Re: Můj první pes

Aktuálně se mi občas přihodí, že kvůli situaci v rodině musím jít ven s velkým kníračem, kterého nikdo nenaučil chodit na vodítku. To zvíře má obrovskou sílu a nedovolit mu tahat vodítko je výkon na hranici vyčerpání. Neumí ani přivolání ani další elementární věci a o svoje první místo ve skupině je ochotný bojovat na krev. Např. večer je zvyklý ležet u topení v koupelně a štěkat, když je puštěná sprcha. Vykázat ho z lázně znamená, že mi šel zuby po ruce. Venku, když je puštěný, loví ostatní psy, hlavně malé, s velkými se rve nebo je zkouší otento..
Celá čtvrť ho zná a nenávidí, protože tchýně už ho na vodítku neudrží a nestíhá tak rychle běžet, jak ji táhne, pouští ho na volno.
Žere pouze jídlo z lidského stolu, rohlíky, piškoty, občas psí pamlsek, granule nechce, naopak sežral během chvilky opuštěné bifteky.
Kupodivu neublíží dětem, ani když mu zkoušely nasazovat na tlamu kulicha. Jen zavrčel a odešel.
Tchýně s ním komunikuje tak, že ho naléhavě prosí a když nevyhoví, tak mu nadává. JEmu je to samozřejmě jedno obojí.
Samozřejmě urputné štěkání když cokoliv. Někdo jde po ulici, na cyklisty útočí bez milosti, pár už jich z kola sundal, v noci se probudí a štěká, někdo startuje auto, štěká a není to jen nějaké hafhaf, řve jak bizon, protože je to velké zvíře rozměrů a síly menšího poníka.
Jak je možné, že chovatelka, která by měla snad mít nějakou zodpovědnost, dala štěně do rodiny, u které bylo zjevné, že ho nebude vychovávat, to nechápu.