Paušalizace

Jako rodina nejsme nijak systematičtí: ani v penězích - a i tak jsme našli systém, jak ovládat chaos, ani v času - každý den jiná pracovní doba, jiné kroužky, dynamická škola s řadou vyjímek, řada doktorů... Takže ani ve výchově.

A i tam jsme narazili na různost dětí. Syn když o něco jde a zatlačí se na něj, tak to akceptuje. Byl ale ADHD a užil si spoustu doučování, drilu atd. V podstatě se zlomil, ale zjemněl tím a je dnes hrozně fajn, s řadou úspěchů.

Dcera je jiná, je po mne. Tlak ji nezlomí. Žádný. Můžete jí zakázat cokoli chcete a řekne s hrdostí, že jí to nevadí. Neskloní hlavu. Bude s vámi zápolit, když byste jí chtěli plácnout. Ale je přitom hodně empatická, když chce. Jí nelze tlačit, ale je třeba ji motivovat pozitivními důsledky a smyslem věci. Na to slyší...

Puntíky by zničili dříve nás, než děti. Svět je mírně řízený chaos...

A mnohde by mne bolelo srdce neodpustit i trest. Tisíckrát odpouštím vinu i trest, málokdy ho nenechám doběhnout. Mj. Pán Bůh se mnou jedná stejně. Málokdy na mne dopadly důsledky naplno. Spíše jsem je jenom letmo zahlédl, nebo se o ně otřel...