| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Snažíme se dál 7

 Celkem 17 názorů.
 Evča, kluci 90+96 


Co Ti napsat, aby to bylo to pravé? 

(8.10.2002 10:10:20)
Milá Henri,

sleduji Tvůj příběh už delší dobu a bylo mi moc smutno, když jsi v září napsala sem na rodinu, že to nevypadá dobře... S napětím jsem čekala, až se ozveš. Jsem ráda, že jsi zase zpátky - nejen tady na rodině, ale hlavně doma ve své rodině, že nejsi sama.

Moc bych Ti chtěla napsat něco hezkého, ale nenapadá mě, co by bylo to pravé, co právě potřebuješ číst nebo slyšet. Soucit? Lítost? Utěšování, že máš aspoň jedno děťátko už doma a že jiné maminky se nedočkají ani toho? Naději, že příště to už snad vyjde? Tohle všechno jsi slyšela už mockrát a určitě sis to sama říkala tisíckrát, ale ta lítost nad ztraceným mrňouskem je tady pořád, viď.

Vím, o čem píšu. Přišla jsem o druhé děťátko, narodilo se mi předčasně, ale rok a půl bojovalo v nemocnicích o svůj život. Bylo to pořád takové "nahoru-dolů", střídaly se chvíle naprosté beznaděje s lehkou nadějí a pak zase zpátky dolů. Prožila jsem si dlouhé měsíce otázek typu: Bude žít? Umře? A pokud přežije, bude v pořádku? Poslední měsíce jsem už věděla, že pokud žít bude, že to nebude dobré, protože poškození, která ho postupně potkala, byla dost závažná. Kromě tělesných problémů (které bych snad ještě uměla zvládnout a na které bych snad měla sílu) bylo pro mě hrozné vědomí, že po tom všem, co ho potkalo, má poškozený mozek - a že tedy není moc pravděpodobné, že se bude umět sám obstarat, že bude mluvit atd.

Vždycky jsem se hrozně bála, aby mě něco takového nepotkalo, protože mám pocit, že vůbec nemám schopnosti a vlohy na to, žít trvale s duševně postiženým člověkem. A dát svoje děťátko někam do ústavu? Brr, to pro mě taky bylo něco nemyslitelného... Jenže zvládat péči o hodně postižené dítě a zároveň ještě normální péči o zdravého staršího synáčka = dítě nabité neuvěřitelným množstvím energie? A bez babiček a víceméně i bez manžela? Na to jsem se taky necítila, bála jsem se, že tohle prostě nezvládnu. A v tomhle stavu jsem se potácela ty dlouhé měsíce a přitom jsem se snažila fungovat jako normální veselá maminka pro staršího synáčka, kterému byl rok, když se narodil ten nedonošený bráška.

Od doktorů jsem věděla, že kdyby se mrňousek narodil o něco později, že by mohl být zcela normální a v pořádku. Na jednu stranu byla tahle zpráva dobrá - žádná genetické problémy pro případné další děti. Na druhé straně tím silnější pocit smutku a tisíckrát KDYBY: Kdyby se narodil později, mohl být zdravý. Tak proč? Proč? Proč?

Můj prvorozený potřeboval hodně mého času a péče a to bylo asi dobře, i když to pro mě bylo hodně těžké to zvládnout. Bbabičky nebyly, manžel věčně pryč. Moc se mi chtělo zalézt někam do koutku a brečet a brečet, ale uvědomovala jsem si, že mě "nad vodou" drží právě to, že místo toho brečení lezu po čtyřech na koberci a hraju si s vláčky a synáček se na mě šťastně směje.

Na druhého synáčka jsem nikdy nezapomněla, ale čas zmírňuje bolesti a zmírnil i tuhle ztrátu. Navenek jsem se chovala zcela normálně, smála jsem se, povídala si o všedních věcech - ale uvnitř jsem pořád stále měla ten pocit poloprázdné náruče a ta prázdnota bolela. Slzela jsem při pohledu na maminky s bříškem i na maminky s miminky v kočárku, a to ještě několik let po tom, co tělíčko druhého synáčka vzdalo ten marný boj zde na Zemi a jeho dušička mohla odejít jinam - do míst, kde už není žádná bolest.

Ještě v době, kdy žil můj druhý synáček, ale kdy už jsme věděli, že je to špatné, mi doktoři říkali, že nejlepší bude, když si pořídím další děťátko, že to je jediná náplast na tu bolest. Abys mi rozuměla - ti doktoři by za malého i dýchali a dělali pro něj vše, co bylo v jejich silách. Jsem si jistá, že jim na něm záleželo a na mě taky. Ale když mi lékaři z novorozenecké JIPky řekli to o dalším děťátku, nejdřív jsem to nemohla nějak strávit, protože jsem si říkala, že nedokážu myslet na početí dalšího děťátka někdy v budoucnu, když můj maličky nemocný synáčk ještě žije a co kdyby atd.

V té době jsem o dalším dítěti prostě nedokázala uvažovat. Ale zpětně vím, že měli 100% pravdu. Další děťátko se mi narodilo čtyři roky poté, co druhý synáček umřel - a ta bolest ze ztráty druhého chlapečka se tím opravdu nějak překryla. Už nebrečím při pohledu na těhotné bříško a už necítím tu bolestnou prázdnotu ve svém srdci. Ten druhý synáček s námi vždycky v duchu bude, vzpomínka na něj už tolik nebolí a věřím, že teď je mu daleko lépe, když byl vysvobozený ze svého bolavého a nemocného tělíčka. Věřím, že se s ním jednou setkám, ale už nepláču proto, že ho tady u sebe nemám zrovna teď ( ale po pravdě řečeno, když na něj takhle začnu vzpomínat, tak mám stejně v očích slzy).

Chtěla jsem tím říct, že se mi zdá, jakoby se narozením třetího děťátka nějak naplnilo mé mateřské poslání. Jsem šťastná, že mám doma dvě zdravé děti a už necítím takovou tu zoufalou bolestnou touhu.

Henri, možná by Ti opravdu pomohlo vybrečet se, jak Ti radili. Uvolnit se, podělit se o svůj smutek, ono se Ti trošku uleví. Pokud by se Ti chtělo, podívej se na stránky www.anjeliky.sk - udělala je jedna maminka, která přišla o své první a zatím jediné děťátko - narodilo se mrtvé, ač donošené. Je tam i diskuzní forum a tím i řada dalších příběhů. Ta maminka udělala ty stránky právě pro lidi, kteří přišli o děťátko, protože ví, že hodně může pomoct, když se mají kde vypovídat.

Určitě budeš při četbě plakat, ale třeba je to právě to, co potřebuješ. Třeba ty slzy odplaví kus bolesti a zoufalství. Ale jestli se na to necítíš, tak se na stránky Anjelikov nedívej.

V každém případě Ti moc a moc držím palečky, ať se co nejdříve dostaneš ze smutku, který prožíváš, a hlavně ať v sobě můžeš brzy cítit klíčení dalšího života. Zůstávám v duchu s Tebou. Budu moc ráda, když sem na rodinu napíšeš, jak se Ti daří.

Ahoj a drž se!

 Hanka, bezdetna 
  • 

Re: Co Ti napsat, aby to bylo to pravé? 

(8.10.2002 11:09:53)
ahoj Emi, moc hezky si to pro Henry napsala. Ja pri cteni Anjelikov take brecela. Ted jsem od 18.8. nedostala menstruaci, teh.test byl pozitivni, pristi utery jdu ke gynekolozce. Snazim se delat jako by nic, netesit se, protoze co kdyby (navic me porad poboliva bricho jako kdybych mela zacit menstruovat). Takze kdyby vsechno dobre dopadlo, tak dam na rodinu vedet, popr. jsem uvazovala o psani podobneho denicku jako kdysi tu psavala Kacka Skokanova.
 kacula 


Re: Re: Co Ti napsat, aby to bylo to pravé? 

(8.10.2002 12:53:11)
Ahoj, přeju ti hodně síly k překonání této těžké životní zkoušky. Já sama mám za sebou jeden potrat v devátém týdnu, a Letos v březnu se mi narodil císařským řezem ve 23. týdnu chlapeček, který druhý den zemřel.Věřila jsem do poslední chvíle že to překonáme ale bohužel osud tomu chtěl jinak.Doma mám pětiletého chlapečka a jedině ten spolu s manželem mi pomáhají to všechno nějak překonat. O další dítě se můžeme pokusit až za dva roky vzhledem k tomu císaři. Ale nevím, kdy budu připravená duševně vzledem k tomu co všechno jsem prožila při dvouměsíčním pobytu v nemocnici s neustálému krvácením, které se prakticky nezastavilo ani na jeden den pobytu. Na svého chlapečku myslím každý den, ale věřím tomu že čas všechno urovná a to samé přeju i tobě měj se moc hezky.
 Ecila 
  • 

je to smutne 

(8.10.2002 13:22:34)
Mila Henri,
je to moc smutne, ze si o detatko prisla. Ja jsem taky zacla spinit asi v 5 tydnu tehotenstvi. Dali mi Ascorutin a musela jsem tyden lezet v nemocnici. Potom dva tydny doma, ale to jsem fakt lezela. Jen jsem si dosla na WC. Vim, ze ve Tvem pripade to asi uplne neslo. Takze ted musis pul roku pockat. Snad to bude priste lepsi. Sestrenice ma petileteho klucika a pak asi v 5 tydnu potratila a nakonec odjela na mesic na dovolenou a pak vyrovnana a odpocata prisla do jineho stavu a zdarne porodila letos v lete chlapecka.
 JankaP 


Srovnání Prachatice x Strakonice 

(8.10.2002 22:05:31)
Mrzí mě, že to u Vás takhle dopadlo.
A omlouvám se, že hned vzápětí myslím na sebe: Pokud bys měla za nějakou dobu chuť srovnat Strakonice s Prachaticemi, velmi by mě to zajímalo. Pokud vše půjde dobře, budu se muset do pár měsíců rozhodnout, kde rodit atd. Vzhledem k současnému bydlišti beru v úvahu i tyto dvě nemocnice. Pokud by Tě to neobtěžovalo, tak by mě Tvůj názor docela zajímal. Můj e-mail je dostupný kliknutím na jméno.
Díky a hodně štěstí do budoucna.
Jana
 Zuzana.. 


DIKY 

(9.10.2002 1:19:55)
ahoj Henri,
diky moc za tvoje vypravni, o tech neradostnych chvilich se pise tezko, o to vetsi ma tvoje vypraveni cenu,
diky za nej a drzim ti moc palce, zuzka
 Jolma 


Nevím jak 

(10.10.2002 21:24:44)
sdělit svůj obrovský obdiv k Tobě - asi jsem to někde přehlídla, ale z které části Slovenska Henri pocházíš? Kde rostou takové zemité ženské vrostlé kořeny tak hluboko do země a proto tak pevně stojící? Velmi s Tebou soucítím a přitom cítím, že ten soucit nepotřebuješ /nebo se pletu?/, protože to máš všechno tak krásně utříděné...Jsem si jistá, že ty všemožné instituce nad námi skutečně zasáhly v pravý čas, ale že zároveň nedopustí, aby to tak dlouho zůstalo. Přeju hodně sil.
Jolma
 Lenka, Alex 3 a 1/2 
  • 

Se svou troškou... 

(10.10.2002 22:22:13)
Milá Henri,
máš pravdu, že dokud to člověk neprožije, nemá tušení, o čem to je. Čte o tom, soucítí s těmi, kteří si tím prošli ... ale je to jen zprostředkovaná zkušenost. Přišli jsme o miminko právě před rokem...

Před časem jsem si to připomněla při sledování epizody seriálu Šest v tom. Pro ty z Vás, kteří to neviděli, jen stručně shrnu: manželé (v Británii) jdou celí natěšení na ultrazvuk, ten však neukáže srdeční akci. Střih, maminka sedí u paní doktorky, která jí vysvětluje, co se stalo. Pak maminka poprosí, aby mohla chvíli zůstat sama s obrázkem nežijícího děťátka na monitoru ultrazvuku...

Realita z Čech: Bez problémů se vyvíjející těhotenství, v desátém týdnu jdu na ultrazvuk. Úřadující anonymní lékař, mladíček, mi dá pokyn, abych se od pasu dolů svlékla. Naladí obraz a nezúčastněným hlasem diktuje sestře do protokolu: bez srdeční akce, plod odumřel v 8.-9. týdnu. Jsem v šoku, neboť jsem neměla žádné problémy, žádné krvácení, nic. Doktor zjevně nevnímá, že se mi právě zhroutil svět, pokyne mi, abych vstala, takže před ním stojím od pasu dolů nahá a on mi říká, že si mám dojít o patro výš na ambulanci nechat vyčistit dělohu. Přišla jsem jako šťastná maminka, která v sobě nosí své krásné miminko, a on mě pošle nechat si vyčistit dělohu!!

Na ambulanci mě pak brečící a zhroucenou nechají čekat půl hodiny v čekárně (poné lidí), až mi pak sestra přinese k podpisu papír, že souhlasím se zákrokem. Samozřejmě se cítí uražená, když přes všechen šok ještě zmobilizuji zdravý rozum a odmítnu to s tím, že bych uvítala, kdyby mi někdo ráčil sdělit, co se vlastně děje.

Dál to nebylo o moc lepší. Nemyslím, že bych toužila po mohutně projevovaném soucitu, ale přece jen degradace na stroj, který se porouchal a je třeba vyčistit, byla trochu příliš.

Vzpomínám si moc dobře, že to nejhorší bylo, že mi po tom děťátku nic nezbylo. Ráno jsem byla nastávající maminka a večer jsem se probudila z narkózy -- a nic. Prázdno ... ani ten obrázek na monitoru ...

Samozřejmě to ve mně pořád zůstává -- lítost, bolest, strach. Na druhou stranu, asi to tak mělo být. Dokázala jsem se se ztrátou děťátka vyrovnat (a náš tehdy 2 a 1/2 - dnes 3 1/2 - letý Alex na tom měl velkou zásluhu). Co jsem ale dodneška nepřekonala, je ten příšerný pocit ponížení, který jsem zažila v té nemocnici. Děsím se, že bych tam zase šla. Podaří-li se nám znovu otěhotnět, asi vynechám ultrazvuk. Nejsem žádná křehulka, která si nechá hned tak něco líbit, ale tenkrát jsem byla vážně bezmocná...

Lenka
 Libushe+3 


Re: Se svou troškou... 

(11.10.2002 4:23:43)
...z USA. Pri mem poslednim potratu jsem sla k lekari s velmi silnym krvacenim a ultrazvuk take ukazal dite bez srdecni odezvy. Sdelili mi jako v cesku chladne "udelejte si objednavku na vycisteni". Nikdo se se mnou take nebavil. Lekar mi udelal objednavku o 10 dni pozdeji na vycisteni. Rekla jsem mu, ze to tak dlouho me telo neudrzi, ale jemu to bylo ocividne jedno. Samozrejme jsem o dva dny pozdeji potratila doma za silne ztraty krve. Tebe (a co ctu nejen tebe) vycistili hned. V tom maji cesti lekari u me plus.Alespon berou ohled na zdravi.
 hedvika dvě dcerky a bříško 
  • 

Re: Re: Se svou troškou... 

(11.10.2002 23:45:03)
Ahojky,
co se týče vyčištění mám zkušenost,že při silném krvácení mě čistili hned s narkozou eliminující nevolnost ,přestože je to normálně v česku nadsandart :). Ale při špinění a na ultrazvuku bez ozvů mi byla nabídnuta hospitalizace a kontrolní ultrazvuk od dalšího lékaře. Nakonec,protože bydlím blízko, tak jsem se vracela z domova při silném krvácení a zákrok byl proveden hned viz výše. Čtvrté těhotenství mi bylo se slabým krvácením udřeno,ale následně se plod vstřebal asi v 8 týdnu, to bylo v pá,vše na ultrazviku v klidu jen mimi tam nebylo :(.Byla jsem objednána na po. kontrolu a protože nález v děloze byl již normální a tělo si pomohlo samo tak se nečistilo a já díky tomu mohla za sedum týdnů opět otěhotmět a zatím jsme šťastně v 18 týdnu.
Bohužel toto je zkušenost ze soukromého pražského pracoviště, ale doufám,že takový přístup bude tady všude :))).
 Viky 
  • 

Re: Se svou troškou... 

(11.10.2002 16:18:50)
Ahoj Leni,

to co se Ti stalo je moc smutné a chování v nemocnici hrozné - víc než hrubě nemocničně neosobní. Ale určitě, až budeš čekat dalšího mimíska, nevynechávej ultrazvuk!!! Je to moc důležité, mohla bys zanedbat péči o své miminko (různé poruchy, jako třeba nepřiléhající plodové obaly atd. lze zjistit ultrazvukem a zařídit se podle toho).

Do té nemocnice, pokud to jen trošku půjde, také nechoď. Zkus najít gynekologa, který má ultrazvuk v ordinaci a přihlas se k němu. Bude Tě znát, budeš jeho pacientka a on se k Tobě bude podle toho chovat, vše Ti vysvětlí. Obzvlášť když bude dopředu vědět, že vysvětlení všeho vždycky žádáš. Přeji Ti hodně štěstí při hledání dobrého lékaře s osobním přístupem. Jsou takoví. Viky
 Gábina, Barča 7/92,Týnka 6/01 


Re: Se svou troškou... 

(12.10.2002 22:46:14)
V sedmém týdnu těhotenství mi můj gynekolog na ultrazvuku u něj v ordinaci ukázal dvě dutinky a ptal se, jestli máme v rodině dvojčata. Když jsem řekla, že ne, řekl, že jednou musí být někdo první. A tak jsem začala vyměřovat, jestli se nám do ložnice(3,5*3,5m)vejdou dvě postýlky.
V desátém týdnu mě opět vyšetřoval ultrazvukem a po pečlivé prohlídce mi velmi ohleduplně sdělil, že se jeden plod asi nevyvíjí a poslal mě na "velký ultrazvuk" do nemocnice. Tam mi pan doktor potvrdil, že jeden plod se zastavil na 8.týdnu vývoje, ale ten druhý je v pořádku a odpovídá 10.týdnu. Vše mi vysvětlil, zodpověděl všechny mé otázky a ubezpečil mě, že na ten vyvíjející se plod to nemá žádný negativní vliv, že se to stává a že se sám vstřebá.
Za celé těhotenství jsem se, ze strany lékařů, setkala vždy s ochotou a měla jsem pocit, že jsou tu pro mě a moje mimi.
Při každé kontrole jsem se těšila, že mimčo uvidím na ultrazvuku a byla tak ujištěna, že je vše v pořádku.
A dnes, místo těch dvou hodných chlapečků, které jsme si k první dceři přáli, máme jednu velmi,velmi živou holčičku. A taky si teď(je jí 16 měsíců),když všude vyleze,běhá,stále něco štrachá, přehazuje a prostě je jí všude plno, vzpomenu,jak mi všichni říkali, buď ráda, že bude jenom jedno, dovedeš si to představit, dvě děti najednou? Dovedu. Naše Kristýnka opravdu vydá za dva.
Moc přeji všem maminkám jejich zdravá miminka a když to přece nevyjde, ať se mají o koho opřít a když nejsou někde spokojené, ať jdou určitě jinam, protože dnes už je z čeho vybírat.
Gábina
 Natalinka 


Re: Re: ten osud... 

(1.4.2006 11:11:59)
ahoj je me moc lito co se ti přihodilo.Je to velký neštěstí a velký smutek.mě samotné se přihodilo něco podobného.Když jsem byla v 9 týdnu.Celou dobu jsem nemohla uvěřit,ze jsem těhotná,tak jsem se zprvu ani moc neradovala,abych náhodou něco nezakřikla,ale v momentě kdy jsem dostala svůj těhotenský průkaz,tak jsem tomu štěstí naplno uvěřila a velká radost mě úplně pohltila!!Bohužel trvala jen pár dnů.Jeden večer jsem začala jen velmi lehce krvácet,ale pro jistotu jsme se s manželem odebrali do nemocnice.Tam udělali ultrazvuk a verdikt byl jasný.Zamlkly potrat.Bylo to hrozné a pak už všechno hrozně rychlé.Hned druhý den jsem jela na sál a za 3 dny jsem byla doma.to prázdno co ve mě najednou bylo se ani neda popsat.Kdyz jsem pak šla na kontrolu,tak jsem byla seznámena s nálezem z histologie.jednalo se o Molu hydatiosa.to znamena,ze pokud by se miminko narodilo,tak by určitě nebylo zdravé.ale samozřejmě i tento důvod mě nijak neuklidnil.pořád jsem si v hlavě omylala,že už tomoje miminko není.trvalo to docela dlouho než jsem se s tim srovnala.Ale prostě osud to tak chtěl...za další rok se na nás usmálo štěsti a otěhotněla jsem.byl to opět velký zával velikého štěstí,ale zároveň strachu.sice se z počátku objevily nějaké problémy ale vše jsme ustaly.ted zrovna to mé štěstí pěkně spinká a už je jí půl roku.byl to všechno jeden velký maraton,ale ty to určitě ustojíš taky.přeji ti moc a moc štěstí!!!!!
 Lucka, 27let 
  • 

Spravedlnost nelze hledat 

(19.10.2002 16:10:38)
Přečetla jsem si příspěvek a je mi z něj smutno. Ale nejen z něj. Mám pocit, že mi není v posledních dnech nic, než-li smutno. Po dvou letech marných snah o otěhotnění jsem podstoupila umělé oplodnění. První pokus se nezdařil - druhý byl úspěšný. Pyšná jsem odcházela 01.03.2002 z ordinace gynekologa a měla celý svět v růžových barvách. Od 4.měsíce jsem začala trpět pro mne nepochopitelnými stavy úzkosti a depresí. Snažila jsem se za pomoci báječné psycholožky všechno zvládnout a docela se podařilo. Jinak jsem své těhotenství zvládala naprosto v pohodě. Snažila jsem se jíst jen to nejlepší, pít samé zdravé pití, odpočívat, chodit na procházky apod. Termín porodu byl stanoven na 23.10.2002. Spíše to ale vypadalo na začátek listopadu. Jaké bylo mé překvapení, když mě 28.09.2002 probudil přesně po půlnoci pocit mokra! Odtekla mi plodová voda a už jsme jeli. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nerodila, překvapil mě klid se kterým jsem ležela na porodním sálku a věděla, že vše zvládneme. Můj milovaný chlapeček Denisek se narodil ve 35.týdnu. Vzhledem k dechovým potížím byl ihned dán do inkubátoru - na pár dnů na "dozrání"! Vím, jaký je to pocit být mezi samými šestinedělkami a nemít u sebe miminko - jenom poslouchat jejich pláč. Po dvou dnech v porodnici jsem se ale dozvěděla to nejhorší. Mé miminko má vrozenou srdeční vadu, která není slučitelná se životem! Nevěřila jsem. To přece není možné. Chodila jsem pravidelně na prohlídky, byla na genetice a moc ho miluji? Tak proč? Věřila jsem v zázrak. Denisek byl převezen na dětskou kliniku do Brna, kam jsme za ním jezdili. Bohužel se zázrak nekonal a 10.10.2002 nám hodinu po půlnoci volali, že Denisek zemřel. Proč? To se asi nikdy nedozvím. Tato vada je údajně tak vzácná, že se objeví tak max. u 10 dětí z celé CR za rok. Jak je možné že onemocnělo zrovna naše miminko? Jsme oba s manželem zdraví, v rodině se žádné vážné onemocnění nevyskytuje, tak proč? Sedím doma v nachystaném dětském pokojíčku, dívám se na připravené hračky, postýlku, oblečení a brečím. Byl tu a už není. Zůstali jsme zase sami!
 Hedvika  
  • 

Re: Spravedlnost nelze hledat 

(19.10.2002 16:27:53)
Ahojky, je mi to moc líto, sama až tak nešťastnou zkušenost nemám, ale kamarádka před pár měsíci ano a tak vím,jak moc si potřebuje žena o tomhle s někým povídat, probrat všechna proč, poplakat i když to i to nejbližší okolí tak moc nechápe, proč se v tom tak "ˇšťourá".
Smutek musí odejít a musí se odžít i když to strašně bolí, aby mohla přijít nová naděje.
Už se to tady objevilo - www.anjeliky.sl - doufám že to píšu správně, je to web stvořenej taky takhle nešťastnou maminkou pro jejího andělíčka a další spřízněné dušičky. Asi budeš nad příběhy plakat, ale i to pomáhá a třeba najdeš spřízněnou duši, se kterou se můžete vzájemě podporovat.
Držím všechny palečky a věř že další zlatíčko na tebe už někde čeká a těší se Hedvika
 Klárinka 


Re: Spravedlnost nelze hledat 

(19.10.2002 23:17:34)
Milá Lucko, je to hodně smutné co se stalo.
Jaká slova útěchy se dají použít pro rodiče, kteří přišli o děťátko? Vžívám se do tvé bolesti a prázdnoty, já jsem přišla o dvě těhotenství a vždy mě to hodně zlomilo, i když to bylo na počátku.
Vím že je to moc těžké a bolestné ale přeji tobě i manželovi aby se vám tahle těžká rána osudu zahojila, život jde dál, Denisek bude žít ve vašich srdcích a přeji vám aby jsi brzy znova otěhotněla a porodila zdravé děťátko. Věř že je to ten nejlepší lék.
Držím pěstičky.jestli si chceš povídat, napiš mi na můj e-mail.Ahoj
 Evča, kluci 90+96 


Re: Spravedlnost nelze hledat 

(20.10.2002 13:51:00)
Ahoj Lucko,
je mi moc líto, čím jsi prošla. Věř mi, že s Tebou soucítím, sama jsem taky přišla o děťátko. Jestli chceš, tak se podívej tady do diskuze, psala jsem o tom mamince Henri. Nenapadají mě žádná správná slova pro Tebe, vím, že to bolí a že jen čas tu bolest ztlumí. Pokud bys chtěla, tak se podívej na ty stránky pro rodiče, kteří přišli o děťátko. Určitě si u nich pobrečíš, ale třeba Ti právě to přinese aspoń trochu úlevy. Adresa na stránky "andělíčků" je www.anjeliky.sk (Hedvika tu adresu napsala s chybičkou, takže zkus tuhle, co Ti píšu). Držím Ti palečky a přeju sílu a optimismus. Pokud bys byla věřící (což nevím), tak bych Ti popřála, ať Vás Bůh posílí a požehná Vám, ať máte co nejdříve zdravé děťátko. Vydrž, Lucko, a nevzdávej to. Nebudu Ti teď psát víc, psala jsem toho na téma "ztráta dítěte" docela dost tady i na Anjeliky.sk - jestli chceš, tak se tam podívej.

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.