Podobné pocity

Když jsem se začetla o výpravě dětí na školku v přírodě, zatrnulo mi… Ano, přesně za 4 týdny mě to čeká také…
Když prvním rokem začala chodit nejstarší Štěpánka do místí školky, visel již od Vánoc na nástěnce leták o školce v přírodě zcela nepovšimnu. Ředitelka školky a hlavní organizátorka akce, byla nesympatická dětem i rodičům. Typický tabákový odér, drsný nepříjemný hlas, když jí dcerka viděla prvně, plakala, uklidnila se až když byla odvedena do „malé“ třídy ke dvěma velmi sympatickým učitelkám… 2 krabičky cigaret denně ale udělaly za rok v plicích ředitelky své, a tak další rok se předběžný přihlašovací leták na nástěnce rychle plnil jmény.
Štěpánka stále byla v „malé“ třídě, ale paní učitelka Eva z „velké třídy“ si jí přesto všimla a tak mi navrhla, že by jí vzala s sebou. Dcerka nadšeně souhlasila, měla ve „velké třídě“ kamarádku a z „malé třídy“ jela ještě jedna holčička, takže nejela s úplně cizími dětmi. Byla vždycky hodně samostatná a o nějaké velké stýskání jsem se nebála. Náš hlavní problém byl noční počůrávání… Sdělila jsem své obavy učitelce a mamince, která jela jako zdravotnice. Prý: „Nevadí, to zvládneme, dejte jí víc pyžamek a nepromokavé prostěradlo..“. „A co ostatní děti na pokoji ? Nebudou se jí smát?“ „Nebojte se, vždycky záleží na přístupu, my z toho vědu dělat nebudeme a děti také ne…“
Týden před odjezdem velikánský kufr pukal ve švech, procházela jsem stokrát za den seznam a moje dítě mi připomínalo: „…a mami, nezapomeň tu baterku… Všechno máme mít podepsaný ! … Koupíš mi novou zubní pastu ?“ Ještě nás čekala koupě bot (kožené kotníčkové zavazovací na výlety bratru za 800.- Kč) a nějaké drobnosti, a mě trápili pochybnosti: „Není ještě přeci jen malá ? Zvládne to ?“
Dva dny před odjezdem jsem celý kufr vyházela a začala ho znovu skládat za přítomnosti Štěpánky, aby věděla, které 3 trička jsou její, které ponožky, a kde najde svůj monogram… Dcera na mě znuděně zírala a ještě 2x mi připomněla „..hlavně tu baterku, mami !“
No vrátila se živá, zdravá, v noci se počůrala 3x, 1x poblinkala – buď z únavy nebo jí nesedla večeře, nevíme… Každopádně jsem se to dozvěděla až po příjezdu, po dobu pobytu jsem vyslala asi 3 SMS na mobil paní učitelky, odpověď zněla: „VSE JE V PORADKU, BUDTE BEZ OBAV“…Zřejmě to měla nastavené v paměti telefonu a odesílala odpověď automaticky, ale i tak jsem byla celkem klidná – přece „kdyby něco“, tak by určitě zavolali…

Letos už zase letáček visí, Štěpánka je na něm zapsaná, a paní učitelka Eva mi navrhla, že vezme i o rok mladšího Petříka. „Ale ten je ještě přece malej,“ přemýšlela jsem nahlas. „Já myslím, že to bude v pohodě, nemějte obavu, chystáme na celý týden hru s Harry Potterem, budeme si hrát na skřítky, jedeme tam, co posledně, tam je to báječný, no však vám to Štěpánka může povědět…“
Jo jo, je tam krásně a tak, ale co ten můj chlapeček ? Štěpánka je samostatná holčička, ale Petřík se mi obrazně řečeno pořád drží za sukně. Když si ho vezme babička na víkend, už v sobotu se prý po mě ptá… Také občas trpí dechovými obtížemi, má dýchací masku – kdo mu jí dá „kdyby něco“ ?! „Koho se v noci dovolá „kdyby něco“ ?! Ojojoj ! Můj chlapeček – chudáček… Jak se ho mám zeptat, jestli chce jet, když mojí nejistotu okamžitě pozná v hlase ? Co když řekne: NE! ?!?
Musím říct, že velkou práci za mě udělala Štěpánka a paní učitelka, protože Péťův odjezd berou jako „jasnou věc“, není důvod k pochybám, a tak o tom Péťa také nepochybuje… Snad si ani neuvědomuje, že bude týden bez maminky… Ale až mu začnu balit ten kufr, tak to asi dolehne na nás oba… Seznam už mám složenej v kabelce… Ach jo… Ale za ten týden relativního klidu jen s Anežkou to stojí !!! Tedy doufám… :-)))))

Terreza, 3 dětičky