Re: Neprímá diskriminace

Xantipo, mým úmyslem původně vůbec nebylo házet na Tebe kamenem a nějak Tě bůhvíjak odsuzovat. Jen jsi mě krapet naježila tím, že jsi naopak Ty útočila na ženy, které neumějí nebo nechtějí zalhat. Trochu jsem se vyřádila, což jsem původně neměla v úmyslu, takže promiň. Nemělo to být odsouzení - dělej, co uznáš za vhodné. Ale zrovna tak jako Ty máš někde nasazenou mez, tak ji mám i já. Jak píše, nevím teď přesně kdo, myslím Šáry, něco o svatých lžích. Taky bych se dopustila svaté lži - a koneckonců jistou věc si před zaměstnavatelem taky nechávám pro sebe (ale to je věc, pro kterou by mě patrně nezaměstnal NIKDO, rozumíš? snad kromě chráněných dílen, ale na ty zase nemám oficiálně nárok; zatímco žen s malými dětmi přece jen pracuje tisíce). Ale mez mám úplně jinde než Ty - nepřiznání dětí je podle mě už hřích (no, možná hříšek). A dost mě naštvalo, že ses dívala jako na méněcenné na ženy, které to neudělají stejně jako Ty.
--- Jinak. Mám takový ne zrovna příznivý pocit, že si myslíš, že jsem jedna z těch odsouzeníhodných vyžírek. Pozor, mýlka! Kdyby mi někdo dal práci, kterou bych se svými schopnostmi a dovednostmi dokázala dělat, tak bych ji brala všema deseti a ani bych necekla (pokud by nedocházelo třeba k šikaně ze strany zaměstnavatele, k neplacení výplaty, překračování zákoníku práce apod.). Jenže já bohužel ty schopnosti mám dost omezené, blížím se jimi spíš postiženým než zdravým lidem - takže mi hledání práce ještě dá asi dost zabrat. A že jsem nehledala práci intenzívně dosud? Už několikrát jsem tu vyprávěla o tom, že jsem až donedávna (zhruba do konce prosince 2004) byla přesvědčená o tom, že mě potřebuje především syn. Kombinací s mými nedokonalými schopnostmi (které jsem si ovšem nevybrala, kdybych mohla vybírat, vybrala bych si pro sebe jistě vlastnosti a schopnosti tzv. superženy) jsem už nějaké intenzívní hledání prostě nezvládala. --- Já vím, že bych se svými schopnostmi měla dneska nejlépe dělat právě nějakou tu uklízečku nebo pokladní v hypermarketu, jenže taková práce by mě asi dost ničila a dlouhodobě bych ji nezvládala dělat (s těmi podmínkami, které prodavačky hypermarketů mají...). Pak bych taky zvládala dělat nějakou jednoduchou administrativní práci - jenže na nabídku takové práce jsem nenarazila nějaké tři roky. --- Moje tchýně (pro Tvoji informaci velmi pracovitá a energická žena, která má svůj život mnohem lépe pod palcem než já a já ji za to obdivuji, protože kromě toho je nesmírně tolerantní a v některých věcech i moudrá), tak moje tchýně mi zas říká, že bez známostí se člověk neobešel ani dřív, ani dneska, a že pokud mám nějaké kontakty, tak jich mám využít (žádné nemám, a ty, co mám, tak bych se hanbou propadla, kdybych se zařídila podle její rady).
Tož tak. Myslím, že dělám, co nejlepšího umím. Samozřejmě že když jsem doma, že se aspoň o to intenzívněji věnuji třeba přemýšlení o synovi a jak nejlépe ho vést (není to jednoduché a průměrné dítě, má své mouchy - třeba je velmi svéhlavý, citlivý, panovačný - a to je směs "smrťák").
Takže jsem přesvědčená, že se nemám za co stydět - i se svými handicapy.
--- Ještě bych si dovolila přípodotek o Tvých dětech. Pokud je vychováváš k tomu, že je jaksi "nemá" zajímat, kde bereš peníze, hlavně že dostanou, co chtějí, tak to není moc moudré od Tebe. Může se to vymstít Tobě anebo třeba mnohým jiným lidem.
M.