Jak vést děti k asertivitě - podávání kritiky

Možná by se někomu zdálo, že nejlepší by bylo jenom chválit. Ale děti potřebují hranice, a tak ať se nám nakrásně zdá pozitivní přístup jako ideální a jediný správný, je potřeba i oceňování ve výchově vyvážit dobře podávanou kritikou. Bohužel to, co někteří rodiče považují za kritiku, je většinou hodnocení, podceňování až ponižování. Takový manipulující přístup může zejména předškolní děti velmi neblaze poznamenat.

Vykročit z kruhu komplexů

Dítě vyrůstající v prostředí, které mu neustále podává zprávy, že většina toho, co dělá, je špatně, si místo zdravého sebevědomí a sebeúcty osvojí jen nekonečnou šňůru komplexů. Naučí se jednat s druhými lidmi tak, jak bylo jednáno s ním, bude hledat svůj "mechanismus pro přežití" a jeho mezilidská "hra" bude nevědomky stejně nefér, jako bylo jednání jeho rodičů. Abychom z tohoto začarovaného kruhu dokázali vykročit, je dobré zapracovat nejdříve na sobě a ujasnit si vlastní cíle a přístupy a také hodnoty, kterými chceme vlastní děti vybavit. Zejména předškolní dítě je naprosto závislé na pozornosti či přijetí svých rodičů. Má zcela jistě dostávat podporu a pochopení, ale nezbytně i hranice, tedy zákazy. Pokud neposlechne, je třeba, aby dostalo zpětnou vazbu, že jeho chování je nežádoucí. Pokud je však dítě obklopeno nepřijatelně podávanou kritikou, cítí se ohroženo a je pošramocen jeho sebeobraz. Vytvoří si pak škálu různých úhybných manévrů či mechanismů jak vyhovět svému okolí. Dětská psychika se v důsledku pocitu "nikdy neudělám nic dobře" může dostat až do naprosto slepé uličky a rodiče se potom diví, proč to dítě dělá různé špatné věci. Od chytání se part přes násilné chování či naopak uzavírání se do sebe.

Mluvit za sebe a nehodnotit obecně

Základní asertivní dovedností je schopnost mluvit za sebe a oprostit se od obecného hodnocení. Je rozdíl říci dítěti například: "Prosím tě, dělej, všichni už jsou hotovi, jen ty se pořád loudáš," nebo asertivně: "Haničko, nelíbí se mi, že jsme vždycky poslední, prosím tě, pospěš s tím oblíkáním." K správně podávané kritice budeme potřebovat celou škálu sebevyjádření vlastních pocitů, například: "Vadí mi, když…", "Nelíbí se mi, že…", "Zlobí mě, když děláš…" atd. Druhou částí správně podané kritiky je žádost o nápravu. Je třeba jasně a pozitivně formulovat, co chceme, aby dítě udělalo. Tedy například: "Ondro, vadí mi, když tady pohazuješ ponožky, odnes je, prosím, do koše na prádlo." Správně podaná asertivní kritika tedy obsahuje vyjádření za sebe, co mi vadí (bez zobecňování a hodnocení) a žádost o nápravu (rozkaz s "prosím"). A nezapomeňme denní snůšky poukazování na nedostatky a nedokonalosti vyvážit neméně stejně velkou pochvalou a povzbuzením, i když se nám to zdá i hloupé a zbytečné: "Prima, Eliško, to se mi líbí, jak jsi to hezky vyhodila."

Odpozorováno "ze života"

V rámci projektu "Jak se správně chovat k cizím psům" jezdíme s kolegyní déle než rok po základních školách. Často bývám svědkem od paní učitelek takových vět, ze kterých mi běhá mráz po zádech: "Prosím tě, Kájo, ty se radši nehlas, stejně to zas nebudeš vědět." Různé předzvěsti chování v dítěti utváří obraz neschopnosti a pokud je takovýchto zpráv příliš, dítě přijme obraz o sobě, který je mu okolím podsouván. Malý loudající se Kája vlastně bude mít nakonec ze svého loudání užitek. Bude vynecháván z různých domácích činností, protože mu všecko "stejně trvá týden a než bychom se dočkali, to si to radši uděláme sami". A Kája si v klidu žije podle svého, nikdo po něm nic nechce, a to je docela fajn. Jako rodiče těžko ovlivníme výroky některých učitelek, až děti vyšleme do školních lavic. O to důležitější je zaměřit se doma na důslednou komunikaci se svými předškoláky. Když budou vybaveni od nás dostatkem sebedůvěry, o to budou odolnější proti případným "dobře míněným" verbálním atakům v první třídě

Autorka vede kurzy komunikačních dovedností a osobního rozvoje.