Také jsme "rodili" oba

Měla jsem také partnera u porodu naší dcery. Nebyl se mnou sice od úplného začátku, protože když mne přivezl do porodnice a monitor mi nenaměřil bolesti, přestože jsem je měla po 10 min. a odtékala mi i voda, sestry ho poslaly domů. Za 2 hodiny jsem ho volala zpět, stihnul závěrečných 25 minut a musím říct, že než se otevřely dveře sálu a on vstoupil, měla jsem velmi smíšené pocity. Od samého začátku těhotenství (a i ještě nějakou dobu před otěhotněním) jsem si přála, aby byl můj muž se mnou u porodu a on nebyl proti. Taky mi řekl, že kdybych si to rozmyslela, třeba časem z jakéhokoli důvodu, nezlobil by se na mne, ale půjde tam rád. A když jsem na porodním sále čekala, až dorazí k nejlepšímu, najednou jsem si nebyla jistá, zda ho tam chci, zda by nebylo lepší, kdyby to nestihl. Najednou jsem nevěděla, jestli se nebudu stydět a připadat si trapně - nevím proč. Porod probíhal krásně, křičet ani jinak temperamentně se projevovat jsem se nemusela. Ta tíseň a divný pocit nejistoty skončil až v momentě, kdy se otevřely dveře porodního pokoje a asistentka ho postrčila dovnitř jen tak, v civilu, bez pláště a s velkýma očima. Posadil se vedle mne, vrazil mi pusu a chytl ruku. Pak už šlo vše velmi rychle, pod vedením sestry pomáhal tlačit na břicho, přestříhával pupeční šňůru a byl první, kdo pak malou držel zabalenou v náručí.... Neznala jsem do té doby nic tak KRÁSNÉHO a štěstím naplňujícího (kromě porodu mého syna, kterého jsem musela zvládnout sama, poněvadž jeho otec jaksi scházel...) Můj muž mi později řekl, že když jel po porodu domů (kolem 2. hodiny ráno) jel krokem a snažil se vychutnávat zpětně každý detil, každý okamžik. Nedokázal to popsat. Ale byl šťastný a vím, že kdyby bylo třeba, absolvoval by to se mnou znovu. Stojí to za to, věřte mi.