Co Ti napsat, aby to bylo to pravé?

Milá Henri,

sleduji Tvůj příběh už delší dobu a bylo mi moc smutno, když jsi v září napsala sem na rodinu, že to nevypadá dobře... S napětím jsem čekala, až se ozveš. Jsem ráda, že jsi zase zpátky - nejen tady na rodině, ale hlavně doma ve své rodině, že nejsi sama.

Moc bych Ti chtěla napsat něco hezkého, ale nenapadá mě, co by bylo to pravé, co právě potřebuješ číst nebo slyšet. Soucit? Lítost? Utěšování, že máš aspoň jedno děťátko už doma a že jiné maminky se nedočkají ani toho? Naději, že příště to už snad vyjde? Tohle všechno jsi slyšela už mockrát a určitě sis to sama říkala tisíckrát, ale ta lítost nad ztraceným mrňouskem je tady pořád, viď.

Vím, o čem píšu. Přišla jsem o druhé děťátko, narodilo se mi předčasně, ale rok a půl bojovalo v nemocnicích o svůj život. Bylo to pořád takové "nahoru-dolů", střídaly se chvíle naprosté beznaděje s lehkou nadějí a pak zase zpátky dolů. Prožila jsem si dlouhé měsíce otázek typu: Bude žít? Umře? A pokud přežije, bude v pořádku? Poslední měsíce jsem už věděla, že pokud žít bude, že to nebude dobré, protože poškození, která ho postupně potkala, byla dost závažná. Kromě tělesných problémů (které bych snad ještě uměla zvládnout a na které bych snad měla sílu) bylo pro mě hrozné vědomí, že po tom všem, co ho potkalo, má poškozený mozek - a že tedy není moc pravděpodobné, že se bude umět sám obstarat, že bude mluvit atd.

Vždycky jsem se hrozně bála, aby mě něco takového nepotkalo, protože mám pocit, že vůbec nemám schopnosti a vlohy na to, žít trvale s duševně postiženým člověkem. A dát svoje děťátko někam do ústavu? Brr, to pro mě taky bylo něco nemyslitelného... Jenže zvládat péči o hodně postižené dítě a zároveň ještě normální péči o zdravého staršího synáčka = dítě nabité neuvěřitelným množstvím energie? A bez babiček a víceméně i bez manžela? Na to jsem se taky necítila, bála jsem se, že tohle prostě nezvládnu. A v tomhle stavu jsem se potácela ty dlouhé měsíce a přitom jsem se snažila fungovat jako normální veselá maminka pro staršího synáčka, kterému byl rok, když se narodil ten nedonošený bráška.

Od doktorů jsem věděla, že kdyby se mrňousek narodil o něco později, že by mohl být zcela normální a v pořádku. Na jednu stranu byla tahle zpráva dobrá - žádná genetické problémy pro případné další děti. Na druhé straně tím silnější pocit smutku a tisíckrát KDYBY: Kdyby se narodil později, mohl být zdravý. Tak proč? Proč? Proč?

Můj prvorozený potřeboval hodně mého času a péče a to bylo asi dobře, i když to pro mě bylo hodně těžké to zvládnout. Bbabičky nebyly, manžel věčně pryč. Moc se mi chtělo zalézt někam do koutku a brečet a brečet, ale uvědomovala jsem si, že mě "nad vodou" drží právě to, že místo toho brečení lezu po čtyřech na koberci a hraju si s vláčky a synáček se na mě šťastně směje.

Na druhého synáčka jsem nikdy nezapomněla, ale čas zmírňuje bolesti a zmírnil i tuhle ztrátu. Navenek jsem se chovala zcela normálně, smála jsem se, povídala si o všedních věcech - ale uvnitř jsem pořád stále měla ten pocit poloprázdné náruče a ta prázdnota bolela. Slzela jsem při pohledu na maminky s bříškem i na maminky s miminky v kočárku, a to ještě několik let po tom, co tělíčko druhého synáčka vzdalo ten marný boj zde na Zemi a jeho dušička mohla odejít jinam - do míst, kde už není žádná bolest.

Ještě v době, kdy žil můj druhý synáček, ale kdy už jsme věděli, že je to špatné, mi doktoři říkali, že nejlepší bude, když si pořídím další děťátko, že to je jediná náplast na tu bolest. Abys mi rozuměla - ti doktoři by za malého i dýchali a dělali pro něj vše, co bylo v jejich silách. Jsem si jistá, že jim na něm záleželo a na mě taky. Ale když mi lékaři z novorozenecké JIPky řekli to o dalším děťátku, nejdřív jsem to nemohla nějak strávit, protože jsem si říkala, že nedokážu myslet na početí dalšího děťátka někdy v budoucnu, když můj maličky nemocný synáčk ještě žije a co kdyby atd.

V té době jsem o dalším dítěti prostě nedokázala uvažovat. Ale zpětně vím, že měli 100% pravdu. Další děťátko se mi narodilo čtyři roky poté, co druhý synáček umřel - a ta bolest ze ztráty druhého chlapečka se tím opravdu nějak překryla. Už nebrečím při pohledu na těhotné bříško a už necítím tu bolestnou prázdnotu ve svém srdci. Ten druhý synáček s námi vždycky v duchu bude, vzpomínka na něj už tolik nebolí a věřím, že teď je mu daleko lépe, když byl vysvobozený ze svého bolavého a nemocného tělíčka. Věřím, že se s ním jednou setkám, ale už nepláču proto, že ho tady u sebe nemám zrovna teď ( ale po pravdě řečeno, když na něj takhle začnu vzpomínat, tak mám stejně v očích slzy).

Chtěla jsem tím říct, že se mi zdá, jakoby se narozením třetího děťátka nějak naplnilo mé mateřské poslání. Jsem šťastná, že mám doma dvě zdravé děti a už necítím takovou tu zoufalou bolestnou touhu.

Henri, možná by Ti opravdu pomohlo vybrečet se, jak Ti radili. Uvolnit se, podělit se o svůj smutek, ono se Ti trošku uleví. Pokud by se Ti chtělo, podívej se na stránky www.anjeliky.sk - udělala je jedna maminka, která přišla o své první a zatím jediné děťátko - narodilo se mrtvé, ač donošené. Je tam i diskuzní forum a tím i řada dalších příběhů. Ta maminka udělala ty stránky právě pro lidi, kteří přišli o děťátko, protože ví, že hodně může pomoct, když se mají kde vypovídat.

Určitě budeš při četbě plakat, ale třeba je to právě to, co potřebuješ. Třeba ty slzy odplaví kus bolesti a zoufalství. Ale jestli se na to necítíš, tak se na stránky Anjelikov nedívej.

V každém případě Ti moc a moc držím palečky, ať se co nejdříve dostaneš ze smutku, který prožíváš, a hlavně ať v sobě můžeš brzy cítit klíčení dalšího života. Zůstávám v duchu s Tebou. Budu moc ráda, když sem na rodinu napíšeš, jak se Ti daří.

Ahoj a drž se!