Re: Měli jste někdy zkrat u zkoušky kdy jste pro okolí vypadali jako hlupáci?

To mně jednou vylákali spolužáci na předtermín doslova z voleje. Dějiny středověku, učil to výborný vyučující. No, a on ten den dostal od kolegyně vytoužené štěňátko a byl z něj celý hin a naměkko. Já šla kolem a oni na mne, ať s nima jdu na zkoušku. "Co blbnete, já se neučila" "Hele, on dostal štěně, je šťastnej, dneska to dá každýmu" No, a dal, jedničku ze zkoušky jsem nikdy tak snadno nedostala.

Těch trapasů bylo víc. První u maturity. Já byla na střední škole premiant. Z češtiny jsem excelovala. Vytáhla jsem si Humor v české literatuře. To bylo něco pro mne! Načteno jsem měla, tak jsem začala středověkou literaturou a postupně se dostala až ke Karlu Havlíčkovi. Toho jsem citovala, Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra, epigramy... Tam mně zarazili, že prý to stačí. Já ale byla rozjetá a: "no to teda nestačí, já nejsem ještě ani v polovině, co Hašek a Švejk, co současná literatura, vždyť jsem vám ještě neřekla všechno" Museli mne z maturitní místnosti vytlačit, já furt chtěla povídat. Pak přišlo lámání chleba. A že prý tato studentka (jako já) měla z písemné práce trojku (protože jsme v posledním ročníku chytili mladou nadupanou češtinářku, která všeude viděla germanismy, ale neřekla nám, co by se používat němělo a co naopak mohlo. Mně neměla ráda, tak mně holt u písemky potopila). Na to se vzbouřil předseda komise, taky češtinář, který řekl, že když dáme téhle studentce dvojku, tak co pak dáme těm ostatním? Takže z češtiny jsem dostala jedničku. No, pak přišla pedagogika. Já okno jako výkladní skříň. Profesorka se ptala, jestli víme a já na ni, že nevím nic. Ona že ha, ha, ha, no pak to viděla, jaké to bylo ha, ha, ha, horko těžko mne z toho tahala. No tu dvojku jsme nějak splácali. Ona si mi pak omlouvala, že by ji v životě nenapadlo, že fakt nic nevím, že mám okno. No, stane se, že.

Další trapas následoval při úplně první zkoušce na VŠ. Ten den jsme brali stípko, kde bylo třeba k prokázání totožnosti ukázat index. Tak jsem si stípko dala do indexu. Složím zkoušku, zkoušející chce index, tak jsem mu ho podala i s penězi. On štítivě dvěma prsty vyndal peníze z indexu, podíval se na mne a ledovým hlasem pravil: "Ty peníze si nechte, budete je ještě potřebovat".

Další trapas: zkouška ze starověkých dějin. Vytáhla jsem si punské války. Já o nich četla docela napínavou knížku, tak jsem začala vykládat, kdo s kým, proti komu a že za pět let následovalo... Výborně, za jedna. Než mi ale zkoušející napsal známku do indexu, tak se dotázal: "Prosím ještě doplnění, kdy že ty punské války byly, já to asi přeslechl." A já bezmocně: "Já nevím.." "Tak aspoň přibližně.." A já: "V pátém století?" Já sice věděla, že za pět let po bitvě následovalo cosi jiného, ale netrefila jsem ani století! Takže nakonec za základní neznalost za dvě.

Nejlepší byl ale trapas u státnic z marxismu. My se těch zkoušek báli jako čert kříže, z nich se nejvíc vyhazovalo. Jenže v době, kdy se dělaly státnice, bylo třeba hodně zkoušejících, a ti nebyli. Tak soudruzi vyslali jako zkoušející různé soudruhy ze sekretariátů. Ti sice měli hodně rudou knížku, ale v hlavě obvykle naprosto vymeteno. To byli nejhorší zkoušející, ti rádi ponižovali studenty a pak je s netajenou radostí vyhazovali. Podobnou soudružku jsme dostali i my. Chvíli jsme si tam něco plácali, já lovila zbytky znalostí, protože marxismus byla naprosto nedefinovatelná disciplína, to se nedalo ani pochopit, ani naučit. To jsem si v učebnici na str. 52 přečetla nějakou větu, že toto je to jediné správné, ale na str. 89 byla naprosto tatáž věta a že to je trockismus, případně oportunismus nebo pravicový revizionismus, protože správný komunista si přece myslí něco jiného. Už tam ale bohužel nebylo, co si teda správný komunista myslí. Tam ať člověk žvejknul cokoli, mohl ze zkoušky vyletět. Záleželo jen na zkoušejícím,, jestli vám to dá, nebo jestli vás vyhodí jako oportunistu nebo jako pravicového revizionistu. Což o to, vyletět ze zkoušky by byla ještě legrace, ale tady mohl student naprosto skončit se studiem a to už taková sranda nebyla. Šla jsem teda ke státnicím. Cosi jsme si tam různě plácali a pak se pedagogové obrátili na kovanou soudružku, jestli třeba na mne nemá nějaký dotaz. A protože bylo několik dnů po volbách do zastupitelských orgánů, dotázala se mne soudružka, zde jsem byla volit. Říct že ne, tak mne vyrazili rovnou. "Ano, jistě, byla jsem volit". "A kde jste volila?" Říct že v Praze, tak se pohybuju na tenkém ledě, protože to bude mít v malíku, zatímco já o tom vím naprostý kulový. I odpověděla jsem, že v Táboře. Soudružka byla sice poněkud zklamaná, že se mne nemůže vyptávat na svoje známé komunisty, tak se aspoň zeptala, koho že jsem tedy volila. No, věděla jsem taky vcelku kulový, ale vsadila jsem všechno na rčení "drzé čelo lepší než poplužní dvůr". Ať řeknu, co chci, stejně si to nemůže ověřit, internet ještě nebyl, nemá šanci. A začala jsem plácat, že do městského národního výboru jsme volili xx zastupitelů, do krajského národního výboru... "A koho jste volila do Národního shromáždění?" "Nikoho." "Z čeho se skládá Národní shromáždění?" "Ze sněmovny lidu a sněmovny národů" "Volila jste do sněmovny lidu?" "Ano, naším poslancem je pan XX." "Jé, toho znám. A koho jste volila do sněmovny národů?" Zase jsem plácla nějaké jméno. "No vidíte, takže jste volila do Národního shromáždění!" "Promiňte, ale já jsem do Národního shromáždění nevolila!" "Tak znovu, sněmovna lidu, sněmovna národů..." V ten okamžik se to ve mně všechno vzbouřilo a milé soudružce jsem řekla, že ano, já se nepřu o tom, že sněmovna lidu a sněmovna národů. Jenže máme rok 1981 a Národní shromáždění bohužel ukončilo svou funkci dnem 31.12.1968 a od této doby máme shromáždění Federální. Já jsem tedy nevolila do shromáždění Národního, ale Federálního. V ten okamžik předseda zkoušku ukončil. Když jsem opouštěla místnost, jen jsem ho zaslechla, jak říká: "A vy se, kolegyně, příště neptejte na to, co sama neznáte". Zkoušku jsem ale dostala, ale prý jsem soudružku tak uzemnila, že pak těm ostatním dala pokoj (což mi dodatečně řekl předseda zkušební komise, náš vyučující).