Re: Je to lepší než v USA?
Tak jsem si přečetla diskuzi k tomuto tématu a musím říci, že jsem také svého času toužila adoptovat dítě. Měla jsem velké problémy s donošením svých dětí (12 těhotenství vše neúspěšné). Je pravda, že mne martirium žádostí a vyšetřování (ještě před r. 1989) totálně odradilo. Teď mám ve svých 49 letech 4 letou dcerku(předčasně narozenou), která je nevidomá a stále častěji mne napadá, že bych chtěla se postarat ještě o jedno třeba stejně postižené dítě. Jednak by Kája nebyla jedináčkem, jednak bych se svými zkušenostmi mohla některému dítěti pomoci (a musím říci, že pokroky postižených dětí byť i maličké, skýtají neuvěřitelně šťastné chvíle pro jeho vychovatele). Jenom teď opět nemám odvahu se na úřady obrátit. Hlavně mám strach, že mi hnedle ve dveřích řeknou, že jsem moc stará, že můj druh je zase o dost mladší, že s námi žije náš dědeček, který je dementní, atd. atd. Přece jen se bojím odmítnutí. Co vy na to? Mám šanci? Stojí za tím jít a to ponižování a šťourání přetrpět? Vím, že se ptám ne zrovna hezky, ale takto zhuštěné to možná nejlíp charakterizuje moje pocity. Lenka
Odpovědět