Místo stromů v lese malovaly paneláky

Odklon od přírody je u dnešních dětí fakt neuvěřitelný. Moje mamka měla snahu vést přírodovědný kroužek. Po pár sezeních to vzdala, psychicky to nevydržela. Jednou s dětmi kreslily les. Lépe řečeno děti měly kreslit les. K maminčině i mému zděšení z 12 dětí les namalovaly jen tři - ostatní děti kreslily ony sterilní "anglickotrávníkové" zahrady s konifery u luxusní vily, 5 dětí nakreslilo dokonce panelákové sídliště. Když se mamka ujišťovala, zda děti pochopily zadání, s hrůzou zjistila, že v zadání chyba nebyla. Problém byl v tom, že většina dětí v lese ve svých 9 letech prostě ještě nebyla.
Učinila pokus tuto neuvěřitelnost napravit - naplánovala pro děti na sobotu malý výlet do lesa za městem. Jednalo se asi o 5 km pochod do lesa a zpátky (těch 5 km to bylo dohromady tam i zpět) s hrami a soutěžemi. Některé děti vůbec rodiče nepustili - prý mají pozvánu společnost na barbecue. Ty děti, které dorazily, byly až na ony tři výjimky naprosto nevhodně oblečené, bez svačiny a bez pití, a to i přes výslovné upozornění rodičů o jakou akci půjde.
Samozřejmě výlet dopadl katastrofálně. Děti se pořád ptaly, kdy už tam budou, jak je to ještě daleko, o hry v přírodě nejevily zájem, nic je nebavilo, byly otrávené, fňukaly, že už je bolí nohy atd. atd. Přitom mám pocit, že výlet byl vcelku dobře připraven, nebylo to jen takové "dojít tam a zase zpět". Děti v tom ale prostě neshledávaly žádné potěšení.
Na přírodovědný kroužek mamka rezignovala, když děti při dalším "sedacím" pobytu v DDM místo krav kreslily Milky a zajíce dovedly ztvárnit jen s velikonočním vajíčkem.
Já osobně zažila taky zvláštní čok, i když s trochu lepším koncem. Pro potřeby úřadu jsme potřebovali zpracovat nějaká základní měření ukazatelů kvality vod v našem regionu. Nejednalo se o žádné složité analýzy, a tak jsme si řekli, že do toho zapojíme školy. Zájem kupodivu byl, i když ne nějak ohromný (ozvaly se školy 2 z asi 15). Z první pochůzky podél potoka byly děcka úplně odvázané. Byl pro ně neuvěřitelný zážitěk odebírat vzorky vody z potoka, stabilizovat je kyselinou sírovou, kterou mohly samy do vzorků přidat, neuvěřitelně nadšené byly z přípravy protokolu o kvalitě vody a to už ani nemluvím, jak byly vykulené v laboratoři, když si mohly reálně sáhnout na některé přístroje, něco si samy vyzkoušet. Byl pro mne šok, že některé věci, které jsme my jako děti dělaly ve škole a v kroužcích zcela běžně, tyhle děti dělat nesměly - třeba ta práce s kyselinou je pro ně zakázaným ovocem. Ve škole při chemii nedělají žádné pokusy. Nesmí. Jen sledují pokusy nahrané na videu. A tyhle děti najednou měly možnost si na to, co viděly jen v televizi přímo sáhnout. Byly z toho vykulené a nadšené. Připadaly si i důležitě, protože výsledky jejich práce k něčemu byly, nešly jen do šuplíku.
A v tom je myslím chyba. My - dospělí - totiž dětem ani moc nedáváme šanci, získat si k té přírodě vztah. Buď musí na barbecue anebo se smí na pokusy dívat jen na videu. Oboje super přírodní zábava. Asi bychom se měli zamyslet hlavně sami nad sebou a ne hořekovat nad tím, jak jsou ty dněšní děti hrozné, že nemilují přírodu. Vždyť mi jim k tomu nevytváříme podmínky!
Zdenka Lněníčková