To znám...

No zatím naštěstí ne z vlastní zkušenosti, moje devítíměsíční mimčo zatím pořádá výlety akorát pod můj stůl...:-)) Ale dlouho jsem jezdila jako instruktorka a později vedoucí na dětské tábory.Na táboře bývaly děti z první a druhé třídy, třeťák byl docela výjimka.To co se vždycky konalo u autobusu, když se na tábor odjíždělo bylo úřesně takové jak to bylo popsáno tady v tom článku, maminy na pokraji nervového zhroucení a zalité slzami od hlavy k patě se mohly umávat a děti vstupem do autobusu naprosto zapomněly že venku stojí jakýsi rodič, zdrcený jejich odjezdem, a vesele štěbetaly se sousedem.A když se ve stanech otevřely kufry, bylo to taky stejný-na každé věci obrovskými písmeny jméno, nebylo výjimkou ani sedm igelitek a v tom kompletní oblečení na každý den,od ponožek až přes dvě tři mikiny (na večer, až zapadne slunce, kladla nám mamka na srdce, on je chudák strašně citlivý na změny počasí, a podívala se na kluka, za kterého by byli dva...:-)) ) A na konci tábora obvyklá otázka-děti nechybí vám nic?? A usilovné vrtění hlavičkama jako že určitě ne...a když jsem měsíc po příjezdu potkala známou ta mi říkala-no prosímtě, ta naše holka tam někde zašantročila dvě trička, ale přivezla si jedny cizí tepláky a asi tři páry ponožek...:-)