Názory k článku Spojené nádoby

Aspoň někdo mě chápe, právě proto, že jsi sestra. Chápu, že lidem zvenku se vše o čem jsem psala může zdát nehumánní, a že jsem rezignovala, jak kdosi napsal, ale to není pravda. Myslím to bez urážky, ale kdo tohle povolání nedělá, tak to nepochopí.
A já mám tuhle práci ráda, protože kdyby ne, tak to člověk prostě dělat nemůže. Ale jak píšeš, noci, kdy se člověk klepe hrůzou, ně někdo přeleze ohrádku a rozbije si přinejmenším hlavu, nebo že skočí z okna ( nejsme psychiatrie, abychom měli mříže) a nebo že člověk dostane skleněným bažantem nebo hrazdičkou po hlavě, že agresivní pacient sestru schodí pod schody,že se zaligruje na pokoji a ohrožuje jiné pacienty ( to vše se stalo buď mě a nebo mím koleginím a vždycky v noci), to kdo nezažije, nepochopí, proč se lidé tlumí. A ani nepochochopí, že najednou vetchá stařenka dostane sílu jako hrom a člověk ji sám nezmůže - ostatně taky nechápu, kde se ta síla najednou v člověku sebere. O tom, že pro pár pacientů je člověk svině a kurva, nebo že dostal flusanec do obličeje ani nemluvím. Ale kvůli tomu, že nám nadávaj nebo po nás plyvou lidi fakt netlumíme - to člověk prostě přejde a někdy i s úsměvem. Já si tím nechci stěžovat, aby si to zase někdo špatně nevyložil, prostě jen říkám jak to je. Ti lidé za to skutečně v 99% případů nemůžou a tak se ani na ně člověk zlobit nemůže.A končím v této diskuzi, protože určitým lidem to člověk stejně nevysvětlí a bude stejně za necitlivého sadistu.

Však já psala, že jsme se učili, že migrény u malých dětí jsou vzácné, nikoliv nemožné. Jen podle toho popisu kamarádky mi to na migrénu nepřipadalo (nebylo zvracení, světloplachost, prostě jen pláč s lokalizací bolesti na temeni, taky mám dojem, že s migrénou se dost těžko usíná...), nejsem lékař abych tak soudila, pouze jsem si dovolila vyjádřit pochybnost. Lékaři také nic nenašli. Bohužel kamarádku znám jako přeháněcící a věčně si na něco stěžující bytost. Sama má migrénu od krční páteře a řešením je cvičení, jenže to by musela cvičit...

jo, ale je ufňukanost a ufňukanost...jednou přišla k manželovi ve dvě v noci na pohotovost paní, která si stěžovala na "slabost ve tváři"...blíž to popsat neuměla, ale pro jistotu už přišla s taškou, aby mohla být rovnou hospitalizovaná...a když jí pak po všech možných vyšetřeních (EKG, krevní testy, tlak atd.) manžel poslal domů, tak si stěžovala, že nedostala ani tu blbou infuzi a taky se jí vůbec nelíbilo, že musí čekat na sanitku, aby ji odvezla domů (sanitka byla na výjezdě). Manžel jí teda poradil, aby si vzala taxíka. Paní si jej tedy objednala, no a pak byla v šoku, protože asi čekala, že je povinností lékaře zaplatit pacientovi taxík, případně ho odvézt domů vlastním autem. No a pak ta paní kvůli tomu napsala několik stížností na vedení nemocnice a manžel si musel vyslechnout několik telefonátů ve stylu - "helejte se sem, já to takhle nenechám"

Myslím, Liso, že to je roztočená spirála špatných vztahů, které se posilují. Ale nic neplatí absolutně. Většina pacientů přichází ve chvíli, kdy opravdu potřebují lékařskou pomoc, a většina lékařů má pro ně pochopení a snaží se jim pomoci co nejlépe.
Myslím si, že když se budeme učit myslet i na ty druhé, pomůže to oběma stranám. Větší ambice se svým článkem nemám

No nevím, ale kdo jiný než lékař by měl být připraven na ufňukané? Chápu, že to je asi unavující, ale přeci do nemocnice nejdu kupovat rohlíky. Něco mi je a to většinou ne lecjaká věc a mám snad právo být vyplašená a nejistá!!! Zvlášť pokud mě přivítá strohá sestra a protivný lékař a strohé nejasné odpovědi. Alespoň já tedy k lékaři chodím až když opravdu nevím. Pokud mám den teplotu a nic mě nebolí, dovča to spraví - poležím, posmrkám a čajuji. Až když mám opravdu horečku, podezření na angínu či něco horšího, tak teprve pak jdu. Já nevím jak vy, ale já i rýmičku svým blízkým toleruji i to fňukání, protože chápu, že když jim udělám čaj, budu půl den opečovávat, tak druhý den jsou z nich nový lidé. Kdežto když bych se rozčílila, tak možná nezůstanou v posteli a nebudu mít práci navíc, ale nakonec z toho může být třeba něco vážnějšího.