Žárlím na kolegyni

Inspirovalo mě předchozí téma o vztahovačnosti, kde někdo psal, že jeho sestra jede na 200% a vyžaduje uznání. Poslední dobou jsem hodně unavená, pracuji, co můžu. Mám práci na plný úvazek (plus tři přesčasové hodiny týdně oficiálně, ty neoficiální nepočítám). Dodělávám VŠ. Manžel 4 dny v týdnu mimo domov a manželství nic moc. Mám čtyři děti (19, 15, 8 a 6). Rodiče nežijí, příbuzenstvo daleko.Ex na děti neplatí, finance dost napjaté.. starostí hromada. Mám ale báječné děti, hodně mi pomáhají, máme super vztahy. Kdybych je neměla, nevím, jak bych to zvládala. Snažíme se, aby vše fungovalo ... Přesto někdy zapomenu, že má mít syn něco do školky, nebo dát čistý úbor na TV.. To nepíšu proto, abyste mě litovaly, jen chci nastínit situaci. Mám kolegyni, která nepracuje na 200, ale snad na 400%. Má manželství taky o ničem, o to víc se upnula na práci. Je tam od nevidím, do nevidím. Je perfekcionistka a má skvělý, systematický přístup. Já jsem proti ní břídil. Nikdy nenechá nic náhodě a já se od ní hodně učím. Je pravda, že i ona ode mě, pracuji v oboru o dost víc let. Přestože spolu velmi dobře vycházíme a mám ji ráda, tak mě mrzí, že se jí nikdy nevyrovnám. Nejde o boj, nechci být lepší, vzájemně si opravdu pomáháme. Ale ona má o dost jiné podmínky. Společné bydlení s rodiči, se kterými perfektně vychází. Navíc fungující tchánovci. Pomáhají jí s dětmi - vyzvednout, odvést, hlídají v případě nemoci. Takže ona nikdy nechybí, nikdy nemá paragraf, za všech okolností podává výkon. Chodí do práce i s horečkou. I když obě splníme, co máme, tak vedení vyzdvihne ji. Pořád ji dávají za vzor. Mrzí mě to. Ona je hodná, fakt, jen mi leze na nervy, jak pořád kolem kolegům vypráví, co vše udělala, stihla, jak je výkonná (a to hlavně tehdy, když je nablízku někdo z vedení). Jako by si opravdu podvědomě říkala o uznání. Já ji chválím, ale už je ve mně i nějaká ta hořkost. Říkám jí, že je dobrá, a že není z tohoto světa, že není možné to takhle vše zvládat.souvisí.
Já vím, že se musím já srovnat sama se sebou, nemůžu a ani nechci jí říct, aby zbrzdila, to vůbec. Poraďte, jak se s tím vyrovnat? Jsem prostě jen obyčejná ženská navíc teď přepracovaná jak hrom a trpící PMS.