2.3.2006 5:01:28 Líza
Re: K článku o asertivitě dětí
Do polemik o tom, zda je adekvátní dítě prosit o základní věci nebo ne, se pouštět nechci. Já svoje děti obvykle při první formulaci nějakého poždavku poprosím.
Nicméně, abych jako ta maminka, kterou jsem viděla nedávno v družině, stála a metodou ohrané gramodesky opakovala 25(!) minut svému synovi "XY, prosím tě, dojdi se oblíct, musíme jít domů, Z je nemocná a je tam sama",na což on reagoval pohodovým "ne", "nechci", "nikam nejdu", "musím si jít ještě hrát", "já si chci s klukama hrát fotbal" apod. A ANI SE NEHNUL, zatímco batole doma bylo samo, tak na to bych fakt neměla.
Zřejmě nejen já.
Když se na to družinářka už nemohla koukat, došla k milému chlapečkovi a k jeho neuvěřitelně klidné, zdvořile žádající mamince a houkla na něj "mazej se oblíct". Do minuty byl hotov.
Takže toranoko, pro mě poprosit, když oněco žádám, je slušnost, taková formální samozřejmost. Ale pokud moje žádosti padají na neúrodnou půdu, neztrácím čas a přejdu k direktivnějším metodám. Obvykle fungujou.
Odpovědět