Jsem městský člověk
Ale na víkendy a o prázdninách jsem vždy trávila u babiček na vesnici. Tam bylo běžné chodit každý den do lesa apod. - bývali jsme my děti v lese třeba celé odpoledne. Ale abych sáhla na pavouka či brouka, to ani náhodou - už od dětství, pokud na mě někdo pavouka z legrace hodil, chytil mě amok, takže si to napodruhé nikdo už nedovolil. A i když jsme v dětství chytali luční kobylky a pozorovaly je, teď mě jímá hrůza, že bych něco takového měla vzít do ruky /nebo chrousta/. Ale ani v dětství bych v parném létě nevlezla do zabahněného rybníka či se zahrabala do listí.
Mé děti vědí, jak vypadají běžná zvířata a že kráva nevypadá jako Milka z reklamy a není fialová. Vědí, že příroda je velmi cenná, takže se nikde neodhazují papíry a plasty, že když se zastavíme na svačinu v lese, nikdo po nás nesmí poznat, že tam byli lidé, že se nezabíjí všechno, co se hýbe a nerve všechno, co se mi líbí. Ale děti bych samotné nepustila na odpoledne do lesa - ne proto, že bych měla strach, že se ztratí nebo že je příroda "ukousne", ale kvůli jiným lidem. Právě proto, že někteří lidé jsou zlí.
A myslet si, že děti, které vezmou klidně pavouka do ruky, mají k přírodě správných vztah, je mýlka.
Odpovědět