Lépe a rychleji aneb srovnávací syndrom

Samozřejmě se na něj hned sesypaly rozumné argumenty zodpovědných matek a otců, kteří se ho jaly ukamenovat.

Můj obdiv si ale získal. Jakožto sportovní odchovanec první čestně a veřejně přiznal, že chce, aby bylo jeho dítě nejlepší a v rozpoutaném klání vyhrálo.

Aniž jsem to tušila, už s těhotenstvím jsem se totiž stala účastníkem velkého bodovacího závodu.

"Jak dlouho jste se snažili?"

"Kolek ož si přebrala?? Dita za celó dobo jenom 8 kilo!"

(vysvětlivky: Prabába mě vždy zaskočila v hanáckém nářečí. Manželova sestřenice Dita porodila čtyřkilové dítě s prakticky nulovým těhotenským váhovým přírustkem, těžko překonatelné)

Na startu se naše dítě neocitlo zrovna v nejlepší pozici. Porod ve 36 týdnu ho s pouhými 3,07 kg a 47 cm zařadil na chvost pelotonu. Nicméně v necelých čtyřech měsících se sedmi kilogramy dobýval přední příčky.

"Už drží hlavičku?"

"Neměl by už pást koníčky?"

"Tak malý prsa a to ti tak přibývá? To ho fakt jenom kojíš?"

"Kolikrát v noci se budí?" "To náš se od jednoho měsíce nebudil vůbec."

V šesti měsících přišla krize, zatímco většina dětí už se obrátila, náš tlouštík se k tomu vůbec neměl. Tahala jsem ho za ruku, skoro jsem mu ji urvala, a nic. Za nekonečně dlouhý týden jsme konečně mohli otočku odškrtnout i my. Uf.

Kapitolu lezení raději přeskočím, stejně jako náš syn:-) Mínus deset bodů a jedno kolo distanc. Kdo ze známých, příbuzných a vrstevníků kdy začal lozit už naštěstí z mé mysli smazal milosrdný čas a skleróza.

Libásek poučený z přepáleného startu, zvolil raději vyčkávací závodní taktiku a udělal první krůčky v roce a týdnu. U nás na písku byl za exota, neboť ostatní děti se pomalu rodily už s botkama. Jeho úspěch mi přesto udělal takovou radost, že jsem dobrovolně uvolnila prostor dalším matkám a odstoupila z kojícího maratonu.

Za 13 měsíců přerušovaného spánku jsem sama sobě pověsila na krk pomyslný bronz a dala si konečně vytoužený antisklerotický nápoj. Libásek konečně začal spát celou noc. Pokud vám tato věta právě zní jako sci-fi, omlouvám se a přiznávám i občasné probouzení.

Samozřejmě jsem si velmi přála, aby moje dítě krásně a brzy mluvilo. Ano, tušíte správně, moc nám toho neřekne. Obavu o jeho vyjadřovací schopnosti jsem ale ztratila ve chvíli, kdy po mně velice zřetelně zopakoval: "Blbá! Máma blbá! Blbá! Blbá!". Zvukomalebnost vskutku kouzelná.

Co dodat? S blížící se půlnocí začínám být sentimentální a přeju si, aby se nikomu z borců nic na trati nestalo. A pro Radka přidávám, že své dítě povedu ke sportu taky, když vidím, že konkurence nebude tak velká, jak jsem si myslela:-)))