Názory k článku Snažíme se dál 7

Ahoj Lucko,
je mi moc líto, čím jsi prošla. Věř mi, že s Tebou soucítím, sama jsem taky přišla o děťátko. Jestli chceš, tak se podívej tady do diskuze, psala jsem o tom mamince Henri. Nenapadají mě žádná správná slova pro Tebe, vím, že to bolí a že jen čas tu bolest ztlumí. Pokud bys chtěla, tak se podívej na ty stránky pro rodiče, kteří přišli o děťátko. Určitě si u nich pobrečíš, ale třeba Ti právě to přinese aspoń trochu úlevy. Adresa na stránky "andělíčků" je www.anjeliky.sk (Hedvika tu adresu napsala s chybičkou, takže zkus tuhle, co Ti píšu). Držím Ti palečky a přeju sílu a optimismus. Pokud bys byla věřící (což nevím), tak bych Ti popřála, ať Vás Bůh posílí a požehná Vám, ať máte co nejdříve zdravé děťátko. Vydrž, Lucko, a nevzdávej to. Nebudu Ti teď psát víc, psala jsem toho na téma "ztráta dítěte" docela dost tady i na Anjeliky.sk - jestli chceš, tak se tam podívej.

Ahojky, je mi to moc líto, sama až tak nešťastnou zkušenost nemám, ale kamarádka před pár měsíci ano a tak vím,jak moc si potřebuje žena o tomhle s někým povídat, probrat všechna proč, poplakat i když to i to nejbližší okolí tak moc nechápe, proč se v tom tak "ˇšťourá".
Smutek musí odejít a musí se odžít i když to strašně bolí, aby mohla přijít nová naděje.
Už se to tady objevilo - www.anjeliky.sl - doufám že to píšu správně, je to web stvořenej taky takhle nešťastnou maminkou pro jejího andělíčka a další spřízněné dušičky. Asi budeš nad příběhy plakat, ale i to pomáhá a třeba najdeš spřízněnou duši, se kterou se můžete vzájemě podporovat.
Držím všechny palečky a věř že další zlatíčko na tebe už někde čeká a těší se Hedvika

V sedmém týdnu těhotenství mi můj gynekolog na ultrazvuku u něj v ordinaci ukázal dvě dutinky a ptal se, jestli máme v rodině dvojčata. Když jsem řekla, že ne, řekl, že jednou musí být někdo první. A tak jsem začala vyměřovat, jestli se nám do ložnice(3,5*3,5m)vejdou dvě postýlky.
V desátém týdnu mě opět vyšetřoval ultrazvukem a po pečlivé prohlídce mi velmi ohleduplně sdělil, že se jeden plod asi nevyvíjí a poslal mě na "velký ultrazvuk" do nemocnice. Tam mi pan doktor potvrdil, že jeden plod se zastavil na 8.týdnu vývoje, ale ten druhý je v pořádku a odpovídá 10.týdnu. Vše mi vysvětlil, zodpověděl všechny mé otázky a ubezpečil mě, že na ten vyvíjející se plod to nemá žádný negativní vliv, že se to stává a že se sám vstřebá.
Za celé těhotenství jsem se, ze strany lékařů, setkala vždy s ochotou a měla jsem pocit, že jsou tu pro mě a moje mimi.
Při každé kontrole jsem se těšila, že mimčo uvidím na ultrazvuku a byla tak ujištěna, že je vše v pořádku.
A dnes, místo těch dvou hodných chlapečků, které jsme si k první dceři přáli, máme jednu velmi,velmi živou holčičku. A taky si teď(je jí 16 měsíců),když všude vyleze,běhá,stále něco štrachá, přehazuje a prostě je jí všude plno, vzpomenu,jak mi všichni říkali, buď ráda, že bude jenom jedno, dovedeš si to představit, dvě děti najednou? Dovedu. Naše Kristýnka opravdu vydá za dva.
Moc přeji všem maminkám jejich zdravá miminka a když to přece nevyjde, ať se mají o koho opřít a když nejsou někde spokojené, ať jdou určitě jinam, protože dnes už je z čeho vybírat.
Gábina

Ahoj Leni,

to co se Ti stalo je moc smutné a chování v nemocnici hrozné - víc než hrubě nemocničně neosobní. Ale určitě, až budeš čekat dalšího mimíska, nevynechávej ultrazvuk!!! Je to moc důležité, mohla bys zanedbat péči o své miminko (různé poruchy, jako třeba nepřiléhající plodové obaly atd. lze zjistit ultrazvukem a zařídit se podle toho).

Do té nemocnice, pokud to jen trošku půjde, také nechoď. Zkus najít gynekologa, který má ultrazvuk v ordinaci a přihlas se k němu. Bude Tě znát, budeš jeho pacientka a on se k Tobě bude podle toho chovat, vše Ti vysvětlí. Obzvlášť když bude dopředu vědět, že vysvětlení všeho vždycky žádáš. Přeji Ti hodně štěstí při hledání dobrého lékaře s osobním přístupem. Jsou takoví. Viky

Milá Henri,
máš pravdu, že dokud to člověk neprožije, nemá tušení, o čem to je. Čte o tom, soucítí s těmi, kteří si tím prošli ... ale je to jen zprostředkovaná zkušenost. Přišli jsme o miminko právě před rokem...

Před časem jsem si to připomněla při sledování epizody seriálu Šest v tom. Pro ty z Vás, kteří to neviděli, jen stručně shrnu: manželé (v Británii) jdou celí natěšení na ultrazvuk, ten však neukáže srdeční akci. Střih, maminka sedí u paní doktorky, která jí vysvětluje, co se stalo. Pak maminka poprosí, aby mohla chvíli zůstat sama s obrázkem nežijícího děťátka na monitoru ultrazvuku...

Realita z Čech: Bez problémů se vyvíjející těhotenství, v desátém týdnu jdu na ultrazvuk. Úřadující anonymní lékař, mladíček, mi dá pokyn, abych se od pasu dolů svlékla. Naladí obraz a nezúčastněným hlasem diktuje sestře do protokolu: bez srdeční akce, plod odumřel v 8.-9. týdnu. Jsem v šoku, neboť jsem neměla žádné problémy, žádné krvácení, nic. Doktor zjevně nevnímá, že se mi právě zhroutil svět, pokyne mi, abych vstala, takže před ním stojím od pasu dolů nahá a on mi říká, že si mám dojít o patro výš na ambulanci nechat vyčistit dělohu. Přišla jsem jako šťastná maminka, která v sobě nosí své krásné miminko, a on mě pošle nechat si vyčistit dělohu!!

Na ambulanci mě pak brečící a zhroucenou nechají čekat půl hodiny v čekárně (poné lidí), až mi pak sestra přinese k podpisu papír, že souhlasím se zákrokem. Samozřejmě se cítí uražená, když přes všechen šok ještě zmobilizuji zdravý rozum a odmítnu to s tím, že bych uvítala, kdyby mi někdo ráčil sdělit, co se vlastně děje.

Dál to nebylo o moc lepší. Nemyslím, že bych toužila po mohutně projevovaném soucitu, ale přece jen degradace na stroj, který se porouchal a je třeba vyčistit, byla trochu příliš.

Vzpomínám si moc dobře, že to nejhorší bylo, že mi po tom děťátku nic nezbylo. Ráno jsem byla nastávající maminka a večer jsem se probudila z narkózy -- a nic. Prázdno ... ani ten obrázek na monitoru ...

Samozřejmě to ve mně pořád zůstává -- lítost, bolest, strach. Na druhou stranu, asi to tak mělo být. Dokázala jsem se se ztrátou děťátka vyrovnat (a náš tehdy 2 a 1/2 - dnes 3 1/2 - letý Alex na tom měl velkou zásluhu). Co jsem ale dodneška nepřekonala, je ten příšerný pocit ponížení, který jsem zažila v té nemocnici. Děsím se, že bych tam zase šla. Podaří-li se nám znovu otěhotnět, asi vynechám ultrazvuk. Nejsem žádná křehulka, která si nechá hned tak něco líbit, ale tenkrát jsem byla vážně bezmocná...

Lenka