Pro Sharonku
Sleduji diskuzi o tvé situaci a musím se tě zastat.Prožila jsem si toho opravdu dost a to již v hodně ranném věku/19/. Samozřejmě,že je lepší vědět, že máme příjmy,byt... apod. ale docela ráda bych chtěla vidět ty, kterým by se stalo něco s partnerem a i kdyby měly deset vyoských škol a IQ génia, jak by se situací(onemocnění,invalidita, nebo smrt..) partnera a tudíž rodinnou situací vyrovnaly a byly by hnedka schopné(psychicky i fyzicky) vydělávat a hnedka by jim někdo práci nabídl a dokonce takovou , kterou by uživila rodinu.No když přemýšlet tak do hloubky a odpověď je jasná..nikdy nemůžeš vědět co se stane a tudíž odkládat nebo kritizovat něco na základě, že co kdyby.......... je docela směšný.Pokud jsi si jistá partnerem a přísun peněz má alespoň on nebránila bych se tomu, když rodinu chcete.
Je mi 23, čekám druhé dítě, první jsem strašně chtěla hned po střední a nakonec jsem maturovala s břichem, neměli jsme byt, natož nějaké vybavení , manžel jakš takš práci a chvílema jsme na tom finančně nebyli zrovna růžově, ale dneska můžu říct, že jsme všechno přešli a přežili (dokonce i rozvodové-zušené-stání)a máme se z finan.stránky nadprůměrně,byt máme svůj 3+1, dokonce budeme mít nový a větší mnohem větší...,z rodinné stránky výborně-čekáme druhého prďolku a ze všech ostatních stránek také výborně.
Nevím, ale docela se nad těmito názory podivuji a píšu pouze myšlenkové asociace ze života, žádná připravená slohovka, protože by mne vážně zajímalo kolik rodin mělo do začátku všechno tak ideální a bylo jim hodně pod 30 a nepomáhali jim při tom rodiče, aby mohli s klidem založit rodinu . a hlavně kolik si jich bylo jistejch, že JIM se nic stát nemůže:-))))))))))))))))
Odpovědět