Re: Re: Neprímá diskriminace

Pettino, Emino, Šáry, popř. další!
Řekla bych to asi takhle. 1) pracovat se mi tzv. "nechce", ale asi tak do té míry, jako 95 % ostatní populace (Kolik z Vás by radši seklo otravným stereotypem a šlo třeba sbírat houby na bramboračku do voňavého lesa? Neříkejte, že vidíte jen a jen práci, a na nic jiného nepomyslíte. Tedy, věřím, že jsou takové typy, ale moc jich, myslím, nebude.) 2) Chápu práci jako nezbytné zlo, které musí být, a většinou je mi šumák, co si ostatní myslí (až na chvíle sníženého sebehodnocení, které občas přicházejí, ale to "si" nejsem dobrá v naprosto ničem). Toto nezbytné zlo si ale jednou v budoucnu hodlám zpříjemnit tak, aby pro mne bylo snesitelné, neřku-li vynikající - takže místo práce účetní, při které bych se asi v noci budila hrůzou, kdy přehlédnu malou chybu a způsobím tak manko za několik miliónů, si plánuji dělat práci třeba knihovnice, prodavačky knih, šatnářky v muzeu atd. atd., což by mne jednak asi bavilo, jednak bych to cítila jako bezpečné, a nadto bych tu práci (narozdíl od práce např. účetní nebo byznysmena) považovala za účelnou, smysluplnou. 3) Od předchozí diskuze na podobné téma, která tu proběhla asi před 2 měsíci, jsem zase o kousek poporostla, např. tím, že chodím do toho kurzu. V dnešní diskuzi jsem neměla na mysli PLAKATI NAD SEBOU a svým údělem. Smyslem bylo, abych poukázala na to, že ZŮSTAT S DĚTMI do sedmi či deseti let věku, do kdy bývají často nemocné a musí být hlídány dospělou osobou, NENÍ ŽÁDNÝ MED, a že když má žena děti často nemocné a nemá možnost opatřit si hlídání, ŽE BY JI NIKDO NEMĚL ODSUZOVAT za to, že si "dovoluje hledat práci" ubližuje tak chudákům zaměstnavatelům. Toť vše, nic víc, nic méně. Nevím, proč mě tu všechny vehementně manipulujete do postoje, jako že se lituju a jánevímco ještě. 4) Jak už jsem tu párkrát zdůraznila, dosud jsem byla doma shodou dvou okolností - za prvé, všechno mě hned hrozně rozcitliví a rozhází, takže překonávání pro jiné běžných překážek je pro mne mnohem těžší (tak, jak si to většina z Vás v životě nikdy nebude umět představit, a vzhledem k tomu, že o mých potížích víte úplné p.., tak mne tu neobviňujte z toho, že si "něco vymýšlím"!) - za druhé - dlouhé týdny a měsíce jsem měla pocit, že mě stále ještě syn potřebuje doma (kdybych šla do práce, nemohla bych ho ani ze školky, ani později ze školy vyzvedávat v poledne, a před půlrokem bych nemohla učinit protiopatření vůči synovým psychosomatickým potížím v podobě režimu 3 x týdně do školky, 2 x týdně doma; koneckonců mezi 4,5 lety a 6 roky byl nemocný skoro každý měsíc, přičemž kolem odebrání nosní mandle jsem s ním byla doma nepřetržitě cca 2 měsíce: to by mě byli stejně vyhodili, i kdyby byli svatí a z oceli; a teď byl za dobu školní docházky nemocný už potřetí + jeden drobnější úraz 2 dny). Chci vidět ty babičky, kterak by se ochotou přetrhly hlídat tak často nemocné dítě - a oběma je nad šedesát! (A když už tu mluvíme o tom, že prapůvodem mých "stížností" je zastat se jiných maminek - tak některé děti stůňou ještě hůře a častěji, jedná se ne o pouhé virózy, jako u syna, ale o angíny, na které se musí nasadit ATB atd. atd.) Suma sumárum, naprosto nemám výčitky, že jsem byla se synem doma. 5. Pettino, Tobě se to moc hezky radí "nesmíš moc dlouho čekat". Jo, a když máš strach, trému, zmatek, stydíš se a jsi nesmělá, tož by ses vrhala do všeho střemhlav a s nadšením? Samozřejmě, že mi nějaké příležitosti mohou utéci! No a? Mám se kvůli tomu, co je "obvyklé", cpát práškama, abych to vůbec psychicky zvládla?!? --- Samozřejmě, že se od Vás dost podstatně liším. Na všechno potřebuju čas, abych to strávila. Je mi jasný, že to se teď nenosí. No a to mám kvůli tomu snad skočit z mostu?!?
--- Jo, a aby si to zas někdo nepřekroutil: ani tento příspěvek není žádná sebelítost - pouze obrana proti útokům.
M.