| Petra II. | •
 |
(1.3.2005 8:39:19)
Na tohle téma byl nedávno zajímavý clánek v Týdnu. Psalo se tam, ze antidiskriminacní zákon, práve ten, který znemoznuje dát do inzerátu napr. hledám zenu do 30 let... je vlastne pro potenciální uchazece o práci krajne nevýhodný. Pokud má zamestnavatel predstavu, ze tam chce zenu do 30 let, tak to sice nemuze uvést do inzerátu, ale ze vsech tech lidí, co mu tam prijdou, si vybere práve takovou. Takze ti ostatní, i kdyz sikovní, proste neuspejí. Vsichni ti muzi a zeny nad 30 let tam sli vlastne úplne zbytecne. To jim na sebevedomí nepridá a kdyz takhle obejdou pár konkursu, na které zamestnavatel chce prijmout urcitého pracovníka, jen to nemuze upresnit predem, jsou zdeptaní. A zbytecne. Kdyby mohlo být v inzerátu rovnou, ze hledají muze, nebo zenu, nechodili by tam lidi zbytecne. Tolik Týden.
Navíc já ty zamestnavatele docela chápu. Kdyz jim tam prijde mladá vdaná zena, je dost pravdepodobné, ze bude mít díte a tak budou muset zase hledat nekoho jiného, treba ho slozite a nákladne skolit a zapracovávat... Ono antidiskriminacní zákon je hezká vec, ale je to teorie a ta se od praxe muze dost odlisovat...
|
| Zdenka, syn 3,5 roku | •
|
(1.3.2005 9:03:37)
Souhlasím s názorem v Týdnu, ale co tedy mají ty maminky dělat? Potřebují práci, chtějí do kolektivu a děti jim nikdo neodpáře ani nezpůsobí, aby nebyly nemocné. Když je někam přijata, stejně nemá vyhráno, vyhodí ji kvůli dvěma týdnům na paragrafu ve zkušební době. CO TEDY DĚLAT? To nikdo neřeší, musí se změnit přístup zaměstnavatelů, ale jak je k tomu donutit? Lidí bez práce je mraky, radši šáhnou po mladým klukovi bez závazků. Mimochodem, v MFDnes byl článek o tom, že největší fluktuace zaměstnanců je právě mezi mladými muži bez závazků (něco se naučí a jdou za lepším), ženy si svého zaměstnání (nebo zaměstnavatele) váží víc.
|
| EvčaK | 
|
(1.3.2005 9:29:20)
Tak s tím, že si ženy-matky víc váží práce naprosto souhlasím. Těch příkladů mám kolem sebe hodně. Tak za 3 roky taky budu shánět práci. A jako praxi za posledních 7 let uvedu, že jsem dělala rodinnou managerku. Věnovala jsem se sebevzdělávání a zdokonalovala jsem se v práci na počítači a v jazycích, a učila jsem se motivovat druhé a řešit konflikty:))) To je taky nedomyšlené. Nemůžou se Vás zeptat, jestli máte děti, ale stejně musím uvést, co jsem dělala v posledních letech. Jaká pomoc:)))
|
| Shedi | 
|
(2.3.2005 13:35:53)
Evčo, no bohužel pokud chceš na dítě uplatnit snížení daně, tak musíš uvést, že dítě máš, takže se na to klidně může zaměstnavatel zeptat i při pohovoru... to je úplně jedno, jestli u pohovoru nebo u podpisu smlouvy (kterou může vypovědět klidně následující den - ve zkušebce)... Oficiálně se na to zeptat nesmí, ale stejně se to dozví....
|
|
|
|
| MirkaEyrová | 
|
(1.3.2005 10:14:21)
Petro,
ono totiž je otázka, kdo tu je pro koho. Dnes je trendem, že člověk (eventuelní zaměstnanec) je tu pro firmu. Ale prazáklad všeho je, že firma je pro lidi (eventuelní klienty). Je sice hezký, že se zaměstnavatelům nehodí žena, která měla, má nebo bude mít malé děti, popř. nakonec je už "stará" (nad 40 let). Ale z čistě populačního hlediska: nebýt žen, které "měly, mají nebo budou mít" malé děti, tak by náš rod Homo sapiens jaksi nevyhnutelně vymřel. Jinými slovy - nejprve tady mohou být ženy, které "měly, mají nebo budou mít" malé děti, a pak teprve tady mohou být ty firmy. A to je jaksi pravda, kterou všichni mocní, ať už majitelé firem, manažeři, náboroví pracovníci, anebo i politici, prostě IGNORUJÍ. Dnešní společnost (naše, nevím, jak je to kde jinde) je vedená tak, že se tak nějak předpokládá, že lidé se rodí minimálně s maturitou, ne-li přímo s několika diplomy...
M.
|
| Tulačka(Bety 9/96+Anička 4/98) | 
|
(1.3.2005 10:36:00)
Na úvod musím říct, že když jsem se při hledání práce s otázkami na počet dětí, možnost jejich hlídání apod. setkala, měla jsem nakonec docela štěstí: práci jsem našla, můj šéf při výběru pracovnic jednoznačně preferuje ženy (a ne z nějakým sexuálních důvodů, ale považuje je za pečlivější) a chápe, že v nemoci se o ně musí rodiče postarat. Já na druhou stranu svou nepřítomnost nepřiměřeně neprotahuju a snažíme se s manželem vystřídat, popř. na doléčení nebo při míň závažné chorůbce využiváme občas i babičku. Osobně si ale myslím, že lepší, než antidiskriminační zákon, který lze obejít, by byla např. možnost, aby se rodiče na OČR mohli vystřídat - doposud platí, že na jedno dítě a jednu diagnézu může uplatnit OČR jedne rodič, kolikrát se ním stalo, že jeden z nás momentálně nemůže, ale mohl by třeba za 2 dny a druhý z manželů naopak apod.
|
|
| Emina | •
|
(1.3.2005 16:14:52)
Spis je to tak, ze vsichni tihle firemni dynamicti soviniste maji za to, ze zeny jaksi "deti rodily, rodi a budou rodit". Skutecnost jim vice-mene dava za pravdu. Zmena nemuze vzejit od nich, tu si musime zjednat samy. Tak, ze na nich prestaneme byt zavisle, coz je mozne. Dalsi vec je, ze diskriminacni jednani vuci zenam je stale vseobecne akceptovano i zenami samotnymi, coz je videt i v tehle diskusi. Dovolit si mohou tolik, kolik jim projde a projde jim hodne. Neni to tak, ze by nebylo cesty, jak se dovolat prava, jenom je to krajne neprijemne a namahave. Navic prvnich padestat (nebo sto, ja nevim), co se o to pokusi, bude mit neprijemnou publicitu.
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(1.3.2005 16:36:16)
Jestli nebude chyba v tom, že zaměstnavatel AUTOMATICKY předpokládá, že žena s dětmi s nimi bude během jejich nemoci doma. Předpokládají něco takového u muže? Těžko. Chlap s dětmi tuhle starost nemá, toho nikdo kvůli dětem nediskriminuje. U nás je prostě pořád zažitá představa, že žena je tu pro rodinu a muž pro kariéru. Můj manžel mi řekl, že by "klidně šel na rodičovskou dovolenou, ale společnost od něj očekává, že bude muž a živitel rodiny". Což stejně není. Teda - muž jo. :o)
Dokud tohle bude v lidech, tak se s tím asi nedá dělat nic.
|
| Lída,3 kluci a holka | 
|
(1.3.2005 21:58:44)
Mně příšla v tomhle kontextu hrozně legrační jedna zkušenost: když se nějakou dobu po našem rozvodu můj bývalý manžel ucházel o jednu poměrně dost odpovědnou pozici, nikdo mu obdobnou otázku nepoložil. Přitom měl oba kluky ve vlastní péči...
Mně zase v současném zaměstnání nedělali problémy, protože je to státní VŠ, takže vcelku "klidový režim". A navíc můj šéf má tři děti a manželku zaměstnanou v obdobné instituci. Jo, zase ty peníze nejsou nic moc. :-(
|
|
|
|
|
| pavla1 | •
|
(1.3.2005 10:28:37)
jako žena jsem ráda, že tu takový zákon je. Jako potencionální zaměstnavatel nikoliv. Ženy volají neustále po tom, aby se firmy změnily, aby si žen vážily, aby jim daly práci. Proč ale ony samy pro to něco neudělají? Proč se nejdříve nezmění samy?
Jednu dobu jsem žila v zahraničí. A jak jsem si všimla, nikdo si nedovolil zůstat doma s dítětem na paragrafu, buď najímaly chůvy, nebo pomohly babičky a nebo do práce vůbec nechodily.
U nás mi připadá, že všechny ženy chtějí mít jistou práci, stejné pracovní ohodnocení jako muži a přitom jsou (některé) často doma s nemocnými dětmi. Vím, že za nemoc se nemůže a vím, že o děti musí být postaráno, ale...
Uvědomí si někdo, že když se jich v současnosti firma nesmí zeptat na rodinný stav a děti, tak by naopak ony měly udělat maximum pro to, aby nezůstávaly často doma? PRotože jinak je to podle mne diskriminace firem. Firma nesmí nic a musí držet pusu. A uvědomte si, že nejde o velké firmy, kde prostě práci převezme kolegyne, ale o ty malé, kde se záskok za osobu hledá často marně.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 10:44:53)
No jo, Pavlo. Jenže když má žena minimální mzdu, případně nějakých sotva deset tisíc hrubého, jak z toho zaplatí chůvu??? --- Babičky? To je hezká "věc". Ale znám ženy, jejichž babičky bydlí 300 km daleko (anebo taky víc), případně babičku nemají (zemřela), anebo babičku mají, ale ta ještě nedosáhla sama důchodového věku a pracuje. A pak jsou ženy, které rodí v pozdějším věku (což je, pokud sis nevšimla, dnešní trend), a ty už mohou mít babičky starší, takové, které se už ze zdravotních důvodů NEMOHOU starat o malé, nemocné i větší nemocné dítě. No a pak tu jsou čistě osobní důvody - já mám se svojí matkou takový vztah, že sice v době nejhorší se na ni obrátím a ona pomůže, ale abych si s malým dítětem prvoplánově řekla - tak teď půjdu do práce a babička to zajistí - tak na to bych musela mít žaludek z oceli. Ona je nemožná, nedá se s ní o ničem pořádně mluvit, sice to s námi myslí dobře a uvědoměle nám neubližuje, ale neuvědoměle dokáže být nechutně vlezlá a nepříjemná. (Je fakt, že poslední dobou se to hodně zlepšilo. Ale pořád je ona ta s patentem na rozum, a já ta nejhloupější na světě; ne, neřekne to přímo, to by si nedovolila, ale mezi řádky to cítím pořád.) A přece jen už jí je nějakých šestapadesát, takže když předloni (to bylo synovi už 5) u ní dva prázdninové pobyty prostonal, tak to s ní pěkně zamávalo. Postarala se, to jo, ale bylo vidět, že ji to docela zmáhá.
Já se domnívám, že k dítěti patří hlavně matka, a pak teprve, když má možnosti "si to nějak zařídit", pak teprve i někdo jiný. --- Ovšem - na druhou stranu nahnat všechny ženy s malými dětmi domů je u nás pěkná blbost - to by tomu také musely odpovídat příjmy otců rodin. A ty jsou mnohdy dost mizerné - takže nějaký ten peníz navíc, který přinese domů žena, se většinou dost hodí.
Toť můj názor.
M.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 10:50:55)
Ahá, teď jsem své matce ubrala nějakých deset let. V šestapadesáti byla samozřejmě ještě čiperka a mladice. Ovšem dnes jí je šestašedesát!!!
Pardon.
M.
|
|
| anexa | 
|
(1.3.2005 11:16:17)
Ale jo, tohle beru. Taky nemyslím aby 100% žen mělo babičky a chůvy.... je mi jasné, že takhle to prostě nefunguje a ještě dlouho fungovat nemůže. Ale dokud jsem já sama byla zaměstnaná, tak mého šéfa prostě nezajímalo - nebo zajímalo, že jsem nemocná, ale co on s tím měl dělat? Já tam byla sama a jako záskok na moje místo se těžko shnáněl. On potřeboval abych chyběla minimálně, protože potřeboval aby to v práci fungovalo. Takže když jsem porodila, věděla jsem že to buď budu muset potom v práci dělat tak, jako další ženy ve vyšších fcích ve firmě ˇ(vždy se střídali - žena,manžel, prarodiče....a když to nešlo jinak, tak dítko putovalo na 3 dny k babičce a některé byly i dost daleko). Prostě pokud si chtěly udržet práci, nic jiného jim nezbývalo. A druhá varianta byla že budu muset odejít a buď zůstat doma, nebo si sehnat něco na půl úvazku. PRotože jsem často jezdila z práce až okolo 19hodiny a to by s dítětem nešlo.
Teď jsem zaměstnavatel já. Mám zaměst. co má dítě, pokud to jde, vycházím jí vstříc, ale když od ledna byla 14dní nemocná ona, pak chodila do práce a během dvou měsíců byla znovu 2x týden s dítem doma, to se pak nemůžeš divit, že se mi to nelíbí.
Takže si myslím, že z obou stran to chce soudnost, ale zároveň na OBOU stranách pochopení, vcítění a ze strany žen někdy ustoupení.
|
| Petra II. | •
|
(1.3.2005 11:43:41)
Ano, to bylo napsané hezky. Z obou stran to chce soudnost. Zamestnavatel nebude chtít mít kanceláre plné mladých sexbomb, ale klidne prijme i zenu kolem ctyricítky. A naopak zeny, které mají malé deti, by s nimi asi spís mely být doma, kdyz vedí, ze jsou casto nemocné a ze by to v práci pusobilo problém. Pak je samozrejme moznost nechat díte s babickou, chuvou apod., ale uprímne receno si nemyslím, ze by bylo pro díte dobré, pinkat si ho, kdyz je nemocné, po príbuzenstvu jak míc. Vidím u kamarádek, jak nastoupí do práce, díte do skolky, hned neco chytne a ted stres, kdo se o nej postará. To tomu díteti neprospívá. Na západe se to mozná tak delá, ale tohle bych nenapodobovala.
Já bych odstranení diskriminace videla v tom, ze budu s detmi doma tak dlouho, dokud je nevypiplám (za tu dobu se muzu sebevzdelávat, coz je prece jen mnohem méne
casove nárocné nez zamestnání,jsou vecerní kursy apod.) a kdyz pujdu do práce i treba po nekolikaleté materské, tak na mne nebudou koukat jako na exota, ze uz jsem pro ne stará (rozumej není mi uz 27) a tak dlouho doma, ale ocení, ze uz mám deti vetsí, ze mám deti (protoze k cemu by byly vsechny ty výrobky a sluzby, kdyby je nemel kdo kupovat) a ze ted mohu venovat firme dostatek casu a sil.
A ty malé platy muzu - to je zacarovaný kruh. Kdyz nejaký muz rekne, ze potrebuje vetsí plat, protoze ziví rodinu, tak se na nej vsichni vrhnou, ze musí být rovnoprávnost, a tak budou mít nakonec vsichni platy stejné, ale nizsí, takze to na uzivení rodiny stacit nebude. Boj za rovnoprávnost to dovedl do situace, kdy pomalu bude systém vsude nastavený na dva príjmy v rodine a plat muze stacit nebude.:-((
|
| Líza | 
|
(1.3.2005 11:49:38)
Petro II, to asi není o malýchplatech mužů, ale nízkých platech obecně. Kdyby prostě jeden plat stačil na uživení rodiny, mohl by druhý člen zůstávat doma, nehledě na pohlaví. ostatně mohl by druhý člen dát v klidu celý svůj plat chůvě.
Zůstávat doma, dokud je dítě ve věku, kdy bývá nemocné, je podle mě nesmysl. Z hlediska profesního, finančního, z hlediska duševní hygieny té matky...
Soudnost to samozřejmě chce, pokud vím, že hlídání mít nebudu, tak se neženu na pozice, kde jsem nezastupitelná, ale chtít po matkách, aby byly s dětmi doma, doku bývají nemocné...to může u některých dětí znamenat taky deset let.
To už si ty děti opravdu můžem přestat pořizovat.
|
| Petra II. | •
|
(1.3.2005 12:18:36)
Lízo, ty by sis deti radsi vubec neporídila, kdyz by si vedela, ze s nimi budes muset zustat 10 let doma? Co mají ríkat matky, které jsou s detmi doma porád, protoze jejich deti jsou treba nemocné nebo postizené?
|
| Líza |
|
(1.3.2005 12:29:07)
No, Petro, myslím, že hodně lidí, kteří dnes váhají zda děti mít, nebo zda mít dvě a víc, by do toho nešlo.
Pokud bych předem věděla, že to je na deset let s každým dítětem (v mém případě tedy na jedenáct i s rizikovým těhotenstvím), tak to je pro mě profesní stop. V mém oboru bych měla problém, aby mi ne že dali místo, ale aby mi vůbec uznali diplom! Přes praxi, kterou jsem třeba od té doby měla.
Za deset let doma bych se taky zcvokla, to říkám zcela zodpovědně.
kdybych měla postižené dítě, starala bych se nejlíp, jak bych dovedla. Ale to je extrémní situace a ženy, které v ní jsou, obvykle nebývají moc v pohodě. A přivádět do této extrémní situace všechny ženy, které se rozhodly mít děti...no to sorry. To by na ten důchod fakt už brzo neměl kdo vydělávat.
|
| Petra II. | •
|
(1.3.2005 13:02:33)
Ale ne pro kazdou zenu by to muselo být profesní stop. Moje matka i moje svagrová byly obe doma s detmi pres deset let - matka proto, ze chtela, svagrová kvuli nemoci starsího syna musela. A obe po tak dlouhé pauze nasly uplatnení - podotýkám ze jsou obe studované. Dokonce bych rekla, ze az po té pauze se profesne nasly - a u obou to bylo uz za tohoto rezimu, nikoliv v dobe socialismu. Takze obecne to odsuzovat jako ze zena zcvokne a uz nesezene místo je taky hloupost. Mám pocit, ze jsi doktorka, tak tam je to treba jiné, ale ne kazdá je doktorka zrovna mediciny.
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 12:37:44)
Petro, Líza si k tomu možná řekne svoje, ale já myslím, že to myslela jinak. Tady nejde o "ochotu" být s dítětem doma do 10 let věku, pokud to je nutné (postižené dítě, závažné zdravotní problémy, exémy apod.) Jde o to, že dítě, které stoná častěji jak dvakrát do roka, je jev poměrně častý a obvyklý, není to tedy nic tak výjimečně závažného - a přesto někteří jako by říkali: ženská, máš dítě do (5, 7, 10) let, patříš k plotně. --- Je tu asi více hledisek. Na jednu stranu tady vládne představa, že "si to" ženy neumějí zařídit - a některé to fakt "umí" (tj. mají tu možnost), a přesto jsou zaměstnavateli automaticky odmítány. Na druhou stranu mají problém ty, které nemají možnost si to fakticky nějak zařídit a s tím dítětem musejí být při nemoci doma samy. Další hledisko - souhlasím s Tebou, dítě není pinponkový míček, aby byla matka "povinna" ho někam vždy přepinknout - je taky potřeba, aby dítě bylo citově nějak zakotvené, a ne aby s ním bylo zacházeno jako s nepotřebným krámem, který lze vždycky někam odkopnout. Pak je tu další hledisko - a to bych chtěla říct jak Tobě, Petro, tak i eventuálním zaměstnavatelům - žena není jen automat na výchovu dítěte - má taky své duchovní potřeby, které je třeba nějak uspokojit, aby se necítila nešťastná a nespokojená - ne každá žena totiž vidí své JEDINÉ štěstí ve výchově dětí (byť by své děti milovala a dělala pro ně první poslední). A tady vidím problém - protože mnozí chtějí, tak jako mnoho století před námi, ženu s dětmi nacpat do kuchyně a nedovolit jí ani pípnout. Což je samozřejmě zatraceně nefér. A tak - myslím - že to myslela Líza - že upozorňovala na potřebu duchovního rozvoje, kterou mají ženy s dětmi zrovna tak jako muži nebo ženy bez dětí.
M.
|
| Petra II. | •
|
(1.3.2005 12:54:07)
Mirko, já si také nemyslím, ze by zena nemela mít právo na nejaké konícky a vlastní dusevní hygienu. To mi prijde úplne samozrejmé a není potreba o tom diskutovat. Jenom si myslím, ze s tou prací u malých detí je to docela obtízné a aby si zena udrzovala dusevní hygienu a její díte nekde stonalo s najatou au-pairkou, s tím nesouhlasím. Kdyz jsem ty deti chtela, tak dokud jsou malé, provádím dusevní hygienu méne casove nárocnou - treba ruzné kursy apod. A kdyz jsou vetsí, pak pujdu do práce a tam budu podávat nejlepsí výkon. Samozrejme je tady i financní stránka, tam se nekdy nedá nic delat, ale casto je to práve jen pocit nudy a touha po seberealizaci. Lidi proste chtejí mít vsechno hned a být treba 6 let doma jim pripadá jako neskutecne dlouhá doba, pritom kdyby byli(y) doma treba do 35, tak pak mají jeste pomalu 30 let na to, aby pracovali/y.
Ale to my asi nevyresíme. Kazdý si to stejne delá podle svého svedomí a okolností. Tohle byl proste jen muj názor, podle kterého se rídím já.
|
| Líza |
|
(1.3.2005 13:05:00)
Koukám, PetroII, že na konkrétní námitky je snazší nereagovat, že.
MMCH, porozhlédni se tady, kolik mamin tady dělá i při mateřské. Někdy z finanční nouze, někdy z jiných důvodů.
A pod pojmem duševní hygiena si asi představuješ něco jiného než já.
Já si rozhodně nepředstavuju to, že kromě utírání prdelek a nosíků budu někde na kurzu (který zaplatím jak???) konzumovat jakési vědomosti nebo jazyky a tím to bude hasnout.
|
| Líza |
|
(1.3.2005 13:08:06)
Sorry, asi jsme psaly skoro zároveň :-))
Ano, pro mě by to byl konec s povoláním (dvě děti tři roky od sebe...tak 14 let doma, no hezký, to už bych se vrátit nsad ani netroufla).
Ale i kdyby nebyl, prostě spousta lidí není stavěných na to, aby byli v domácnosti.
|
| Petra II. | •
|
(1.3.2005 13:25:28)
Lízo, jen tak na okraj, já uz musím pádit, ale ty jsi ted zamestnaná nebo doma? Nic ve zlém, ale vzdycky kdyz mrknu na rodinu, tak tam vidím vsude tvé príspevky, to muzes takhle psát i ze zamestnání? Vlastne me to napadlo uz drív a ted vyuzívám chvilky, kdy te mám na dráte.:-)
|
| Líza |
|
(1.3.2005 13:58:35)
Petro II, teď chodím do práce jednou za čas. Od dubna mých příspěvků na rodině rapidně ubude :-))))
|
|
|
|
| Petra II. | •
|
(1.3.2005 13:09:47)
Jaké konkrétní námitky jsi mela na mysli? Jinak je fakt, ze o dusevní hygiene máme asi kazdá své predstavy.
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 13:06:14)
Petro, asi se pohybuješ ve "vyšších kruzích". Nezapomínej, že dvě třetiny lidí v produktivním věku berou podprůměrné mzdy! Já jsem sice s dítětem doma dost dlouho (je mu sedm), ale taky třeme "bídu s nouzí". Auto - dvacetpět let stará škodovka, nábytek v dět. pokoji - socialistický Univerzal po manželovi a z bazaru, nemám jedinou sukni ani šaty, mám jedny kalhoty na léto a jedny na zimu, zimní boty mám jediné - sněhule, na kluka kupuju, když můžu, v sekáčích atd atd. Nemyslím, že by to bylo následováníhodné (a psychicky povznášející).
--- A víš, co mi nedávno řekli v jedné personální agentuře? Vy jste už tak dlouho po mateřské, a ještě jste nepracovala? No, udělám pro Vás, co bude v mých silách. Ale narovinu Vám řeknu, že je to podezřelé a že budete mít problém sehnat práci... Dobré, ne?
M.
|
| Petra II. | •
|
(1.3.2005 13:20:03)
No, Mirko, vyssíma kruhama bych to nenazvala,i kdyz asi jsme na tom líp, nez jak popisujes ty. Ale na druhou stranu já bych to tak asi delala, i kdyby jsme na tom byli hur, protoze u me to není jen otázka penez, ze si to muzu dovolit, ale proste to tak delat chci, i kdybych se kvuli tomu musela hodne uskromnit. A co se týce toho, co ti rekli v té personální agenture, tak to je práve to, o cem uz jsem psala. Ze tady bych odstranila tu diskriminaci, aby se na zenskou, co byla dlouho doma s detma, nedívali jako na exota. Preju ti, abys byla úspesná a pádím uspávat robe. Hezký den.
|
|
|
|
|
|
|
| Marcela | •
|
(1.3.2005 11:56:38)
No jo Petro, jenze ne kazda zena si muze dovolit byt s ditetem doma treba az do jeho 6 let veku a jeste si platit nejake sebevzdelavani, natoz byt s nim treba doma az do 10 let do tohto veku se dava osetrovani na dite. A to ze kdyz je casto nemocne ve skolce neznamena, ze s nastupem do skoly se to zmeni.
|
|
|
| Marcela | •
|
(1.3.2005 11:48:29)
A koukam, ze nez jsem dopsala odpoved, tak uz jsi reagovala, Jasne tomu plne rozumim, kdybbych byla zamestnavatel a ma zamestnatkyne by mi byla kazdy mesic s ditem tyden doma, nekdy i vice, tak to chapu. To co me toci, je to, ze kdyz jdu na pohovor, tak tim, ze uvedu, ze mam ditko me hned automaticky ohodnoti - ta je pro nas nazajimava ta bude furt doma aniz bych dostala sanci predvest, ze ne vsechny deti jsou kazdy mesic nemocne. Moje ditko je nastesti docela odolne a nemocne je tak cca 2x za rok na tyden a myslim, ze takovych deti je mnohem vic, ale jejich matku bohuzel nikdo nezamestna protoze ma nalepku mam dite.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 12:17:22)
Marcelo, a proč říkáš při pohovoru, že máš malé děti? Já myslela, že žádáš o práci Ty a ne Tvé děti. Co je komu do toho, kolik máš dětí, to je jen Tvá soukromá věc.
|
| Lorina | •
|
(1.3.2005 12:24:54)
Docela bych chtěla tu řadu úspěšných uchazečů o zaměstnání vidět, když odpověděli, že na tuto otázku a podobné odpovídat nebudou....Pořád je to jen teorie,ale praxe je úplně jiná, všechno lze obejít a vždy se najde důvod proč nepřijmout....P.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 12:40:15)
Hlavou zeď neprorazíš. Já sice radím, neodpovídat na tyto dotazy, ale v dnešní době to nejde říct přímo. Takže já osobně u pohovoru vzhledem ke svému věku uvedu jen svou nejstarší dceru a mladší syny zapřu /ti by se zaměstnavatelům s ohledem na jejich věk nemuseli líbit./ U svého současného zaměstnavatele jsem přes rok, nedávno jsem se prořekla a on se teprve teď dozvěděl, že mám tři děti. Předtím to nevěděl, protože jsem to nikomu neřekla. Teď jsem mu to vysvětlila, že jsem měla obavu, že by mě jako zaměstnance nechtěl. Za tu dobu zaměstnání si mě už dostatečně otestoval a zvykl si na mě, takže obavy z nějaké diskriminace nemám.
|
| Lorina | •
|
(1.3.2005 12:54:40)
No a k čemu nám potom ty zákony jsou, když vědomě zkresluješ pravdu? Mám zapírat vlastní děti? A co když se máš vrátit do zaměstnání po ukončení MD?...To už ale Tvůj zaměstanavatel přece ví, jak na tom jseš, kolik dětí máš, a tak důvod je prostý - reorganizace, rušení místa.Takových případů znám ze svého okolí spousty.......Často to jsou banky, hotely. Kupodivu malé firmy to také dělají, ale tam mají přeci jen větší strach, je na ně víc vidět, tak to nedělají tak okatě. Tak jako tak je to bohužel hodně špatný....P.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 13:04:12)
Máš pravdu, ten zákon je prakticky k ničemu. Já své děti nezapírám. Když říkám, že mám 15ti letou dceru, tak nelžu. Kdyby se mě zeptali "a máte ještě nějaké další děti", tak bych řekla ano. Ale oni se neptají, tak proč jim to říkat, když tu práci chci.
Když mohou zaměstnavatelé obcházet zákon, tak proč ne já. Nikomu neuškodím. Je jasné, že pak ale nemohu do práce donést ošetřovačku, to by zas bylo nefér a určitě by mě vyhodili.
Takže co je na tom špatně.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 13:11:36)
Xantipo, dělej, co sama uznáš za vhodné. Chci jen říct, že JÁ tohle udělat nemůžu, protože mi to prostě nedovolí moje svědomí. Navíc jsem moc špatnej lhář - kdybych udělala totéž, co Ty, tak se prořeknu nanejvýš do měsíce a mám vyhazov...
M.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 13:20:45)
Mirko promiň, ale to není o svědomí. Já mám svědomí čisté. Zaměstnavatele o nic nepřipravím, tak co, svou práci si musím stejně udělat.
Když totiž žena při pohovoru řekne "já mám ale dvě děti do 10ti let", tak zaměstnavatel automaticky slyší "počítejte s tím, že děti jsou nemocné a budu muset s nimi být doma". A to je konec.
Takže raději neřeknu všechno /nenazývej to lží, protože já přece nelžu/ a pak mám možnost získat dobrou práci a mám šanci zaměstnavatele přesvědčit o svých pracovních kvalitách.
Je hezké mít pro mě v tomto případě vznešené zásady, že já řeknu všechno, ale pak sedět doma a mít depku, že nemůžu sehnat práci.
Tak to je pro mě osobně nepřijatelné. Taková pravda je mi na houby.
|
| Lorina | •
|
(1.3.2005 13:34:54)
Víš, celá debata je prostě o tom, že ta diskriminace tu stále je.Každý si s tím holt poradíme po svém.Ale rozhodně mi nepřijde správné zaměstnavatele uvést v omyl tím , že už mu vědomě poskytnu nepravdivé informace.Buď neodpovídat vůbec anebo říct pravdu.Je hezké, že ze zákona odpovídat nemusíš, protože tak či tak je to velmi rozhodující věc.A nezlob se, nepřesvědčila si mě, že uvést jen jedno větší dítě, je to správné a dobré.Protože vztah ( i když pracovní) založený už v počátku na neupřímnosti, to není žádná výhra.
Zajímalo by mě, co bys dělala, kdyby Ti vážně dítě onemocnělo už v průběhu zkušební doby.Jak by se na to Tvůj zaměstnavatel tvářil pak? Nezdá se Ti to dost riskatní...POřád si ještě myslím, že něco umím a proto mě vezmou do práce a ne proto, kolik mám dětí a kolik jich skutečně přiznám..P.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 13:52:39)
Za celou dobu svého zaměstnání jsem neměla ošetřovačku ani jednou. Ne proto, že mé děti nemarodí, ale proto, že si pro tento případ najímám paní na hlídání /když nemůže manžel, který pracuje v nepřetržitém provoze/ a když byl můj prostřední syn v nemocnici, pak po tuto dobu jsem si čerpala dovolenou. A zaměstnavatel zřejmě mé obavy z přiznání mých mladších děti pochopil, protože u něj pracuji stále, nijak své chování ke mně nezměnil a stále mám podpisové právo k firemnímu účtu /vidím to tak, že kdyby mi nedůvěřoval, tak by mi toto právo asi odebral/.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 13:58:56)
Xantipo, pokud si můžeš dovolit zaplatit paní na hlídání, tak zastáváš zcela jistě dost atraktivní a atraktivně placený post. Jenže, jak už jsem psala, dvě třetiny lidí dostávají podprůměrný plat - a ti si žádnou chůvu pravděpodobně nezaplatí. Ovšem i v kruzích takto chudých zaměstnání platí úplně stejná diskriminace, jako u postů vyšších a atraktivnějších.
M.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 14:17:31)
Nevím, co je pro Tebe lukrativní. Ano, mám nadprůměrný plat. V loňském roce se asi 2x stalo, že kluci chytali nemoci od sebe navzájem, takže hlídání mě přišlo na více než za měsíc vydělám. Jenže jak jsem psala, tuto práci jsem moc chtěla a vím, že se mi to vrátí zpátky. Takže i když jsem 2 měsíce byla v prodělku, mám ještě dalších deset k plusu.
|
|
|
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 13:38:30)
Xantipo, nazývej si to jak chceš, pro mě je tohle už lhaní, chceš-li přesněji, mlžení, což je stejně nepřijatelné, jako lhaní. Zákon na to asi není, ale co takhle dobré mravy, to Ti nic neříká? --- Samozřejmě že je moc a moc smutné, že naše společnost k takovým podvůdkům lidi jako Ty dohání. Ale kdyby se lidi obecně řídili tím, čemu se říká zásady, svědomí, morálka apod., tak by takové problémy jako např. diskriminace nikdy ani nespatřily světlo světa. A o tom to je, víš?
M.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 14:06:33)
Mirko, proč to stále nazýváš podvůdkem. Mlžení, to beru. Promiň, ale připadáš mi jak malé dítě, kterému říkám, nesahej na ty kamna, spálíš se. Ty sáhneš jednou, dvakrát, a stále a stále. A pak říkáš, mě to bolí, proč ty kamna pálí, to by neměly.
Nedělám si žádné iluze, kde žiji. Prostě svou práci jsem chtěla a taky jsem ji získala. Mám své mantinely. Někdo je ochoten pro získání práce udělat prakticky cokoli, já prostě svou odpověď poněkud zkrátím.
Proč se odvoláváš na dobré mravy. Až budu muset dětem platit kroužky, školné apod., tak ohánění se dobrými mravy mi bude nanic.
Stále říkám, proč by mi měl zaměstnavatel něco vyčítat. Žádné úlevy kvůli svým dětem nechci.
Proč já mám být nad zákon a jiný může zákon dokonce porušovat? To teda fakt nevím.
Co zákon vysloveně nezakazuje, to dovoluje. A zákon zakazuje diskriminaci, ale nezakazuje mi nanahlašovat svému zaměstnavateli své děti.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 18:22:19)
Xantipo, já se nedivím, že "kamna pálí". Já to vím a počítám s tím. Ale přirovnáváš hrušky s jablky. Lidi by se měli k sobě chovat slušně právě pro to, že jsou lidi. Když se k sobě většinou slušně nechovají, ještě to neznamená, že nikdo nemá právo se chovat slušně, a navíc slušnost požadovat i od druhých. Nezlob se na mě, ale Ty mě zase připadáš jako nezodpovědný sobec, který si vehementně trvá na tom, že neslušnost a barbarství je normální. Ono je běžné, ale u člověka zvaného moudrý normální není.
M.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 19:05:05)
Rozhodně se trvám na tom, že se nechovám barbarsky a sobecky. To by mě šéf už dávno vyhodil. Ale jak jsem už několikrát psala, své pracovní kvality bych mu neměla šanci dokázat, protože by mě s ohledem na věk dětí nevzal. Tak čím jsem se tedy provinila. Zajímavé, nejdříve se podivil, ale nedivil a naše společná spolupráce trvá.
Já jsem sobec a ty ne? Možná máš malé děti, které nemají takové nároky. Ale já kdybych se chovala jako Ty, nemyslím si, že by mé děti byly šťastné. Nebyly by kroužky, to by jim myslím vadilo nejvíc.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 19:19:45)
No, Xantipo, jenže já se snažím, aby to mé dítě nepoznalo, že je bůhvíjak chudé. Na kroužky chodí, oblékám ho čistě a slušně (ze sekáčů, které jsem zmínila, vybírám extra kousky, neberu hned tak něco, takže teď má třeba zimní bundu od Benettona...), kupujeme mu hračky i knížky atd. --- Na druhou stranu - trocha skromnosti neuškodí ani dětem. Nebo snad myslíš, že ano?...
--- A teď jednu perličku. Drž se, Xantipo, vyrukuji na Tebe s Tvou vlastní zbraní. Podařilo se mi nechtíc "mlžit" - psala jsem o tom, že mám jedny kalhoty na zimu a jedny na léto. Ale už jsem si při psaní neuvědomila, že ty rifle stály skoro dva tisíce - takže by za ně bylo vietnamáckých kalhot nejmíň patero. A už jsem si taky neuvědomila, že při svém údělu rozervance často potřebuji potěšeníčko - někdo ho má v podobě nového oblečení, a já v podobě knížek, hraček pro syna nebo vstupenek do divadla. Takže kdybychom synovi nekoupili k narozkám stavebnici za 1,3 tisíce, vloni si nekoupila Bornovy Tři mušketýry za šest stovek, anebo teď nezakoupila vstupenky na krásně sehranou pohádku v našem krajském divadle, tak bych těch hadříků měla kapánek víc. --- To už vyznívá trochu jinak, že, Xantipo? A neudělala jsem nic jiného, než totéž co Ty - trochu jsem mlžila (akorát na rozdíl od Tebe nevědomky).
M.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 19:48:27)
Mirko, že jsi psala, že máš jedny kalhoty, nebo kolikery, to jsem nějak přešla /nevšimla si/. Jestli máš kalhoty desatery nebo jedny, jestli jsou od ňamíků, z butiku nebo sekáče, to je mi vážně jedno. Jestli chodíte do divadla a kupuješ synovi hračky nad tisíc, to mě taky nezajímá. Psala jsem o tom. Pro mě je nezbytný výdaj kroužky pro děti a sportovní vyžití a výuka. Hadry/tak říkám oblečení/ mě absolutně nechávají v klidu. Patnáctiletá dcera nebude nadšená nad kalhotami z butiku, protože není blbá a ví, že jí budu moct koupit jen jedny. Takže volí ňamíky, kde si těch kalhot může koupit víc na obměnu. Chce jet na hory, synové také. A nebude je zajímat, že já nemám práci proto, že já jsem ta spravedlivá. Syn chce chodit s kamarády na hokej. Může, protože nejsem podle tebe dost morální.
Tak to raději opravdu budu nemorální, ale s vrahy a zloději mě prosím nesrovnávej a neházej s nimi na jednu hromadu.
|
| Šáry | •
|
(1.3.2005 20:07:21)
Xantipo,
v Tvém případě bych řekla, že se jednalo o "svatou lež" ;o)).
Myslím si (a koukám, odkud přiletí kámen), že pravdomluvnost může být za určitých okolností velice relativní.
Z dětství se pamatuji na knížku Socha vzdechů, která se odehrává v Maďarsku za války. V klášterním penzionátě žije dcera vysokého vlasteneckého důstojníka, po které Němci pasou, aby mohli jejího otce vydírat. Jednou přijdou i do toho penzionátu a jeptišky tu dívku narychlo obléknou jako novicku a předstírají, že je jedna z nich. Jedna z jeptišek, diákonka Zuzana, je známá svou čestností a pravdomluvností vždy a za všech okolností. A dostane se do situace, kdy jí německý velitel ukáže tu převlečenou novicku a zeptá se jí, kdo to je.
Co podle vás odpověděla?
|
| Emina | •
|
(1.3.2005 21:29:18)
Lhala, lhala, ta dobra zena, radeji, nez vydat (cizi, jen sverene) dite esesakum, riskovala, ze ji panbu odvrhne. Nebo ze by tusila, ze neodvrhne?:). To je vyborna knizka! Myslela jsem, ze dneska uz to nikdo nezna! Magda Szabo napsala vic moc dobrych knizek.
|
| Šáry | •
|
(1.3.2005 21:37:11)
Emino,
přesně tak. Sice ji to stálo velký vnitřní boj, ale nakonec se rozhodla zalhat a tím té dívce zachránit život.
Mě taky učili "nelhat" a já většinu doby opravdu nelžu, a svým blízkým se snažím nelhat vůbec. Taky mě stálo dost úsilí překonat tu zábranu, že "se nemá lhát nikdy, nikomu a za žádných okolností". Ale jsou okamžiky, kdy bych zalhala (nebo neřekla celou pravdu) zcela klidně a vůbec bych se pro to necítila jako nemorální tvor.
Ta knížka je skutečně výborná, ale od Magdy Szabó jsem bohužel četla jen tu jednu. Co dalšího ještě napsala?
|
| Emina | •
|
(1.3.2005 21:49:31)
Vyborna je Staromodni historie. Doporucuju pri prvni materske dovolene. Pak Srnka, Reknete Zofince, Katerinska ulice. A X dalsich veci, myslim, ze v te Staromodni historii je napsana cela jeji bibliografie vysla v Cestine. Neco je ponekud poznamenany dobou, ve ktere to psala.
|
| Šáry | •
|
(1.3.2005 22:07:55)
Emino,
díky :o))
|
|
|
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 20:45:43)
Xantipo, mým úmyslem původně vůbec nebylo házet na Tebe kamenem a nějak Tě bůhvíjak odsuzovat. Jen jsi mě krapet naježila tím, že jsi naopak Ty útočila na ženy, které neumějí nebo nechtějí zalhat. Trochu jsem se vyřádila, což jsem původně neměla v úmyslu, takže promiň. Nemělo to být odsouzení - dělej, co uznáš za vhodné. Ale zrovna tak jako Ty máš někde nasazenou mez, tak ji mám i já. Jak píše, nevím teď přesně kdo, myslím Šáry, něco o svatých lžích. Taky bych se dopustila svaté lži - a koneckonců jistou věc si před zaměstnavatelem taky nechávám pro sebe (ale to je věc, pro kterou by mě patrně nezaměstnal NIKDO, rozumíš? snad kromě chráněných dílen, ale na ty zase nemám oficiálně nárok; zatímco žen s malými dětmi přece jen pracuje tisíce). Ale mez mám úplně jinde než Ty - nepřiznání dětí je podle mě už hřích (no, možná hříšek). A dost mě naštvalo, že ses dívala jako na méněcenné na ženy, které to neudělají stejně jako Ty.
--- Jinak. Mám takový ne zrovna příznivý pocit, že si myslíš, že jsem jedna z těch odsouzeníhodných vyžírek. Pozor, mýlka! Kdyby mi někdo dal práci, kterou bych se svými schopnostmi a dovednostmi dokázala dělat, tak bych ji brala všema deseti a ani bych necekla (pokud by nedocházelo třeba k šikaně ze strany zaměstnavatele, k neplacení výplaty, překračování zákoníku práce apod.). Jenže já bohužel ty schopnosti mám dost omezené, blížím se jimi spíš postiženým než zdravým lidem - takže mi hledání práce ještě dá asi dost zabrat. A že jsem nehledala práci intenzívně dosud? Už několikrát jsem tu vyprávěla o tom, že jsem až donedávna (zhruba do konce prosince 2004) byla přesvědčená o tom, že mě potřebuje především syn. Kombinací s mými nedokonalými schopnostmi (které jsem si ovšem nevybrala, kdybych mohla vybírat, vybrala bych si pro sebe jistě vlastnosti a schopnosti tzv. superženy) jsem už nějaké intenzívní hledání prostě nezvládala. --- Já vím, že bych se svými schopnostmi měla dneska nejlépe dělat právě nějakou tu uklízečku nebo pokladní v hypermarketu, jenže taková práce by mě asi dost ničila a dlouhodobě bych ji nezvládala dělat (s těmi podmínkami, které prodavačky hypermarketů mají...). Pak bych taky zvládala dělat nějakou jednoduchou administrativní práci - jenže na nabídku takové práce jsem nenarazila nějaké tři roky. --- Moje tchýně (pro Tvoji informaci velmi pracovitá a energická žena, která má svůj život mnohem lépe pod palcem než já a já ji za to obdivuji, protože kromě toho je nesmírně tolerantní a v některých věcech i moudrá), tak moje tchýně mi zas říká, že bez známostí se člověk neobešel ani dřív, ani dneska, a že pokud mám nějaké kontakty, tak jich mám využít (žádné nemám, a ty, co mám, tak bych se hanbou propadla, kdybych se zařídila podle její rady).
Tož tak. Myslím, že dělám, co nejlepšího umím. Samozřejmě že když jsem doma, že se aspoň o to intenzívněji věnuji třeba přemýšlení o synovi a jak nejlépe ho vést (není to jednoduché a průměrné dítě, má své mouchy - třeba je velmi svéhlavý, citlivý, panovačný - a to je směs "smrťák").
Takže jsem přesvědčená, že se nemám za co stydět - i se svými handicapy.
--- Ještě bych si dovolila přípodotek o Tvých dětech. Pokud je vychováváš k tomu, že je jaksi "nemá" zajímat, kde bereš peníze, hlavně že dostanou, co chtějí, tak to není moc moudré od Tebe. Může se to vymstít Tobě anebo třeba mnohým jiným lidem.
M.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 21:18:48)
I mě jsi svými řečmi poněkud naježila. Možná jsem se vyjádřila tak, že se Tě to dotklo. To jsem opravdu nechtěla. O Tvých handicapech nevím a je mi líto, že jsi tím znevýhodněna.
Rozhodně jsem nemyslela, že kdo se nazachová jako já, je špatný. To bylo jen sdělení, jak jsem to řešila já. Ale odmítám se nechat házet na jednu hromadu s vrahy a lupiči. To tedy ne.
A s těmi vyžírkami jsem to také nemyslela na tebe - to jsem zmiňovala. Neříkej mi, že ve svém okolí neznáš nikoho, kdo systém přímo zneužívá.
Děti samozřejmě vědí, jak vydělávám peníze. Ale trvám na tom, že by ode mne bylo sobecké riskovat nepřijetí dobré práce jen proto, že chci být rovná /schválně nepíšu čestná, protože si myslím, že i přesto čestná jsem/ a že nechci jít hlavou proti zdi. Na tyhle způsoby jsem už trochu stará a přes čumák jsem už dostala dost.
Mé děti nemají vydlážděný chodníček a ani mít nebudou. A jestli se mi některé z dětí tzv. nevydaří, bohužel. To ale neví žádná z nás, protože snad každý se snaží své děti vychovat co nejlépe a co nejlépe je připravit na samostatný život.
A jestli jsem superžena. Ani náhodou. Za svobodna jsem byla ňoumes, který kam ho postavili, tam našli. Pořád jsem poslouchala, co z Tebe bude, ani se o sebe nepostaráš. Jenže pak jsem si našla práci s ubytováním a můj šéf /ze staré předválečné školy/ mi řekl: Holka, koukej se rozpohybovat a trochu se o sebe starat, jinak budeš mít doslova hov...A protože jsem se k tomu asi moc neměla, tak mě obrazně kopal do zadku a nechal všechno hezky vyžrat zatepla a do dna. Naučila jsem se to.
Protože Ti nikdo nic nedá, musíš se rvát sama. Ale uznávám, že mám štěstí, že nemám žádný handicap. Ale abys prorazila, vím, že se musíš rvát o to víc. Možná je to smutné, ale je to tak.
Ale kdo to má dneska jednoduché. Někoho trápí tohle a někoho něco jiného. Každý se rve, jak umí. A tak se rvu a rvát budu, dokud to půjde. Protože jakmile se zastavíš, ztratíš rychlost a zpátky do doženeš jen těžko.
Možná Ti připadám sobecká, ale věř mi, nikdy jsem nešla přes mrtvoly a dělat to nebudu. Můj manžel tvrdí, že kdybych prý neměla to své sociální cítění, byli bychom na tom lépe.
Jde jen o úhel pohledu.
Měj se. Ahoj.
Xantipa
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 21:33:24)
Xantipo, beru:-))
--- Budeš se divit, ale já skutečně neznám nikoho, kdo by zneužíval sociálních dávek. Mám sice většinou spíš chudé příbuzné i známé, ale nikdo dávek nezneužívá - všichni se snaží, buď makají, nebo vychovávají děti a podobně. Jen jedna nepracuje - a to spíš proto, že je "chudák". Narodila se jako nechtěné dítě do rodiny, kde otec byl sice "hodný chlapec", ale vzal si z nerozumu mládí hrubou ženu - takže domov plný hádek, nadávek. Je to moje vrstevnice, takže nic bližšího nevím - protože moji rodiče se úzkostlivě snažili, abych jako dítě neměla zkreslený pohled na věc (záměrem asi bylo, že si jednou udělám sama svůj vlastní názor). Jako malá a mladá to byla hodná a poslušná holka (patrně v rámci možností své výchovy), ale pak se dala do party s ne příliš hodnou kamarádkou a začala pít - a dneska je z ní troska závislá na alkoholu, bez práce, bez vlastní rodiny... Myslím, že nadto nemá moc vysoké IQ, takže dělala jen "rodinnou školu" (přiznám se, že nevím, co to obnáší a co s tím může dělat) - a pracovat tedy mohla maximálně jako dělnice u pásu. Možná, že si tuto nešťastnou dráhu odstartovala sama - ale kdyby měla vyšší IQ anebo aspoň lepší rodinné zázemí, pravděpodobně by se tak nikdy nestalo.
M.
|
|
|
| Šáry | •
|
(1.3.2005 21:29:18)
Mirko,
a nepodceňuješ se tak trochu? Minimálně vyjadřovací schopnost máš velice dobrou :o))
Já si taky myslím, že práce v supermarketu by asi nebyla nic pro Tebe. A s těmi známostmi, to má Tvoje tchýně pravdu v tom, že se vždycky líp shání práce tomu, koho někdo známý doporučí. Ale taky to není samospasitelné.
Zase se do Tebe trošku šťouchnu, doufám, že mi to odpustíš i tentokrát. :o))
Připadá mi, že máš k tomu všemu takový dopředu vzdávací, trošku nihilistický postoj "já vlastně nic neumím a navíc k tomu mám spoustu handicapů. kdyby mi někdo nabídnul ideální práci, tak bych ji brala, ale co mám dělat, když nikdo takový není na obzoru. Tak jsem radši doma a přemýšlím, jak nejlíp vychovat syna. A ti, kdo mají "lukrativní zaměstnání" jsou beztoho nějak podezřelí, vždyť peníze nejsou všechno, kultura je víc a ono se jim to možná jednou vymstí, že zanedbávají své děti."
Já vím, že to tak asi nemyslíš, ale takhle to na mne navenek působí a nejspíš to tak může působit i na potenciálního zaměstnavatele. Já vím, že, jak jsi tu už kdysi psala, jsi už ušla obrovský kus cesty od sebepodceňování, které Ti "naočkovali" v dětství, a velice to oceňuji. Taky proto bych nechtěla, aby cokoli tu napíšu, vyznělo nějak hnusně nebo odsuzovačně, protože to tak v žádném případě nemyslím.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 21:48:56)
Šáry,
no, sebepřeceňování mi tedy fakt asi nehrozí, to máš pravdu:o))))
Ale je fakt, že už pár měsíců čekám, kdy se odrazím ode dna a konečně začnu stoupat a něco pořádnýho dokážu, sakra!!!
Mám asi smůlu, že inklinuju k totálně nevýdělečným činnostem jako např. spisovatelství (tím zbohatne skutečně málokdo:-)))). Víš, pořád doufám, že je ve mně ukrytej poklad, ale zatím jsem neměla možnost ho rozvinout. Teď zas prozměnu už půl roku čekám, až se syn "usadí" ve škole - ale pak to rozjedu, to si teda piš!:o))) --- Ne, já se teď těšila na sebevzdělávání na tom kurzu, ovšem pravda, trochu mě zaskočilo, jak je to náročné. Tak jsem upřímně zvědavá, jestli to zvládnu. To teda bude zkouška!!! Ovšem jestli tím projdu se ctí, tak to si piš, že ve svých vlastních očích zatraceně stoupnu:-)))
Mám nějaké tipy, Pettina mně o něco níž radí, abych zkusila synovu školu - administrativní práci nebo knihovnici. Nechám to všechno v sobě zrát, a jednou třeba přijde i můj čas...
Dík.
M.
|
| MirkaEyrová |
|
(2.3.2005 16:14:54)
Pettino, Emino, Šáry, popř. další!
Řekla bych to asi takhle. 1) pracovat se mi tzv. "nechce", ale asi tak do té míry, jako 95 % ostatní populace (Kolik z Vás by radši seklo otravným stereotypem a šlo třeba sbírat houby na bramboračku do voňavého lesa? Neříkejte, že vidíte jen a jen práci, a na nic jiného nepomyslíte. Tedy, věřím, že jsou takové typy, ale moc jich, myslím, nebude.) 2) Chápu práci jako nezbytné zlo, které musí být, a většinou je mi šumák, co si ostatní myslí (až na chvíle sníženého sebehodnocení, které občas přicházejí, ale to "si" nejsem dobrá v naprosto ničem). Toto nezbytné zlo si ale jednou v budoucnu hodlám zpříjemnit tak, aby pro mne bylo snesitelné, neřku-li vynikající - takže místo práce účetní, při které bych se asi v noci budila hrůzou, kdy přehlédnu malou chybu a způsobím tak manko za několik miliónů, si plánuji dělat práci třeba knihovnice, prodavačky knih, šatnářky v muzeu atd. atd., což by mne jednak asi bavilo, jednak bych to cítila jako bezpečné, a nadto bych tu práci (narozdíl od práce např. účetní nebo byznysmena) považovala za účelnou, smysluplnou. 3) Od předchozí diskuze na podobné téma, která tu proběhla asi před 2 měsíci, jsem zase o kousek poporostla, např. tím, že chodím do toho kurzu. V dnešní diskuzi jsem neměla na mysli PLAKATI NAD SEBOU a svým údělem. Smyslem bylo, abych poukázala na to, že ZŮSTAT S DĚTMI do sedmi či deseti let věku, do kdy bývají často nemocné a musí být hlídány dospělou osobou, NENÍ ŽÁDNÝ MED, a že když má žena děti často nemocné a nemá možnost opatřit si hlídání, ŽE BY JI NIKDO NEMĚL ODSUZOVAT za to, že si "dovoluje hledat práci" ubližuje tak chudákům zaměstnavatelům. Toť vše, nic víc, nic méně. Nevím, proč mě tu všechny vehementně manipulujete do postoje, jako že se lituju a jánevímco ještě. 4) Jak už jsem tu párkrát zdůraznila, dosud jsem byla doma shodou dvou okolností - za prvé, všechno mě hned hrozně rozcitliví a rozhází, takže překonávání pro jiné běžných překážek je pro mne mnohem těžší (tak, jak si to většina z Vás v životě nikdy nebude umět představit, a vzhledem k tomu, že o mých potížích víte úplné p.., tak mne tu neobviňujte z toho, že si "něco vymýšlím"!) - za druhé - dlouhé týdny a měsíce jsem měla pocit, že mě stále ještě syn potřebuje doma (kdybych šla do práce, nemohla bych ho ani ze školky, ani později ze školy vyzvedávat v poledne, a před půlrokem bych nemohla učinit protiopatření vůči synovým psychosomatickým potížím v podobě režimu 3 x týdně do školky, 2 x týdně doma; koneckonců mezi 4,5 lety a 6 roky byl nemocný skoro každý měsíc, přičemž kolem odebrání nosní mandle jsem s ním byla doma nepřetržitě cca 2 měsíce: to by mě byli stejně vyhodili, i kdyby byli svatí a z oceli; a teď byl za dobu školní docházky nemocný už potřetí + jeden drobnější úraz 2 dny). Chci vidět ty babičky, kterak by se ochotou přetrhly hlídat tak často nemocné dítě - a oběma je nad šedesát! (A když už tu mluvíme o tom, že prapůvodem mých "stížností" je zastat se jiných maminek - tak některé děti stůňou ještě hůře a častěji, jedná se ne o pouhé virózy, jako u syna, ale o angíny, na které se musí nasadit ATB atd. atd.) Suma sumárum, naprosto nemám výčitky, že jsem byla se synem doma. 5. Pettino, Tobě se to moc hezky radí "nesmíš moc dlouho čekat". Jo, a když máš strach, trému, zmatek, stydíš se a jsi nesmělá, tož by ses vrhala do všeho střemhlav a s nadšením? Samozřejmě, že mi nějaké příležitosti mohou utéci! No a? Mám se kvůli tomu, co je "obvyklé", cpát práškama, abych to vůbec psychicky zvládla?!? --- Samozřejmě, že se od Vás dost podstatně liším. Na všechno potřebuju čas, abych to strávila. Je mi jasný, že to se teď nenosí. No a to mám kvůli tomu snad skočit z mostu?!?
--- Jo, a aby si to zas někdo nepřekroutil: ani tento příspěvek není žádná sebelítost - pouze obrana proti útokům.
M.
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(2.3.2005 17:16:58)
No, Mirko, nedá mi to a něco ti k tomu napíšu.
Mám čtyři psychiatrický diagnózy, kvůli kterým jsem prakticky nezaměstnatelná. Do práce jsem chodila od svých 18ti do 24 let, s přestávkami, nejdéle na jednom místě jsem vydržela půl roku. A kupodivu jsem za těch x zaměstnání většinou dávala výpověď já a ne naopak - jen mi dvakrát neprodloužili zkušební dobu. Mj. mám paranoidní schízu, tudíž nemůžu pracovat v místnosti, kde je ještě jinej člověk. I kdyby ležel na zemi čelem k podlaze. Nemám naprosto žádný respekt k autoritám, takže klidně pošlu do háje toho nejvyššího šéfa a je mi to srdečně fuk. Jedinkrát v životě jsem do práce chodila v lodičkách a v sukni a vydržela jsem to dva měsíce, než jsem s tím sekla, protože se prostě nebudu přizpůsobovat něčemu, co mi nevyhovuje. Mluvím sprostě, kouřím jako chlap, mám halušky, takže občas se "divně" chovám nebo "divně" plácám, když se na nějakém jednání začnu nudit, tak si třeba postavím v popelníku pyramidu a zapálím jí, což je taky přinejmenším nezvyklý... nebo začnu dělat bubliny z bublifuku... mám jen maturitu na zemědělce, sice se domluvím 4 jazyky, ale ani jedním perfektně a třeba německy mluvím fakt jako Hotentot, protože neumím gramatiku. :o)
A přes to všechno plus mraky dalších "handicapů" se dokážu velice slušně uživit. Prostě jsem si našla něco, v čem jsem lepší než ti ostatní, využila jsem nějaké schopnosti, které mám, a v podstatě na koleně jsem se naučila i pár dalších věcí, které se mi docela dost hodí. Ono se dá dělat hodně, když fakt chceš. Podívej, máš třeba počítač... na tom existuje fůra programů, jejichž dobrá znalost ti může být užitečná. A jestli ti nejde o to vydělávat peníze, ale jenom něco dělat, co by tě třeba i bavilo, tak co třeba dělat korektury? To skoro nikdo nechce dělat, protože je to málo placené, a 99% tiskovin vč. knížek vychází s šílenýma chybama. Dá se to dělat i doma a mohlo by tě to i bavit, ne?
|
|
| Šáry | •
|
(2.3.2005 20:28:51)
Mirko,
je mi líto, že si myslíš, že na Tebe útočíme. Já jsem naopak měla dojem, že se snažíme nabídnout Ti pohled i z druhé strany a tak Ti aspoň trochu pomoct. Útočení vypadá trochu jinak a není přítel každý, kdo s Tebou ve všem souhlasí a všechno ti odkýve.
To s tím stereotypem a voňavým lesem - myslím, že je podstatný rozdíl mezi tím, jestli sedím ve stereotypní práci a myslím na to, jak by bylo hezké courat se tím lesem (komu z nás se to nikdy nestane), a courat se tím lesem a přemýšlet, že přece nepůjdu do té stereotypní práce, která beztoho většinu lidí stejně nebaví.
Navíc pro mě (a nejen pro mě) není práce nutné zlo, naopak je jednou z důležitých náplní života, takže Tvůj postoj k ní se mohu snažit pochopit pouze rozumově, ale citově mě to "nějak nebere".
Znovu opakuji to, co už jednou řekla Emina: když máš pocit, že je pro Tebe lepší zůstat doma, a můžeš si to dovolit, tak to udělej a nevyčítej si to. Já jsem ten poslední, kdo by Tě chtěl lámat, abys šla do práce.
Ale trochu mě míchá ten Tvůj postoj: já mám spoustu handicapů, o kterých vy trubky nemáte ani zdání, a je hanba, že mi žádný zaměstnavatel nechce vyjít vstříc. Ale přizpůsobovat se nebudu, protože je mi proti srsti dělat něco, co se "dělají všichni".
A trochu z Tebe čiší, že si myslíš, že to, co děláš Ty, je jaksi ušlechtilejší a hodné větší úcty, než ti mamlasové, co se denně pachtí v práci.
Viděla bych to asi takhle: zaměstnavatele (zvláště na začátku pracovního poměru) moc nenadchneš tím, že máš takové a makové požadavky, ale spíš tím, co jsi Ty ochotna udělat pro něj a jak vyjít vstříc jemu. S tou nesmělostí se jistě dá aspoň zčásti něco dělat, jasně že je potřeba se otrkávat postupně a ne do toho hned hupsnout rovnýma nohama, ale pokud fakt do té práce musíš, tak sezením doma a přemýšlením o tom, jak jsi citlivá a tak dále se rozhodně neotrkáš.
Taky si myslím, že ten knihovnický kurs je dobrý krok kupředu. A není vůbec špatný ani ten nápad Monty s korekturami - PC máš, Email máš, nemusela bys vytáhnout paty z domu, k literatuře máš taky vztah... co Ty na to?
|
| MirkaEyrová |
|
(3.3.2005 8:33:41)
No, Šáry, to je skvělé, že k Vašim příspěvkům vede alturistická touha mi pomoci.
Znovu opakuji:
Když žena, která má dítě (děti) často nemocné, nemá peníze na paní na hlídání, a nemá ani jiné možnosti, jak péči o nemocné dítě předat někomu jinému, když tato žena hledá práci a obtěžuje tak zaměstnavatele eventuelní častou nepřítomností, není nutné ji hned odsuzovat a napadat ji za nezodpovědnost a nesoudnost. Neexistence dalšího příjmu v rodině není žádná legrace – takže po matkách nikdo nemůže žádat, aby dobrovolně přistupovaly ke stavu nouze tak masově, jak masově se vyskytuje častá nemocnost malých dětí.
Zdůrazňuji ještě jednou, že nic víc, než to, co tu jsem právě napsala, jsem nechtěla říct, jen zcela věcně a chladně jsem uváděla příklad. Nestěžovala jsem si ani na svůj těžký úděl, ani na zaměstnavatele!!!!
To, že mám nějaké problémy, a že jsem Vám je tu, já naivka, nadhodila jako suchý příklad, ještě neznamená, že se nechci přizpůsobit!!!! Dělám, co můžu, vždycky jsem dělala a dělat budu. Jaké budou výsledky, to je jen věc řekněme mého zdravotního stavu, a není to nic, co byste měly soudit.
Podotýkám, že pro mě je hlavní životní náplní vychovat dítě a udržovat dobré rodinné vztahy, a pak teprve jsou nějaké "koníčky". Těmi "koníčky" zde myslím i práci, kterou člověk může vykonávat za peníze = živit se jí.
Dále je vidět, Šáry, že patrně děláš práci, kterou máš ráda a je Ti tak trochu koníčkem. U mně je to s povoláním mnohem složitější a můj obor mi koníčkem rozhodně není - aspoň v takové podobě, v jaké se v tržní ekonomice prezentuje a vyskytuje. Čímž chci říct, že udělám všechno pro to, aby až půjdu do práce jsem vyhledala takový obor, který mne bude zajímat i v té podobě, ve které se vyskytuje v tržní ekonomice.
Spousta věcí a "myšlenek", které mi v posledním příspěvku podsouváš, vůbec nejsou pravdivé, ale nemám náladu ani čas Ti to rozmlouvat. Když si to myslíš, mysli si, co chceš.
M.
|
| Xantipa | •
|
(3.3.2005 10:22:10)
Pettino, myslím si, že Mirka psala o tom všem ne proto, že by hledala práci, ale proto, aby objasnila, proč práci nehledá. Jen chtěla vysvětlit svůj postoj. Takže nabídky práce jsou zbytečné.
|
| MirkaEyrová |
|
(3.3.2005 13:22:52)
Xantipo, zcela zbytečné ty nabídky na práci a případné tipy nejsou. To já si to zas fakt pěkně skládám v paměti jako mozaiku možností, a až budu potřebovat, tak do té mozaiky budu chodit pro nápady. TEĎ zrovna práci nehledám intenzivně, jen když mi něco cvrnkne o nos - ale všechno archivuju v mozečku, nechávám to zrát a až přijde čas, všechno opráším a vrhnu se do toho. Takže Pettino, za upřímné rady díky:-)
M.
|
| Gréta | 
|
(3.3.2005 16:28:55)
Mirko,
jen mě tak napadlo, počítáš s tím, že syn bude za chvíli v pubertě, přijde ze školy domů, něco houkne a dál Tě nebude potřebovat? Myslím, že bys nejpozději v té chvíli měla hledat nějakou další náplň, nebo se pro syna naopak staneš přítěží.
Mmch, ta nadměrná citlivost, já Ti to celkem věřím, ale kdybych si opakovala svoje strachy a handicapy před pohovorem, nikdy žádnou práci nezískám. V mém případě je to silně teoretické vzdělání, tréma, neschopnost souvisle hovořit před lidmi, malá praxe a nedostatek vzdelání v oboru, který chci dělat. Malé děti navrch. A například teď mám možnost se ucházet o práci v oboru a firmě, které jsou velmi perspektivní a zajímají mě. Jediný problém: mé nejmladší je osm měsíců. Mluvila jsem o tom zatím asi s pěti lidmi a všichni mi řekli: zkus to. Tak nevím, na co mám ty nejbližší, když mi ani práci nedokážou rozmluvit :-))))).
|
| Xantipa | •
|
(3.3.2005 17:31:20)
Své nejbližší máš na podporu. Proč by Ti to rozmlouvali, když o tu práci stojíš. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo občas neriskuje, nic neztratí, ale taky nezíská.
Když jsem získala práci, mému nejmladšímu byl rok. Manžel mě v tom podporoval. Ale od mých rodičů jsem slyšela: Co tam budeš dělat? /co asi/, co malej, co tomu řeknou lidi.......
Parádní podpora. Já sice svoje rozhodnutí konzultuji pouze doma s manželem, ale byla bych ocenila, kdyby si rodiče tyhle rady nechali od cesty. Už tak bylo to rozhodnutí těžké. Ne kvůli práci, ale kvůli synovi. A rozhodla jsem se správně.
|
|
| MirkaEyrová |
|
(3.3.2005 18:27:16)
Gréto, no jasně, na synovu pubertu čekat nechci:-))) Ale přesto - do puberty je ještě pár hezkých let času. Nemyslím si, že bych do té doby nějakou náplň pořád ještě nenašla (a pořád mám v zásobě psaní pohádek:o)). Pokud máš na mysli něco jako předčasnou pubertu od 8 let, tak to teda konkrétně u mého syna opravdu, ale opravdu nehrozí. Zatím to je tak, že se neodvážil v létě na jednu noc přespat s dětmi ve školce, mívá strach z některých neznámých situací, dá nám hodně práce, abychom ho namotivovali, aby se samostatně obsluhoval (oblékání, obouvání, smrkání apod., ačkoliv ty první dvě věci se poslední dobou výrazně zlepšily). Takže žádný strach - s pubertou se počítá, pupeční šňůru jsem přestřihla asi tak před dvěma měsíci, kdy nás v PPP ujistili, že nejlíp pomůže proti strachu z kolektivu právě to, že v tom kolektivu bude co nejvíc:o)) (A že byla už dávno přestřižená, ale před rokem a něco jsme ji zase narychlo svazovali, když začal i 15 x během odhaduji tak hodinky v MŠ chodit na toaletu a brečet před odchodem do MŠ i po večerech atd.)
Zdravím.
M.
|
| Gréta |
|
(4.3.2005 8:18:43)
Mirko,
nevím, co je PPP, ale podle popisu Tě syn opravdu potřebuje. U nás to bylo tak, že ve školce byla dcera úplně samostatná, já jsem chodila z práce v 5. Pak šla do první třídy a já otěhotněla a pracovala částečně z domu a moc jsem si to pochvalovala. V té první třídě mi to přišlo pro dítě náročnější než ve školce. Byla jsem ráda, že nemusí ještě do družiny. Ovšem teď jsme ve třetí třídě, začala číst časopisy typu Bravo Girl a přestala mi dost věcí říkat. Jojo, roste rychleji, než se zdálo.
|
| MirkaEyrová |
|
(4.3.2005 11:42:08)
Ahoj Gréto! PPP je zkratka pro pedagogicko-psychologickou poradnu. Gratuluji k šikovné a samostatné dcerce:-)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ivana Procházková | 
|
(5.3.2005 11:03:05)
"Pracovat se mi tzv. "nechce", ale asi tak do té míry, jako 95 % ostatní populace.."
No Mirko,
asi ti budu připadat jako naivní blbka nebo workoholik, ale já mám pocit, že se skutečně pohybuji mezi lidmi, kteří chodí do práce proto, že je to naplňuje a znamená to pro ně výzvu něco v sobě překonávat (že bych žila právě mezi těmi 5%??) - pokud u nich náhodou už nenastupuje syndrom vyhoření - ale to není o tom, že by je nebavila "práce", to je o tom, že se musí posunout v profesi "jinam".
(Pro vysvětlení - jsem na MD 5. měsíc a většina těch lidí kolem mě je z mého bývalého zaměstnání a nebo ze současného zaměstnání mého manžela.)
Nechci ti nic podsouvat, akorát si myslím, že lidem, které berou práci opravdu pouze jako nutné zlo, se musí žít ukrutně těžko... Že by jich bylo v populaci 95%??
|
| Líza |
|
(5.3.2005 11:05:18)
Ivule, souhlas :-)))
|
|
| Beruška9 | 
|
(5.3.2005 11:27:14)
tak mito nedá, abych něco nenapsla. Sleduji už tuhle diskuzi pěkně dlouho a také si všímám Mirky i na jiných diskuzích, ale to je vedlejší...Asi taky patřím k těm zmiňovaným 5% prácechtivých osob v populaci, ale chci napsat jenom tu zkušenost, že když jsem do své irmy hledala asistentku, na inzerát mi odpovědělo 200 zájemkyň (dala jsem ho jen na servr, ne do novin) a když se pak dozvěděly, za jakých je práce podmínek ( necelý úvazek za minimum peněz, alek lidná práce a možnost domluvy pracovní doby atd, prostě vhodná práce pro zajištěnou maminku s dětmi, která se chce trochu realizovat), řišlo jich na výběrové řízení 75!!!! Žeby to bylo všechno jenom těch 5% populace...?
Zaměstnávám jednu kolegyni se dvěmi skoro dospělými dětmi, jednu mladou svobodnou, asistentku s malým dítětem a uklízečku v důchodovém věku a slečnu na hlídání, takže takový drobný sociologický gender vzorek ženské populace a docela nám to klape :-), všechny prostě chceme pracovat!!!
Poznámka na okraj, myslím si, že kdyby Mirka obrátila svoji energii, kterou užívá k tomu vysvětlování proč teď ne do vysvětlování proč třeba jo, mohlo by se jí dosti ulevit :-), ale to je jen můj osobní názor, Mírko, žádný útok ani nic k vysvětlování...
|
|
| MirkaEyrová |
|
(5.3.2005 15:52:20)
Ivule, myslím, že u mě osobně je to mlžení naprosto bezpředmětné, protože já se svým synem v nemoci doma zůstávat chci, i když ne třeba úplně pokaždé. Och, jaká zrůdnost v dnešním světě, že?
K tomu, proč chce kdo pracovat. Mluvila jsem o přirozenosti každého, že by docela rád si sedl místo práce a dělal... (doplň si dle libovůle). Jen většina jde a něco dělá (ačkoliv mi pořád podsouváte, že já ne, tak taky - mám taky své povinnosti). Těch pět procent nedělá nic jiného než sní o práci, jí s prací, spí s prací, miluje se s prací, rodí s prací, kojí s prací... (doplň si dle libovůle).
Jiná věc je, že třeba jde a jde si vydělávat. Těch je pochopitelně víc než pět procent. Ale ptáš se svých kolegů, či podřízených, co je k tomu vede? Hodně lidí chodí do práce ne proto, že by BEZ PRÁCE NEMOHLI DÝCHAT, ale: protože potřebují peníze; protože chtějí být mezi lidmi; protože chtějí v létě k moři; protože chtějí oblečení té a té značky; protože chtějí splatit hypotéku; protože je vzrušuje pocit, že něco znamenají a že mohou něco řídit; protože je vybraný obor skutečně baví a zajímá - ale v jiném oboru už by tak nadšeně nepracovali. Jistě to nejsou všechny důvody, které lidi vedou k tomu, aby šli vydělávat. ALE MÁLOKDO PRACUJE JEN A JEN PRO PRÁCI, a to i v oborech, které dotyčného nezajímají, nebaví, neuspokojují, nic mu nepřináší atd. Tak o tom jsem mluvila.
Poznámka pro Míšu: momentálně si nepotřebuju ulevit od ničeho, jen od nervozity z blížících se zkoušek:o)))
PS. týden nebudu přítomna, mějte se hezky
M.
|
| Ivana Procházková |
|
(5.3.2005 19:46:39)
Mirko,
když to stavíš takhle, tak dýchat bych nemohla asi jenom bez své holčičky a dýchalo by se mi špatně i bez manžela, rodičů, nejbližších kamarádů. Práci k tomu rozhodně nepotřebuji. Nepotřebuji k tomu ale ani své současné další koníčky. Prostě proto, že člověk se vždycky něčím zabaví a něco si najde.
To podstatné podle mě je, aby prací člověk uspokojoval i některé ze svých dalších potřeb, kromě finančních. Ať už to je potřeba seberealizace, pocit společenského postavení nebo společenské potřebnosti nebo to, co jsi vyjmenovala ty (být mezi lidmi, pocit, že něco znamenám a že mohou něco řídit..) aj. Víš, přemýšlela jsem, co vlastně bavilo mě na mé práci, a definuje se to strašně špatně. Myslím, že nejvíc mě bavilo, když jsem se dostala k úkolu, který byl výzvou, který byl už na hranici mých dosavadních dovedností. Protože nakový úkol mě posunul vnitřně dál. A protože mě lehký pracovní stres motivoval dostat ze sebe něco kloudného. A taky jsem byla ráda, že mám možnost profesně růst a že pracuji s fajn lidmi. Myslím, že podobné důvody proč pracovat měli i moji kolegové (kromě těch finančních důvodů, samozřejmě). A abych se přiznala, tak člověka, který "nedělá nic jiného než sní o práci, jí s prací, spí s prací, miluje se s prací, rodí s prací...." atd. nezmám snad žádného.
Ale to jsem odbočila. Chtěla jsem říct, že je prostě dobré, když člověku práce přináší v životě ještě něco dalšího, než peníze. A že si myslím, že takových lidí je hodně.
Měj se hezky a hodně štěstí u zkoušek.
P.S.: Jdu pracovat, protože dítě konečně spí (a trochu v rozporu s tím, co píšu nahoře - bohužel hlavně kvůli penězům :) Jinak bych tu ještě tlachala :)).
|
| MirkaEyrová |
|
(8.3.2005 20:17:48)
Ivule, promiň, že jsem byla trochu ostřejší. Já na tu Tvoji definici musela i na dovolence pořád myslet, a když jsem ji náhodně nalistovala, nedalo mi to. --- Ovšem i pro mě platí právě to, co píšeš Ty: že nemůžu dýchat bez svého manžela a svého dítěte. A když vidím, že mě dítě potřebuje víc než o něco lepší životní úroveň, tak jsem prostě s ním, a hotovo. Že mi nejde pod nos nižší životní úroveň? No jo, ale nižší životní úroveň se chvíli vydrží, a pak bude snad líp. Zatímco když prošvihnu něco v péči o dítě, tak to bude projetý nadosmrti a nenávratně.--- Co se týče snahy o to, aby práce zároveň přinášela něco víc než jen peníze? Jasně!!!! A právě k tomu směřuju. Jenže mi to dá dost zabrat, poněvadž moje vzdělání nekoresponduje s tím, co mě zajímá a baví. A v oblasti, kde bych mohla zkloubit i mé vzdělání, i mé zájmy, je zase obrovská konkurence (a možná mi chybí ty správné konexe:o)))) --- Jenže tady se bylo podivováno tak, že to vyznělo jako rozhořčení, "proč nedělám vůbec nic" - když nemůžu dělat to, co mě baví, proč nejdu dělat aspoň tu uklízečku nebo pokladní do hypermarketu - a to by bylo v mém případě rozhodně JEN pro peníze a ne pro vnitřní uspokojení a růst.
--- Tož tak. Dnes jsem náhodou v dosahu netíku, ale do neděle zas nebudu, tak to tady zase hezky properte a mějte se hezky.
M.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Emina | •
|
(1.3.2005 21:42:41)
Mirko, v tom je prave jadro pudla. Praci ti nikdo "NEDA". Tu si musis sama najit a pak se v ni prosadit. Tak to v praci chodi. Spousta lidi (myslim, ze vetsina), zacala od piky a museli delat i to, co je zrovna nelakalo, nebo je dokonce nicilo. Na druhou stranu pokud mas moznost i pracovat i byt doma a pracovat chces, jen pokud to a to a to a to, jinak radsi byt doma, tak prece bud doma a netrap se tim, ze jiny zensky pracuji. Jednim zadkem na dvou posvicenich sedet nejde.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 21:56:10)
Emino, však já bych v tý knihovně klidně dělala ze začátku i šatnářku, ale holt mě nevybrali:-(
Trápím, netrápím. Trápím se tehdy, když řešíme naši finanční situaci, která čas od času bývá dosti neblahá. Co se morálního kreditu týče, tam se netrápím - svědomí mám čisté. Až na to, že na manželův plat už to dlouho táhnout nemůžeme, jedna rezerva padá za druhou a za chvíli nebudeme mít odkud brát - na brusle klukovi, na kroužky, na oblečení. Tak toho se teda trochu děsím a doufám, že se už brzo odrazíme ode dna a nějakou práci si přece jen najdu.
M.
|
|
| Šáry | •
|
(1.3.2005 22:02:12)
Mirko,
myslím, že Emina vystihla i můj dojem.
Mám pocit, že v hloubi duše pracovat NECHCEŠ, ale Tvoje okolí nebo Tvůj vnitřní hlas ;o)) Tě přesvědčuje, že bys vlastně pracovat jít měla, a Ty se snažíš hledat důvody, proč to nejde.
Souhlasím s Eminou i v tom, že na tom, že nepracuješ, není nic špatného, takže když máš tu možnost, tak buď klidně doma a nevyčítej si to. Užívej si to ;o))
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 22:39:17)
To je hezký, Šáry:-))) Jo, to máš pravdu, že bych byla radši doma a psala si ty svý pohádky do šuplíku - ale kdo by nebyl rád, kdyby měl možnost dělat to, co ho baví a zajímá, i kdyby to nebylo výdělečné?:-))) Žádný vnitřní hlásek, ale blbý, zatracený hmotno mě chňape za límec a lomcuje mnou: Sakra, kde máš tu práci, ženská?!?:o)))
No jo, jdu spát, zítra klušu v 6.00 na vlak do Prahy a budu nasávat informace o historii a organizaci knihovnictví. Hurá nazdar!:-)))
M.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Ivana Procházková |
|
(4.3.2005 22:05:08)
Mirko,
dočetla jsem vaší diskusi sice zatím jenom sem, ale musím se Xantipy zastat. To, že se snaží (a umí) sebe při přijímacím pohovoru prodat přeci není nic nečestného.
Jak bys odpovídala, když se tě zaměstnavatel například zeptá, zda se cítíš na nabízené místo dostatečně kvalifikovaná a schopná ho zastávat? Budeš odpovídat: "Trochu z toho mám strach, budu se sice snažit jak budu moci, myslím si, že to nakonec snad dobře zvládnu, ale bobky trochu mám..."
A nebo radši třeba poukážeš na praxi, kterou jsi v daném oboru už nasbírala a na pozice, které jsi zastávala - a že tudíš zvládneš levou zadní i nabízené místo? (i když ty bobky a strach skutečně trochu máš..)
Také se ti v tomto případě zdá nečestné odpovědět tím druhým způsobem??
Btw. otázka zaměstnavatele, zda má dotyčná malé děti podle mého názoru do přijímacího rozhovoru vůbec nepatří a zaměstnavateli by po tom mělo být vuřta. Ať se třeba ptá, jaký mám názor na přesčasy, zda jsem ochotná postavit v určité míře firemní zájmy nad své soukromé zájmy, zda jsem ochotná pracovat v případě nouze o víkendech, doma atd. Na to má podle mého názoru právo se zeptat. Ale jestli položí nehoráznou otázku (zda mám malé děti), tak nevidím nic nečestného na tom, "mlžit". Tím spíš, když následně pokládám za samozřejmost, že se budu podle svého mlžení i nadále chovat (tj. když mlžím, že nemám malé děti, tak potom nepříjdu s paragrafem, že zůstávám s nemocným dítětem doma). To je můj názor.
|
|
|
|
|
|
|
| Lorina | •
|
(1.3.2005 13:13:12)
No právě.Pořád jenom vymýšlíme, jak něco obejít.Když on, tak já taky.To mně prostě vadí....To je ta naše úžasná vlastnost, vymyslet to líp než ten přede mnou!P.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 13:30:01)
Lorino, kdyby diskriminace nebyla, tak nemusím nic obcházet. Nemám z toho nějaké zvláštní potěšení. Ale když Tě nepřijmou do práce proto, že řekneš, že máš malé děti, zkus si stěžovat. Prostě, jak jsem psala, buď práci chci a nebo ne. A navíc, jaký zákon vlastně obcházím? Já totiž narozdíl od zaměstnavatelů žádný zákon neobcházím. Jaký zákon mi nařizuje hlásit svým zaměstnavatelům své děti? Já žádný takový neznám.
|
| EvčaK |
|
(1.3.2005 13:38:13)
Vidím to jako Xantipa. Jednak má pravdu, že žádný zákon neobchází. Jednak vyšla vstříc firmě tím, že přiznala nějaké dítě. Když jim po tom nic není, nemají se ptát. Odobně nehodlám na diskriminační otázky odpovídat. Navíc u nás to s hlídáním nebude žádný problém.
Ale myslím, že u pohovu taky záleží, jak se prodáte. Když žena působí nejistě, vysype na sebe úplně všechno... asi neudělá nejlepší dojem. Kamarádka byla po MD na pracáku rok. Přitom je šikovná. Jen nechtěla vzít něco, co ji tak úplně vyhovovat nebude. Já mám jiný názor. Než být dlouho na PÚ, radši vezmu i méně vyhovující práci a hledám dál...
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 13:45:44)
Evčo, a to já mám zase takovou zkušenost se svým bývalým zaměstnavatelem, že dokud jsem u něj pracovala, tak jsem na nějaké hledání jiné práce prostě neměla čas. A se sebou mám takovou zkušenost, že za A) nedokážu se při pohovoru tvářit, jako že mě ta práce zajímá a kdesi cosi, a přitom už dopředu vědět, že tam nechci pracovat, a za B) každá práce je pro mne, řekněme, komplikací, takže když už jít dělat a zkomplikovat život sobě i rodině, tak ať už má ta práce nějaký smysl a význam.
M.
|
|
| Sylvie | 
|
(1.3.2005 14:50:52)
K tomu, jestli firma potřebuje nebo nepotřebuje vědět počet dětí - POTŘEBUJE. Je fakt, že v průběhu konkurzu jí po tom "nic není" (ale zajímavé - výhody dětným zaměstnankyním ze zákona poskytovat musí), ale při přijímání jí už po tom něco je. Protože u žen se počet vychovaných dětí vyplňuje do přihlášky k sociálnímu pojištění a přihláška se odevzdává na správu sociálního zabezpečení. Netuším, jak to funguje u velkých organizací - u malých organizací pravdivost údajů na přihlášce podpisem potvrzuje i zaměstnanec.
S.
|
| Sylvie |
|
(1.3.2005 15:34:31)
Milado, u žen se počet dětí sleduje kvůli nároku na důchod - stále ještě platí, že dětné ženy chodí do důchodu dřív, než ženy nedětné nebo muži. Jak si evidenci sledují velké organizace (nad 25 zaměstnanců) fakt netuším, u malých organizací se počet stále ještě vyplňuje do přihlášky k sociálnímu pojištění a hlídá si to sociálka. Pravdivost údajů na přihlášce samozřejmě musí zaměstnanec podepsat, jinak nám ji sociálka nechce vzít. Samozřejmě, z přihlášky se zaměstnavatel prd dozví o stáří dětí (vyplňuje se počet vychovaných dětí, nikoli aktuální počet malých dětí).
Jinak o dětech a jejich stáří se zaměstnavatel dozví nejpozději ve chvíli, kdy si je jeden z rodičů uplatní na děti slevu na dani. Protože takovýto zaměstnavatel by si měl správně vyžádat potvrzení od zaměstnavatele druhého z rodičů, že děti ty a ty si druhý z rodičů neuplatňuje v zaměstnání on. Pokud to zaměstnavatel neudělá, vystavuje se riziku, že při kontrole z finančáku na placení daně z příjmu za zaměstnance bude mít problémy s finančákem. Samozřejmě, zaměstnanec si slevu na děti uplatňovat nemusí a může si sám na konci podat daňové přiznání, ke mu případný přeplatek finančák vrátí.
S.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 17:43:52)
Když to přeženu, tak děti si každý má hlídat sám. Počet děti se na OSSZ hlásí kvůli důchodu, jenže tam než se dostanu, tak už budeme jinde. Jinak je to sociálce šumafuk. Té je úplně jedno, jestli napíšu 3
nebo jedno. Jak jsi správně napsala, děti nemusí uplatňovat nikdo z manželů a na konci roku si daňové pak můžeme udělat sami.
Tak který zákon jsem porušila. Znovu se ptám.
|
| Sylvie |
|
(1.3.2005 18:28:02)
Xantipo, jestli tvoje otázka byla na mne, tak já nikde nepsala, žes porušila zákon :o) Jenom jsem upozornila, že počet vychovaných dětí se uvádí do přihlášky na sociálku. A máš pravdu, je jenom na tobě, jestli jsi zvyklá svým podpisem potvrzovat pravdivé nebo nepravidé údaje.
S.
|
|
|
|
|
| Lída | •
|
(6.3.2005 21:38:08)
To by mělo být nahlášený kvůli odpočtu na dáních.Ale když na sebe má náhlášený děti manžel tak by jim po tom mělo houby být -NE???A jaké asi výhody člověk bude mít to by mě zajímalo.Klouzavou prac.dobu??HA,HA.Ja bych ji zavedla povinne po mateřský.Nebo napůl dělat doma a bylo by po problémech.V době internetu není co řešit.Chodi do práce třebe jen 2dny.
|
|
|
|
| JaninaH |
|
(1.3.2005 13:43:12)
Xantipo,
přesně tak, zrovna tohle jsem chtěla na tvoji obhajobu napsat, ale předběhla jsi mě. Je vidět, že se dokážeš obhájit sama :-)
Holky, neblázněte, máme tu kapitalismus, s bezelstnou upřímností to daleko nedotáhnete. To po deseti letech zaměstnání vím bezpečně. Neumím ani lhát, ani podvádět, přesto jsem po pěti letech na mateřské svému potenciálnímu zaměstnavateli srdnatě tvrdila, že umím podvojné účetnictví, a přitom jsem ani nevěděla, co to je! Ale tolik jsem toužila se vrátit do práce, že jsem se to dokázala za měsíc po večerech naučit a nikdo nic nepoznal. Kdybych byla tenkrát upřímná, šanci bych nedostala, to je to, o čem píše Xantipa.
J.
|
| Lorina | •
|
(1.3.2005 13:51:27)
No upřímně takových lidí je víc, jen někteří se to nestačí doučit.Pak to vypadá tak, že ten druhý za ně musí opravovat chyby a to pěkně zdržuje od práce.Dneska každý druhý hovoří anglicky , německy a přitom je to bída s nouzí.Trocha skromnosti by v určitých případech vůbec neškodila.....
Není to osobní, jen reaguji na odpověď, zda někdy trochu pravdu přikrášlit?P.
Hezký den.
|
| JaninaH |
|
(1.3.2005 14:04:11)
Lorino,
to je ale potom na zaměstnavateli, aby posoudil, zdali si ten člověk své znalosti "přikrášlil" nebo ne. Mně šlo o tu šanci, samozřejmě bych to místo nevzala, kdybych si nevěřila. Tady nejde o skromnost, ale o soudnost. Stejně tak Xantipa: kdyby po čtrnácti dnech zaměstnání přinesla ošetřovačku na (nepřiznané) dítě, pak by to byl důvod pro vyhazov.
J.
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 13:53:17)
No dobrá, ať si tu klidně vládne kapitalismus anebo cokoliv chcete. Ale ani kapitalismus, ani svatý Klaus ani nikdo jiný mě nepřinutí dělat to, co nepovažuji za správné. A je mi fuk, co se nosí a co ne. Daleko to nedotáhnu, to chápu, toho bych s bezelstnou upřímností za minimálně posledních dva tisíce let nedosáhla nikdy, ale chtěla bych, aby lidská společnost byla aspoň natolik na výši, aby mě nechala důstojně přežít. Toť vše.
M.
|
| Šáry | •
|
(1.3.2005 14:17:15)
Mirko,
promiň, teď si trochu rejpnu, nemyslím to ve zlým:
Proč by mělo být něčí povinností "nechávat Tě důstojně přežít", když nejsi nemocná ani nemáš žádný handicap, syn už dávno není ve věku, kdy by potřeboval Tvou celodenní přítomnost, a Ty jsi přesto pořád doma, zdá se, že práci nijak intenzivně nehledáš, sama přiznáváš, že vlastně každá práce je pro Tebe jakýmsi zlem, a byla bys ochotna jít jen do takové práce, která by pro Tebe byla výrazným duševním obohacením.
Tím proboha nemyslím, abys při přijímacím pohovoru lhala, vzala práci ve fabrice u pásu nebo dělala něco, co je ti vyloženě proti mysli, to nedělá dobrotu nikdy. Ale občas mi přijde, že kladeš zvýšený důraz na "duchovní hodnoty" a žádný na ty "materiální", přitom ti není jedno, že jste "chudí", ale spíš mluvíš o diskriminaci, než by ses sama nějak výrazně posnažila.
Vím, že to asi zní tvrdě, a omlouvám se za to. Vím, že jsi hodná holka, která na sobě udělala už velký kus úctyhodné práce, a nechtěla bych se do Tebe moc navážet. Ale tohle mi nedalo.
|
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 18:37:24)
No, Šáry, jenže já handicapy mám. Jednak výraznou krátkozrakost (to už taky může být u zaměstnavatele mínus), a jednak přílišnou citlivost. To je povahová vlastnost, kterou si neodpářu, ale která mi například zbraňuje přijmout zaměstnání, u kterého budu dopředu vědět, že bude příliš stresující (což je každé druhé v ekonomické oblasti). Abych byla konkrétní - už se třeba bojím někomu dělat účetnictví (protože jsem se jednou spálila, byť ne přímo v účetnictví, málem mi spadl do klína dluh 70 tisíc). Já bych třeba teoreticky nepohrdla ani tím dělat uklízečku. Jenže mám fobii ze špíny, závratě, a nejsem zvlášť fyzicky zdatná - takže to prostě nepřichází v úvahu. Apod. Povinnost přežít? No, asi takhle. Když není možné sehnat práci, tak necháme chcípnout? Tomu se ale naprosto nedá říkat lidskost. --- Máš pravdu. Zatím extra nesháním práci. Ale právě proto, že konkrétně můj syn mě do těch svých sedmi let dost potřeboval (anebo spíše - byla jsem přesvědčena, že mě potřebuje). Teď se chystám se na hledání práce více vrhnout, ale skoro dva týdny stonal syn, teď jsem nachřapaná a nemožná zase já, apod. Stále čekám, že se situace nějak usadí, ale ono se už několik měsíců či spíše let pořád něco děje. Syn měl strach ze školky, pak ze školy, pak jsme dlouze a náročně rozhodovali o tom přestupu, pořád něco. A ne a ne se to trochu usadit. --- Přesto NĚCO dělám - z vlastní kapsy jsem si zaplatila rekvalifikační kurz a dojíždím jednou týdně do Prahy. Ovšem taky to není legrácka, páč jsem zjistila, že už se neumím učit a navíc nevím, jak se mám učit, když nemám podklady a musím si je dohledávat bůhvíkde - inu, jako vysokoškoláci:-))))
Jinak, konkrétně teď v této diskuzi spíše hovořím v obecné rovině, nikoliv sama za sebe. Sama za sebe jsem vystoupila hlavně v debatě o solidnosti v jednání viz kauza Xantipa.
M.
|
| JaninaH |
|
(1.3.2005 19:02:24)
No vidíš, Mirko,
a zrovna to účetnictví je pro mámu s dítětem podle mě výborná volba. Můžeš ho dělat i doma nebo si částečně brát práci domů, žádná fyzická námaha. Stresující to zas tak není, až na závazné termíny. A lze se pojistit, aby ses nemusela bát. Fakt je, že to není ani kreativní, ani duševně příliš povznášející povolání. Ale člověk nemůže mít všechno... Mě by třeba strašně bavilo mít malé knihkupectví. Nebo učit, na to mám dokonce i vzdělání (ale nervy už ne :-)). Ale musím živit rodinu :-(.
J.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 19:08:08)
Jano, a vidíš, já se toho účetnictví tak bojím... Jenže jsem taky zažila, že se dvakrát do roka měnily zákony a my dvakrát do roka předělávali komplet evidenci majetku... Děkuji, nechci. Jinak že to není povznášející? Čert to vem. Kdybych pracovala jako jedno malé kolečko v účtárně a někdo si mě mohl pravidelně kontrolovat, tak klidně dělám i to účetnictví, i s těmi změnami...
M.
|
|
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 20:04:11)
My jsme u soudu? Já myslela, že diskutujeme. Tak promiň.
|
| Šáry | •
|
(1.3.2005 20:11:37)
Xantipo,
podle mého názoru mohly ve Tvém případě nastat dvě diametrálně odlišné situace:
1) děti bys nepřiznala a vůči zaměstnavateli by ses chovala tak, jako by neexistovaly (tedy žádné požadavky a úlevy z Tvé strany vůči němu). Tak jak jsi to udělala Ty.
2) děti bys nepřiznala, ale když by byly nemocné, vyžadovala bys po zaměstnavateli výhody, které Ti přiznává zákon.
Případ 1) je podle mého názoru ta "svatá lež", zcela ospravedlnitelná, protože zaměstnavatel se taky nechová úplně "košer", když se Tě na takové věci ptá.
Případ 2) by pak byl docela obyčejná a špatně omluvitelná lež.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 20:21:07)
Ano, tak takhle to bylo myšleno. Jen bych to také nenazývala svatou lží.
Když zaměstnavateli nepřiznám děti, tak dost dobře po něm nemohu chtít, aby akceptoval mou ošetřovačku. To by bylo nemorální, ale zase bych to nenazvala zločinem, jako Mirka.
Prostě shrnu, když nepřiznám děti, je morální nechtít výhody s ohledem na děti /ošetřovačky, služební cesty, už mě nic nenapadá./
|
|
|
|
|
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 14:49:04)
Mirko, já nechci přežívat, já chci žít. Zatím nepotřebuji /ťuk, ťuk, ťuk na dřevo/, aby se o mou rodinu někdo staral. Postarám se sama, ale potřebuji příležitost. A jestli je jen zádrhel v tom, že všechny své děti neuvedu u pohovoru, tak proč to řešit. Píšeš tady tak, jako bych své děti porodila a pak je někam odhodila, abych mohla pracovat. To bych si zasloužila odsouzení, ale tohle. To snad ne.
Takhle se můžu podívat do očí jak zaměstnavateli, tak i svým dětem. V chudobě jsem žila asi 2 roky v době, kdy jsem byla na MD se svou dcerou a zařekla jsem se, že takhle už NIKDY žít nebudu, udělám pro to téměř cokoli /píšu téměř, ne všechno/.
Já toho také moc nepotřebuji, ale své děti nenechám žít v bídě jen kvůli svým pochybným /promiň/ zásadám.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 18:49:28)
Xantipo, Ty si tu normálně obracíš letitá moudra lidstva:-))) Pravdomluvnost přece vždycky byla ctností přímo rytířskou, a ne "pochybnou zásadou"!!!
--- Kdybych Tvou situaci trochu obrátila - Ty bys radši šla zabíjet a loupit, než bys své děti nechala, jak Ty říkáš, "žít v bídě"? Já tedy rozhodně ne. To jsem "zvrácená", co?
M.
|
| EvčaK |
|
(1.3.2005 19:05:39)
No to teda. Nedá mi to a musím se znovu Xantipy "zastat". Vždyť podle nových zákonů nemá zaměstnavatel právo se ptát, kolik mám dětí a jestli nějaké mám. A jestli mu to řeknu nebo ne, tak to je zcela na mě. Vy z Xantipy děláte pomale vyvrhele. Jakobyste dělali všechno do puntíku správně. Bydlím v bytovce. Podle pravidel mám uklízet každé 3 týdny. Někdy zapomenu, někdy se mi fakt nechce. Podle vás bych se nad sebou měla vážně zamyslet. No nezlobte se na mě, ale tak se nejdřív zamyslete nad tím, jestli opravdu vždycky všechno děláte podle všech morálních pravidel a pak ji teda "chuderu" kamenujte.
Netvrdím, že uvádění nepravého počtu dětí je příklad vhodný k následování, ale taky to není nic trestného. Spíš to záleží na zvážení každého jedince. Nemyslíte?!
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 19:24:25)
EvčoK, díky za zastání, ale já to nepotřebuji. Své si umím vyboxovat /nemyslím ručně/. Já říkám, kdo jste bez viny, hoďte kamenem. Bez viny není nikdo, to by byl svatý a takové já neznám. Leckdy totiž ten zásadový přes své zásady nevidí, jak někomu blízkému ubližuje /tím nemyslím Mirku/, to je obecně. Nemůžu být ohleduplná ke každému. Taky jsem pro to, aby se podporovaly rodiny s postiženými dětmi, chápu, že každá maminka s malými dětmi prostě nemůže do práce, i když by moc chtěla........Zákon je také nastaven tak, aby těmto pomohl, ale s tím se sveze spousta vyžírků a nemakačenků. O tom se nemluví, protože je to citlivé téma. Ale proč mám být odsuzována jen za to, že při přijímacím pohovoru neřeknu celou pravdu o svých dětech, ale spíše se zabývám svými profesními schopnostmi a flexibilitou. Jestli za tohle zasloužím odsouzení, budiž, ale potom kde je ta morálka. Ta je trochu nakřivo, nemyslíte?
|
| Karolinaa | •
|
(1.3.2005 19:29:09)
No to se do Tebe pěkně pustili, Xantipo, a tak nevinně to začalo. Taky jsem zatloukla třetí dítě a to během trvání pracovního poměru. Zaměstnavatele má zajímat výhradně, jak odvádím práci a ne moje soukromí. O tom celá tahle diskuze má být.
K.
|
|
|
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 19:11:01)
Mirko, Mirko, kdyby sis přečetla, co jsem napsala. Nemohla bys psát o vraždách a násilí. Řekla jsem, že než žít v bídě, udělám téměř cokoli, ale že mám mantinely. Neutroubit každému zaměstnavateli počet a věk mých děti /co kdybych potřebovala ošetřovačku/, to mi jako vražda a loupež nepřipadá. To se do mých mantinelů vejde. Nechci Ti sahat do svědomí, ale co třeba sociální dávky. Já díky příjmům rodiny nečerpám rod.příspěvek, sociální už vůbec ne. Promiň, ale ten čerpáš Ty a já a mně podobné na to musí vydělat. Tak mi tady nedělej přednášku o vraždách a loupení. To už je trochu osobní, tak promiň.
|
| MirkaEyrová |
|
(1.3.2005 19:23:44)
Xantipo, neberu žádné sociální dávky, pokud v to nepočítáš žebrácké tři stovky přídavků na dítě.
--- Kromě toho, nevím, co Ty jsi víc než já. Jsi stejně smrtelná, jsi stejně zranitelná, jsi stejný "prach a popel", jen máš o něco víc peněz (a taky nos trochu víc nahoru, ne?).
Promiň. Taky je to už dost osobní.
M.
|
| Xantipa | •
|
(1.3.2005 19:38:09)
Mirko, jsem stejná jako Ty. Rozhodně neměřím lidi podle výše konta, to si buď jistá a nemyslím si, že jsem něco víc než ty. Nemám pocit, že bychom byli bohatí, ale nestěžuji si, jsem ráda za to, co máme. A nos nenosím nahoru, jednak proto, aby mi do něj nanapršelo a jednak proto, že pak bych nevěděla, jestli třeba po někom nešlapu.Máš právo být s dětmi doma třeba do důchodu, je to Tvá věc. Ale nemáš právo mě odsuzovat. Ublížila jsem snad Tobě tím, že jsem neuvedla všechny děti? Nebo snad majiteli firmy? Ne.
A i kdybychom byly při pohovoru spolu a mě vzali, že mám pouze jedno dítě a Tebe ne, ani tehdy si nemyslím, že bych Tě nějak poškodila. Prostě mé děti jsou moje věc a když to nejde přímo, musím trochu oklikou, když si nechci natlouct nos.
|
| Zuzka | •
|
(1.3.2005 23:32:53)
jestli dobře chápu, tak Mirce prostě přišlo depresivní až nedůstojný muset zapřít vlastní děti proto, aby měla vůbec možnost získat slušnou práci a nelíbí se jí, že Ty tenhle způsob chování propaguješ jako že je dobrý a v pořádku. Je to s nadsázkou způsob chování jako že když jsou sprostí všichni, tak já můžu být taky, protože jinak mě to stádo sprosťáků převálcuje a moje svatá a poctivá slušnost mě nezachrání. Tím rozhodně nechci říct že zrovna Ty jsi sprosťák, byl to jen příklad, ale já bych tedy nebyla moc pyšná na to, že když pravidla překračuje šéf (ptá se na děti), tak já je klidně překročím taky (zapřu je). Spíš bych byla trochu smutná a otrávená, že jsem se k tomu musela nechat dohnat, místo toho abych tuhle variantu spokojeně doporučovala coby bezvadnej nápad. Vím, že chodit oklikou je účinný a šikovný, ale dělám to nerada, protože mám pocit, že v tu chvíli jsem klesla níž než chci být, ale zároveň vím, že občas se tomu nevyhnu.
Já nemám pocit, že jsi spáchala kdovíjakou nemorálnost a je mi jasný, že kdybys nemusela, tak děti nezapíráš (k šéfovi ses zachovala dle hesla na hrubej pytel hrubá záplata a on si nic lepšího ani nezasloužil), jen jsi asi víc prakticky a střízlivě založenej člověk než Mirka, která je evidentně trochu větší idealista. Svůj díl pravdy máte obě a obě se snažíte jen o slušnej a důstojnej život pro sebe a svoje děti v podmínkách, který nejsou vždycky růžový.
|
| JaninaH |
|
(2.3.2005 7:20:42)
Zuzko,
myslím si, že Xantipa nepropagovala tento způsob chování jako bezvadný a dobrý, ale prostě jako možnou reakci na nezákonnou diskriminaci matky ze strany zaměstnavatele. Monty napsala, že je nejlepší být tak dobrá, že zaměstnavatele ani nenapadne se ptát na tvé soukromí, tolik o tebe bude stát. Mirka napsala, že by se diskriminaci nebránila z morálních důvodů. Jiný způsob reakce na diskriminaci za strany zaměstnavatele tady, pokud jsem pozorně četla, navržen nebyl. Nebylo by lepší, aby se debata ubírala tímto směrem místo srovnávání morálních kvalit Xantipy a Mirky?
J.
|
|
| Xantipa | •
|
(2.3.2005 12:31:48)
já rozhodně idealista nejsem a růžové brýle jsem sundala zároveň s dětskými střevíci. Možná jsem ty brýle neměla nikdy, nevzpomínám si.
A šéfa se musím zastat, není to takový ignorant a nelida. Jen prostě postupoval podle současných zvyklostí. Kdyby byl takový hajzl, tak by mě přece už vyhodil, teď už ví, kolik mám dětí a jak staré. Jenže všechno pokračuje dál tak, jako dosud.
A nejsem ani optimista. Já raději budu příjemně překvapený pesimista než zklamaný optimista.
To je věc volby, nebo povahy? To nevím.
|
|
|
|
|
|
|
| Ivana Procházková |
|
(5.3.2005 11:38:18)
Xantipo, souhlas :)
taky můžu říct, že jsem žila "v chudobě" - za studií na VŠ, a to do chvíle, než jsem pochopila, že se k penězům dá přijít také prací a ne jen šetřením (a počítáním, jestli si můžu koupit dneska ke sváče jogurt nebo na to nemám).
Nicméně tyhle asi 2 - 3 roky na VŠ, než jsem dospěla k "poznání", že peníze se dají vydělat :)), vedly k tomu, že jsem si stejně jako ty řekla "už nikdy více" a od té doby se mi vede fajn :)))
|
| MirkaEyrová |
|
(8.3.2005 19:59:23)
Ivule,
naťukla jsem si náhodou Tvůj příspěvek z 5.3.2005.
Chceš v něm říct, že když "chudobu již nikdy více", tak že to znamená, pokud by se Ti narodilo postižené dítě, raději ho dáš do ústavu, než bys riskovala chudobu (která péči o postižené děti často provází)? Chceš říct, že bys nerespektovala netypické dispozice dítěte - a když by mělo spoustu problémů a potíží, že bys ho nechala v tom plácat řka, že je to jen čistě jeho záležitost, abys nepřišla o výdělek a trochu toho hmotného zabezpečení? --- Pakliže to znamená přesně toto, tak mi, promiň, nesaháš ani po kotníky a vůbec mi nestojíš za to, abych brala Tvé názory vážně.
M.
|
| Šáry | •
|
(9.3.2005 0:01:13)
Mirko, prosím Tě,
nezdá se Ti, že už to trošku přeháníš?
Ivča jen řekla, že zjistila, že když má člověk pocit, že nemá finance, tak nemusí jen šetřit, ale může je taky vydělat... a Ty to hned začneš rozvádět do katastrofických konců s postiženým dítětem a krkavčí matkou, která se na ně vykašle a proto Ti nesahá ani po kotníky, protože to bys Ty určitě neudělala.
Nemám pocit, že by Ti tady kdokoli z nás řekl, že bys měla jít dělat k pásu nebo k pokladně, jen abys něco dělala. Naopak Ti všichni, pokud vím, radili, abys buď nepracovala, nebo sis našla něco takového, co by Tě bavilo.
Možná jsem hnusná, ale myslím si, že už je načase si takovou práci (která by Tě bavila, myslím, a třeba skoro zadarmo) si najít, abys přišla na jiné myšlenky. Nebo se z Tebe stane opičí maminka a fanatička.
|
| Šáry | •
|
(9.3.2005 9:08:44)
málem bych zapomněla - hodně štěstí u zkoušek!
|
|
|
| MirkaEyrová |
|
(14.3.2005 18:20:49)
Ivule, Ivo, četly jste taky hned další moji ozvu? Myslím, že já zas prozměnu nechám bez komentáře komentář Ivy:-)))
M.
|
|
|
|
|
|
|
|
| Lorina | •
|
(1.3.2005 13:44:42)
No právě, nikdo nemá právo po Tobě něco takového chtít.Jenže ty jsi jim dobrovolně odpověděla a pravdu jsi upravila (promiň, to není osobní).Jde mi pořád jen o to, že nač je mi právo neodpovídat na takový druh dotazů, když pokud tak neučiním, tak si ničím šanci místo získat a pokud odpovím pravdu, tak taky...Stěžovat si nemůžeš vůbec, to se dneska nenosí.Musíš mlčet a makat nejlépe na 150%.
Pro dnešek ahoj, musím makat sice sama na sebe, ale mně to dá taky práci se uživit...
Petra
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)