Dyslektici? Mohou být nejnadanější ve třídě

V britském tisku se objevila zpráva o studii prokazující souvislosti mezi dyslexií a nevyhraněnou lateralitou, tedy obourukostí. Vyplývá z nich, že dyslektici jen z 52 % upřednostňují pravou, či levou ruku. To jim umožňuje lépe kreslit, ale hůře psát. Pohled na dyslexii podle vědců je již dlouhodobě shodný – jedná se o jedince, kteří mají jiné dovednosti než ostatní, ale neznamená to, že jsou „hloupější“. Proč to školský systém stále nemůže přijmout?

Znalému člověku proto běhá mráz po zádech, jestliže první otázka u psychologického vyšetření dyslektika někdy i dnes zní: „Jaký byl porod, maminko?“ A když se pak v diagnostických závěrech objeví blíže nespecifikovaná věta „mozková dysfunkce“, padá podezření na dysfunkční systém dalšího vzdělávání psychologů pedagogického poradenství. Je už dávno prokázáno, že porod nemá na dyslexii vliv a k nefunkčnímu mozku mají tito lidé opravdu velmi daleko. Jejich mozek ve většině případů funguje mnohem lépe než mozek průměrného jedince. Jen funguje trochu jinak a školní systémy si pořád s čímkoliv jiným neví rady. Je to jako v továrně, která celá léta vyrábí jedny a tytéž boty. Vyrobit jiné boty znamená předělat stroje a naučit se odlišně pracovat. Je to nákladné a nikomu se do toho nechce, i když výsledek by mohl být mnohem lepší a přínosnější.

Více trpělivosti, prosím!

Mít doma dyslektika představuje pro rodiče stále velkou zátěž a nekonečné debaty s vyučujícími, kteří nejsou vždy ochotni vyjet ze zajetých kolejí. Jsou ovšem i rodiče, kteří se problémy svých dětí příliš nezabývají. Učitelé mají ve třídě takových dětí víc a malý časový prostor jim neumožňuje věnovat se jim nad rámec vyučování. Pokud se takovému dítěti nedostane dostatečné péče, přijde na řadu jeho frustrace a nízké sebevědomí. Proč se stále o něco snažit, když stejně dělám všechno špatně a nejsou vidět žádné výsledky, že? Celkem logická úvaha. Jen málokomu z pedagogů dojde, že svým počínáním odepsali něčí talent, ještě než se vůbec mohl začít vyvíjet. Pokud jsou ale přesvědčení o tom, že ten človíček je takhle postižený už od porodu a „fakt se s tím skoro nedá nic dělat“, pak je těžké kázat něco jiného.

Přitom je docela logické, že když někdo dokáže používat obě ruce najednou, má jinak rozčleněny mozkové hemisféry. Ve výtvarném umění předčí ostatní, ale než dosáhne dokonalosti v psaní, nějakou dobu to potrvá. Pochopitelně, že píše písmena naopak, jestliže nerozeznává přesnou hranici mezi tím, co je vpravo a co vlevo. Řekněte ale učiteli, aby dal takovému dítěti na lavici velkou šipku ukazující směr z leva doprava a jen málokdo to opravdu udělá. Přitom takové jednoduché pomůcky mohou hodně pomoci. Je jich spousta, ale zájem o ně je malý. Ti, co nezapadají do „systému“

Už jen samotný pojem dyslektik je zavádějící. Je to pouze název jedné větve stromu, kterému se ve vědeckém světě říká ADD (Attention deficit disorder) nebo-li poruchy pozornosti. Ať už jde o dyskalkulii, dyspraxii či cokoliv jiného z této řady, vždy existuje určité propojení s nedostatkem koncentrace. Dyslexie o sobě jen dává brzy vědět, protože se nedá přehlédnout. Jestliže někdo bojuje s čísly, tak se to zdůvodní jednoduše, „na matiku prostě není“. A nikoho pro četnou skrytost tohoto handicapu ani nenapadne, že by mohlo jít o něco jiného. Dyskalkulikům se tak pomoci dostává jen málokdy a stejné je to s hypoaktivitou, která je opakem hyperaktivity. Takový žák sice příliš často pozoruje za oknem létající ptáky či padající sníh, ale tím učitele nijak výrazně neirituje a nenarušuje výuku. Tak proč se tím zabývat, že? Nikdy sice správně neodpoví, protože neví, jak zněl dotaz, a ostatní spolužáci se z toho mohou popukat smíchy. Celkově se to pak projeví v horším hodnocení, ale jinak není co řešit. Takový žák se snadno stává terčem posměchu a má mnoho dobrých důvodů proč nenávidět školu, učitele i spolužáky. Na rodičovských schůzkách to pak vyzní, že potomek nedává pozor a dělá blbiny, místo aby se učil. A zase to schytá, aniž by za něco vůbec mohl, ale ve skutečnosti by to měl schytat učitel a všechny ty chytré instituce podílející se na tvorbě vzdělávacího systému. Přesně tak – „systému“, už jen samotné slovo systém připomíná systematickou výrobu čehosi abstraktně neurčitého spojeného se školní docházkou do továrny na vědomosti. Přitom slova systém a individualita mají ke vzájemné harmonii dost daleko. Prostě nauč se všechno podle předepsané normy, moc u toho neuvažuj, protože na to ani není čas, a my tě z toho nakonec vyzkoušíme. Když to budeš umět i pozpátku, dostaneš úžasné známky a můžeš studovat dál. To je přesně to, co žádný človíček s poruchou pozornosti nepochopí. Musí si všechno obrazně vybavit, najít v tom smysl a logiku, dát si věci do souvislosti, porozumět jejich významu a účelu. Ačkoliv metoda vysvětlování ve zjednodušených grafických obrazcích se osvědčuje v jakémkoliv typu výuky, je příliš náročná na vyučující a vyžaduje z jejich strany hodně kreativity.

V Americe si s dyslektiky vědí rady

Ačkoliv české veřejné mínění je přesvědčeno o slabosti amerického vzdělávání, má přece jen několik kladných stránek, které stojí za povšimnutí. A to hlavně pokud jde o žáky, kteří mají problémy s učením. Nejde o žádnou dobrovolnou iniciativu škol, kterou si mohou samy programově vytvořit. Vše má pevnou oporu v zákonech, první z nich upravující povinné individuální studijní plány žáků pocházejí ze sedmdesátých let a další následovaly v letech devadesátých. G. W. Bush junior pak prosadil nové cíle ve vzdělávání a heslem tehdejší reformy bylo „No Child Left Behind“, což v překladu znamená že žádné dítě nesmí být ponecháno za ostatními. Některé body programu se u pedagogů setkaly s vlažným přijetím, jiné byly nepochybně přínosné. Nešlo ale jen o program, jeho součástí byla i novelizace legislativy. Také povinné vzdělávání učitelů je stanoveno zákonem. Díky tomu prakticky nelze v USA najít učitele, který by neodcitoval různé zákony vztahující se na povinně poskytovanou péči dětem majícím problémy s učením. A nejde jen o děti s poruchami učení, ale také o děti imigrantů, které ještě nezvládají jazyk. Každý z vyučujících je detailně informován o potížích jednotlivých žáků a musí na ně ve výuce brát ohled. Všem je poskytnuta adekvátní pomoc přímo ve školách, které navštěvují. Odpoledne je pro žáky připraven program přesně zaměřený na jejich individuální potřeby. V malých skupinách s nimi nepracují jen odborníci, ale i učitelé, protože právě oni znají své svěřence z hodin nejlépe. Nikdo se nespoléhá na angažovanost rodičů a jejich dobrovolné navštěvování logopedických či jiných poraden. Při tak vysokém počtu imigrantů by to ani nebylo racionální.

Jedním z podnětů reformy se stala také studie vycházející z průzkumu jedinců, kteří vykazovali nějaký druh poruchy pozornosti. Zarážející byla zvýšená kriminalita mládeže právě v těchto případech. Vysoký stupeň frustrace z učení, nízké sebevědomí a sklon k impulzivnímu chování bez ohledu na následky v kombinaci s vyšší inteligencí dává evidentně dobrý základ deviaci různého druhu. Je snadné si spočíst, že mnohaletý pobyt jedince ve vězení je mnohem nákladnější než investice do jeho výchovy a vzdělání. Naopak, společnost může z takových lidí profitovat, pokud jim dá možnost plně rozvinout své schopnosti. A že z řad dyslektiků či lidí s poruchami pozornosti vystoupilo mnoho geniálních osobností, je známá pravda. Ale také příliš velké množství z nich skončilo ve vězení, bohužel. Výchovně vzdělávací proces tady hraje významnou roli. Už filozof J. B. Wantson zabývající se teorií učení tvrdil, že ze zdravých 12 dětí vychová cokoliv budeme chtít a má stále hodně zastánců. Vůbec ale nejde o poskytnutí podpory žákům se studijními problémy, aby se mohli dát na intelektuální dráhu, jak je to často mylně interpretováno. Jde o to, aby z nich vyrostly zdravé osobnosti s určitým cílem, které nebudou v životě bloudit.

Nechat bez podpory? Nebezpečný hazard

Nedá se říct, že by české školství v tomto směru nic nedělalo, ale radovat se taky zrovna není z čeho. Stále schází koordinované vzdělávání pedagogů i psychologů; uzákonění toho, co by mělo být samozřejmé. Nelze se spoléhat na dobrovolnost škol a iniciativu rodičů. Zní to možná tvrdě, ale k drogové závislosti má dnes mládež příliš blízko na to, abychom to mohli nadále ignorovat. Kdo je nešťastný a frustrovaný podlehne drogám snadněji, k další kriminalitě je už to pak jen krůček. Současné odhady hovoří o výskytu poruch pozornosti u 15 i více procent populace. Žáci s poruchami pozornosti patří prokazatelně mezi ohrožené skupiny. K tomu, aby se jim dostalo účinné pomoci, je nutná lepší informovanost pedagogů, zainteresovanost úřadů i veřejnosti. A netvařme se všichni, že se nás to vůbec netýká.