mít třeba po porodu zdravotní problémy-
to je taky situace, jak snaha o "dítě za každou cenu" může dopadnout.
A to, co po mě na tom světě zůstane- dítě které třeba nebudu zvládat- taky může být nakonec nějaký živel z ulice, narkoman......
 Ivana Procházková 


Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(3.11.2006 1:11:28)
Alino,
ty si fakt nevidíš do pusy. Tak na jednu stranu nazýváš přítele autorky článku sobcem, aniž znáš skutečné důvody, proč odmítá dítě (třeba bys mezi nimi mohla najít i zodpovědnost..) a na druhou stranu píšeš, že na místě autorky by sis dítě udělala třeba se sousedem nebo jakýmkoli chlapíkem z baru - tedy zcela bez ohledu na to, do jaké situace a podmínek bys dítě přívedla. Hlavně, že by sis tím uspokojila svoji tužbu mít dítě - jakoby dítě bylo nějaký plyšák na hraní. Tak TOHLE JE SOBECTVÍ jako vyšitý, víš?
Naštěstí autorka se od této možnosti v článku jednoznačně distancuje.
 AnWa 


Re: Re:zahnani do kouta 

(3.11.2006 1:46:32)
Ivule, souhlasim s Tebou. Popsala jsi to vystizne, ani nevis jak. Moje sestra sice nemela sibenicni dobu na otehotneni od lekaru, ale dala si ji sama. Proste TED chci dite a proto to chtejte vsichni. Pritel zatim nechtel a ona vyzkousela vsechno mozne, aby ho k diteti "prinutila", i nemoc probehla. Tak sestra opustila pritele a v baru se nechala "otehotnet". Hadej jak to dopadlo? Onomu priteli se to pomalu rozlezelo v hlave a protoze mou sestru moc miluje, rozhodl se, ze zustanou spolu. Tou dobou byla ona vsak jiz tehotna. Pritel prekousl, ze neni otcem a ted travi vecery za zaclonou s desem v ocich, kde ze to ta jeho nezbednice (ted uz ma 15) pobiha:-)) Maji spolu dalsi dve deti a nikdy nedelal rozdil. Tedy myslim, ze to, ze chlap okamzite nezacna nad predstavou ditete jasat, neznamena, ze je sobec. Proste jen nesnasi byt postaveny prd hotovou vec, do ktere nema co mluvit a navic je zahnany do rohu. Pripada si malem jak stvana zver. Dej mu cas a netlac na nej. Urcite znas i jine zenske zbrane, jak ho presvedcit, ze to chce vlastne on sam.
Drzim pesti a pro jistotu i palce.
 Martina, dcera 3 měsíce 
  • 

Zahnáni do kouta... 

(3.11.2006 11:31:45)
Ahoj, v některém z předchozích příspěvků zazněla rada „netlačit, ale být smutná“ což tedy asi stejně jsi– nicméně to snad funguje.
A pro lepší představu přidám svojí zkušenost – o první, i když neplánované miminko jsem přišla ve třetím měsíci a následky nechtěného „šestinedělí“ jsem prožívala tak tragicky, že přítel (nyní manžel) nelenil a o miminko se pokusil při první možné příležitosti, třebaže nám lékaři radili půl roku počkat. Já dala na babské rady, tradující, že tělo poznamenané jedním, byť nedokončeným těhotenstvím už je „připravené“ a vyšlo to. Prakticky za dva měsíce po potratu se mi podařilo otěhotnět a v srpnu se nám narodila zdravá holčička. Manžel je, alespoň podle svých slov, ohromě šťastný, miluje nás a aktivně s miminkem pomáhá.
Takže má rada zní, svůj smutek z nečekané informace rozhodně nepotlačuj – právě naopak, a dej příteli tak měsíc šanci na to adekvátně reagovat, možná mu to dojde. Podle reakcí se rozhodni, jestli u něj hraje roli strach o tebe a tvé zdraví, nebo o sebe a nenadálé nepohodlí a zodpovědnost, která s miminkem přichází. A pak na nic nečekej a definitivně se rozhodni, vlastní miminko za to stojí…
 Pája 
  • 

Re: Nevim, jestli strach, ale rozhodne sobectvi 

(3.11.2006 11:43:16)
Ale co když to přítel bere jako naléhání typu "dítě nebo nic", jinak "buď si mně vezmeš, abych tě měla jistého nebo uvidíš"?
Pokud spolu bydlíte tři roky a přítel se nemá k dítěti ani ke svatbě, je to správně? Nebo jen hledá svoje pohodlí, kdy mu někdo vypere, uvaří a obslouží? Ne manželka, ale služka, která může být ráda, že si nabrkla nějakého chlapa, že s ní nějaký chlap bydlí a že si s ní občas zaš..... Trochu málo pro šťastný a spokojený život.
 Marcela, 2 holky 
  • 

Re: Strach 

(2.11.2006 14:00:52)
je to asi měsíc co jsem se vrátila od doktorky s výsledkem, že po 2 císařských řezech mám změny na děloze a jen těžko bude šance otěhotnět a pokud ano budou následovat potraty. Během půl roku můžu otěhotnět, ale později už to asi nepůjde. Pro mě šok přála jsem si ještě aspoň jedno dítě, manžel chce až tak za 5-10 let. Po tomhle zjištění prohlásil, že už děti plánovat nebudem. Přestala jsem komunikovat, cítila jsem to od něj jako zradu. Je naprosto spokojený se 2 dcerami a další asi ani nechtěl. Jeho matka se ho zastává, že je rozumný a má o mě strach - mám totiž artrózu kyčelních kloubů. Nevím jestli se mám na něj zlobit jako že je opravdu tak pohodlný a spokojený a nechce se pouštět do toho znovu, nebo se opravdu bojí o moje zdraví. Jen vím, že nás opravdu miluje a kdybych se tohle nedozvěděla, tak by jsme si žili spokojeně dál
a já bych v noci spala a nepřemýšlele nad tím, že moje sny se nikdy nesplní. Jsem typ maminy, které stačí dětský úsměv a objetí. Hodně mě možná maminy odsoudí, že mám dvě a nemám se rouhat, já jsem šťastná za svoje žabky, ale vím že bych dokázala dát lásku i ostatním. Pomalu ale jistě se začínám zajímat o adopci a možná že jednou..... Ale tobě bych radila určitě si miminko pořiď, je to to nejkrásnější co můžeš mít a nikdy nebudeš litovat. Myslím že přítel se asi opravdu bojí o tvé zdraví, ale hlavně spolu mluvte a pokud máte spolu pevný vztah, určitě to nějak vyřešíte, jen bych se nevzdávala té šance mít vlastní dítě.
Hodně štěstí
 vf 
  • 

Re: Re: Strach 

(3.11.2006 0:09:02)
Marcelo, my jsme v dost podobné situaci, problém sice není u mě, ale druhý chlapeček se narodil s dědičně vykloubenýma nožičkama a vědomí, že by to mohlo být ještě horší, nás vedlo k tomu, že jsme se rozhodli nemít víc vlastních dětí. Ale já jsem vždycky chtěla kolem sebe hodně dětí, tak jsme se domluvili, že až naši kluci malinko povyrostou, mladšímu bude víc než 5 let, začneme vyřizovat adopci. Myslím, že je to ta nejlepší volba. Než riskovat zdraví, svoje nebo miminka, to radši pomůžeme a uděláme to takto. U vás bych to, pokud manžel souhlasí s adopcí, neviděla na jeho špatné vlastnosti, ale opravdu je to spíš ten strach o Tebe.
V případě Míši záleží na tom, jaký je ten nádor, jak ohrožuje ji, případně miminko v děloze, co se s tím dá dělat. Na to nám dala málo informací.
Jestli jde o to, že nádor je, ale je nezhoubný, ale nějak roste nebo něco, pro co bude za půl roku (+ 9 měsíců) děloha neschopná donosit miminko, tak honem do toho, operace počká po porodu. A doktor by měl vysvětlit, třeba i partnerovi, proč těhotenství nevadí. Jestli je ale nádor takový, že ohrožuje život, pak se nedivím, že se partner nežene do toho mít miminko a bát se celý těhotenství, jestli přežije ona i ono. V tom případě je asi lepší vyřešit si vlastní zdraví a pak třeba adoptovat, kdyby to jinak nešlo. Ale hlavně se Míšo, snaž, aby tvoje dítě, vlastní i případně adoptované, mělo oba rodiče a aby byli oba zdraví.
 Chiara 
  • 

*** 

(2.11.2006 13:07:24)
Milá Míšo,
nevím,co ti poradit.Jen něco z mého života.Před 5l jsem ve 3měsíci přišla o své miminko a tehdy mi lékaři řekli,že další už nikdy nebude,že by to byl zázrak.Můj tehdejší přítel mi sice pořád tvrdil,že se "nic" neděje,že mě miluju takovou jaká jsem,ale přesto mě opustil kvůli jiné zdravé ženě.Letos jsem poznala hodného a laskavého muže,který mi slíbil,že udělá cokoliv,jen abychom spolu měli dítě.A opravdu se ten zázrak stal,nyní jsem v 11tt a jsem ta nejšťastnější "maminka" pod sluncem.Pořád jsem pod dozorem lékařů,jsem moc nemocná,ale pro naše děťátko a svého přítele udělám cokoliv.
A hlavně už se nemůžu dočkat,až naše miminko oba budeme mít u sebe.
Proto ti moc přeju,aby i tobě se vyplnil sen,který v sobě nosí skoro všechny ženy a aby tvůj partner byl ten pravý.
 lussyrei 


medicína není dokonalá 

(2.11.2006 14:02:52)
Ahoj Míšo! Já jsem sice neřešila stejný ani podobný problém, ale řešili jsme problém opačný, o mimi jsme se snažili téměř rok a moc jsme ho chtěli. Můžu ti říct, že se mi honily hlavou různé myšlenky a došlo i na adopci. Představa, že budeš mít doma vlastně cizí dítě mě děsila, chtěla jsem, aby bylo po nás, mělo naše geny, bylo nám podobné. Manžel je úžasný člověk a já chtěla jeho dítě ne od dárce. Doktoři nás zařadili mezi 10% páry, které nemohou mít normální cestou děti. Řekli, že pokud se to povede bude to zázrak. A ten zázrak se stal jsem ve 29 týdnu.
Nedovedu ti poradit co dělat, ale rozhodně bych se o mimi ten půl rok snažila a věřila, že dr. se mohou mýlit. Asi bych do toho nešla s kde kým, ale snažila bych se přítele přimět k tomu, že až se jemu bude chtít, tak už může být pozdě a jediným řešením pak bude třeba jen ta adopce nebo jiná žena. Pokud tě miluje, tak až mu to projde hlavou určitě pochopí, že chce mít svoje dítě a právě s tebou. A jestli ne, tak tomu nech volný průběh a třeba se podaří(pokud nepoužívá kondom). Věř, že jakmile by zjistil, že jsi těhotná změnil by názor a snažil se ti se vším pomoci. Hlavně pevné nervy, protože klid duše je pro početí velmi důležitý. A zkus ještě jiného lékaře! držím palce
 Renča 
  • 

Re: medicína není dokonalá 

(2.11.2006 14:57:07)
Jedné známé taky zjistili nádor a doktoři ji chtěli operovat. Pak šla k léčitelce a ta jí poradily, ať rychle otěhotní, což se podařilo a nádor zmizel. Kdyby šla na operaci, možná by jí vzali všechno a neměla by už nic. Tak to riskla a vyšlo to. Možná je tvůj přítel překvapen a možná se i bojí o tebe. ALe nevím, jestli použiváte antikoncepci či kondom, tak jestli si spíše dovedeš představit život bez partnera, ale ne bez dítěte, tak lze přestat prát antikoncepci, tvrdit, že ji bereš a buď to vyjde nebo ne. Držím palce.
 Denisa 
  • 

Re: Re: medicína není dokonalá 

(2.11.2006 16:38:13)
Ještě nikdo si štěstí podvodem nezajistil. Tvrdit partnerovi jak beru antiko zatímco to není pravda je hnusné lhaní a pak se nemůže dotyčná divit, že jí třeba těhotnou partner opustí či jim manželství stejně neklape. Hlavně tento dotyčný by to vzhledem k okolnostem prokoukl velmi lehce. To že on se nechová jako chlap je smutné, ale je fér, že nelže a tím pádem autorka zjišťuje, že bohužel si nevybrala toho pravého. Ale na nefér jednání použít stejnou záplatu - no nevím, to by se jí jenom vymstilo.
 Jiřule a 3 skřítkové 


Re: Re: Re: medicína není dokonalá 

(2.11.2006 16:53:25)
Já nevím,ale kdyby mi partner řekl,že má někde nádor a že ted chce mít se mnou mimino,tak asi budu mít ukrutnej šok,že je můj milovaný nemocný. A bude mi celkem jedno,jestli je to nádor operovatelný a klidně i nezhoubný,prostě bude to pro mě nádor a určitě teda nebudu mít chut počínat miminko. Budu mít strach a budu chtít pomoct a být partnerovi oporou.Tak já nevím,ale asi bych netvrdila,že se nechová jako chlap. Si to představte že někdo přijde s takovou diagnozou a chce miminko:-( to jako nemyslim zle vůči Míše,ale prostě třeba má Tvůj partner sstrach o tebe a tak moc se bojí,že mu přjde nesmyslný mít ted díte.
určitě bych s ním o tom do hloubky promluvila. A moc Ti držim palce
 Markéta, syn 4 r. 
  • 

Re: Re: Re: Re: medicína není dokonalá 

(2.11.2006 17:15:16)
Dobrej postřeh!
 Matyldaa 


Re: Re: Re: Re: medicína není dokonalá 

(2.11.2006 22:50:04)
Tak ja jsem to pochopila tak, ze lekari doporucili mit miminko behem 6 mesicu, neb ted je jeste sance. Kdyby se tehotenstvi s diagnozou vylucovalo, tak by pravdepodobne tehotenstvi zakazali, nebo aspon nedoporucili. Ja to citim presne naopak, kdyby muj manzel prisel s tim, ze ma posledni sanci mit vlastni miminko, tak nevaham a jdu do toho, byla by to moje priorita. Mise bych urcite doporucovala navstivit jeste jednoho lekare a vyslyset jeste aspon jeden odborny nazor. Miso, proc vlasne urcili tu hranici 6 mesicu? Cekaji, ze se to potom zhorsi, nebo snad planuji nejakou operaci, ktera bude nenavratna (napr odstraneni vajecniku, nebo delohy)? Samozrejme nemusis odpovidat, je to intimni zalezitost.
 Matyldaa 


Re: Re: Re: Re: Re: medicína není dokonalá 

(2.11.2006 22:56:37)
Jeste dodatek. Pro me by bylo smerodatne co by v tu chvili chtel muj partner, protoze je to on kdo je nemocny.
 trilli 
  • 

Re: Re: Re: Re: medicína není dokonalá 

(3.11.2006 14:58:03)
Jestli to nebude tím,že už máš dětí dost. Kdyby můj manžel přišel, že má nádor a chtěl se mnou mít dítě, taky budu mít šok, ale udělám pro něj cokoliv co bude chtít.Tak jako by to udělal on pro mě.
Když byl po těžké havárii a já čekala až mi oznámí co mu je, kromě myšlenek na to jak mu pomoci, být s ním a jak to všechno bude mě nejvíc trápilo, že s ním nemám dítě, něco co by mi po něm zůstalo, něco z nás obou něco co by nás drželo nad vodou....
 Jiřule a 3 skřítkové 


Re: Re: Re: Re: Re: medicína není dokonalá 

(3.11.2006 16:59:23)
trilli bylo to na mě že:-)
no nevíš o nás nic:-) my byli nemocní oba a velmi a ač jsem miminko velmi chtěla,jsem jednou musela říct ne já a jednou manžel.Tak trochu vím o čem je řeč
a víš Míšu chápu,ale nepřipadá mi správné jejéího přítele označovat za ne pravého,ne férového,ne... žádná je naznáme a nevíme jak to je a jak se cítí. A myslím,že pokud má o Míšu velký strach tak se jeho prvotní reakce dá celkem pochopit.
 Tibor Pačan 
  • 

alternativní způsob léčby 

(5.11.2006 23:47:13)
nemějte žádný strach, možností je odstranění nádoru energií - nenaruší se tak funkce reprodukčních orgánů
možností je více: například u mě na www.tiborpacan.cz (objednání za 1 týden - slovensko)nebo i v čechách na www.hakl.nymbursko.com (obj. za 2 měsíce).
vždy se může situace vyřešit snadněji, jak se to nemusí na první pohled zdát :-)
 jutta 
  • 

nepochopení 

(2.11.2006 15:46:52)
Míšo, tak nevím, ale je to dosti sobecké, že se partner takto k problému postavil. Pokud ví, že je to otázka buď a nebo, tak je to opravdu smutný, když nemá zájem. Myslím, že kdyby tě opravdu moc miloval a věděl, že pak už mimmi nemusí být, tak by svolil, i kdyby se na to necítil. Ona spousta věcí se dá překonat a ani dřívější početí dítěte se dá přežít. Asi bych si s ním znovu promluvila a jestli neví, jaká je situace, tak bych byla upřímná a řekla mu to. Jestli jsem dobře pochopila, tak nádor se dá vyoperovat a jediné, co by bylo problémem, je hlídání miminka. To se ale dá přece dost dobře zvládnout. Možná by se dalo pochopit, kdybys chtěla dítě porodit i za cenu, že bys věděla, že nejspíš na svou nemoc zemřeš. Tam by to mělo logický důvod, ale pokud bude zase vše OK, tak proč to neudělat. Držím palce a pokud se přítel opět vyjádří negativně, tak bych se začala řídit rozumem a ne srdcem, protože situace to vyžaduje. Měj se krásně. J.
 Amalína 
  • 

strach 

(2.11.2006 16:14:05)
ahoj Míšo,
myslím, že se Tvůj přítel bojí velkých změn, bojí se toho, co přijde, protože mu to nabourá jeho dosavadní život a on si takovou situaci asi nedokaze predstavit a proto nejspíš zareagoval prvotním ne. Třeba si to srovná v hlavě a všechno přehodnotí, ale taky jsem musela nakonec jednoho sobce po ctyrech letech opustit...
Určitě zkus jiného doktora, nikdo není neomylný, držím palečky.
 Insula 


Myom 

(2.11.2006 18:09:44)
Míšo, já mám myom a s ním jsem porodila dvě děti. Pokud máš podobný problém, tak se dá řešit. Nádor se dá vyndat a přitom může být děloha zachována. Mě ho tedy nevyndavali, protože nebyl tak veliký.
 Petra 
  • 

Re: Myom 

(3.11.2006 8:29:05)
Nečetla jsem všechny příspěvky...ale.
Pokud se jedná o myom....měla jsem ho též, docela velký...a zmizel. Říkali mi, že nemůže SÁM zmizet, ale zmizel....a to jsem pak měla dvě další děti.
Nezmizel samozřejmě úplně sám od sebe...ale myslím, že lékaři a operace není jediné řešení. Zvlášť když má autorka na řešení půl roku. To je dlouhá době, kdy se může hodně změnit.
Každá nemoc, a tom jsem přesvědčená, přichází, aby nás něčemu naučila...někdy stačí se trochu změnit, někdy jen pochopit, co nám říká...
jsou i alternativní způsoby léčby - nedám dopustit na homeopatii, nemůže rozhodně uškodit....a zrovna tuto metodu jsem použila já. Výsledek jsem psala na začátku.
Změnila jsem se..víc si vážím života, dětí, a všeho okolo....uvědomuji si různé věci.
Po takovémhle "šoku" člověk nemůže zůstat stejný ..a o to tu právě jde....
Držím palce..a autorko, neházej flintu do žita.
A partnera chápu - takhle najednou kývnout, ze dne na den - je to závažné rozhodnutí - mít dítě...dej mu čas.
 Zazi (1+1+1) 


Trochu času pro vás oba 

(2.11.2006 20:39:04)
Míšo,
souhlasila bych s některými z předchozích názorů, že to celé může pro Tvého přítele být veliký šok, který musí nejprve nějak "vstřebat" a teprve o chvíli později řešit budoucnost.
Určitě by bylo dobré s ním situaci probrat, předem si vyjasnit i názory na případnou adopci a podobně. I z toho uvidíš, jestli miminko s Tebou chce, jen je třeba vyděšený ze současné situace.
Naše situace doma je trochu podobná, jedno z našich dětí má genetickou vadu (Downův syndrom). Manželovi netrvalo příliš dlouho,než souhlasil, že budeme mít ještě další dítě. Přesto se ve chvíli, kdy přišlo reálné sanžení, začal pro mě naprosto nepochopitelně chovat. Byl za tím strach, který sice rozumem přesvědčoval, ale bohužel je v něm pořád. Proto nyní v dalším těhotenství procházíme všemi možnými (neinvazivními) vyšetřeními, potřebujeme alespoň jakési ujištění, že riziko, že se nám narodí další mrňous s postižením, je nízké.
Proto bych rozhodně Tvého přítele pro jeho postoj nezatracovala, spíš opravdu zkusila zjistit, co za tím je, čeho se bojí.
Hodně štěstí.
 bezchlapá, bezdětná 
  • 

Zdravé dítě 

(13.11.2006 11:18:13)
Zdravím a přeju Vám hlavně zdravé miminko. Já zatím děti neplánuju, a to hlavně ze strachu, že by dítě mohlo být postižené (mám autistického sourozence). POkaždé když potkám mentálně postižené dítě,málem se rozbrečím a celý den jsem z toho roztřesená.Prostě to nezvládám, vím, že to riziko mentálního postižení je nízké, ale i to mě děsí od rodičovství.Ani testování v těhotenství není spolehlivé a je dost případů dětské mozkové obrny při porodu.Kdyby u mě existovalo jakékoliv riziko postižení dítěte,radši budu podporovat společnost (či děti ostatních) nějak jinak.
 Radka 
  • 

Podobny problem 

(3.11.2006 4:02:39)
Miso,
ja podobny problem resila nedavno.Doktori mi zjistli nador na deloznim cipku,sice maly,ale prece.Navic uz mam za sebou 2 potraty.
A co se stalo?Sla jsem tedy konecne na odstraneni a v ordinaci mi doktor rika,ze ten zakrok nemuze provest,protoze jsem tehotna.To byl sok,ja vubec nic netusila.Navic jsem uz byla v 7. tydnu.No,tak jsem se doma pochlubila manzelovi a rekla mu,ze bych si to rada nechala vzhledem k tomu,ze jsem mela 2 potraty a po tom zakroku bych uz nemusela otehotnet.No a ten na me zacal jecet,ze jsem mu zkazila zivot,ze jeste dite nechce(je mu 37 let),ze si chce ted kupovat to zluty ferrari a tam se dite nevejde a ze proste pujdu na potrat a hotovo.Bylo to hrozny,az v teto chvili jsem si uvedomila,s jakym sobcem ziji.Mela jsem v tu chvili chut od neho odejit.Rekla jsem mu,ze si proste dite necham a hotovo.Prvni tydny byly pro mne krusne,nebavil se se mnou,nenavidel mne a navic mi nechtel platit doktory.Ja jsem s nim i tak zustala a doufam,ze az se maly narodi,ze bude rad.No,ale je docela dost mozny,ze nebude:-(.Ted uz teda se sklidnil,ale ja si vzdy predstavim,jak na me jecel a mam obavy.Muj pribeh je trochu asi pro nektere extremni,ale i tohle se v zivote stava.Bohuzel.Takze tobe Miso, drzim pesti,at je to u tebe jinak a at se pritel umoudri.Verim tomu,zatim mel jen jeden tyden na rozmyslenou a to je kratka doba.
 Evča, kluci 90+96 


Re: Podobny problem 

(3.11.2006 8:36:54)
Radko, myslím na Tebe a přeju Ti hodně síly a hlavně ať se Ti narodí krásné zdravé miminko! Je možné, že muž "obrátí" a nakonec bude za miminko rád, znám z okolí víc takových případů. A pokud se to nezlepší, tak možná budeš na miminko sama. Otázka "BUĎ manžel NEBO dítě" je těžká a na její řešení je málo času. Jasně že bys chtěla manžela i dítě, ale pokud by sis musela vybrat, tak bys asi volila dítě, že? Achjo holky, ať Vám to vyjde - Tobě Míšo i Tobě Radko!
 Radka 
  • 

Re: Re: Podobny problem 

(3.11.2006 15:43:06)
Evco,
diky za podporu.Taky doufam,ze to dobre dopadne:-).Ted jsem v 15. tydnu
a moc se tesim.
 Brudaska 


Byla na tom stejně a teď má 2děti!! 

(3.11.2006 9:24:22)
Ahoj! Držím moc palečky a snad potěším. Moje sestřenice měla stejný problém. Našli ji na děloze nádor, pak měsíc čekala na výsledek, naštěstí byl nezhoubný!! Taky ji říkali že by bylo vhodné kdyby otěhotněla co nejdříve, ale ona se vtu dobu zrovna se svým přítelem rozešla. Po roce a půl nové známosti (dva roky po operaci) se ji podařilo otěhotnět a narodil se jí krásný chlapeček, a dva roky na to ještě holčička. Takže si myslím, že není nic ztraceného a držím moc moc palce!!!
 jitka 
  • 

Re: Byla na tom stejně a teď má 2děti!! 

(3.11.2006 9:47:13)
Můj příběh je jen trošku podobný. Je mi 35let a moc bych si ještě přála miminko. Bohužel mi lékař řekl, že nejsem úplně v pořádku a proto bych se musela léčit. Na vyšetření musí i můj přítel, ale ten ještě neví, jestli děti chce.(ale kdyby se to stalo náhodou, prý by byl rád)Já mám pocit, že nemám čas, a tak mě to moc trápí a on má stále dost času. Jenomže chlapa k ničemu nutit nelze, proto si říkám, že musím ještě počkat. Nebo od něho utéct? Mám ho moc ráda a on se možná bojí rozhodnout. Mám počkat?
 Katka,kluci 4 a 7 
  • 

Chlapi 

(3.11.2006 10:58:46)
Jestli je tvůj přítel trošku podobná povaha jako můj muž a jestli jsi rozhodnutá to dítě s ním mít,radím: netlač na pilu moc!Nepoužívaj výrazy jako "sobec" a "ted nebo´nikdy"....Chce to spíš být "smutná" a občas se jemně připomenout.Spousta chlapů bytostně nesnáší,když je postavíš před hotovou věc.Potřebuje trochu času,aby to skousnul.Také má o tebe možná strach,jak tady už někdo zmínil.Neřekne ti to,ale má.Tak s ním měj trochu trpělivost,dej mu čas. Vím,že ho zas tolik není,ale pár dní možná bude stačit.
 sharonka9 


Re: Chlapi 

(3.11.2006 16:32:10)
Ten můj taky nemá rád nátlak. Souhlasím s ostatními radami - netlač na něj. Držím ti palce.
 Winky 
  • 

Re: Re: Chlapi 

(3.11.2006 20:31:08)
Jojo, taková ta "těžká romantika" kdy žena řekne "budeme mít děťátko" a manžel nadšením výská - to se vyskytuje víceméně ve filmech....... chlapi svoje emoce řeší jinak a ne vždy je to nám ženám příjemné a jasné.....
 Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 


Dej mu čas 

(3.11.2006 17:17:36)
I když chápu, že cítíš, jak ti odtikávají minuty té šibeniční lhůty, po přečtení článku jsem pochopila, že všechno je teď rozjitřené a čerstvé. Oba dva jste vyděšení a nejspíš ani jeden z vás neví co dál.
Moje rada zní: mluvit, mluvit a mluvit.
Navíc bych se přimlouvala za to, aby sis ještě důkladně popovídala s lékařem, aby ti vše vysvětlil, proč a jak. Třeba tahle kaše nebude jíst tak horká jak se uvařila.
Mít dítě je nádherný zázrak, já věřím, že se vám to spolu podaří.
 Zdenka, syn 5 let 
  • 

jsem na tom stejně 

(3.11.2006 20:44:47)
jsem na tom stejně, mám omezený čas kvůli karcino nálezu na čípku, operaci a pravděpodobnosti rychlého zhoršování. Vyndání dělohy jsem odmítla a vybrečela si rok na otěhu. Je to půl roku, co se snažíme a nic, buď mi není přáno a nebo je moje zdraví opravdu tak pocuchané dvěma operacema, že je to fyzická záležitost. Partner druhé dítě chce, tak jsem na tom trochu líp než pisatelka, ale na jejím místě bych se rozhodla, jestli dítě chci za každou cenu a pokud ano, stát si za tím. Hlava nehlava, i když riskuje ztrátu důvěry partnera nebo jeho samého. Jeho rozhodutí se časem může změnit, ale tvoje situace ti dává jasnou dobu na rozhodutí. Ber nebo nech být. Je to jednoduché a já sama vím přesně jak bych se rozhodla. Ale partnerovi bych to řekla jasně, jak to je a jak to cítím, aby znal moje rozhodnutí mít dítě a snažila bych se ho ne přemluvit, ale přesvědčit o opravdovosti časového omezení.
 sunsung 


Re: jsem na tom stejně 

(4.11.2006 13:51:17)
Zdenko, jenom k Tobě zkus IUI /umělé/ nález na děl. čípku může bránit průniku spermií dál do dělohy a tímto se to dá obejít.Na tom čípku pokud není optimálně v pohodě se ztratí hodně spermií.Nečekej a zkus nějaké centrum asist. reprodukce.
 Mirka, dvě děti, tři vnoučata 
  • 

Re: jsem na tom stejně 

(5.11.2006 8:05:02)
Pomožte svému i partnerovu tělu odbourat a vyloučit
z těla zplodiny látkové výměny a jiných balastních
látek, povzbudit organismus k lepší činnosti, dodat tělu důležité látky v jejich nejbezpečnější a
nejpřijatelnější podobě,....užíváním špičkových potravinových doplňků v přírodní formě. Výsledek se dostaví.73119O383
 Alena 
  • 

Hlavní je se nevzdávat  

(4.11.2006 8:08:18)
Objednejte se ještě k jinému lékaři na konzultaci. Na partnera se nezlobte. Myslím si, že má o Vás strach. Přeji vám oběma mnoho sil k překonání tohoto nelehkého období.
 Kóča 
  • 

Držím palce! 

(5.11.2006 12:53:24)
Míšo,

člověk se v životě dostane do situací, kdy musí řešit "co kdyby". Takže já být na Tvém místě, tak partnera neodsuzuji, že je sobec a že Tě nemiluje.Psala jsi, že máte spolu hezký vztah, takže ho dobře znáš, už by sis v průběhu těch let co jste spolu všimla, kdyby měl nějaké charakterové vady.Muži jsou jiní než my, z vlastní zkušenosti vím, že se na ně musí pomalu,žádné nátlaky, ale mluvit k nim. Trvá jim nějakou dobu, než jim spousta věcí dojde, potřebují delší čas na promýšlení. Já bych to řešila tak, že bych chtěla slyšet jeho názor, ale ne jen jestli "ano" nebo "ne", ale hlavně "proč" prostě jeho argumenty a důvody.K tomu bych nechala nějakou dobu na rozmyšlenou a pak si o tom upřímně promluvit.Každopádně držím palečky, ať vše vyjde podle Tvých představ. Nedělala bych to, že vysadím antikoncepci, protože je to velký podvod a musíš počítat s tím, že bys dítě měla, ale přišla bych o milujícího člověka. A to kdyby jste spolu dítě neměli a on Tě opustil s jinou, to není jen o dítěti, ale o vztahu.Já sama jsem s partnerem a mám diagnozu "neplodnost", ale nemůžu uvažovat tak, že když nebude dítě, najde si jinou se kterou založí rodinu....Naštěstí zázraky se dějí a náš synek se začátkem roku narodí, hlavně díky lékařům.Přeji hodně zdraví a štěstí v životě!!!
 janča zatím bezdětná 
  • 

prosím o názor 

(5.11.2006 15:37:44)
Já řeším trošku jinou situaci. Je mi krátce po 30 a protože jsem už 2 roky po odstranění štítné žlázy, dle slov lékařky bych se měla snažit otěhotnět co nejdříve, protože to prý trvá delší dobu a později by mohl být problém. Jenže, já si nejsem jistá svým přítelem. Děti by chtěl už dávno, žili jsme spolu 2,5 roku, všechno bylo celkem v pohodě, ale já jsem měla pocit, že vztah stagnuje a z jeho strany snaha o změnu žádná. Máme trochu rozdílné názory na život - já si myslím, že je hodnotnější vzít dítě na procházku třeba do lesa nebo pod stan než vyrážet na nákladné dovolené do hotelů a mít super vybavený byt. Půl roku jsme byli od sebe a teď jsme se zase sblížili - máme dost společného, ale já prostě nevím (on je kliďas, já jsem oheň, on je lenoch od TV a já potřebuju pohyb, já se hodně stýkám se svojí rodinou, jemu stačí jim občas zavolat..). Taky řeším do kdy čekat - každý chlap má něco a já samozřejmě taky. Stačí to, co máme k tomu, abysme mohli fungovat jako rodina a dát miminku co potřebuje?
Možná chci mít všechno moc nalinkované předem, ale možná taky ta moje nejistota o něčem vypovídá (což byl důvod předchozího rozchodu)....

Děkuju Vám za Vaše názory :)
 Marťuša,Kryštof 16,Emma 15 


Re: prosím o názor 

(5.11.2006 17:37:36)
Nechci se moc rozepisovat, jsem s manželem od svých 16 let - tedy už asi 100 let a ty výčty jsou velmi podobné jako u tebe. Takže jen moje zkušenost - miminko vztah hodně prověří, pokud máš nějaké pochybnosti či problémy teď, rozhodně se s dítětem nezmenší nebo nezmizí, spíš naopak.
Na druhou stranu je to většinou mamka, která organizuje většinu času, alespoň u menších dětí. Já někdy vymyslím tolik aktivit, že jsem nakonec docela ráda /a asi i naše děti/, že mě manžel ukrotí, ale jsou samozřejmě momenty, a není jich málo, kdy bych mu nejradši dala k TV/PC apod. bombu.
Snad ti to trochu pomůže.Martina
 janča zatím bezdětná 
  • 

Re: Re: prosím o názor 

(6.11.2006 16:13:04)
Marťušo, moc děkuju za názor :). Taky si uvědomuju, že kliďas může být velký (po)klad :-). Jestli by ho dítě vyprovokovalo aspoň trochu k aktivitě nebo spíš k mrzoutství, protože by neměl klid - to prostě netuším.. Není to se mnou jednoduché, s ním taky ne, ale čekat na prince, tak zůstanu bezdětná, což bych opravdu moc nerada. Biologické hodiny úplně nebuší, ale strach, že to potom nepůjde, jo :(.

děkuju a ahoj
 Maťa. 


Janča, pridám Ti aj svoj názor.. 

(12.11.2006 11:15:48)
Som na tom podobne, ja oheň a manža skor kliďas, venujúci sa hlavne svojím koničkom (létadélka, auto).
Filípka máme dokonca po umelom oplodnení (predtým som potratila mimi, ktoré sme počali prirodzene)...
Nejaké neistoty boli už predtým, ale narodením Filípka som na všetko zostala sama. Tatínkovi stačilo 5 minút ťutu-muťu a hup na PC hrať hry. Vždy to bolo spolu s autom doležitejšie, než napr. prechádzky s nami na čerstvom vzduchu (ak bol za ten rok 10x tak to je veľa)..
No a teraz sa rozvádzame - a že to nie je zrovna pekný a kľudný rozvod...Filípek má rok....
Píšem Ti to tu preto, aby si videla, že to može dopadnúť bohužiaľ aj takto. Ak si nie si istá, zváž si to poriadne, mimi sa dá dnes poriadiť kľudne aj neskor. Ja som rodila tesne pred dovršením 32 rokov.
 janca bezdetna 
  • 

mimi 

(5.11.2006 15:41:15)
Ach jo, tak jsem ten svůj příspěvek asi vložila jinam... :(
 kozlík 


to chce čas 

(5.11.2006 18:07:59)
není třeba hned lámat hůl nad chlapem co řekne kategoricky ne. já to mám doma taky. ať to byla mikrovlnka, myčka nebo miminko (zní to divně, ale princip je stejný). po prvním oznámení s novým nápadem následovalo kategorické ne!!! nechala jsem tomu čas (od 14 dní do měsíce) a zkusila jsem to znova, mezitím jsem si přichystala další argumenty pro a proti (to pro případ, že by chtěl s těmi negativy přijít on a já mu je musela vyvrátit). on o tom samozřejmě přemýšlí taky a semínko je zaseto a už to v něm hlodá, chlap se totiž musí s takovým radikálním řezem do života smířit. a tak mám nejen mikrovlnku, myčku, plastová okna, ale i půlročního chlapečka a všemu v prvním kole předcházelo kategorické ne!!!
takže obrnit se trpělivostí a zkusit to znovu, on ví taky moc dobře, jak vás tlačí čas, ale pozor, netlačit na pilu!!!
 Jitka 


Re: to chce čas 

(5.11.2006 20:47:56)
Kozliku,
to mame stejny chlapi.Ja to tomu mymu zrovna nedavno rikala,ze mi
na vse prvne odpovi NE.Ale uplne na vsechno.Kdyz jsem mu rekla,ze jsem
tehotna,tak mi taky rekl NEEEE:-)
 andrea vitkovska, 1 syn, má 1 rok 
  • 

Neboj, to sa spraví 

(5.11.2006 21:54:10)
Ahoj!
Dúfam, že nebude vadiť slovenčina, žijem na Morave ale v písanej forme sa radšej vyjadrujem v rodnej reči.
Myslím, že Tvoj priateľ bol v šoku z toho, čo počul, muži počúvajú a reagujú inak ako my. Tiaž si myslím, že netreba talčiť, im to skrátka dochádza trochu pomalšie, ptrebujú si zaliesť do tej svojej jaskyne a premylieť si to. Na nás je počkať pred tou jaskyňou, kým vylezú - a oni vždy vylezú. Niekedy nesúhlasíme s tým, čo tam premysleli, ale častejšie je to tak, že uznajú, že sme mali pravdu.Ja mám 34 rokov, ročného syna a priateľa, ktorý nás oboch ľúbi - ale tiež dlhšie spracovával myšlienku, že by sme mohli mať miminko.... Teraz je to fantastický otec a partner. Buď trpezlivá, v pokoji si to ešte preberte a uvidíš, že sa to vymrví.
Držím palce!!!
P.S. A určite sa nechaj vyšetriť ešte u iného lekára
 Míša 
  • 

Všem děkuji za názory 

(6.11.2006 11:14:09)
Dobrý den/ahoj všem, moc vám děkuji za Vaše názory, rady a doporučení. Z každého jsem si něco odnesla. A hlavně jsem pochopila, že na chlapy se vážně tlačit nedá. O tom jsem se přesvědčila i po mém dalším rozhovoru s přítelem. Má hrůzu z toho, že je postaven před hotovou věc a považuje to za nátlak. Nechám mu samozřejmě nějaký čas na rozmyšlenou a v té době se pokusím využíít všech možností, aby se můj zdravotní stav zlepšil (nebo alespoň nezhoršoval). Všem přeji hodně štěstí a hlavně zdraví. Ještě jednou velké DÍKY!
 Romča,Marťula 4r a Kuba 14m 
  • 

Re: Ještě jedna rada 

(6.11.2006 11:43:25)
Moje kamarádka řešila obdobný problém a myslím že našla dobrý způsob jak na "budoucí otce". Její přítel se ještě na děti necítil atd. a tak začali společně navštěvovat přátele s dětmi. Je dobré zvolit děti od 1 roku a ne moc velké množství (3 již odradí ) a dokázat vhodně voleným rozhovorem, že dítě otce neomezí - je možno cestovat, sportovat atd. a společné prožitky všechny obohatí. Rodinu je dobré zvolit rozvážně ne kde mají krizi, nejlépe nadšeného tatínka, který povídá a povídá. Moc držím palce.
 Katka 
  • 

Šestinedělí po samovolném potratu. 

(6.11.2006 11:49:31)
Ahoj asi to sem k vám nepatří ale chtěla bych se zaptat v pondělí 30.10 jsem samovolně potratila a 1.11 jsem byla na revizi.Chtěla jsem se jen optat jestli je možnost otěhotnění v šestinedělí.Moc děkuju Káta
 laura 
  • 

Re: Šestinedělí po samovolném potratu. 

(7.11.2006 10:48:00)
ja som po samovolnom potrate nemala ani chut na sex a ani to neodporucaju.lekari radiapockat s pohlavnym zivotom az po prvej menstruacii po potrate.nechapem trosku kde sa ponahlas,treba sa datdo poriadku a uvazovat zodpovedne o dietati az po troch cykloch.
 Jullz 


Re: Šestinedělí po samovolném potratu. 

(20.11.2006 9:57:42)
Ahoj Kato, ja jsem potratila v breznu a vrele Ti doporucuji pockat aspon tri mesice nez to zacnete zkouset znovu. Telo se musi vzpamatovat a poradne zahojit!!! Ted jsem ve ctvrtem mesici a citim se prozatim velice dobre. Neboj se a dej se nejdriv pekne do poradku - nebudes litovat. Hodne sily Ti preju.
 Olina, 1 dcera 
  • 

Re: Šestinedělí po samovolném potratu. 

(22.11.2006 19:27:56)
Otěhotnět samozřejmě můžeš. Mám za sebou dva potraty a po obou mi bylo důrazně doporučeno dodržet klasické šestinedělí.
 Nisa 


Re: Všem děkuji za názory 

(7.11.2006 18:18:26)
Ahoj Míšo,
prošla jsem podobným problémem, jestli chceš ozvi se na e-mail pod nickem, mohly bychom to probrat....
 Irena Pavlištíková 
  • 

mám podobný problém 

(6.11.2006 14:49:30)
V květnu jsem přišla v 31prvním týdnuo dceru a chtěla bych to ještě zkusit ale je mi 38 let a manžel nechce je to ještě brzy nevím mám strach,že už bude pozdě otěhotnět se mi podařilo až po roce a takhle to dopadlo,mám sice 2 syny z prvního manželství ale prostě to tak cítím a on to nechápe taky nevím co dál držím palečky
 Jitka 
  • 

Re: mám podobný problém 

(6.11.2006 14:55:03)
Moc Vám držím palce, určitě to nevzdávejte. Snad to chlapi pochopí, jak je miminko pro nás důležité. také v to doufám. Hezký den.
 jitka, 2 děti 
  • 

Překvap ho 

(6.11.2006 20:28:08)
Ahoj, tak zkušnosti z mého okolí jsou jednoznačné - když žena chce mimco, nebo ho mít prostě "musí", protože později by to byl problém,a má stálého partnera, vyšly z toho nejlíp ty moje kámošky, co věc prostě neřešili, parnerovi nic neříkali, vysadili prášky a pána pak postavili před hotovou věc , s tím, že si asi zapomněli vzít pilulku... A ač to třeba Ty nebo jiní odsuzují, dámy dopadly moc dobře- z chlapů, kteří předtím o rodině moc slyšet nechtěli, jsou pyšní tatínci a zpravidla i manželé. Jen to umět podat, tak to prostě je.
Hodně štěstí, Jitka.
 dada 
  • 

Re: Překvap ho 

(8.11.2006 2:02:40)
Tvoje spominane kamosky si z partnerov spravili primitivne spermobanky, ktore im nestali ani za to, aby si "hubu dreli" a spomenuli, ze by chceli dieta. Len nechapem, ked svojimi partnermi tak opovrhuju, ze sa im vitazoslavne nepriznali, ze to spiskali ony. Chudery !
 Katka,kluci 4 a 7 
  • 

No... 

(8.11.2006 15:48:53)
Pokud by předtím autorka přítele se situací neseznámila a nechtěla po něm dítě,pak by možná tebou doporučená metoda byla vhodná. Ale za okolností,kdy nejprve neúspěšně žadonila o dítě a ted by "jako" zapomněla vzít antikoncepci,nevím,nevím. Až tak velkého blbce bych si z chlapa dělat netroufla...
 Zuzi 
  • 

Re: Překvap ho 

(8.11.2006 23:01:08)
Takovou svinarnu bych neudelala. Za prve mam svoji hrdost a za druhe je muj muz prilis inteligentni. Ale kdyz ma na to nekdo zaludek ....
 Jitka 
  • 

Ještě jednou pro autorku článku 

(8.11.2006 10:58:18)
Už jsem jednou psala a byla jsem nešťastná jako ty. Přítel řekl, žádné dítě. Uplynul asi týden a už si to rozmyslel, vůbec jsem to nečekala a teď jsem moc šťastná.Byla jsem velmi "hodná" a opravdu jsem vůbec netlačila, nebrečela a vyšlo to. Proto ti ještě víc držím palce, snad se také domluvíte. Hodně štěstí přeje Jitka
 Míša 
  • 

Re: Ještě jednou pro autorku článku 

(8.11.2006 15:32:49)
Ahoj Jitko, tak to Ti moc a moc přeji! Máš úžasného muže. Já jsem si také dala závazek, že žádné tlačení na pilu, pláč a podobně. Třeba budu mít štěstí jako Ty. Můj přítel je první chlap, se kterým bych si miminko moc přála.
 Daniela (Alžbětka 2,4 roku) 
  • 

My zvolili adopci 

(11.11.2006 6:05:18)
Mně teda nikdo nikdy neříkal, že bych mohla mít problémy s otěhotněním (resp. donošením), a tak jsem se poprvé o dítě pokusila ve 29 letech. Potrat v 7tt. Na dva roky jsem si dala pohov a pak opět potratila v 7tt. Zážitky byly tak hrozné, že se už dál o bio dítko nepokoušíme a zvolili jsme adopci. Předtím bych nikdy nevěřila, jak strašně budeme s naší dcerou šťastní. Moc se těšíme na další adopče.
Tím nechci říct, že adopce je nejlepší řešení (pro každého je nejlepší řešení něco jiného), ale spíš tohle: dřív jsem si říkala, že mít děti kolem 20 let by pro mě byla katastrofa (chtěla jsem dostudovat, udělat si kariéru etc.). Kdyby se mi děti v tomto věku narodily, určitě bych to brala jako životní prohru. Dnes ale vidím, že by to svým způsobem byl obrovský dar - vůbec bio děti mít... pro nás ale osud zvolil jinou cestu, kterou jsme my zvolili za vlastní a mně bio děti nechybějí. Vím ale, že kdyby moje dcera za mnou v 16 letech přišla, že je těhotná, už bych to nikdy nebrala tak, že si zkazila život, ale byla bych šťastná, že se narodí zdravé a krásné miminko. Ostatní okolnosti se totiž dají řešit...
Musí být hrozné, pokud žena kolem 20 let, kdy má poslední (?) šanci otěhotnět, po dětech touží (to já nebyla, to přišlo později :-)), ale nemá partnera, který by ji v tom podpořil. Moc držím palce - moje touha po BIO dítku nikdy nebyla tak strašně silná a asi jsem od počátku byla stvořená pro adoptivní rodičovství, protože si to užívám úplně úžasně. Ale jako matka a dvojnásobná neúspěšná bio matka si umím představit, jak mučivé to je...
Hrozně bych autorce přála, aby našla partnera, který bude její touhu po dětech sdílet. A doktorům bych tak moc nevěřila - my jsme s manželem fyzicky naprosto zdraví, prošli jsme všemi možnými testy, a přece se to nepovedlo (respektive povedlo jinou cestou :-)). Oni nemají vždy pravdu...
 Marie 
  • 

Nic se nejí tak horké 

(11.11.2006 12:01:46)
Byly doby kdy jsem byla ve stejné situaci. Po několika měsících zněl definitivní verdikt lékaře, že nikdy nebudu moci mít své dítě. Člověk se neučí žít se vším i když to často bolí. Byla jsem ráda že žiju. Život běžel dál a po patnácti letech se to stalo. Byla jsem těhotná. Chodili se na mě v nemocnici koukat jak na zjevení. Po devíti měsících se mi narodila zdravá sice maličká a hubená,ale moje holčička. Takže bych asi poradila nejprve vyhledat více odborníků a pak bych si dělala starosti. I ten nejlepší lékař se může mýlit. A kdyby přeci jenom ne, tak jsou jiné možnosti jak mít doma dítě a starat se o něj. Nevěš hlavu, nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Marie
 Hanka,1 syn  
  • 

Myomy 

(13.11.2006 11:21:43)
Dobry den,chtela bych vas moralne podporit a snad trochu uklidnit.Mate v deloze myom?Ted existuji metody jak je odstranit nebo uskrtit cevni privod,aby myom vyschnul.Nestracejte hlavu.Tuto operaci jsem podstoupila a myom se mi zmensuje.Pokud budete chtit a napisete mi
Hanajechu@seznam.cz,napisu vice podrobnosti a kontakt na pana doktora.
Nadeje umira naposled.H
 Hanka 
  • 

hlavně pozitivně 

(14.11.2006 12:03:39)
Ahoj, bohužel nemám čas přečíst, kdo už ti co poradil, či Tě jen podpořil....za sbe mohu napsat, že mě až zamrazilo, tím jak je tvá situace téměř totožná s tou mou....doktor - do půl roku otěhotnět nebo nic, přítel se kterým jsem žila - no já se na to necítím.....vše vyvovalo jen zbytečný zmatek...dnes mám syna (sice s jiným přítelem), zdravotní problém se vyřešil....rozhodně bych zkusila i názor jiného gynekologa. Jen chci dodat, že jsem se s přítelem nerozešla vůbec kvůli dítěti, situaci jsem dramaticky neřešila, protože to stejně nejde...jak bych našla plodiče a otce do půl roka (to snad nejde)?! Porodila jsem zhruba po dvou letech od oné vyřčené věty toho inteligetního doktora. Samozřejně tvůj zdravotní problém může být jiného rázu... ale stresem by sis nepomohla. Brala jsem to tak, že co se má stát se stejně stane a to mi pomáhalo. Ráda si s Tebou napíšu víc, když budeš chtít. pa
 Karla 
  • 

Nic se nejí tak horké, jak to vypadá 

(15.11.2006 10:31:01)
Ahoj Míšo,
především bych Ti chtěla říct, že naděje umírá poslední ! Mám podobnou zkušenost s tím rozdílem, že ten tvůj nádor je s ohledem na to, že máš na otěhotnění ještě čas,narozdíl ode mě pravděpodobně nezhoubný. Já jsem se dozvěděla diagnźu zhoubného nádoru 2 měsíce poté, co jsme se s partnerem rozhodli založit rodinu. Bohužel už pro nás tímto vlasně nebyla žádná šance mít vlastní děti....Uvažovali jsme o tom, že by nám je donosila jiná žena, ale právně je to u nás nemožné, zvažovali jsme, že bychom to ještě riskli, ale to dítko by pak mohlo být taky bez mámy... do takových situací se promítají různé strachy - jestli ten partner nakonec nezůstane sám, když nedejbože půjdete "pod kytky", jestli by v případě adopce tím adopčním řízením vůbec prošel - chlapi prostě mají tendenci jít tou jednodušší cestou..Je fakt, že jsme se asi po půl roce rozešli - můj bývalý partner je teď šťastným tátou 3 měsíčního prcka a já si podala žádost o adopci -všechno má nějaké řešení....Takže ti přeju, aby to dobře dopadlo, protože máš ještě krásnou šanci a příliš se nestresuj! Všechno záleží na tom, jak se k tomu ten partner postaví. Chlapi jsou strašně neradi do něčeho tlačeni a neradi mluví o svých obavách. Je třeba nenásilnou formou z něho dostat, čeho se vlastně bojí, vzít ho k tvému lékaři, aby mu to vysvětlil - ono totiž když se řekne nádor, tak to je diagnoza, které většina lidí nerozumí a mají z ní příliš velké obavy. Vlastně ze všeho, čemu nerozumíme máme podvědomě strach.Možná se bojí toho, jestli by to těhotenství dobře dopadlo, promluv si s ním o tom, že by se mohlo stát, že pokud to budete protahovat, možná už děti mít nebudete...Vím, že i pro Tebe je těžké být pod určitým časovým tlakem, ale chlapům prostě některé věci docházejí pomalu :-)))
Pokud máš pocit, že Váš vztah je dobrý, tak bych nepanikařila a dala tomu trošku času - držím palečky.
 Julie, v očekávání 
  • 

Nezoufej!! 

(16.11.2006 11:20:51)
Milá Míšo, když jsem si přečetla Tvůj článek měla jsem slzy v očích. Tolik mi to připomnělo můj vlastní příběh... Taky mě lékař pověděl, že mám jen omezený čas na otěhotnění a můj přítel reagoval velmi podobně jako ten Tvůj. Velmi dlouho jsem přemýšlela co dál, nechtěla jsem přijít o šanci mít vlastní dítě, ale ani o přítele. Tenkrát mi velmi pomohla "tchýňka". Řekla mi, ať do toho jdu bez jeho vědomí a pak se uvidí...příčilo se mi to a velice!! Nakonec jsem ale vysadila prášky a ejhle do dvou měsíců jsme čekali dvojčata! Přítel se nejdřív trošku stáhl do sebe, ale netrvalo to dlouho a rezignoval, začal se těšit a plánovat jako pravý otec :). Bohužel jsme o oba chlapce v šestém měsíci přišli, ale to už je jiný příběh. Dnes jsem opět těhotná - přítel už si náš společný život bez dítěte neumí představit!! Naděje umírá poslední a věř mi,že být těhotná stojí za to.Chlapi jsou pořád jako malí a někdy je holt k té zodpovědnosti musíme trošku postrčit. Jestli Tě má rád, tak to klapne, věřím tomu a přeju Vám jen to dobré a nakonec krásného mimiňáka. Popřemýšlej........J.

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.