Se svou troškou...

Milá Henri,
máš pravdu, že dokud to člověk neprožije, nemá tušení, o čem to je. Čte o tom, soucítí s těmi, kteří si tím prošli ... ale je to jen zprostředkovaná zkušenost. Přišli jsme o miminko právě před rokem...

Před časem jsem si to připomněla při sledování epizody seriálu Šest v tom. Pro ty z Vás, kteří to neviděli, jen stručně shrnu: manželé (v Británii) jdou celí natěšení na ultrazvuk, ten však neukáže srdeční akci. Střih, maminka sedí u paní doktorky, která jí vysvětluje, co se stalo. Pak maminka poprosí, aby mohla chvíli zůstat sama s obrázkem nežijícího děťátka na monitoru ultrazvuku...

Realita z Čech: Bez problémů se vyvíjející těhotenství, v desátém týdnu jdu na ultrazvuk. Úřadující anonymní lékař, mladíček, mi dá pokyn, abych se od pasu dolů svlékla. Naladí obraz a nezúčastněným hlasem diktuje sestře do protokolu: bez srdeční akce, plod odumřel v 8.-9. týdnu. Jsem v šoku, neboť jsem neměla žádné problémy, žádné krvácení, nic. Doktor zjevně nevnímá, že se mi právě zhroutil svět, pokyne mi, abych vstala, takže před ním stojím od pasu dolů nahá a on mi říká, že si mám dojít o patro výš na ambulanci nechat vyčistit dělohu. Přišla jsem jako šťastná maminka, která v sobě nosí své krásné miminko, a on mě pošle nechat si vyčistit dělohu!!

Na ambulanci mě pak brečící a zhroucenou nechají čekat půl hodiny v čekárně (poné lidí), až mi pak sestra přinese k podpisu papír, že souhlasím se zákrokem. Samozřejmě se cítí uražená, když přes všechen šok ještě zmobilizuji zdravý rozum a odmítnu to s tím, že bych uvítala, kdyby mi někdo ráčil sdělit, co se vlastně děje.

Dál to nebylo o moc lepší. Nemyslím, že bych toužila po mohutně projevovaném soucitu, ale přece jen degradace na stroj, který se porouchal a je třeba vyčistit, byla trochu příliš.

Vzpomínám si moc dobře, že to nejhorší bylo, že mi po tom děťátku nic nezbylo. Ráno jsem byla nastávající maminka a večer jsem se probudila z narkózy -- a nic. Prázdno ... ani ten obrázek na monitoru ...

Samozřejmě to ve mně pořád zůstává -- lítost, bolest, strach. Na druhou stranu, asi to tak mělo být. Dokázala jsem se se ztrátou děťátka vyrovnat (a náš tehdy 2 a 1/2 - dnes 3 1/2 - letý Alex na tom měl velkou zásluhu). Co jsem ale dodneška nepřekonala, je ten příšerný pocit ponížení, který jsem zažila v té nemocnici. Děsím se, že bych tam zase šla. Podaří-li se nám znovu otěhotnět, asi vynechám ultrazvuk. Nejsem žádná křehulka, která si nechá hned tak něco líbit, ale tenkrát jsem byla vážně bezmocná...

Lenka