Názory k článku Klíčovou dírkou – Škola rodiče volá!!!

Ahoj,

jako momentální učitelka si dovoluji podotknout, že opravdu není marné, když rodiče kontrolují děti. Měli by vědět, co se ve škole učí a co se třeba chystá. Moje dcera (4. třída) občas zapomene úkol, občas si vzpomene v 22.00 večer a občas mne neinformuje o zajímavých akcích. Pak se na třídních schůzkách nestačím divit. Anebo se dcera začne shánět po nějakých pomůckách, penězích a dalších potřebách až na poslední chvíli a já abych to žehlila.
Nicméně - výchova k samostatnosti určitě ano. PO kouskách, přidávat.

A odpově´d na otázku, proč je málo dobrých učitelů: jestli máš na mysli učitele, kteří mají pochopení pro děti, jejich specifika, kteří nedeptají rodiče a celkově jsou lidští, pak věz, že ta děťátka ve škole dokáží učitele tak masírovat a ničit, že to vydrží jen silné nátury. A tyto silné nátury jsou pak ty učitelky, které jsou přísné na děti i rodiče a možná nejsou moc oblíbené. A proč mají děti encyklopedické znalosti? Hrozně ráda bych je učila, aby si uměly informace najít, aby ve třídě spolupracovaly....ale místo toho hlavně krotím řev, zmatek a burcuji je z nezájmu.

Jsem tedy na dvou židlích (vlastně třech): máma školačky, předškoláčka a učitelka. Vidím vše z obou stran a nenechává mne to chladnou. I já chci lidské a inteligentní školství......ale pokud se školy ruší, počty žáků ve třídách se zvyšují, platy se nezvyšují a děti mají doma dost mizerné zázemí, je to všechno dost beznadějné. Nechci urazit maminky, které píší do Rodiny - jak říkám, taky patřím k těm matkám rebelkám, které se nespokojí jen tak s něčím. Jenže v celkovém kontextu ve školách převažují (mluvím-li o zkušenosti z našeho sídliště Jižní Město, tj. asi 100 000 obyvatel) děti bez zájmu o cokoli, bez kvalitího rodinného zázemí, bez základních návyků chování, pravidel slušnosti, respektu atd. A pak se s tím nějak vypořádejte.

Myslím, že pokud chceme vychovat děti inteligentní, slušné a vzdělané, mělo by být dáno více prostoru pro domácí školu. Určitě je dost rodičů, kteří by se do toho rádi pustili - ale ani tady náš stát není příliš nakloněn. Přitom lze udělat kombinace, co by na tom mělo být složitého: rodiče učí dítě doma, ale na některé koletkivní předměty (např. tělocvik) nebo náročnější - např. fyziku by mělo dítě možnost chodit normálně do školy. Pokud tato varianta jde v USA, proč ne zde? A kromě toho, tam lze děti vzdělávat do 18 let doma.

Je to zvláštní od učitelky, preferovat domácí školu? Odpovězte si sami.
Majka

bordel v byte, stastne dite :) Pokud vam nehnije nadobi ve drezu, smeticka na koberci jeste nejsou tak velika, aby se o ne dalo zakopnout a rodina je spokojena, tak je nejdulezitejsi prave ta spokojenost :)

Souhlasím. Náš synátor taky škrábe jako čert. Nejlíp napsaný úkol měl, když ho smolil vleže na koberci v obýváku. A také si na to, co má mít a nemá mít musí myslet sám už od druhého měsíce první třídy.
Mě se jen líbí, že ho to nutí každý večer si vzpomenout, že je taky druhý den škola a ne jen kámoši, že si má něco připravit a na kdy má co donést a že má nás, abychom mu kdyžtak pomohli (alias dali peníze na nezbytné věci:). Prostě určitý pravidelný režim, ke kterému ten podpis za úkolem spíš pomůže než uškodí.

Teda Marto,
ubezpečuji tě, že z písma svého syna bych to, kde psal úkol, nepoznala nejsíš ani já, protože prostě píše děsně ;-). Takže to ani nečekám od učitelky, která má takových chlapečků ve třídě 29.
Podepisování úkolů ani nevidím jako protikladné k samostatnosti dětí - syn si na to, že má úkol a že mi ho má dát podepsat prostě musí myslet sám. Pokud nemyslí, jeho problém ...

Rozsazování je jedna z věcí, které jsem v našem školství nepochopila. Jak se zdá, je to stejné, jako za dob mé školní docházky :(
Minimálně u nás ve třídě se kantoři od mé 1. třídy a až do 1. ročníku gymnázia řídili jednoduchým pravidlem. Máš-li dva zlobivé chlapce, kteří spolu sedí a ruší neustále hodinu, tak si vyber dvojici tichých, hodných dívenek a vytvoř dva nové páry hodná dívenka+zlobivý kluk.
Vzhledem k tomu, ze jsem vzdy byla jednou z postižených (poprvé právě v 1. třídě, naštěstí to bylo až někdy kolem vánoc, kdy už člověk měl víc kamarádů, naposledy v prváku na gymplu), mnohokrát jsem přemýšlela, pro koho je to vlastně větší trest - zda pro toho raubíře nebo pro tu holku, která vlastně za nic nemůže... Hádejte, co mi vyšlo :)
Každopádně, školní docházku jsem přežila ve zdraví, totéž přeji i Tvé dceři. Nevím, jak problém zlobivých kluků řešit, ale doufám, že kantoři brzy přijdou na něco lepšího.