Růžový Roger

Jednoho dne se ale dostavila maminka. Rogerova maminka. Její syn sní o kariéře floristy a nebylo by možné, aby strávil povinnou školní dvoutýdenní praxi právě ve vašem květinářství? Manželovi se synův plán příliš nezamlouvá, tohle povolání přece není pro opravdové chlapy, tak by ho snad synova zkušenost mohla obměkčit...

Paní majitelka tenkrát mamince sdělila všechny nezbytně nutné informace a dohodly se na Rogerově osobní návštěvě.

Roger přišel doprovázen tatínkem, či spíše bych měla napsat, že přišel na první pohled autoritativní tatínek s Rogerem v závěsu. V době nepřítomnosti obou majitelů. Roger po celou dobu nepromluvil jediné slovo, nesměle se krčil za zády svého zákonného zástupce, který se pídil po detailech synovy smlouvy...

Nikdy nesuďme ostatní podle zevnějšku....hmmm, ale stejně se tomu nemůžeme zcela ubránit. Miminkovsky růžové tričko, obrovitánský šperk na koženém řetízku a několik masivních prstenů nás u téměř metr devadesát vysokého šestnáctiletého hocha s nesměle rašícím blonďatým základem budoucího vousu maličko překvapilo...stejně tak jako jeho závěrečné „Bye!“, pronesené tím nejsladším hlasem, jaký si dokážete představit a provázené koketním poklesem v kolenou...Nevíme, co to je, ale NĚCO je na něm zvláštního...uzavřely jsme to v našem dámském minikolektivu.

Majitelům jsme poreferovaly zcela objektivně, vědomy si všeobecné zodpovědnosti, a ti se, k našemu překvapení, rozhodli Rogera přijmout – bez osobního pohovoru.

Jelikož můj pracovní týden začínal vždy ve středu, domnívala jsem se, že Roger bude od pondělka již částečně zapracován a vtažen do každodenního běhu květinářského byznysu. Realita byla jiná. Majitelé byli ve středu částečně zhrouceni, Roger se ukrýval ve skladu květin a cestičku tam lemovaly střepy váz, které stačil za pouhé dva dny svého působení rozbít.

Na dotazy nereagoval.

Smysl pro humor bylo těžké objevit. Co nám, ostatním, připadalo vtipné, nevyvolalo u Rogera ani záškub mimického svalu.

Na někoho, jehož snem je stát se floristou, projevoval obdivuhodný nedostatek zájmu.

Téměř každou věc bylo nutno zopakovat několikrát, NAPROSTO detailně a přesně.

Byli jsme nuceni vyvarovat se veškerých příkazů, které by mohly být jakkoli zavádějící.

Ovšem ani zadání přesných údajů nevedlo vždy k uspokojivému výsledku. Úkol: seříznout stonky květin asi o palec (2,5 cm) vyprodukoval krátké růžičky – mrzáčky.

Neustálý dozor byl proto nutností.

Na nic se nezeptal, nic nenavrhl.

Oči mu zazářily (snad – bylo těžké to poznat, protože se zásadně vyhýbal očnímu kontaktu) jedině, když mohl pomáhat s titěrnými věcičkami – drátkovat jednotlivé lístky břečťanu, dělat finální úpravy kytiček do klop pomocí drátků...to mu šlo dobře. Bohužel, v ostatních případech, jak jsem už naznačila, připomínal obrovský tank, který se hrne kupředu, poháněn strašlivou silou...a my jen vyskakovali a chytali kácející se vázy a kytice. Majitel byl na mrtvici a zcela určitě si v duchu vyčítal svou nerozvážnost...majitelka se držela statečně...až do chvíle, kdy jí Roger uvařil kávu – a zapomněl předtím zapnout rychlovarnou konvici. To počítala do deseti nejspíš několikrát.

Nebudu Vás napínat. Druhý týden Rogerova působení jsem byla na dovolené a s koncem případu jsem tak byla obeznámena až později...a byl to konec překvapivý.

Roger je autista. Nic víc, nic míň. Jen to majitelům jeho rodiče jaksi zapomněli sdělit.

Když jsem se to dozvěděla, první pocit, který se u mě dostavil, byla hrozná lítost. Nevidím do hlavy autistickému člověku, ale přišlo mi, že Roger musel v obchodě trpět. Úkoly se mu musely zdát nejasné. My nepřátelští. Obviňovala jsem se z nedostatku empatie, jak to, že jsme se všichni víc nezamysleli???

Tuhle lítost posléze vystřídal vztek na Rogerovy rodiče. Proč nic neřekli?

Vztek vystřídalo zamyšlení. Třeba chtěli synovi dopřát zkušenost, nepoznamenanou předchozími varováními, upozorněními...zkrátka omezeními. Ale udělali dobře???

Proto jsem se rozhodla zveřejnit jeho příběh tady a zeptat se: Co si o tom myslíte?