| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Otec u porodu

 Celkem 23 názorů.
 Martina, 9.měsíční syn 
  • 

Ať si to rozhodne sám, ale vy se tomu nebraňte. 

(11.10.2001 21:30:47)
Ahoj všem stávajícím a hlavně nastávajícím maminkám.

9.ledna se mi narodil chlapeček Románek. Původně jsem myslela, že budu rodit v Podolí, ale i když jsem tam poctivě docházela celý poslední měsíc těhotenství, v nejdůležitějším okamžiku mi oznámili, že jsou plní a ať si jedu někam jinam... takže jsem se o půlnoci ocitla u Apolináře na Praze 2.
To, že můj partner bude u porodu bylo naprostou samozřejmostí. Sama sestřička se ho zeptala, poznamenala si na něj telefon a dala mu vědět, kdy má přijet. Kdyby nebyla půlnoc, tak by se mnou zůstal, ale takhle jsme se mohli oba ještě do rána trochu prospat (nakonec jsme oba zjistili, že s tím spánkem to nebylo slavné).
Ráno ještě před porodními bolestmi za mnou přijel a "společně" jsme přivedli našeho broučka na svět (samozřejmě s lékařským personálem, který byl mimochodem bezvadný v každé situaci, a tak vřele doporučuji rodit u Apolináře, ale to jde o zkušenost...)
A teď konečně k mým pocitům. Ze začátku jsem se bála mít partnera u porodu, protože jsem nevěděla, jak to celé vezme. Samozřejmě jsme se o tom stokrát bavili a být u porodu bylo jeho přáním od začátku. K ničemu jsem ho nenutila. Nakonec jsem byla ohromně šťastná, že tam byl se mnou. Že jsme ty první chvíle prožili spolu. Když teď řekneme: "Když jsme byli s Románkem v porodnici", tak to pro nás moc znamená a nemusíme si nic vysvětlovat "jaké to bylo".
Kromě té psychické podpory mi můj partner dokázal poskytnout i podporu fyzickou během druhé doby porodní, kdy se aktivně na porodu podílel. A věřte, že je to úplně jiné, než když jste odkázány jen na cizí i když perfektní lidi.

A tak všem nastávajícím maminkám doporučuji: jestli Váš partner chce být u toho, až mu na svět přivedete potomka, dovolte mu to, ale pokud váhá, tak ho nepřesvědčujte.

Pokud tam bude sám o své vlastní vůli, nemusíte se bát, že se mu nějak zošklivíte. Naopak. A určitě pro něj budete stále velice sexuálně přitažlivá i po porodu.

P.S. Jen na to potom najít dostatek času :-)

 Petra, Tomášek 7,5 měsíce 
  • 

Re: Ať si to rozhodne sám, ale vy se tomu nebraňte. 

(12.10.2001 8:32:43)
Ahoj Martino, můj manžel byl také u porodu. I když celé těhotenství vykřikoval, že tam být nechce, že to nevydrží a podobně. Já jsem si přála aby tam byl se mnou, protože než jsem otěhotněla, byla jsem v nemocnici po kolapsu s nízkým tlakem a hrozně mi pomohlo, že byl tehdy ještě můj přítel se mnou. Své přání jsem mu sdělila pouze jednou a pak jsem se tím už nezabývala. Jak se ale blížil den porodu, tak se manžel už také nemohl dočkat a nakonec celý porod zůstal po mém boku a musím říct, že mi také ohromně pomohl. A myslím si, že teď je na sebe pyšný a na mě samozřejmě taky a celý se dme pýchou, když mu kamarádi říkají že oni by to nevydrželi. Nejhlavnější opravdu je doničeho je nenutit.
 standa ,1 holčička 
  • 

porod - fakt hustý 

(19.3.2006 20:42:27)
byl sem u cisaře bylo to strašný.sama krev . tak jaký to ma smysl tam byt? jenom ze sem videl svou dcerku jako prvni? uz bych tam nikdy nesel.
 Novali 


Re: porod - fakt hustý 

(19.8.2007 13:23:08)
Ahoj Stando myslím že jsi právem zděšený u císařského rězu by opravdu otci neměli být, alespoň v naší porodnici je to operativní zákrok a tatínky tam nepouštějí. musím říct že můj manžel byl také u porodu ale seděl za mou hlavou takže viděl méně než já a to tolik krve určitě neteklo po pár měsících se doma přiznal že viděl i zbytky placentu a vše krvavé okolo což já ani neviděla :-) chudák byl znechucenej ale nějak se s tím vyrovnal protože říkal že k druhému porodu půjde (už se blíží každým dnem) a já to po něm ani nechtěla :-)
 zerat 


Re: porod - fakt hustý 

(19.8.2007 17:34:00)
Halfinko, proč by neměl být otec u císaře? Můj manžel u císaře byl- byl to on, kdo mě držel za ruku, když jsem usínala a on, kdo byl u mě když mě na sále probírali a on to byl, kdo mi říkal, že máme dcerku... a nebyl nijak zhnusený či vyděšený. Naopak byl první, kdo přivítal na světě naši dcerku a řekla bych že si toho primu je vědomý. Já byla v celkové narkóze, protože mi nejde vpravit epidurál.
Myslím, že u císaře by hlavně neměl být otec, který neví do čeho jde. Manžel byl podrobně seznámený s tím, co kdy bude následovat a měl možnost odejít tehdy kdy věděl, že by mu to či ono dělalo problémy.
Vím, že u císaře byl i kamarád a taky si to nemohl vynachválit ;-)
 Martina, 9.měsíční Románek 
  • 

Ať si to rozhodne sám, ale vy se tomu nebraňte. 

(11.10.2001 21:33:01)
Ahoj všem stávajícím a hlavně nastávajícím maminkám.

9.ledna se mi narodil chlapeček Románek. Původně jsem myslela, že budu rodit v Podolí, ale i když jsem tam poctivě docházela celý poslední měsíc těhotenství, v nejdůležitějším okamžiku mi oznámili, že jsou plní a ať si jedu někam jinam... takže jsem se o půlnoci ocitla u Apolináře na Praze 2. (bez komentáře)
To, že můj partner bude u porodu bylo naprostou samozřejmostí. Sama sestřička se ho zeptala, poznamenala si na něj telefon a dala mu vědět, kdy má přijet. Kdyby nebyla půlnoc, tak by se mnou zůstal, ale takhle jsme se mohli oba ještě do rána trochu prospat (nakonec jsme oba zjistili, že s tím spánkem to nebylo tak slavné).
Ráno ještě před porodními bolestmi za mnou přijel a "společně" jsme přivedli našeho broučka na svět (samozřejmě s lékařským personálem, který byl mimochodem bezvadný v každé situaci, a tak vřele doporučuji rodit u Apolináře, ale to jde o zkušenost...)
A teď konečně k mým pocitům. Ze začátku jsem se bála mít partnera u porodu, protože jsem nevěděla, jak to celé vezme. Samozřejmě jsme se o tom stokrát bavili a být u porodu bylo jeho přáním od začátku. K ničemu jsem ho nenutila. Nakonec jsem byla ohromně šťastná, že tam byl se mnou. Že jsme ty první chvíle prožili spolu. Když teď řekneme: "Když jsme byli s Románkem v porodnici", tak to pro nás moc znamená a nemusíme si nic vysvětlovat "jaké to bylo".
Kromě té psychické podpory mi můj partner dokázal poskytnout i podporu fyzickou během druhé doby porodní, kdy se aktivně na porodu podílel. A věřte, že je to úplně jiné, než když jste odkázány jen na cizí i když perfektní lidi.

A tak všem nastávajícím maminkám doporučuji: jestli Váš partner chce být u toho, až mu na svět přivedete potomka, dovolte mu to, ale pokud váhá, tak ho nepřesvědčujte.

Pokud tam bude sám o své vlastní vůli, nemusíte se bát, že se mu nějak zošklivíte. Naopak. A určitě pro něj budete stále velice sexuálně přitažlivá i po porodu.

P.S. Jen na to potom najít dostatek času :-)

 Denisa Nová 
  • 

Re: Ať si to rozhodne sám, ale vy se tomu nebraňte. 

(23.3.2006 15:43:40)
myslím si,že je hloupost říkat,ať partnera nepřesvědčujete,pokud ho tam chcete a on ne.Vás se taky nikdo neptá,jestli chcete rodit.Myslím,že chlap,který odmítne být s partnerkou u porodu,je srab,jakkoliv je tu teď budete obhajovat.-muž "pán tvotstva" na to nemá žaludek? a vy,křehké stvoření to máte prožít?

Stando
-to je zvláštní,ve většině porodnic to řeší plentou,že otec pri SC žádnou krev nevidí.jsi asi ledový jak psí čumák,když ti ten úžasný okamžik asocijuje jen spoustu krve a zvedlý žaludek! chudák tvoje žena!nemoci se podělit o emoce s osobou DOMNĚLE nejblizší,to je hodně smutné...
 Leona, děti 2 - 11 a 2,5 roků 
  • 

Také jsme "rodili" oba 

(12.10.2001 13:14:41)
Měla jsem také partnera u porodu naší dcery. Nebyl se mnou sice od úplného začátku, protože když mne přivezl do porodnice a monitor mi nenaměřil bolesti, přestože jsem je měla po 10 min. a odtékala mi i voda, sestry ho poslaly domů. Za 2 hodiny jsem ho volala zpět, stihnul závěrečných 25 minut a musím říct, že než se otevřely dveře sálu a on vstoupil, měla jsem velmi smíšené pocity. Od samého začátku těhotenství (a i ještě nějakou dobu před otěhotněním) jsem si přála, aby byl můj muž se mnou u porodu a on nebyl proti. Taky mi řekl, že kdybych si to rozmyslela, třeba časem z jakéhokoli důvodu, nezlobil by se na mne, ale půjde tam rád. A když jsem na porodním sále čekala, až dorazí k nejlepšímu, najednou jsem si nebyla jistá, zda ho tam chci, zda by nebylo lepší, kdyby to nestihl. Najednou jsem nevěděla, jestli se nebudu stydět a připadat si trapně - nevím proč. Porod probíhal krásně, křičet ani jinak temperamentně se projevovat jsem se nemusela. Ta tíseň a divný pocit nejistoty skončil až v momentě, kdy se otevřely dveře porodního pokoje a asistentka ho postrčila dovnitř jen tak, v civilu, bez pláště a s velkýma očima. Posadil se vedle mne, vrazil mi pusu a chytl ruku. Pak už šlo vše velmi rychle, pod vedením sestry pomáhal tlačit na břicho, přestříhával pupeční šňůru a byl první, kdo pak malou držel zabalenou v náručí.... Neznala jsem do té doby nic tak KRÁSNÉHO a štěstím naplňujícího (kromě porodu mého syna, kterého jsem musela zvládnout sama, poněvadž jeho otec jaksi scházel...) Můj muž mi později řekl, že když jel po porodu domů (kolem 2. hodiny ráno) jel krokem a snažil se vychutnávat zpětně každý detil, každý okamžik. Nedokázal to popsat. Ale byl šťastný a vím, že kdyby bylo třeba, absolvoval by to se mnou znovu. Stojí to za to, věřte mi.
 Lenka - syn 3 měsíce 
  • 

Společná radost 

(12.10.2001 20:23:24)
Nebyla jsem pevně rozhodnuta, zda manžela u porodu chci, ale nyní jsem velice ráda, že tam byl! Nedokážu si představit, že bych se vratila domu a plná dojmů vypravovala co a jak probíhalo a on seděl a koukal na mě a nedokázal si to představit! Takhle živě diskutujeme a probíráme znova a znova detaily, které se nám vybavují - a já jsem moc rada - PROŽIVAME TO SPOLU ! A myslím, že i pohled na toho velkého drsného chlapa, který je dojat tím malým tvorečkem u jehož zrodu mohl být !!! Nemluvě o tom, že on mohl na porodním sále držet po porodu našeho syna za ruku a já odpočívat !
 Hana - Víťa 3 a Miky 1 rok 
  • 

Otec u porodu, ne ! 

(15.10.2001 2:07:29)
Já zažila opačnou zkušenost. S manželem jsme se domluvily, že se mnou pujde rodit. Všechno jsme vždycky dělaly spolu a všude spolu chodily. Navíc jsem nikdy neležela v nemocnici a samotné prostředí mě deprimuje. Ráno po příjezdu do porodnice posílala sestra manžela domů, že rodit budu až druhý den, ale on se nenechal a já byla strašně ráda. Nemohla jsem ležet, při bolestech jsem musela chodit. Ještě že měl pokoj asi 3 x 5 m. Místa bylo dost. Hodně jsme se spolu bavily, ležet jsem mohla jen ve vaně v horké vodě. Dokonce jsem i usnula a manžel mě hlídal abych se neutopila. Sestra nás navštívila jen 2x, jinak nás nerušila. Po 16 hod jsem začala ztrácet humor a cítila, že se porod blíží. Naráz jsem chtěla být sama. Ještě s úsměvem jsem manželovi řekla, aby navštívil babičku co bydlí nedaleko, přišel za hodinu, že mimčo už bude na světě a já ho u porodu nechci. Ať přijde po porodu, že budu moc ráda. Moc se mu odcházet nechtělo, ale já ho skoro vytlačila ze dveří. Ještě musím dodat, že nikdo z rodiny, ani známých netušil, že jsme celý den v porodnici. To jsem taky chtěla. Důvody by byly na dlouhé psaní. Když odešel tak jsem se už soustředila jen na sebe. Nic mě nerozptylovalo a když jsem šla pro sestru, že si myslím že to bude, tak hned volala doktorku. Mezitím už manžel hodinu čekal před porodním sálem, dovnitř nešel i přes naléhání sestry. Nemohla to pochopit, musela jsem jí to několikrát potvrdit. Z porodu jsem měla pocit dobře odvedené práce. Sklidila jsem kompliment za tichý porod, sestra i doktorka byly perfektní, kluk byl hned venku, křičel, ale jak ho položily na mě, podíval se mi do očí a hned přestal. Vůbec nebyl od krve, jen trošku mázku ve vláskách, měl normální barvu a vůbec neměl pokrčenou pokožku. Prostě nádhera. Prvně co jsem řekla: "Jé, ten je velikej." Přitom jsem měla před tím úplně malý břicho. Měl 3,60 a 50 cm. Dlouho jsem ho chovala, pak ho šli vážit a měřit a mě paní doktorka zašívala. Měla jsem skoro 20 stehů a trvalo to dlouho. Mezitím si mimča užíval manžel. Pak mě Víťu donesly ukázat a odnesly ho na oddělení. Manžel byl se mnou, ale protože přišla uklízečka, tak po chvíli odešel. Byla jsem šťastná. A manželovi vděčná, že celou dobu čekal a nechal mě jednat podle svého. Přesně za dva roky jsem byla v téže situaci, jen s tím rozdílem, že jsem si řekla, že doma vydržím co nejdýl. Když manžel přijel večer z práce, tak jsem mu oznámila, že mám celý den bolesti, ale že to musí do druhého dne počkat. Chtěla jsem mít druhé dítě taky Raka a ono bylo pořád znamení Blížence. Termín mě začínal taky druhý den i když to je bezpředmětné. A Miky chtěl ven víc a víc. Začala jsem "vydávat rozkazy" jak to tady mají beze mě zvládnout a nachystala si kabelu. Taky jsme se konečně rozhodovaly o jméně. A manžel odkýval všechno co jsem chtěla, když viděl jak to se mnou kroutí. Už jsem bolesti nezvládala tak dobře jak u prvního porodu a byla jsem celkově víc vyčerpaná. Mozek mě zase jel na 200 %. Po 22 hod jsem se naložila do vany a četla si. Manžel šel s Víťou spát. Naštěstí se o něj umí postarat. Nějak ale zapoměl, že rodím. Když jsem v půl dvanácté lezla z vany a ani po několika zavolání nepřišel (měla bych snad nárok na trochu pozornosti a péče), šla jsem ho vzbudit s tím, že Miky asi Rak nebude a musíme do porodnice. Mezitím co jsem se oblékala, se manžel pořád nějak nepřítomě motal a nechápal kam tak spěchám. Musela jsem na měj huknout aby už konečně naložil spícího Vítka do auta, že jedem. Jeli jsme. 25 km do porodnice, maximálně 40 km rychlostí a při bolestech se skoro zastavovolo. A mezi bolestma jsem zase dávala instrukce co má všechno dělat. Jak se starat o Víťu, zvířata, květiny atd. Jako by to nikdy v životě nedělal. Před porodnicí mě nechal v autě a utíkal pro sestru s postelí. Dlouho nešly, tak jsem jim šla naproti. Sestra dovezla jem tvrdou židli a ještě řekla, že si sedat nemůžu. Já ji hned přesvědčila o opaku. Dovezla mě před porodní sál a lákala manžela dovnitř. Hned jsem hlásila, že v autě máme dítě a tak tam manžel nebude. Kdybych věděla, že za necelou čtvrthodinu budu chovat Mikyho, tak jsem řekla ať počká venku. Porod se zase vyvedl. Sestřičky měli fofr, byla tam ta samá paní doktorka, jen trochu nevyspaná, mimimo bylo pravýn opakem toho prvního, křičel a křičel i na mě, nepřirozeně bílej, pak rudej, svraštělej jak stařeček a strašně malej. 3,28 kg a 48 cm. Já přitom měla břicho jak na dvojčata. Zase jsem ani nemukla, ale zato jsem okomentovala poporodní ošetření. Placenta byla horší jak děcko, 9 stehů, ale každej byl pořádně cítit. Měla jsem však humoru na 1 po půlnoci až dost. A stihla jsem to znamení Raka. Deseti minutama. Jen mě mrzelo, že jsem nemohla nikomu zavolat a říst, že máme kluka. V té chvíli jsem si manžela hrozně přála. Stačil by mobil, ale ten jsme neměli a nenapadlo mě otravovat personál aby zavolal manželovi. Takže jsem měla nechtěné tajemství a něco to taky mělo do sebe. Byla jsem jen já a Miky, kterého jsem hned kojila a byla s ním. Jen když mě ho k ránu odnesly, tak jsem se cítila sama, ale byla to dobrá doba na přemýšlení a odpočívání. Přeju všem ať se daří při porodu s tatínky nebo bez nich, protože žádný porod není stejný, tak jako každá žena to jinak prožívá.
 Roman, 5ti týdenní syn 
  • 

Byl jsem u porodu 

(17.10.2001 11:25:56)
Je to pět týdnů, co se nám narodil synek. Vždycky jsem věděl, že budu u porodu. Manželka si to přála a já, vědom si toho, že člověk má poznat (skoro) všechno, jsem tam chtěl být taky.
V den D jsem byl v 9 ráno v porodnici. (Žena už tam byla o den dříve, protože přenášela) Smůla byla, že se tam netopilo a tak nám byla docela zima. Největší starostí tak bylo nenastydnout.
Až do odpoledne jsem neměl celkem co dělat. Žena měla co chvíli bolesti, které celkem snadno rozdýchávala a moji pozornost nijak nevyžadovala. Odpoledne byl ten útok na WTC, takže jsem hodně času trávil u televize sledováním zpráv. (Takovej já jsem byl necita). Ale ono to skutečnš trvalo už dost dlouho.
Ale večer už šlo všechno ráz na ráz. Ve 23.45 se Damiánek narodil.
Ten moment, kdy jsem ho poprvé uviděl už nikdy nezapomenu. Byl to opravdu dosud nejsilnější zážitek mého života. Když potom na mě asi za 2 minuty koukal za zavinovačky, bylo mi jasné, kdo to je, a že patří k nám do rodiny.
Jinými slovy; přítomnost u porodu mohu všem nastávajícím otcům doporučit. (Pokud zrovna neomdlívají, když se škrábnou špenslíkem). Když už pro nic, tak alespoň proto, že těch příležitostí uvidět v životě něco podobného moc nebývá.
 Zdena, 2 kluci - 3 roky, 9 měsíců 
  • 

Partner u porodu pro mne znamenal jistotu 

(17.10.2001 21:04:19)
Rodila jsem už dvakrát, i když napoprvé narychlo císařským řezem. U obou porodů byl manžel také (u císaře jen za sklem - a ani to není úplně normální, ale nedal se odehnat). Před prvním porodem jsem si nebyla zcela jistá, jestli chci manžela u toho. On ale chtěl být při tom a já se nakonec rozhodla také tak. A rozhodně toho nelituji a zpětně si vůbec nedovedu představit že by tam nebyl. Pro mne znamenal především klid a jistotu. V článku se říká, že při porodu se žena uzavírá do sebe. Já jsem alespoň měla dost problém komunikovat se svým okolím, vůbec je vnímat. Byla jsem vděčná svému manželovi, že je se mnou a vytváří jakousi spojnici s okolím a pomáhá sestřičkám a doktorům domluvit se se mnou. Dodal mi klid, věřila jsem, že kontroluje, co se se mnou děje, co dělá doktor, sestra atd. Potvrdil mi to i po porodu. Ani druhý porod nebyl bez problémů a musím říct, že jsem o mnohém ani nevěděla, ale manžel ano. Také doktor probíral své rozhodnutí především s ním, asi věděl, že jsem "mimo". Bez téhle opěrné zdi, kterou pro mne manžel byl, si nedovedu porod vůbec představit. Samozřejmě, že společně prožité "silné" chvíle při i po porodu které jsme prožívali spolu nám přinesli mnoho - o tom ale píší i ostatní ženy, nebudu to opakovat, stejně bych to asi neuměla tak dobře.
Jediné co mne mrzí, že nemohl být manžel ani v jednom případě se mnou již v první době porodní. Rodila jsem v Kladně a v Podolí a ani v jedné porodnici nám to neumožnili. Poprvé jsem přenášela a když porod začal stále mi říkali, že je ještě dost času. Já bych ale nejradši měla manžela již u sebe. Po druhé jsem neměla bolesti (odtekla mi voda) a tak manžela nekompromisně poslali domů. Myslím, že více žen by mělo rádo partnera u sebe po celou dobu porodu.
 Lucka 
  • 

jak to probíhá? 

(1.11.2001 12:31:48)
Dámy, já mám tak trochu jinou starost. Můj přítel se mnou pravděpodobně také bude u porodu, ale mě teď zajímá spíš, jak to vlastně všechno probíhá. Co jsem kde četla nebo slyšela, jsou to velké bolesti, úleva, šití, štěstí a podobné. Ale jaké ty bolesti jsou? Je to jak při měsíčkách, ale větší? Já si to neumím představit a mám z toho hrozný strach. Jak dlouho to trvá, než je malé na světě? Já se tak strašně bojím bolesti, že už ani nevím, co mám dělat. Můžete mi to některá co nejblíže popsat, ať vím, do čeho jdu? Představa, že dírou velkou jako citron prostrčím něco jako meloun, mě úplně zabíjí. Prosím, poraďte.
 Radka, dcera 5 let 
  • 

Otec u porodu 

(25.9.2002 16:16:23)
Manžela jsem u porodu měla, ale už bych ho tam nechtěla. Přijde mi to jako móda, chtěla jsem aby manžel čakal venku, ale sestra ho tam nahnala. Porod byl zanedbaný a následkem toho komplikovaný, dítě přidušené, já po porodu skoro v bezvědomí, dávali mi infuze, nemohla jsem mluvit,cvakala jsem zubama , třásla se zimou, měla bezděčné záškuby končetin, krvavé oči atd. Dítě bylo spíše modré, viditelně na hlavičce deformované, neplakalo.Bylo to pro nás oba strašné trauma. Manžel o tom odmítl hovořit. Já jsem mu vyčítala,že nezasáhl, že tam nepostavil zravotníky trochu do "latě". Manželova přítomnost mi byla nepříjemná,působil na mě rušivě.Taky jsem se styděla. Chtěla jsem být statečná, ale podle hodnocení zdravotníků musel mít manžel dojem, že jsem neschoná kráva. Vrholem všeho je , že mi řekli , že za ty komplikace si můžu sama. Před manželem. Cítila jsem se hrozně. Nezdařený porod poškodil náš vztah. Poškodil naší lásku. Poškodil naší vzájemnou důvěru, náš sex. Je to 5 let. Je to něco co jsme překonali, jsme spolu dál, našli jsme společnou lásku, začali znovu. Ale stojí to za to?
 Klara, syn Ondrej 


Re: Otec u porodu 

(29.9.2002 20:21:00)
Nerada bych soudila, ale z mé vlastní zkušenosti mohu pouze říci, že nemít partnera u porodu, tak bych to určitě tak dobře nezvládla. Než jsem odrodila, proběhlo několik dalších porodů a asistentky neměli čas mě obsluhovat. Po celou dobu jsem měla hrozně nízký tlak a nebyla jsem schopná sama chodit. Manžel mne trpělivě zvedal a vodil, Navíc mi dával pít a při samotném porodu mi pomáhal právě, aby mi nepopraskali žilky v očích apod. Držel mě za ruce, tlačil se mnou a já jsem cítila v něm velkou oporu. Navíc jestliže se žena stydí před svým manželem, což já osobně moc nechápu (ale to je každého věc), tak to opravdu ať rodí raději sama. Nejdůležitější na celém porodu je právě spolupráce maminka-tatínek-porodní asistentka. Hlavně na vás samotných je, jak bude porod veden. Já jsem poslouchala to co mi říkalo tělo a popravdě řečeno tlačila, když mimčo šlo ven a ne když by mi řekla nějaká asistentka. Ta neví, co se ve Vás děje.
 Lukáš 


Asistentka to ví ( nebo by alespoň měla vědět) 

(29.9.2002 20:33:51)
často tu vidím kritiku por. asistentek i porodníků, kteří někdy radí rodičkám, aby ještě netlačili. Dokud není zašlá branka, mohou si tím totiž skutečně přivodit nechtěné komplikace.
Myslíte si snad, že Vám radí hlouposti aby Vás poškodili?
Asi by měli všichni více vysvětlovat........
L.
 Klara, syn Ondrej 


Re: Asistentka to ví ( nebo by alespoň měla vědět) 

(29.9.2002 20:45:59)
Nemám vůbec nic proti asistentkám, naopak si vážím moc celého personálu. Nenapsala jsem to jen dost přesně - porodní asistentka mě prohlédla a řekla mi, že jsem v půlce porodu. Poradila mi, že to mám pořád prodýchávat. Jen co ale zavřela dveře, začalo se mimčo drát rychlým tempem ven. Já jsem jednou zatlačila (nedokázala jsem tomu tlaku odporovat), manžel přivolal rychle asistentku zpět a ta jen konstatovala, že hlavička je už "mezi nohama". Přešla jsem jen na porodní stoličku, ještě dvakrát pořádně zatlačila a Ondra byl na světě.
 Helena, 1 dcera 
  • 

Re: Re: Asistentka to ví ( nebo by alespoň měla vědět) 

(29.9.2002 21:30:07)
Samozřejmě, že to asistentka ví, kdy tlačit a kdy ne, jen (naštěstí pro nás ženy) proběhne porod rycle.Já to taky zažila,na štědrý den předloni ve tři ráno mě vyšetřil doktor, který mě ani nepozdravil a ani jinak nekomunikoval(byl vidit. naštvaný, že ho vzbudili).Asistentka se ho zeptala, zda má můj manžel jet domů(voda mi praskla cca v 1,30h) a on řekl:"jak chce" a asistentka nám pak upřesnila, že dítě by mohlo být na světě odpledne.Pan doktor si šel lehnout, já absolv. klasické procedury-klzma, holení),během sprchování jsem ale měla obrovské bolesti...a okamžitě jsem šla na sál(manž. nebyl skoro ani převlečený),asistentka se na mě smála, že zbývá kousíček a je Káťa venku a opět budíček pro pana doktora, který se slyšitelně divil, přišel,dvakrát jsem zatlačila a bylo, ve 3,34 se Kačka nerodila.Jinak ale odbočím, vždy když slyším, že porod je pro matku krásný zážitek, pro mne byl dost hrozný(v tu chvíli), myslím, že jsem dost psych silná, ale po porodu a šestinedělí, moje nervy totálně vypověděly službu, nicméně si přeji další mimi a doufám, že pokud otěhotním, vše bude OK a porod stejně rychlý jako tenhle.Jinak nejboletivější zážitek z porodu bylo ŠITÍ!
 Babůnka, 3 kluci 


Re: Re: Asistentka to ví ( nebo by alespoň měla vědět) 

(30.9.2002 16:50:03)
To je přesný, taky nic proti asistentkám, ale při třetím porodu, když mě jednu chvíli po odtoku plod. vody vyšetřovala, mi řekla "tak za dvě hodinky to bude" ale mě se to nelíbilo, já jsem se tam nudila a navíc jsem vždycky po odtoku vody do pěti minut porodila, tak jsem jí to taky řekla, aby řeč nestála a aby byla připravená, že se to tak může stát, tak po té větě co pronesla odešla kamsi za roh, já se postavila, jeden stah, ona na mě vykoukla , já měla hned druhý stah ,za chviličku třetí, to už mě radši zase vyšetřila, (bylo to ale utrpení stihnout si lehnout na postel mezi těmi stahy) a už se šlo rodit. Takže moje asistentka, jinak velmi šikovná, se zrovna v tomhle zmýlila. Ještě teď, když si na to vzpomenu, jak mě krásně porodila,a byla veselá,nejradši bych do toho šla zase a zase a zase...
 Denisa NOvá 
  • 

Re: Otec u porodu 

(23.3.2006 15:59:27)
Radko-za to nemůžeš ty,ani otec u porodu,ale debilní personál,který by neměl být kompetentní ani podetpsat recept na nosní kapky!

Měla sis na ně potom v plné síle došlápnout! -minimálně za tu větu že si za to můžeš sama!



_dnes je normální pří císaři být přímo u partnerky a držet ji za ruku,natož být někde za sklem :-)
 Pojídač 
  • 

dítě 

(2.3.2006 18:52:24)
Ještě že nejsem ženská!!!! A mít v dnešní době dítě?? jo, super volba, pokud již v životě nechcete nic dokázat. Takže mít dítě=zkazit si život
 Jana 
  • 

Re: dítě 

(8.4.2006 15:49:56)
HŇUPE!!!
 Elizabeta 
  • 

Re: dítě 

(13.4.2006 15:12:02)
Hm tvoje máma si ho zkazila tebou evidentně. A pro příště: DEBILE ZKLAPNI!!!

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.