Z deníku šílené matky

Déšť jí to nijak neusnadňoval a dcerka také ne. Když už si zase sedala na chodník a po sté odmítla vstát, chytla ji pod křídlem a s potem na tváři a nepromokavou bundou přes hlavu, zazvonila u dveří školky. V ten samý okamžik zastavilo u dveří školky nablýskané auto a z něj vystoupila načesaná, vyfiknutá a usměvavá maminka také tří dětí. Vypadá poněkud odlišně, říkala si a lehký závan závisti jí i pod tou neforemnou a neprodyšnou bundou prostě po tváři přeběhl. Otřepala se a do místnosti plné dalších maminek vstoupila už zase ve své kůži. Usedla a dcerka zaujata množstvím neznámých hraček zmizela i s kupou dalších školkou znalých dětí. Oddychla si, schůzka rodičů dětí, které pojedou na školku v přírodě, mohla začít.

"Tak to je asi tak vše, co bychom vám o tom místě na českomoravské vrchovině mohly říci," dokončila úvodní monolog jedna z paní učitelek. Mimochodem to, že poznamenala:"Svoje vnoučata bych tam vzala hned", se jí zdálo natolik povzbudivé, že k ní pocítila sympatie, co víc začala jí opravdu věřit. Vezmu-li v úvahu fakt, že nejen vychovala děti vlastní až do dospělosti, dožila i vlastních vnoučat a ještě má elán na to, vzít si i děti naše na vlastní triko, nemám proč ji nedůvěřovat, pomyslela si. "Má někdo otázku," ptala se učitelka dále. Z maminek, které zde seděly v tu chvíli, asi všechny ztratily ruce, protože ona jediná jich měla do tuctu dvacet. Začala nenápadně. Ostatní maminky se nad prvním dotazem nenápadně zavrtěly, při druhém se pobaveně zasmály a při třetím si ťukaly na čelo. Byl to jasný důkaz toho, že pouze její děti zvrací sotva přijedou do cizího prostředí, teplotu mají ještě než se zaklapnou dveře auta a o tom, že by se kvůli dětem musel naprosto změnit plán, ostatní rodiče zřejmě ani neslyšely. Jen její muž, který se na tento babinec dostavil, se upřímně radoval nad jejími dotazy. Už té noci měli dostat důkaz, že "šílení" rodiče jsou, když vůbec uvažovali, že by dcerky snad mohly opustit někdy v nejbližších osmnácti letech jejich dvoupokojový byt bez dětského sirupu proti teplotě.

Během noci začaly dvě ze tří dcerek zvracet a třetí nemohla opustit nočník ani na vteřinu. Střevní chřipka extra kvality.

V následujících třech týdnech si v lékárně rezervovala židli a prosila je o možnost zavedení placení kartou, neboť všechny ty "medicínky" nebraly konce. Ostatně představa, že by snad dcerky odjely se pozvolna ztrácela. "Tak jak, paní Silná, pojedou?", ptala se paní učitelka. Nerozhodně krčila rameny. A dcerky začaly opětovně chodit do školky. To už byla polovina dubna za nimi a zimní bundy opětovně tahala ze skříní u stropu dolů kvůli právě napadlému sněhu.

Šest dní do odjezdu a večerní koupání se stalo osudným prostřední dcerce. Mnoho toho nevěděla jen, že jednu vřískající dcerku tahala z koupelny, aby se tam mohla zavřít s tou zraněnou a přes tu všechnu krev najít prst na noze, kterému se něco stalo. Složila se až pět minut po té, co vše konzultovala s přítelem na telefonu. Ostatně nápověda padesát na padesát jí nepomohla, na pohotovost se rozhodla, že nepojedou, dokud se na obvazech skoro uříznutého malíčku malé dětské nožky neobjeví znovu krev. Vyšlo to, jen párkrát se v noci s baterkou proplížila a oslnila obvaz a než přišlo ráno, věděla, že bude dobře."Paní učitelko, Terka si včera poranila malíček, a tak nepřijde do školky," omlouvala dcerku a skoro se před učitelkou klaněla, že s ní ještě vůbec mluví. Ta racionální žena na druhé straně telefonu jen povzdechla a řekla:" Víte co, paní Silná, dělejte co umíte a my budeme brát, že když se na jedenáctou v úterý dostavíte, tak bude fajn a holky pojedou." Div jí neposílala polibky.

Mezitím potajmu, aby dětská tělíčka ani netušila, připravovala, psala dva pohledy se stejným obsahem a podobným obrázkem na každý den, balila (ano, tušíte dobře, i zimní bundy sbalila), dokupovala holínky a psala na každou ponožku, kterou hodlala zabalit "Silná". Ostatně i to jí zabralo dost času na to, aby tělo jedné dcerky začalo něco tušit, a tak se začalo tu předodjezdovou velikonoční noc bouřit alespoň rýmou. Dělala, že to nevidí.

Dcerky nadšeně seděly na chodbě, každá s batohem na zádech, nechávaly se po sto prvé zkoušet ze znalostí, kde co mají a mezitím se radovaly a těšily tak, že málem umačkaly otce, který řekl:" Vyrážíme, ať vám neujedou." Ona utírala potajmu na ztichlé chodbě oči a dušovala se sama sobě, že před autobusem nesmí uronit ani kapku. Druhé já se jí ovšem ptalo:" A to jsi nemohla nějak naznačit těm tělíčkům, že je nechceš pustit, však ona by to nějaká drobná chřipečka spravila a mohla si je mít doma!" Rychle pohodila hlavou a tu ďábelskou našeptávací myšlenku zapudila.

"Tak mi tady paní Silná podepište potvrzení o bezinfekčnosti, ať už si ty vaše holky můžeme odvézt", mile se usmívala paní učitelka. A ten diblík nebo spíše ďáblík v ní vykřikl: "Ale rýmu trochu máme, nevadí?" "To mají všichni", ulehčeně převzala podpis z jejích rukou učitelka a ona potupně zmlkla. Vše bylo zpečetěno. "Nastupujte děti", ještě než dořekla ona učitelka slova, její druhorozená dcerka už seděla na sedadle bez rozloučení na odvrácené straně autobusu. "Jakube, ona mi nedala ani pusu!" To, že ji nedala ani svému milovanému tatikovi ji ani v nejmenším nepřekvapovalo. Jak to mohla udělat mně, chtělo se jí brečet, vždyť ví, že se potřebuje loučit a mávat ještě za rohem. Když tu viděla, že se v davu dětí ztrácí i druhá větší postavička. "Majdo pusu!", vykřikla tak silně, že vzorná dcerka přiskočila jak na obrtlíku. Díky Bohu, alespoň jedna. Rychle se přesunula na druhou stranu autobusu. "Jakube, udělej něco, ona si Terka dokonce zatáhla závěs proti sluníčku, vždyť ji už vůbec neuvidím, ani Majdu", hořekovala tak silně, že byla věrna nejen svému jménu, ale dokonce i ostatní rodiče nakazila tak, že se začali i oni dožadovat zamávání od svých ratolestí. Jakub zakročil. Ještě než se vzpamatovala, jestli opravdu mávly z okna její dcerky, byl autobus pryč a Jakub fotil pobaveně její tvář místo dětské. Tu radost mu neudělám, nezabrečím, řekla si.

Když odjel do práce a ona se pomalu loudala podél Botiče zpět domů jen s jednou dcerunkou, přes slzy ji ani neviděla. Poprvé pustila své dcerky k vodě. A to doslova. Želivka pomalu pod okny a ona tak daleko. "Teď poprvé uvidíš, co v nich už je a jak moc se ti to, co jsi vložila, začne vracet," blikala esemeska na jejím mobilu. Jako kdybych to nevěděla, mami, říkala si a brečela pro jistotu znovu.

Týden utíkal a kdyby jí neomračovalo všudypřítomné ticho, klid a volání babiček :" Tak jak se mají, nevíš něco? Co Laďka, už je hledá?", asi by se jí ta "nedobrovolná" mateřská dovolená zamlouvala. Takhle měla pocit kolem žaludku jak o maturitě a pořád čekala na telefonát, jak na pověstnou kudlu v zádech. A bylo to tu." Paní Silná tady školka", srdce jí v krku tlouklo tak, že nedovolilo mozku ani myslet. "Já jen, že jsem říkala panu manželovi, že tu ještě nemáme přihlášku pro vaší nejmenší do školky, nezapomněla jste? Vyřídil vám to", dožadovala se po ní odpovědi učitelka. "A holky jsou v pořádku," vyhrkla místo odpovědi nepatřičně. Užaslá učitelka si uvědomila svůj prohřešek. Ještě dodatečně se jí v duchu omlouvala.

Když přišel den před příjezdem od dcerek pohled, že se mají prima, svítila nadšením a strachem. V jakém stavu se dcerky vrátí, neustále vymýšlela. To, že nepřivezou nic z toho, co jim s sebou sbalila, s tím počítala. Zdálo se jí, že zdravá tělíčka, myšleno tím, děti, které z autobusu samy vyskočí jí do náruče, bude tou nejlepší odměnou. "Majdo, Majdo," křičela a zběsile mávala druhý den ráno rukama nad hlavou. První dcerka, která vystoupila z autobusu se skrz "skleněná" očka jen podívala a neřekla ani slovo. "Dneska v noci Majdu přepadla nějaká chřipka", dodala jen paní učitelka nad dcerčinou hlavou: "Ale celou dobu dobrý". Když tu ji zezadu přepadla druhá dcerka:" Mami, mami, mně se stýskalo," div jí neumačkala ohryzek ta, co nechtěla ani zamávat. "Terinko moje", postavila dcerku na zem a podívala se na druhou dceru, jestli alespoň nehlesne. "Mami, já už nechci držet ten batoh a Laďka má nudli," promluvila její praktická prvorozená. Je to ona, je taky doma, řekla si ta slepičí matka a zatřásla křídly. "A kde ho máš ty, Terko?", položila nevinou otázku. "Já si ho nechala v autobuse na pak", děla moudrá "mimozemšťanská" druhorozená. "Hurá!!!",chtělo se jí křičet, jsou doma obě.

Když doma přepočítala dcerkám končetiny, zjistila, že mají batohy plné diplomů, pohledů a osobních pokladů od Želivky, vše v taškách vzorně uklizené a dokonce všechny věci, které odvezly, tak přivezly také zpět domů. Bože, ty učitelky, jsou snad nadlidi, pomyslela si. Přežít s úsměvem a ještě mi jen tak mimoděk říct, že přišly na to, jak si poradit se vztekem Terky a dokonce to vyřešit stejně mému gustu, připadala si málo vděčná. Tři dcerky, které se už mezitím praly o milované makové buchty přímo z pekáče, ji vrátily do reality.

Byl předvečer prvního května, byl pozdní večer, vedle v pokoji už zase klidně spaly její tři poklady a ona věděla, že to potřebuje někomu říct. Šílené matky to nemají se sebou jednoduché, se šílenými matkami to nemají jednoduché ani jejich děti, ani jejich partneři pro život a přece ji něco naplňovalo pýchou, že ona mezi ty šílené matky právem patří.....