Aha
Takže dogmatické, paušální zavrhování trestů je omyl, hm. Ale NEdogmatické zavrhování trestů je v pořádku? Jak takové dogmatické a jak nedogmatické odmítání trestů vypadá? A pokud má pan profesor Říčan potřebu zdůvodnit tuto omylnost tím, že se nezakládá na autoritách, jako je Matějček a Komenský, znamená to, že se od jejich dob v psychologii a pedagogice už nic nového nevymyslelo (a nevymyslí)?
Všechny ty diskuse, zda tresty ano nebo ne, jsou postavené na vachrlaté půdě - na nedorozumění. Obhájci trestů zpravidla nevědí, co místo nich; vidí to černobíle (přesně jako v názvu článku). Odmítači? To je různorodá skupina, od "zastánců liberální výchovy" (nebo spíše nevýchovy) po lidi, kteří (co místo nich) vědí. Můžeme tomu říkat respektující výchova, ale rozhodně to nejsou jen ti, kteří četli a aplikují RaR. Diskuse nikam nevede, protože respektující rodič občas jedná tak, jako by trestal, a to, že netrestá (nýbrž vyvozuje přirozené důsledky), považuje obhájce trestů za pouhé slovíčkaření. Ale to je poměrně vzácný případ; aspoň já mám ten dojem, že respektujících rodičů až tolik není, nebo lépe řečeno nejsou na první pohled patrní (poznají se navzájem, ale nebývají až tak často rozpoznáni těmi ostatními). A tak asi mají obhájci trestání dojem, že mají na výběr jen mezi výchovou, kdy to musí jít po dobrém nebo po zlém, a výchovou, kdy to buď jde po dobrém nebo vůbec (=nevýchovou). Pak mohou debatovat, zda je horší tělesný nebo netělesný trest, což je podle mě debata o ničem.
Je otázka, kam patří autor tohoto článku
Zdá se být obhájcem trestání, jeho zásada "trest až jako poslední prostředek" a výčet zásad trestání může však v praxi vést k tomu, že k trestu ve skutečnosti nikdy nedojde
Odpovědět