Re: Žárlím na kolegyni

Díky všem. Říkám si, že asi byla chyba to sem psát. Jak jsem říkala, snažím se chválit sama a nemyslet na to, a opravdu to není to, kvůli čemu bych v noci nemohla spát. S kolegyní nesoupeříme, nepředháníme se. Já se snažím si své děti užít, to ano.
A pořídila jsem si je proto, protože jsem chtěla. To, že se během těch dvaceti let spousta věcí změnila, to je věc druhá. Nepořizovala jsem si děti s mužem, se kterým jsem čekala, že se rozvedu. Nepořídila jsem si děti s druhým manželem, abych po letech zjistila, že vše, co říká, jsou kecy a žije úplně jiný život. Že seká dluhy, má problémy s psychikou a sám se sebou.Že se, když se já postavím na vlastní nohy s vlastním příjmem, postaví na zadní a když jsem tak soběstačná, tak ať se tedy starám sama... Že to, co jsme si dohodli, neplatí. Že přestane platit účty, školku, že se na všechno vykašle. Takže to musím táhnout já. Domluva možná není. Po dobrém, po zlém, nijak. Ignoruje to, nebo řve. Psala jsem, že je manželství na houby. Kvůli penězům. Makám, abych ty děti uživila. Odejít nechce. Je pořád pryč, když přijede, sem tam něco koupí. Co mám dělat? Vyměnit zámky? To asi těžko. Byt jsem dostala přidělen jako služební. Snažím se, ano. ráno chodím s nimi a odpoledne taky. Věnuji se jim. Povídám si s nimi. I s puberťáky. Jsem ráda, že ještě chtějí. Moji rodiče nedělali ani to, co dělám já. Díky moc za vaše milá slova, která jsem si přečetla. Pomohlo mi to. Opravdu. Hlavně to, že když stíhám v těchto podmínkách tohle všechno, tak jsem fakt dobrá. Děkuji ještě jednou.