Kat,
hele, to se taky může srovnat
. Já jsem jako dítě chodila pomáhat do Sokola s malými dětmi, ale rozcvičku před plnou tělocvičnou jsem nikdy nezvládla. V družstvech pak pohoda...
No a kdysi jsem šla učit mimo jiné proto, abych už se toho strachu zbavila a docela to zafungovalo.
Teď jak učím, tak na konci první třídy se nám změnilo vedení. Já už se před rodiči konečně přestala klepat (třetí třídní schůzky), něco jsme řešili a ředitel přišel do třídy se rodičům představit. A jo, asi jsem ho měla představit já. Jenže protože jsem vůbec netušila, že přijde, tak jsem prostě jen zmlkla a čekala, co bude. Okno. Tma. Tak on se představil a zase odešel a já ještě chvíli vypadala zase jak na té první řídní schůzce, vůbec jsem nevěděla, co říkat, co dělat...
Pak začal ředitel vyhrožovat hospitacemi, tak jsem se dokopala a při nějaké příležitosti, když jsem u něj řešila něco jiného, jsem ho prostě požádala, aby mi případnou hospitaci nahlásil dopředu. Vybalila jsem to na něj bez obalu, že mi nejde o to, že bych dělala něco jinak, že to stejně neumím, že musím mít i bez kontroly připravenou každou větu, aby to bylo k něčemu, ale že když přijde neohlášený, tak asi budeme celou hodinu mlčet, protože co to udělalo na třídních schůzkách viděl sám
. Tak slíbil, že bude hospitace hlásit předem a nakonec je hlásí všem. U mě teda zatím ještě nikdy nebyl, ale já se za ty dva roky dostala do fáze, že je mi to už celkem jedno a ustála bych, i kdyby tam vlezl neohlášeně.
Ustála jsem i inspekci, asi i proto, že mi tam občas přijde někdo z PPP kvůli asistenci, tak mi cizí lidi přestali vadit.
Problém bych měla s rodiči (děti nereagují obvykle, většinou jde všechno do háje), takže rodiče leda za sklem, aby on viděl, klidně i slyšel, ale aby o něm děti nevěděly.
No a nejhůř bych ustála některé kolegyně. Před některými bych se bála udělat chybu, před některými mám pocit, že je špatně úplně všechno. Ale já k ostatmí, na hospitace chodím ráda, většinou mi to pomůže (buď se uklidnit, že to nedělám špatně, nebo načerpat nové nápady).