Odlišnost jako samozřejmá součást života

Inkluzivní vzdělávání nebo inkluze je praxe zařazování všech dětí do běžné školy. V jedné třídě se tak spolu vzdělávají děti zdravotně postižené, nadané, děti cizinců, děti jiného etnika i většinové společnosti. Výhody i strasti tohoto systému představila Mgr. Radmila Bémová, vedoucí Praktické školy - Lycea na Praze 6.

Jak hodnotíte dosavadní prosazování inkluze v českém školství a jakými kroky by podle Vás měla pokračovat?

Inkluzi v českém školství mohu hodnotit jen na základě svých desetiletých zkušeností pracovníka Speciálně pedagogického centra, a to pouze v Praze a okolí. Za deset let se situace velmi posunula a mnohé školy aktivně myšlenku integrace dětí se speciálně vzdělávacími potřebami podporují a zařadily ji též do vzdělávacího programu školy. Bohužel jsou ale stále ještě školy, které mají mnoho argumentů (některé i oprávněných), proč tyto děti nemohou vzdělávat. S tím souvisí i druhá část otázky, jakými kroky by měla inkluze pokračovat. Je třeba školy v integraci systematicky podporovat vytvářením podmínek, ať již vzděláváním pedagogických pracovníků nebo materiální a finanční podporou. V současné době je inkluze dětí postavená především na nadšení některých ředitelů a učitelů škol.

Proč si myslíte, že je důležité podporovat inkluzivní vzdělávání. V čem vidíte jeho pozitivní důsledky?

Hlavní výhodou inkluzivního vzdělávání je možnost dítěte vzdělávat se v místě bydliště, s vrstevníky, s nimiž přirozeně vyrůstá.

Benefitem pro spolužáky vrstevníky je, že se naučí přijímat odlišnost jako samozřejmou součást svého života a učí se tím sociálnímu myšlení a cítění.

Je možné integrovat jakékoliv dítě. Je nějaká hranice, například u mentálního postižení, kdy to již možné není, nebo je to vždy individuální?

Tato otázka je složitá, podle legislativy je možné v běžné škole vzdělávat každé dítě. Rodiče by měli vždy zvážit klady i zápory jednotlivých způsobů vzdělávání. Je třeba vyhodnotit, zda je běžná škola dobře připravená na integraci a jestli je případná speciální škola dostupná v místě bydliště. Více než mentální úroveň jsou podle mě důležité osobní charakteristiky dítěte a zda bude dítě schopno těžit ze sociálních kontaktů s vrstevníky.

Nakolik je při inkluzivním vzdělávání důležitá úloha třídního učitele?

Úloha třídního učitele je klíčová, protože třídní učitel vytváří atmosféru celé třídy, formuje postoje celého kolektivu, zvláště na I. stupni ZŠ. Také velmi důležitá mi připadá úloha ředitele školy, který určuje směřování školy a podporuje učitele, aby integrace nebyla záležitostí jednoho pedagoga, ale měla kontinuitu i v dalších ročnících.

Jaká je role rodičů v systému inkluzivního vzdělávání?

Pro úspěšnou integraci dítěte se osvědčuje, když jsou rodiče součástí integračního týmu, (ředitel školy, učitelé, pracovník SPC, výchovný poradce, asistent a rodiče), který se pravidelně schází, vytváří individuálně vzdělávací program a operativně řeší případně vzniklé problémy.

Kdy mají rodiče integrovaného dítěte právo na asistenta a na koho by se měli rodiče v případě potřeby obrátit?

Potřebu asistenta pedagoga, vyhodnocují na základě psychologického a speciálně pedagogického vyšetření Speciálně pedagogická centra a v některých krajích pak Pedagogicko-psychologické poradny.

Poradenství v případě dětí se speciálně vzdělávacími potřebami zajišťují Speciálně pedagogická centra (SPC) a Pedagogicko- -psychologické poradny (PPP). Speciálně pedagogická centra bývají již zaměřeny podle typu postižení (SPC pro zrakově postižené, sluchově postižené, tělesně postižené, mentálně postižené, pro děti s narušenou komunikační schopností, děti s poruchami autistického spektra, děti s kombinovaným postižením). Pedagogicko-psychologické poradny mívají v péči děti se specifickými poruchami učení či chování, zajišťují také diagnostiku dětí bez speciálních vzdělávacích potřeb (např. profesní diagnostiku v 9. třídě). V některých krajích však Pedagogicko- -psychologické poradny zajišťují i péči pro děti se zdravotním postižením.

PPP a SPC zajišťují péči většinou pro děti či mladé dospělé ve věku 3 až 26 let (tedy po dobu docházky do školských zařízení - mateřská, základní a střední škola). U dětí mladších se rodiče mohou obrátit na služby rané péče (ty již nespadají pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ale pod Ministerstvo práce a sociálních věcí). Pokud rodiče u svých potomků řeší výchovné problémy, je možné se obrátit na Střediska výchovné péče. V dnešní době existuje možnost podpory mladých lidí se speciálními vzdělávacími potřebami i na vysokých školách, přímo na jednotlivých fakultách či školách fungují různě zaměřené poradny.

Přímo na základních a středních školách pak existují školní poradenská pracoviště, působí zde výchovný poradce a metodik prevence, popřípadě pak speciální pedagog či psycholog.

Není žák se speciálně vzdělávacími potřebami ohrožen větším rizikem eliminace ze sociální hierarchie své školní třídy?

Při sociálním začlenění dítěte do kolektivu třídy je důležitá osoba třídního učitele, se třídou je samozřejmě nutné pracovat podle úrovně věku dětí. Hodně záleží na atmosféře třídy a celé školy, děti, zvláště v mladším školním věku (kdy se utvářejí jednotlivé postoje), kopírují chování dospělých.

Jak je tomu s nadprůměrně inteligentními dětmi? Je jejich integrace do běžných tříd základních škol optimální?

V dnešní době se nadaným dětem věnuje velká pozornost, rodiče nadaných dětí mají možnost se obrátit s dotazy na Pedagogicko-psychologické poradny. Základní školy mohou na doporučení PPP či SPC vypracovat individuální vzdělávací plán, kde je zohledněno nadání i pro tyto děti. S příslušnou podporou považujeme integraci těchto dětí (zvláště na 1. stupni základní školy) za optimální. Ve škole nejde jen o intelektuální znalosti, ale i o rozvoj sociálních vztahů.

Inspirujete se přístupem k inkluzi od jiných zemí, pokud ano, jakými a jak konkrétně?

Samozřejmě čerpáme ze zkušeností s inkluzí i v cizích zemích - například Velké Británii a Rakousku. Účastníme se seminářů zahraničních lektorů i stáží. Zde je možné sdílet zkušenosti a také se navzájem ve své práci inspirovat.