Re: K článku o asertivitě dětí

Toranoko, není to tak, jak si to představuješ. Já sama o sobě jsem nikdy žádnou křivdu v sobě nenesla (ne tu, co si myslíš). Naopak já vždycky a pořád děkovala, prosila, manžela, ostatní lidi, a přináší mi to potěšení -přijít někam do krámu a prohodit pár vlídných slov s prodavačkou anebo třeba jen se "souputnicí" v parku a tak. Naopak mě samotnou hřeje, když vidím někoho zapšklého a poté, co k němu promluvím vlídně, tak se usměje - je to jedna z mých soukromých radostí, které mě v běžném životě "nabíjejí".
Rovněž tak nezazlívám synovi, že jsem ho přebalovala (to si o mě myslíš teda hezké věci:-)), byl to příklad, konkrétní a jasný, přiblížení pocitu, který z toho mám: něco, co musím dělat automaticky (a taky jsem to automaticky dělala).
Pak píšeš:
Mam pocit, ze prave to, ze on "musi", je ta chyba, mozna by bylo lepsi aby "chtel", delal to rad, protoze te tim potesi, protoze ho potom pochvalis, budes na nej mila...nejde to ze dne na den, ale kdyz vydrzis a budes mu to neustale vysvetlovat, verim, ze to pochopi
Dělám to celý synův život: chválím, chválím, chválím. Teda poslední tři roky mi už někdy víc a někdy míň ujíždí nervy... Nicméně do té doby jsem rozhodně stále vysvětlovala, chválila, toužila po tom, aby něco dělal "rád". Ale prostě můj syn NENÍ typické dítě. Nikdy třeba neměl žádné klasické období "já sám". Nikdy a v ničem: rozumíš, co je to za tragédii?!? Nikdy neexistovalo, aby třeba nad oblékanýma ponožkama prohlásil "já sám". Naopak - v osmi letech skuhrá, že chce, abychom mu ponožky oblékli my, protože se špatně oblékají:-( No pochop, že mu v osmi letech NEMŮŽU laskavě říkat "prosím oblékni si ponožky". Vysvětlujeme samozřejmě stále (když je čas a nervy; když v půl sedmé ráno spěcháme na vlak do školy odjíždějící v 6.50, tak na nějaké vysvětlování čas pochopitelně není).
Jinak třeba minulý týden, když jsme tu měli roztržku (už nevím proč, zdravotní problémy syna i moje mě nutí "detaily" zapomínat), byl celý našišato pravivše, že neví, proč je tak "zlý", že by chtěl být hodný a dělat nám radost, ale "nejde mu to"... Chce to hodně, hodně trpělivosti. Znovu a znovu začínat, vysvětlovat, trpělivě čelit jeho výbuchům vzteku a paličatosti... Čtyři roky beru antidepresiva, máme různé potíže typu nedostatek peněz, dojíždění do školy 15 km vzdálené (vlakem), objevení astmatu u mě a alergie u syna, neideální vztahy s mojí matkou... takže to není vždy jednoduché, a obzvlášť poslední dobou (co mám sama zdravotní problémy) mi často nervičky ujedou - ale stále se snažím znova a znova z nás všech vykřesávat jiskřičky zlepšení, naděje, dobra... Přesto si trvám na tom, že prosit dítě o některé věci je velmi ponižující - v souvislosti s tím, že už roky ví, že něco má dělat, ví proč, neboť mu to bylo třeba stokrát vysvětleno (laskavě a trpělivě), a v souvislosti s tím, že jde o věci, které dělají běžně děti i o několik let mladší...