Romské děti - geny x výchova

Ahoj holky,
velmi obdivuji ty, z vás, které se rozhodnou pro adopci dítěte. Já znám ze svého okolí totiž příliš mnoho případů adopcí (ať už romských nebo bílých dětí), které skončily rozpadem manželství svých adoptivních rodičů. A dovoluji si tvrdit, kdyby tyto rodiny neadoptovaly tyto děti nebo měly své pravděpodobně by byly mnohem šťastnější. (Toto se netýká pěstounských rodin - kde mají hodně dětí nebo rodin, kde si k vlastním třem dětem vzali další děti.) Toto jsou příběhy řekla bych velmi inteligentních, pracovitých lidí, kteří vlastní miminko mít nemohli a rozhodli se, že si vlastní dítě nahradí právě adopcí dítěte většinou miminka z kojeneckého ústavu.
Jen jeden příklad pro ilustraci - 2 SŠ, 12 let manželství - naprostá spokojenost, postavili spolu spíše hrad než dům (koupili jsme ho od nich při rozvodu), finančně velmi dobře zabezpečení (v podstatě bezpracné příjmy od německé klientely, kterým pronajímali značnou část domu), zvyklí na určitý obdiv společnosti malého města (bývali velmi často pořadateli různých večírků apod.), paní několikrát potratila a tak se nakonec rozhodli pro adopci. Vše bylo poměrně rychle vyřízeno (měli ty správné styky) a dostali ani ne měsíční holčičku z kojeneckého ústavu - krásné sladké miminko - pozn. holčičce je teď 14 let. Miminko dostalo nádherný "zahraniční" kočárek, byl mu zařízen úchvatný pokojíček. Známí se káceli obdivem. Vše bylo v nejlepším pořádku. A pak to začalo. Do roka bylo vše jakž takž v pořádku a pak se začalo ukazovat, že holčička je "jiná", navíc dodatečně vyšlo najevo, že tatínek byl cikán. Dítě bylo opožděné, trpělo mnoha zdravotními problémy (alkoholismus matky v době těhotenství). Rodina se pustila do boje. Najednou bylo pryč vše na co byli zvyklí. Večírky se nekonaly, známí postupně řídli a spíše je litovali. Místo toho péče o dítě, které bylo tak jiné a, aby to bylo ještě bolestnější, sestra té paní si vzala bratra jejího manžela a měli spolu dvě děti, přičemž holčička byla o rok mladší než ta adoptovaná. Srovnání bylo nasnadě.
Teď přeskočím pár let - když bylo holčičce 8 let a musela nastoupit do zvláštní školy rodina se rozvedla.

A teď případ z jiného soudku - já mu říkám z pohádky - manželé nežijí v ČR. Manželé, VŠ, oba podnikatelé. Zdravotní stav ženy je takový, že lékaři těhotenství zásadně nedoporučují. Ženina diagnóza se stále zhoršuje - žena moc touží po miminku. Nakonec přes zákaz lékařů (a bez vědomí manžela) otěhotní, je hospitalizována, v pátém měsíci dojde k předčasnému porodu, dítě po několika dnech umírá. Žena se pokouší o sebevraždu. Lékaři ji zachrání, ale ona naprosto odmítá komunikovat se světem, výživu jí musí lékaři podávat nitrožilně. Do toho musel manžel neodkladně odletět na Ukrajinu. Za několik dnů se vrátil a v rukou držel dvě nejhezčí miminka na světě. (ženin stav se jako mávnutím kouzelného proutku zlepšil a dodnes si z manžela dělá legraci, kdy bude mít zase služební cestu na Ukrajinu - její manžel je biologický otec dvojčátek narozených po umělém oplození - sám mně říká, že to byly nervy, že věděl, že by s tím manželka nesouhlasila, ale prostě neviděl jinou možnost)