Re: nedá mi to...

Vladane, tuhle otázku si kladu často, a jistě i ostatní rodiče dětí s VFA. Samozřejmě že nějakým způsobem budou muset fungovat. Existují na to metody, procesuální schémata, kterými je potřeba autisty naučit žít a přežít ve vnějším světě. Musí se naučit dát jednoznačně a přitom sociálně únosným způsobem najevo, že něco nechtějí (mívají smyslovou hypersenzitivitu, pro nás nepochopitelnou), něco jim vadí, nerozumějí, ujistit se, zda rozumí správně, atd. Když Michalce něco vysvětlím, a ona mi řekne, že rozumí, nechám si to od ní zopakovat - a často zjistím, že si jen MYSLÍ, že rozumí, ale ve skutečnosti nerozumí správně. Snažím se, aby pro ni bylo samozřejmé zopakovat instrukce, které dostane, tj. pokud je pochopí špatně, upozorní na to slovně dřív než udělá nějakou škodu.
To vše je možné jedině tehdy, když rodiče a vychovatelé autistického dítěte každodenně a dlouhodobě pracují na jeho samostatnosti. Jakmile nastane chvíle, kdy budou mít pocit, že dítě už něco zvládne, musí si to nejprve ověřit. V praxi se to dělá tak, že např. když poprvé pošleš autistu nakoupit, jde za ním asistent, kterého dítě nezná, a sleduje, jak zvládá situace v běžném životě. Současně může zasáhnout ( a třeba mu i zachránit život!), když dojde ke krizi. Důležité je, že dítě asistenta nezná, nikdo mu tedy nebere pocit úspěchu, když to opravdu dokáže. Každou takovouto situaci je potřeba nejprve teoreticky probrat, popř. dát písemný návod.
V popsaném příběhu mi chybí takováto podpora. Pokud to Roger zkoušel poprvé, měl ji mít. Teprve když několikrát obstojí s podporou (o které on nemusí vědět), bude jeho sebevědomí dost vysoké, a jeho zkušenosti dost dobré na to, aby mohl vykročit do sociální džungle úplně sám.