| Marie | •
 |
(16.5.2001 10:19:00)
Vážení, vzhledem k tomu, že mým jediným pocitem je prázdnota, smutek, naděje, že se něco změní k lepšímu, že to vše není přece jen skutečnost, probudím se do nového dne z ošklivého snu - nemám pro co žít, místy ani nechci.
Oproti Vám všem jsem bohužel ve věkové nevýhodě, neboť již na nějaká delší řešení, setkání, navazování přátelství nemám tolik času, je mi 57 let, jsem zaměstnaná - tudíž alespoň mezi lidmi. Večery jsou hrozné, víkendy příšerné.
V posledních dnech se mi zhroutil svět zjištěním, že dvanáctiletý vztah z mužem skončil. Našel si náhradu, přišla jsem na to náhodou, neměl ani tolik odvahy mi to sdělit, ale od jeho nové partnerky jsem se dozvěděla, že je to tak dobře - nemuseli řešit oni, vyřešilo se samo. Dolézám po kolenou , prosím, jsem ochotna udělat pro obnovu všechno, zapomenout a jen se vrátit k sobě.
Nemohu se smířit s tím, že lze tento vztah jednoduše přejít a vklouznout do druhého.
Jsem zoufalá - pomozte!
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(16.5.2001 13:40:27)
Milá Marie, chápu Vás, musí to být hodně těžké. Asi jste měla partnera hodně ráda a najednou tohle zjištění. To je pořádná sprcha. Pokud ale budete usilovat o to, aby se k vám vrátil, mohla byste se mu dost zprotivit. On už je rozhodnutý a chce být se svojí novou přítelkyní. Je to strašně smutné a určitě to hodně bolí, ale čím dříve se s tímto faktem smíříte, tím lépe pro vás. Jste ještě mladá - 57 let není v dnešní době žádný kmetský věk. Ještě toho máte spoustu před sebou a je na vás, jak ty následující roky prožijete. Hlavně nezůstávejte moc často sama doma, alespoň ne teď. Jděte si zaplavat, do kina, do divadla, na výstavu, nebo jen tak na procházku kam vás nohy ponesou. Nevím, kde bydlíte, ale zkuste se popídit, jestli ve vašem městě nebo někde poblíž neexistuje nějaký klub lidí ve vaší věkové kategorii. Dnes je takových spousta a můžete tam potkat nové přátele, se kterými vám bude veseleji. Uvidíte, určitě to půjde, jenom to chce se překonat a začít. Třeba máte pocit, že už to nemá cenu, že to hezké jstesi už odžila. Není to pravda. Můj strýc velmi brzy ovdověl a sám vychoval dva syny. V 68 roce oba emigrovali do Jižní Afriky a strýc zůstal sám. V 70 letech se seznámil s ovdovělou ženou, také jí bylo 70 let. Kdybyste viděla, jak se ti dva měli rádi, jak jeden pro druhého dýchali. Každý byl nějak nemocný a vzájemně si pomáhali. Prožili spolu 13 let. Nemohli už potom pořádně na nohy a přesto chodili každý den na procházky, drželi se za ruce. Bylo to až dojemné. Jako dítě jsem k nim občas jezdila a bylo mi tam moc dobře.
Marie, nikdy není pozdě a utrápit se kvůli jednomu mužskýmu, který Vás zradil - to přece ne. Až to přebolí /a ono to přebolí/, budete se na svět dívat trochu optimističtěji. A když tomu alespoň trochu pomůžete, nebude to třeba trvat tak dlouho. Já bych mu tu radost neudělala, aby mne viděl zlomenou, nešťastnou. Hezky bych se oblékla, nalíčila, navoněla a šupajdila bych někam ven. Půjde to, uvidíte.
Přeju Vám hodně síly a hodně štěstí.
|
| Ludmila | •
|
(17.5.2001 13:51:47)
Paní Jarka to moc hezky napsala, myslím že nemá cenu ani nic dalšího dodávat. S tím se dá jen souhlasit.
Jen bych tedy chtěla vyjádřit podporu paní Marii, přála bych jí aby našla v sobě dost síly.
|
|
|
| sally, vdaná, bezdětná | •
|
(17.5.2001 21:33:37)
Marie,
je mi o něco málo víc než polovina co tobě, ale i já jsem byla v téhle situaci. Pomohly mi kamarádky. Našla jsem holky, co byly taky samy a začaly jsme spolu podnikat věci - jely jsme na výlet, jedna uvařila večeři a pozvala ostatní, chodily jsme spolu sportovat, do sauny, i jen tak na kafíčko. Život může být moc krásnej i bez mužskýho.
A že ten tvůj chlap byl takovej zbabělec, že to ani nedokázal říct - ber to tak, že aspoň teď nemusíš žít vedle sraba.
Kdyby sis chtěla ještě virtuálně popovídat, u jména je mejl (a za ním jedno velké ucho :-))
|
|
| Alena, svobodná, bezdětná | •
|
(18.5.2001 0:22:17)
Krásný den paní Marie!
Již předchozí příspěvky řekly mnohé. Mohla bych být klidně Vaší dcerou, ale doufám nepohrdnete několika mými postřehy. Už jsem také pocítila samotu a opuštěnost. Životní zkoušky nám ale nebyly dány, aby nás zničily, ale aby nás posílily, i když Vám to v tomto okamžiku přijde nemožné. Ale až se za nějaký čas otočíte zpět, tak zjistíte, že Vás to posunulo vpřed, ale musíte se k tomu postavit čelem, i když to moc bolí... A jak? Především nesmíte zničit sama sebe. Kolem Vás jistě žije spousta lidí, kteří se cítí také samy. Jenom stačí otevřít oči! Především se ale nevrhejte do nového vztahu, raději vyhledávejte dámskou společnost nebo klidně manželské páry, rodiny!
A co mě velmi pomohlo v podobných chvílích! Příroda, pohyb, jakákoliv aktivita, hlavně neseďte doma a nelitujte se! (I když pořádně se vyplakat velmi pomůže!)
Choďte do přírody (to je jeden z nejlepších léků!), plavat, jezděte na kole, příhlašte se na jazykový nebo jakýkoliv kurz (neříkejte, že jste na to stará!), vemte děti známých do ZOO, půjčte si knížky o věcech, které Vás zajímají, zajděte si do muzea, na kosmetiku, ke kadeřnici, vytáhněte šicí stroj, mohla bych pokračovat do nekonečna. Vždyť se dá dělat tolik věcí, i když je člověk sám. A mohu Vám potvrdit z vlastní zkušenosti, že mě tady tyto věci dostaly nahoru, když bylo zle. A taky při nich poznáte spoustu nových lidí!
A co se týká Vašeho přítele, nechte tomu volný průběh! Nesnažte se Váš vztah uměle prodlužovat, nemá to cenu.
Držím Vám palce a věřím, že to zvládnete!!!!
Alena :-)
PS:Jeden citát na závěr:
Člověče, zvedni hlavu, vychází slunce!
|
| Marie | •
|
(18.5.2001 11:01:29)
Zdravím Tě Aleno, beru Tě jako tu dceru, hlavně jako někoho koho zajímám, kdo by chtěl alespoň slovem pomoci, pohladit.
Víš Tvoje slova jsou velice, velice pravdivá, také to tak cítím, a l e -- já nemám na nic ani sílu, ani náladu. Nejhorší je moje sebelitování a pláč.
Na druhé straně potřebuji toto co nejvíce slyšet, abych se již konečně probrala z letargie, pochopila, že toto je nezvratitelná skutečnost a nečekala, že se určitě vrátí.
Zatím jsem navštívila psychoterapeutku, mám další sezení, nevím zda mi to pomůže v řešení situace, v sebepoznání, v orientaci co se vlastně stalo.
Děkuji Vám všem, kteří se snažíte pomoci. Cítím, že všichni máte pravdu - kterou si zatím nechci přiznat - a již se těším, až budu moci začít žít jinak než mým navyklým stereotypním způsobem. Držte mi palce.
Zdraví - Marie
|
|
| Marie | •
|
(18.5.2001 11:01:52)
Zdravím Tě Aleno, beru Tě jako tu dceru, hlavně jako někoho koho zajímám, kdo by chtěl alespoň slovem pomoci, pohladit.
Víš Tvoje slova jsou velice, velice pravdivá, také to tak cítím, a l e -- já nemám na nic ani sílu, ani náladu. Nejhorší je moje sebelitování a pláč.
Na druhé straně potřebuji toto co nejvíce slyšet, abych se již konečně probrala z letargie, pochopila, že toto je nezvratitelná skutečnost a nečekala, že se určitě vrátí.
Zatím jsem navštívila psychoterapeutku, mám další sezení, nevím zda mi to pomůže v řešení situace, v sebepoznání, v orientaci co se vlastně stalo.
Děkuji Vám všem, kteří se snažíte pomoci. Cítím, že všichni máte pravdu - kterou si zatím nechci přiznat - a již se těším, až budu moci začít žít jinak než mým navyklým stereotypním způsobem. Držte mi palce.
Zdraví - Marie
|
| Dana, dvojčata | •
|
(18.5.2001 21:51:12)
Ahoj Maruško, já se cítím úplně blbě. Tvůj příspěvek mne "vzal za srdíčko" i když se řadím mezi ty potvory, které byly poslední kapkou v rozpadu jednoho manželství. Nechci to tu rozebírat, jednak jsme to tu protřepaly horem dolem a navíc moje pocity nejsou podstatné, ale jedno jsem si z toho odnesla - HRDĚ STŘEDEM. Já vím, mně se to mluví, ale díky dětem první manželky mého partnera i jeho pocitům jsem měla příležitost si tuhle pravdu potvrdit. Např. tvrdil, že kdyby nevyčítala, protože se vrátil (několikrát), zůstal by - to nemohu potvrdit, jedná se o zprostředkovaný pocit. Ale co potvrdit mohu, je pocit můj (zradil jednou může podruhé a já s tím možná v koutku duše počítám) - "ubližuju ti?" "ne", "jsem nepořádná?" "ne", "piju?" "vyloženěkdyž je opravdu mimořádná příležitost", "nestarám se o Tvé pocity?" "starám" atd. atd. atd. (tohle všechno byly ty důvody , já jsem se s jinými ještě nesetkala). Jestli tahle diskuze projde v pohodě a on se prostě zamiluje, přesto, že je všechno v pořádku (podle mne), nebo není, to už je jedno, ale odchází s kufírky. Brečet (a dlouho) budu potom. Ale potom obnovím všechny kontakty, které jsem přetrhala, protože nemám čas, svěřím děti babičce a vyrazím si zacvičit, protože to nestíhám kvůli teplým večeřím. Jestli ho tedy mezitím nestihnu zabít, protože si prostě myslím, že mu nic nechybí, alespoň se o to snažím. Třeba budu reagovat jinak, ale myslím si, že kdyby to takhle nějak bylo, možná by se "chytil za nos". Ne, že bych si to přála, ale třeba ano. A v téhle roli se vážně mohu ocitnout (ať je to jak je to).
|
| Marie | •
|
(22.5.2001 10:30:39)
Danuško a všichni ostatní zpřízněné kámošky. Díky Vám za slova podpory a útěchy. Zatím, to bolí, bolí, bolí. Lezu za ním po čtyřech, prosím, tak mi tam u sebe laskavě nechá a já vidím, jak je daleko a nemohu si pomoci - zatím. Navrhl mi ze soucitu, že tam mohu někdy být u něho, musím se s ním včas domluvit, musí mi to dovolit, abychom se tam nesešli ve třech. Dále mi nabídl, že pokud vydržím sebezapření při vědomí, že dnes jsou zde již dvě ženy, tak to můžeme také nějak řešit.
Prostě já vím, že je zamilovaný, ale zatím děvčata opravdu já nemohu. Jsem v takové depresi s černými myšlenkami, které zabírají místo pro logické řešení svých kroků dále. Nemohu se totiž stále smířit s tím, jak mi to mohl udělat, takovou bolest, tak být falešný a žít v tom.
Těším se již na to, až se při vlastní analýze našeho soužití, budu schopna přesvědčit o tom, že to co mi v průběhu společných let připadalo nemožné - t.j. různé náznaky lží, falše, neférového jednání a možná i ten alkohol - je pravdou a že vlastně jsem žila vedle člověka, kterého jsem jednostranně milovala a hýčkala a na kterého bych se vlastně nemohla spolehnou.
Děvčata, mám pravděpodobně nějaké mezery v internetovém vzdělání, protože vždy někomu napíši a bohužel to zmizí v nenávratnu. Tak já se to doučím, a ráda si s Vám popovídám.
Ahojky - Marie
|
| Dana, dvojčata | •
|
(22.5.2001 11:48:52)
Ahoj Maruško,
1. jsem děsně ráda, žes mne hned nezavrhla a neodsoudila, ač jsem měla příležitost octnout se na druhé straně takového trojúhelníku. Jsem si sama dobře vědomá toho, jak to muselo někomu ublížit, na druhé straně ty důvody jsou vážně vždycky individuální.
2. asi je zbytečné znovu Ti psát, abys proboha neprosila, protože tím získáš maximálně lítost a s tou se vážně žít nedá, Tys totiž nenapsala nic o tom, jaké máš zázemí, jestli máš práci, nějakou kamarádku, někoho spřízněného, čí je byt, kde si myslí Tvůj muž, že budeš žít. My jsme se dohodli, že můj partner byt, auto, vkladní knížky manželce nechá, prostě proto, že už by to bylo úplně nefér, navíc chtěl začít od začátku, takže od nuly. Nechceš se obrátit na někoho vzdělanějšího, psychologa, manželskou poradku, krizové centrum? Určitě by Ti podali trochu jasnější odpovědi, ale v tomhle vážně velkou budoucnost nevidím.
3. z mezer si nic nedělej. Ty příspěvky nemizí,pouze se načítají na stránky Rodiny, ale správce už to vyřešil. Jinak se také podepisuješ mým jménem, nevím, jak to děláš??
4. napiš, jak se to vyvíjí jestli budeš mít někdy chuť…… i jestli budeš mít potřebu si jenom popovídat.
Měj se líp a ještě Ti chci napsat, že to, co Ti Tvůj manžel navrhl možná signalizuje, že není takový bezcharakterní prevít, jak to vypadá…
Dana, dvojčata
|
|
| sally | •
|
(22.5.2001 23:07:07)
Milá Marie,
je mi tě moc líto, sama jsem si tím před pár lety prošla, a bylo to STRAŠNÝ. Pomohla mi hrdost, nebo sebeúcta, či jak to nazvat. Sotva jsem se potácela, ale zůstala jsem stát na nohou. Kamarádky a kamarády jsem hledala těžko, v práci jsem propukala v pláč klidně i před kolegy, nespala jsem, nevěděla jsem, proč bych se měla namáhat ráno vůbec vylézt z postele. Říkala jsem si, když přežiju dnešek, zítra mi už bude líp. Postupem času jsem změnila práci, odstěhovala se, zkusila najít koníčky a kamarády. A pořád jsem si říkala, že člověka, který mě zradil, už nikdy nechci vidět. Potkala jsem ho po pěti letech... jen tak na ulici, málem to se mnou šlehlo. Šli jsme spolu na kafe - a já se s ním po půl hodině nudila... Zjistila jsem, že ho ani nemiluj ani "nenenávidím" - že je úúúplně lhostejný...
Marie, vydrž - bude to lepší. Už za dva za tři měsíce ti bude líp, i když to bude pořád bolet...
|
| Marie | •
|
(23.5.2001 7:32:33)
Ahoj Sally, již jsem ti psala na tvoji první reakci, ale bohužel, ten internet je báječný, ale sem tam ni nějaká ta technická věc uteče a tak to nečteš.
Díky za pochopení, přesně takový pocity mám, nikoho nechci vidět,mluvit, pláči, sluníčko svítí, ale ne pro mne. Víš vadí mi tam z mé strany ten můj věk (57) to je to co mi děsí, myslela jsem si, že jednoho dne si budeme pomáhat ... a vidiš nic. Upřímně se těším na ten tebou popisovaný čas, kdy ho potkám a bude mi lhostejný. Bojím se času dovolených, neměla jsem mimo něho nijakých známých, vše jsem přerušila, nebyl až tak společenský. Uvidíme. Jistě si časem popovídáme. V určitých dobách, je každé slovo dobré a pomůže.
Ahoj Marie.
|
| sally | •
|
(24.5.2001 0:22:15)
Marie,
neboj, i v tvém věku můžeš mít nakonec moc pěkný život. Ženský toho vyderžej strašně moc - a nakonec spousta z nich žije sama, ať už proto, že ovdoví, nebo že si jejich muž najde někoho o dvacet let mladšího.
Tvůj život má cenu i bez muže - určitě je spousta věcí, které jsi někdy chtěla zkusit a nikdy jsi na ně neměla čas, peníze, trpělivost, náladu - ať už je to hra na piáno, olejomalba, nebo lukostřelba - mě hodně pomáhalo nějak si ty těžké chvíle "osladit" - koupit si něco pěkného na sebe, zaplatit si zájezd, jít na výstavu - udělej si v tom trápení nějakou radost, rozhodně si to zasloužíš a bude se ti mnohem lépe dýchat, když se budeš mít nač těšít... Hlavně se nevzdávej - věk je jenom datum v občance a nemá nic společného s tvými možnostmi a schopnostmi.
|
| Adriana | •
|
(27.5.2001 1:00:20)
Vážená paní Marie,
po přečtení Vašeho příspěvku jsem zjistila, že jste to možná zrovna Vy, kterou hledám a nemohu najít. Jsem v 8. měsíci těhotenství a moje maminka o mě ani moje budoucí miminko v bříšku nejeví vůbec žádný zájem. Moc bych si přála najít hodnou paní, která by byla pro mě maminkou, moje budoucí miminko babičkou a nahradila by nám oběma cit, který dokáže dát jen blízký člověk. Ráda bych Vám pomohla. Možná právě tím, že pokud nemáte děti, nabízím Vám tímto svoje srdíčko. Cítím, že v něm je spousta lásky, mnoho ji dávám svému příteli a vím, že stejné množství dám začátkem července našemu děťátku. Ráda bych ji dala i Vám, pomohla Vám tak najít nový smysl života. Myslím, že každý snáší ztrátu milované osoby jinak a s tím souvisí i čas smíření se ztrátou. Já jsem minulý týden vyhledala psycholožku na rodinné vztahy a moc mi pomohla. Možná bych jinak nebyla schopná napsat tento dopis. Jsem na tom úplně stejně jako Vy, nemám žádné známé. Žiji způsobem života o kterém se mnoha ženám jen sní. Přesto bych to vyměnila za lásku své maminky, ale bohužel ta má srdce asi z kamene. Mám nejkrásnější kuchyň, nejmodernější troubu, v které bohužel neumím upéct maso. Koláče, buchty a pečení mi nedělá problémy, ale svíčkovou, rajskou nebo pořádný guláš neumím. Jsem z toho smutná. Takže vařím kuře, řízky, bramboráky a podobná jednoduchá jídla, ale na pořádnou svíčkovou můj muž chodí do restaurace. Zkoušela jsem kuchařky, ale většinou to letělo do koše nebo do záchoda, i když minule muž snědl úplně připálené vrabce a považuji to za nadlidský výkon. Já bych mu to nedovolila, že by dostal žlučníkový záchvat. Takže bych byla také moc ráda, kdyby se našla paní, která mi předá i životní zkušenosti, na oplátku ji nabízím lásku svou i mého budoucího miminka. Pokud budete mít zájem, můj mail: hledam.maminku@seznam.cz
vyčetla jsem z Vašich odpovědí, že Vám internet dělá ještě trochu problémy, takže můžete odpovědět i na Rodině. Ještě mi žádná odpověď nepřišla. V opačném případě Vám přeji brzké uzdravení Vašeho zlomeného srdíčka, hodně štěstí a zdraví v životě.
Adriana
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Aneta, 35 let, jedna dcera | •
|
(18.5.2001 10:01:04)
Milá paní Marie,
přečetla jsem si Váš příspěvek a těch několik odpovědí. Všechny odpovědi Vám dávají takové ty čítankové rady. Zvednout si sebevědomí, nesedět doma, pokusit se najít si přátele. Jsou to opravdu účinné rady, ale ... Člověk se musí od něčeho odrazit. A nemusí to být jen to pověstné dno. Nechtějte všechno najednou. Nedávejte si nereálné cíle. Ono, každý jsme jiná bytost. Možná, že by Vám pomohla návštěva odborníka. Dneska už navštívit psychiatra nebo psychologa není žádné tabu a věřte mi, jestliže nevíte kudy kam, je to to nejlepší, co můžete udělat. Ani pak ale nečekejte, že Vás Vaše bolest a trápení přejde hned. Bude Vás to stát hodně času a sil. Ale Vy jste už první krok k sebeuvědomění udělala, o svém trápení jste napsala, za to si zasloužíte pochvalu. Marie, moc Vás prosím, zkuste z té bolesti nejdříve něco malinkého vytěžit pro sebe. Jenom pro sebe! Určitě existuje nějaká věc, nebo činnost, která ve Vás vyvolá příjemný pocit nebo hezký zážitek. Pak se k tomu upněte, alespoň na malinkatou chviličku. Uvidíte, půjde to, ale nechtějte po sobě zázraky, nebuďte na sebe moc přísná. A když budete mít pocit, že jste jednou nahoře a pak zase dole, tak si říkejte, že je to naprosto normální. A přidám jednu vlastní zkušenost - věřte mi, dobré náladě se dá naučit!!! Vždyť i ve Vašem jsou lidé, kteří Vám určitě neublížili, a proč byste měla ubližovat jim svou bolestínskou náladou. Asi si teď říkáte, co je to za nesmysl, ale zkuste si vzít zrcadlo a jen tak se na sebe usmát. Nejde to? Ale ano. A co kdyby ten úsměv na tváři zůstal! Pro začátek se usmívejte. Víte, musíme se naučit odpouštět hlavně sami sobě - nevěřila byste, jak je to někdy těžké přijmout sama sebe. Marie, v životě jsou hodnoty, které jsou důležité opravdu a pak ty, o kterých si to myslíme. Bohužel zdraví vždycky ocení víc nemocný, že. Existuje spousta bolesti a samoty. Až budete silná - a Vy budete!!! - tak zjistíte, že existují lidé, kteří vás moc potřebují. Moc Vás zdravím. Aneta
|
| Jarka, dvě dcery | •
|
(18.5.2001 10:17:43)
Milá Aneto, přečetla jsem si tvou odpověď paní Marii a moc se mi líbí. Ale protože i já sem jí tady "radila", jak se třeba může s touto situací vyrovnat, ctěla bych se vyjádřit k tvé poznámce o čítankových radách. Možná, že to působí jako z knihy - jděte mezi lidi, najděte si nějaký zájem atd. Ale já jsem také prožila situaci, kdy mi bylo hodně ouvej. Když mi bylo 27 let, zemřel mi náhle manžel a zůstala jsem sama se dvěma dětmi. Byla to hrůza, vůbec jsem něvěděla, co mám dělat, jak zvládnu postarat se o děti. Navíc malá byla hodně nemocná a musela jsem s ní být doma. Takže i existenční straosti, rodiče daleko a sami měli sotva na svůj život, podporovat mne nemohli, tchýně rozvedená a tudíž to samé. Nemohla jsem twnkrát sedět a plakat nad svým osudem. Našla jsem si rpáci, kterou jsem mohla dělat doma, začala jsem zvelebovat domácnost - tapetovala, malovala, vzhledem k tomu, že děti byly malé, nemohla jsem razit nikam do společnosti, ale našly jsme si způsob, jak nám bylo fajn. Jezdili jsme každou sobotu vláčkem na výlety, chodila jsem s dětmi do kina, do divadla, naučila jsem se šít a obšívala jsem je letními šatičkami, občas v neděli jsme si udělali hezký den, zašli jsme si do nějaké restaurace na oběd, potom do kina, na pouť. Prostě jsme neseděli doma. To mně tenkrát zachránilo od totálního zbláznění. A když jsem byla unavená /a to jsem ty první měsíce byla, protože jsem skoro vůbec nespala/, sebrala jsem se a odjeli jsme k našim na chatu. Tam - u svých rodičů - jsem se cítila zase jako malá holčička. V bezpečí. A taky jsem tam jednou večer usnula a vzbudila jsem se druhý den ve dvě odpoledne.
Tolik jsem Ti jenom chtěla napsat, že má rada nebyla nějaká teorie, kterou jsem si někde přečetla v nějaké chytré psychologické knížce, ale bylo to z mého života. Ale s tím, co jsi napsala paní MArii ty, bezvýhradně souhlasím. Měj se hezky.
|
| Aneta, 35 let, 1 dcera | •
|
(21.5.2001 10:36:17)
Jarko,
asi taky tušíš, že i moje postřehy jsou jaksi na vlastní kůži prožité. Ztráta blízkého člověka (ať už je to úmrtí nebo rozvod) je vždycky zkouška toho, co člověk vydrží. A je hrozně důležité, že v takovou chvíli není sám! myslím si, že dneska s odstupem doby, se ráno s čistým svědomím můžeš na sebe kouknout a říct, jo jsem dobrá, protože jsem to zvládla. A jestli někdy přijde splín a smutek, tak je to takový ten stesk, který už neubližuje,ale patří k životu. Takže mějme radost z každého dne, naučme se každý den se potěšit, pochválit se samy za něco! Za cokoliv - i banalitu - třeba, že se nám povedla večeře nebo! V tomto případě neplatí, že sebechvála nevoní! Když nám to
pomůže, proč ne! Děvčata, ženský nejsou žádný chudinky, už od přírody. Za slzy se nestyďme, ale plačme, když nás nikdo nevidí, viděly jste už hezkou uřvanou ženskou?? Já tedy ne. Přeji všem hezký sluníčkový den a Jarko, Marie a všechny Vy ostatní, které si hrábly někam dolů, říkejte si se mnou: Když nejde o život, jde opravdu o ....
|
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)